Planeta N.S. 04 kapitola 2.

15. 7. 2228

planeta Země

10,00 hod. pozemského času



Sofie, ještě jsem ani neodletěla a už se začínám ptát, kde se stala chyba. Je možné, že by došlo k nějakému nešťastnému omylu?




Stála jsem ve dveřích s batohem na zádech, kufrem v ruce, třímajíc fotky mých blízkých a nemohla se rozhodnout, jestli utéct, nebo vejít dovnitř.


Při slovním spojení vynikající student v kombinaci s výrazem vědci bych čekala lidi jako já. Perfekcionistické šprty. Těch jsem však zahlédla jen pár. Se mnou jich bylo asi pět. Zbylých patnáct byla šílená směsice krásek, lamačů srdcí, jedné baletky, klauna, žongléra, flétnistky, pohodářských flákačů.
Nakonec jsem se odhodlala a opustila bezpečné místo u dveří. Instinktivně jsem zamířila ke stroze oblečeným lidem. Bude to moje budoucí skupinka, vím to.
„Ahoj“, pozdravila jsem a rychle se představila. Byla bych jim i podala ruku, jenže vzhledem k mému nákladu a nevázaného veselí kolem, by to asi nebylo zrovna vhodné.
Nejvyšší kluk se jmenoval Emil. Měl béžové sáčko a pořád si četl v Týpýčku. Tablet paper už dávno nahradil zastaralé pevné typy. Podle potřeby se může svinout do ruličky, nebo složit a strčit do kapsy. Jindy se nanočástice spojí do tak pevného uskupení, že ho můžete držet v ruce jako knihu. Život bez něj by byl o něco těžší. Zkoušet to však nebudu.
Pak tu byla Lucie. Plavé vlasy měla téměř ve stejném účesu jako já. Uzel je praktický, mám to vyzkoušené.
Tomáš a Martina (vypadali jako sourozenci) mi zase uvolnili místo na lavičce.
Znovu jsem se rozhlédla. Jeden kluk v rádoby pomačkaných kalhotách popíjel nápoj připevněný k levému rameni. Vsadila bych se, že je napojený na herní síť. Poznám to podle barvy štítu C-S, který získal temně fialovou barvu. Pravá ruka se mu komíhala nad levou, jak hbitými prsty ovládal H-C.
Bezva. Máme tu hráče. Nikdy nepochopím, jak dokáží ztrácet čas v imaginárním světě.
Pak jsem se radši koukla po skupince super módně oblečených lidí. Nejde je přehlédnout. Všichni do jednoho nosí jen jednu barvu. Letošním hitem byla kovově zlatá, stříbrná, diamantový třpyt. Dívky měly podpatky dvakrát vyšší než já, což určitě nebylo pohodlné. Ty moje měly přes deset centimetrů.
Všichni do jednoho měli nákladné tetování mezi očima. Jako vystřižené z časopisu. Pokud bych náhodou nevěděla, co je zrovna in, stačilo se podívat. Naštěstí pro mne to vím, takže díky.
Z povzdálí jsem jim kývla na pozdrav.


V tom se ozval melodický gong a přerušil tak mé zevrubné pozorování mých budoucích kolegů. S těmito lidmi budu zavřená dva roky na jedné palubě. Snažila jsem se ze sebe vypáčit optimistický, nadšený úsměv. Po pár minutách jsem si připadala, že se spíš šklebím.
Radši toho nechám.
Zvukový signál se ozval ještě jednou a pak k nám vešel asi čtyřicetiletý muž. Holou hlavu mu zdobilo rozličné tetování přecházející od čela až k týlu. Nejdřív mi připadalo, že je zlaté, hned na to se však přelilo do platinové barvy. Je vidět, že k nejchudší třídě zřejmě nepatří. Oblečený byl do uniformy pilotů MVI, což mu dodalo na ještě větší vážnosti.
Přeměřil si nás hodnotícím pohledem. Přešel místností k portálu a beze slova do něj zadal bezpečnostní kód.
Dveře se otevřely.
Stoupl si před ně, znovu se na nás podíval a rozprostřel své T-P.
Jsem zvědavá, s čím se vytasí.
„Takže. Jmenuji se Petr Hromek. Jsem kapitánem vaší lodě, pokud možno vás dopravím bezpečně a v celku na planetu Nový Svět 04. Dříve, než vás budu moct přivítat na své palubě, budete muset projít vstupním ošetřením. Budu vás vyvolávat v abecedním pořadí. Potrvá to jen chvilku…“
Odmlčel se.
„Magdalena Bílá!“
Perem si označil vyřčené jméno, které pak přenesl na obrazovku nad portálem. Ihned se tam zobrazil obličej brunetky s velkýma zelenýma očima. Poznala jsem ji, byla to ta s flétnou.
To už dorazila ke dveřím sama jmenovaná.
Podle pokynů pana Hromka přiložila obě ruce na interaktivní stěnu. Sejmuté otisky hlásily shodu. Byla vpuštěna dál jako první z nás.
A tak to šlo dál. Jméno, podobizna, otisky, volná cesta.
Jakmile jsem prošla portálem, octla jsem se v dlouhé šedomodré chodbě. Všichni, co se sem dostali přede mnou, stáli na jezdících schodech. Jeli někam dopředu.
Zařídila jsem se podle jejich příkladu. I s kufrem jsem nastoupila na turniket. V pozadí hrála tichá hudba, na stěnách se promítaly zprávy, reklamy a instruktážní videa o přepravě. Jela jsem asi deset minut, když chodba náhle skončila. Octla jsem se v prosklené místnosti.


„Zavazadla odložte na pás po levé straně.“ Ozvalo se někde nade mnou. Zvedla jsem hlavu.
Byla tam kamerová čočka s reproduktorem. Na pásu už pár kufrů leželo. Pozorovala jsem, jak projíždějí skenovacím zařízením a vyjíždějí zpět ve druhé místnosti. Naložila jsem je tedy na odbavovací pult a poodešla k ostatním, abych si své věci znovu vyzvedla.
Byla jsem si jistá, že jsem si nezabalila nic nedovoleného.
Ale znáte to.
Člověk trne, dokud si není jistý, že to má za sebou. Nerada bych nejela jen díky nevhodnému špendlíku navíc.
Ulehčeně jsem je znovu popadla.
Relaxační hudba byla všudypřítomná, stejně tak i sled reklam na stěnách. Na stojanu vedle mne byly letákové informace o předběžné cestě vesmírem. Jeden jsem si vzala.
Sedla jsem si vedle té holky, co byla pozvaná jako první. V ruce třímala svou flétnu a se soustředěným výrazem pročítala svůj leták. Vzhlédla ke mně.
„Ahoj. Jsem Magda.“
Zamumlala jsem své zkrácené jméno. Tal zní líp než Natálie.
No, nemám pravdu?
Jenže to už do mých myšlenek skočil rozvážný Magdin hlas.
„Myslíš si, že tam objevíme život?“ Upřela na mne své velké oči a já si začala připadat jako rodič, který vyvracuje spojení Ježíška s vánočními dárky.
„Teoreticky vzato,“ rychle jsem hledala správná slova, „už jen pouze samostatná buňka je pokládána za jistý druh života.“
To jsem řekla hezky.
Usmála jsem se. „Rostou tam rostliny.“
Víc už říct nemůžu, taky ani nechci. Určitě bude zklamaná, až vyjde ven a začne hledat mimozemšťany. Ovládl mne soucit k její mizivě pravděpodobné naději.
Samozřejmě nezatracuji žádnou možnou alternativu, jsem vědec. Jenže z mimozemšťanů jsem vyrostla před mnoha lety. Magda si tiše mumlala pod vousy. Moc jsem ji však neposlouchala.
Formy života, blesklo mi hlavou. Jsou tam rostliny, můžou tam být mikroby. Paraziti.
Já osobně rozhodně o žádné jiné formy života nestojím.


To už dorazili poslední členové naší skupinky.
Kapitán prošel skleněnými dveřmi jako poslední a zamkl za sebou.
Polkla jsem.
Bylo to tak definitivní.
Najednou není cesty zpět.
Dobrodružství začíná.
Průhledná stěna za mnou se s tichým bzučením odsunula. Překvapeně jsem uskočila.
Opět můj obličej polila horkost.
Nechat se vystrašit obyčejným portálem. Nikdo mi naštěstí nevěnoval pozornost. Možná si taky uvědomují závaznost tohoto okamžiku.
Kapitán souhlasně pokýval hlavou.
„Tady si uděláme malou pauzu. Před vstupem na palubu musíme vědět, že jste zdraví. Vše potrvá jen nezbytně dlouhou chvíli. Jakmile projdete kontrolou, čeká na vás občerstvení v podobě švédského stolu.“
Stoupl si čelem k interaktivní stěně a začal na ní pracovat. Zobrazila se na ní naše loď s nákresem místností.
Po lodi se různě pohybovaly barevné tečky. Kontroloval přípravy k odletu. Nikdy jsem neměla možnost vidět něco podobného, tak jsem se na to soustředila, až jsem překvapeně zjistila, že jsem na řadě.


Znovu mi snímali otisky. Posvítili mi na zornice, zvážili mne a naskenovali celou postavu. Na závěr mi odebrali kapku krve.
Říkám sice kapku – ale bylo jí víc.
Nesnáším krev a tak jsem si to nemohla ověřit. Je mi však jasné, že kvůli kapce by mi do žíly nešli.
Cha, prý kapku.
Potřebovala jsem proto přijít na jiné myšlenky. Čím dřív, tím líp.
„K čemu to je?“ Zeptala jsem se ženy, která mne týrala.
V obličeji se jí nepohnul ani sval. Odpověděla však, to bylo hlavní.
„Zjistíme míru vašich protilátek, krevní skupinu, DNA. Budeme tak připraveni na všechny možnosti. Za tři dny dokončíme vaši kompletní zdravotní výbavu.“ Místo vpichu mi přelepila hydrogelem.
Otočila se ke mne zády. „Další!“
No, asi se raděj zvednu a zmizím. Tak tady mne už neuvidí.
Což doufám bude platit i v opačném směru.
Zjistila jsem jedno.
Jestli-že jsem přežila tohle, bude dvouletá cesta nekonečným vesmírem brnkačka.
To se jen tak říká.
Moc dobře vím o definitivním popření nekonečného vesmíru. Urazilo by mne, kdybyste si mysleli něco jiného.




19. 7. 2228

vesmír, jistě někde končící

22,00 hod. pozemského času



Sofie, moc se omlouvám, že jsem se neozvala dřív, ale slyšela jsi už někdy o přechodech ve světelném pásmu?
Já taky ne!







Na lodi nás opravdu čekalo občerstvení. Většinou jsme se však ještě víc zajímali o tolik potřebné toalety s WC.
Přidělili nám úzké jednolůžkové kabinky. Místo tu bylo jen na postel, skládací stolek a zděné magnetické skříně.
Vybalila jsem si jen ty nejnutnější věci, víc by se mi tam stejně nevešlo. Nevím, jak se zařídili ostatní. Nepatřila jsem k těm, co měli nejvíce zavazadel. A to jsem si připadala, že toho táhnu dost.
Na čestné místo, u lůžka, jsem si pověsila snímky blízkých, které tu za sebou zanechávám. Lehce jsem se jich dotkla konečky prstů, poslala vzdušnou pusu. Dál jsem se na ni raděj ani nepodívala. Člověk nesmí začít litovat cesty, kterou ještě nestačil podniknou. Přílišnou sentimentalitu si prostě nemůžu dovolit.


Večeře byla slavnostního rázu, kde nám předčítali dlouhý seznam toho, co nesmíme dělat a co naopak musíme. V jedenáct hodin upadla celá loď do šera, aby se nám podařilo rychleji usnout.
Ráno v devět nás vzbudil budíček v podobě kapitánovy oblíbené písně I Want To Break Free od dobové skupiny QVENN.
Následovala pozvánka na snídani.
Nejvíc jsem se těšila na hromadné posezení ve studovně, kde jsme si konečně vyslechli proslov hlavního vedoucího vědeckého týmu, profesora Teodora Jánského. Byl přenášen z naší cílové oblasti, z planety N.S. 04. Přenos holovize byl uskutečněn na všech třech lodích současně.
Řekl nám, že vzhledem ke změně rychlosti, časoprostorovému kontinuu a fyzikálních vlastnostech obecně (což jsem pořád ještě chápala a rozuměla tomu) budeme mít týden na aklimatizaci.
Tak tady jsem se ztratila.
Týden?
Co tu budu po celou tu dobu dělat? Na malou chvíli mne zachvátila panika. Nakonec jsem si vzpomněla na nedávno nainstalovanou příručku Navigace pro středně pokročilé a Latinský slovník s rozšířenou verzí. Nějak se snad zabavím.


I ostatní se s neočekávanou pauzou vyrovnali docela dobře.
Hráč, jak jsem si ho pojmenovala jen tak sama pro sebe – pravým jménem Leoš, měl opět fialový nádech vizu. Nepřítomně civěl na prázdnou zeď. Jestli si myslí, že nevíme, co děla, plete se.
V.I.P., tak budu říkat těm, co jsou jako vystřižení s módního bulváru, vypadali potěšeně. Malý hlouček „flákačů“ už odcházel někam pryč.
Jediní moji šprti vypadali, že prožívají nějaké emoce podobné těm mým. Usadili se na protější straně velkého kulatého stolu a vzrušeně debatovali.
Taky bych chtěla debatovat o něčem zajímavém. Jenže když už jsem se chystala zvednout a přidat se k nim, odchytla mne Magda.
„Natálie!“ ozvalo se radostně za mými zády a já si se zaťatými zuby znovu sedla.
Je nezdvořilé odcházet během hovoru. I když se ho dobrovolně neúčastníte.
„Magdo.“ Řekla jsem s co největším přispěním mých hereckých vlastností a vykouzlila přátelský úsměv na rtech.
V ničem mi vlastně nevadila. Nemůže za mé mírné rozčarování. Co mi tedy brání v tom, abych k ní byla milá?
Chvíli se ošívala a pak se zeptala. „Co máš dnes v plánu?“
Koutkem oka jsem zaregistrovala, že hlouček mých šprtů odchází.
Beze mne.
Asi se stala chyby v matrixu. V pořádku. Příště si povedu líp.
Tentokrát jsem na Magdu obrátila celou svou pozornost. Pokrčila jsem rameny. „Ještě nevím. Ráda bych si prošla loď.“
„Super. Doprovodím tě.“ Vyskočila na nohy a čekala, až se k ní přidám.
Vyrazila jsem.
„Tak jdem.“
Plány už mám samozřejmě prostudované. Neměly bychom bloudit. Kdyby přece jenom ano, interaktivní obrazovka na chodbách je k dispozici vždy.
Prošly jsme ji křížem krážem.
Podařilo se nám najít posilovnu s tělocvičnou, věřím, že pohyb v uzavřeném prostoru budeme potřebovat. Rekreační místnost s fototerapií a aromaterapií, mne příjemně překvapila. Určitě si ji oblíbím. Snad tu mají program ZP.
Knihovna byla na můj vkus strohá. Pro personál lodi je jistě dostačující, jenže my jsme přeci studenti technologické fakulty. Doufám, že tu nějaké poklady najdu, pokud ne, snad jsou ty další lodě vybavené líp.
To bude ono! Vždyť informace můžeme sdílet.
Pak tu byla herna se společenskými hry a velkou obrazovkou. Do mnoha jiných místností jsme ani nenakoukly.
Po společně stráveném čase mi byla Magda sympatičtější.
Zjistila jsem, že až na neměnnou touhu setkat se s mimozemským inteligentním životem je docela normální. Když se tak zamyslím, napadá mne, že bychom se mohly spřátelit.


V deset hodin večer jsem zmoženě padla do postele. Oči se mi zavíraly samy od sebe. Víčka byla tak těžká, že jsem se je ani nepokoušela udržet daleko od sebe.
Čekala bych, že se mi první noc bude zdát něco významného, třeba jak vstupuji na cizí planetu, nebo něco podobného.
Místo toho jsem si zapamatovala jen frustrující pocit z toho, jak se marně snažím nasoukat všechny své věci do pidi skříňky. Kdyby mi do toho nekibicoval malý zelený mužíček, měla bych vybaleno dřív.
Ach jo, Magda má na mne silný vliv.


Probudila jsem se čilá a plná energie. Znovu jsem zaslechla QUINNY.
„Dobré ráno,“ ozval se optimisticky naladěný mužský baryton.
„Je čtvrtek, 19. 7. 2228. K snídani budou špenátové kostky, ořechové lívance nebo tříbarevný toust. Přeji krásný začátek dne.“
„Cože?“ Vyhrkla jsem zmateně. Že bych spala celé tři dny?
Nemožné!
Rychle jsem si aktivovala H-C z úsporného režimu a prolistovala si kalendář.
Aktuální den: 19. 7. 2228 – blikalo.
Podívala jsem se na své životní funkce. Zelená barva oznamovala výborný zdravotní stav. Vyskočila jsem na nohy a rychle se oblékla. V hlavě jsem si to snažila zesumírovat.
Může se třídenní zpoždění omluvit větou: Zaspala jsem!?


Až v koupelně jsem si vzpomněla na to, že jsme dostali týdenní pauzu.
Rozhlédla jsem se kolem. Chodba byla tichá a zela prázdnotou.
Nikde nikdo.
V jídelně jsem zahlídla jen personál. Z nás studentů jsem tu byla jen já a pak ještě Hráč. Sedla jsem si k němu. Strávíme spolu dva roky, tak proč se konečně neseznámit?
„Ahoj.“ Nasadila jsem ten nejpřátelštější tón, odkládajíc při tom svůj tác se snídaní naproti němu.
Dnes ho vlastně vidím poprvé bez fialové barvy.
„Ahoj.“ Odpověděl překvapivě příjemně zbarveným hlasem. Když ho tak pozoruju z blízka, nezdá se mi, že by se výrazně lišil od ostatních.
Napila jsem se jahodové šťávy.
„Tak co? Jak ses vyspala?“ Prohodil, jakmile spolkl jeden celý lívanec.
Překvapeně jsem vzhlédla od svého špenátu.
„Jak to víš? Ty taky?“
Pobaveně zakroutil hlavou.
„Ne. Já jsem se probudil hned druhý den, někdy kolem oběda. Ale všichni ostatní jsou pravděpodobně ještě v limbu. Probudila ses jako druhá. Gratuluju.“
Ušklíbla jsem se.
Nesnáším, když jsem druhá.
To jsem radši třetí.
Ne, ani třetí, prostě první je moje oblíbená pozice.
Vynikám však v jiných disciplínách.
Ochutnala jsem jednu kostku. Žvýkání zrychluje vzruchy mezi neurony. Právě teď to potřebuji.
„Ani nevíš,“ pokračoval, „jak jsem rád, že tu někoho mám. A ještě k tomu takovou šikovnou holku.“ Mrkl na mne a já si nemohla pomoct, taky jsem se usmála.
„Máš na dnešek něco důležitýho, co nejde odložit?“
Čas teda rozhodně neztrácí. Zapřemýšlela jsem o tom. Nenapadá mne nic jiného až na schůzku s latinou. Hned jsem se mu s tím pochlubila.
„Latinu.“
Ušklíbl se.
„Ta ráda počká. Mám lepší zábavu, uvidíš. Stačí, když se mnou zajdeš do učebny.“
Kdyby řekl cokoliv jiného, odpověděla bych ne.
Jenže do učebny?
To je jedno z mých nejoblíbenějších míst. Můj vlastnoručně nainstalovaný slovník může pár hodin počkat.
V tichosti jsme dojedli a vyrazili.


Ve studovně se vyznal, což bych do něj neřekla.
Hned zamířil ke kovově vypadající stěně a stiskem tlačítka ji aktivoval. Krátký tence zvonící tón ohlásil start programů. Několika rychlými a úspornými pohyby tam nekalibroval vlastní úkony. Přitom mi začal vysvětlovat, k čemu se to chystá.
„V rámci studia budeme pracovat převážnou část v síti. Našel jsem pár opravdu dobrých programů, které jsem už vyzkoušel. Všechno je vytvořeno pro vzájemnou spolupráci. Můžeme se dorozumívat mezi všemi třemi loďmi navzájem, ale…“
Rychlým pohledem na mne spočinul, „zatím jsem si to nemohl ověřit.“ Nešťastně zakroutil hlavou.
„Všichni spali, jediný online jsem byl já, což je nevyhovující, jak určitě chápeš.“
Pomalu mi začínalo docházet, jakou zábavu má na mysli.
Na obrazovce se objevilo pět velkých písmen, tvořící slovo GAMES.
Zamračila jsem se.
„Doufám, že si nemyslíš, že se s tebou zúčastním nějaké té hry.“ Nervózně jsem se ohlídla, jako by nás měl někdo načapat při tom, jak znesvěcujeme toto místo. Místo určené k prohlubování vzdělání.


Vědoucně se na mne podíval, určitě byl na můj nesouhlas připravený. Já jsem rozhodně nebyla připravená na to říct ano.
Hned se vytasil s přesvědčivým argumentem.
„To se pleteš. Tohle je učebná metoda, která bude hodnocena.“
Významně pokýval hlavou. „Mám to ověřené.“
„Nesetkávám se s ní poprvé, umím v ní pracovat. Ale co ty? Nechceš mít náskok před ostatními? Protože ty nehraješ, že?“
Souhlasně jsem pokývala kráčejíc směrem vzad.
Nakrčil čelo. „Jenže, co ti druzí? Myslíš si, že až se probudí ostatní, taky se budou držet zpátky, dokud to nedostaneme všichni zadané příkazem? Téměř všichni s hraním nějaké zkušenosti mají.“
Podíval se na mne, jako by mu bylo jedno, jak se rozhodnu. Vím, že blufuje.
„Vzdáváš se své jediné výhody?“ Hned, jak domluvit, otočil se ke mně zády dokončujíc při tom své přípravy. Brzy na to se na obrazovce objevila ikonka PŘIPOJTE SE K SÍTI.
Znovu se na mne podíval.
„Tak co? Hraješ?“


Poraženě jsem přistoupila blíž a aktivovala si herní 3d štít na očích. Tuhle funkci jsem používala zřídka kdy. Ihned můj svět zalila fialková barva. Mé cos (celým jménem computer see) je připravené na vše.
Pochopil. Nadšeně se usmál a spustil hru.


Vím, že veškeré ovládání zajistí mé H-C. Samozřejmě nejlepší možnou volbou jsou interaktivní rukavice.
Nejsem žádná puritánka. Jako malá jsem hrávala hry.
Kdo taky ne?
Proto mne ani nepřekvapilo, když mi jednu takovou rukavičku podal. Každý jsme si stoupli na silové pásmo. Ihned po aktivaci hry se za mnou vytvořilo kinetické sedadlo.
Využila jsem ho. Mám ráda možnosti, které mi nabízí. Můžu se na něm houpat, točit, klidně bych si mohla i lehnout. Dokáže simulovat jakýkoliv pohyb – od pocitu volného pádu až po obyčejnou chůzi. Je součástí k vytvoření dokonalé iluze.
Před očima se mi krátce zablýsklo a fialová barva se proměnila v bledě modrou. Pravou náušnici jsem si strčila do ucha, tuším, že ji budu potřebovat. Principem síťových her je vzájemná komunikace.
Nepletla jsem se.
„Rudá Lady,“ ozvalo se v mini reproduktoru zabudovanému do diamantového kamene v náušničce. „Slyšíš mě?“
„Slyším, ale Rudá Lady rozhodně nebudu!“ Můj tón nepřipouštěl jinou možnost.
Chvíli bylo ticho.
„Tak jakou si dáš přezdívku? Zrzka?“
Pche! Odfrkla jsem si. „To už vůbec. Jakou máš ty?“
„Caesar.“ Odpověděl hrdě.
No jo. Velikášské ale dobré. Jenže co si mám vybrat já?
„Co třeba Sonja?“ Nadhodil snaživě. Střelila jsem po něm pohledem, co mi to jen modravá clona před očima dovolila.
V tom mne to napadlo.
„Ha!“ zasmála jsem se vítězně.
„Latika!“
Že mne to nenapadlo dřív.
Můj nick se ihned zaevidoval, a tak můžu pokračovat v přihlašovací proceduře. Leo spokojeně zabručel. Teď bylo na řadě vybrat si herní verzi z rozličné nabídky.
„Začneme něčím jednoduchým. Pojďme na…“ každou možnost z nabídky přesunul na hlavní obrazovku. Viditelně se nemohl rozhodnout.
„Dobře.“ Prohodil ne příliš rozhodně a na ploše zůstal zelený trojúhelník s šachovým polem v pozadí.
„Jmenuje se to Ares versus Athena. Určitě se ti to bude líbit. Nejdřív si vybereme postavu.“ Chvíli jsem viděla jen rozmazané barevné skvrny. Nestihla jsem zachytit ani jednu podobiznu, sotva jsem dokázala rozeznat, že se jedná o mužské postavy.
„Já,“ řekl s velkou známkou hrdosti, „hraju za Terminátora. To je robot – android.“ Před námi stál chlápek v kožené bundě s poloautomatickou střelnou zbraní někdy z 21. století. Nutno dodat, že už před začátkem hry vypadal, jako by ho něco pořádně naštvalo. Otáčel se kolem své osy. Čas od času si protáhl svalnatou postavu, nebo mu rudě zazářily oči.
„A teď ty.“ Oznámil mi přemýšlivým tónem, pozvolna při tom listoval ženskými avatary.
Bylo jich hodně.
U každé jsem si vyslechla jejich vlastnosti, hodnotu, způsob boje, vývoj,…
Přiznám se, ztratila jsem se někde v půlce.
Všechno jsem stihla zapomenout hned po té, co mi ukázal další. Už jsem začínala propadat zoufalství, myslím, že on na tom byl taky tak, když vtom došla řeč na lesní lid.
Uviděla jsem najádu.
Hned jsem se pro ni rozhodla. Byla bledá, skoro průhledná. Slušelo jí to. Štíhlá postava se zelenkavými vlasy byla oblečená do lehounkého závoje z kapek rosy a listí.
„Její bojová technika je lukostřelba, maskování a ovládání přírodních živlů, hlavně vody a vzduchu.“
Postavička se natáčela v různých úhlech, občas si rychle dřepla.
„Nevýhodou u ní je její malá odolnost v počátku hry. Téměř každé škrábnutí se pro ni stává smrtelné. Naštěstí se kolo od kola stává odolnější, zároveň však i viditelnější, čímž přichází o jednu ze svých hlavních výhod.“
Dal mi šanci prohlídnout si ji. Další postavy už nepotřebuji vidět. Zbytečně bych pak byla na vážkách.


Po další hodině jsem si až tak jistá nebyla.
„Aáá!“ Vypadlo ze mne znechuceně.
Podrážděně jsem se otočila na svého spoluhráče. Jemu se dařilo dobře. Každou chvíli získal nový level. Což mne opravdu znervózňovalo, protože já se tak rychle nezlepšovala.
Téměř vůbec, nutno přiznat.
Spokojeně se na mě obrátil. „Musíš se naučit ovládat všechny komba své postavy.“
Krátce se na mne blahosklonně usmál. Jeho terminátor jménem Caesar začal kolem sebe máchat rukama.
„Já jsem s tímto borcem trénoval dvanáct hodin, než jsem dokázal porazit prvního bose. Musíš zkrátka vydržet a nevzdát se.“
Povzdechla jsem si.
Už potřetí jsem projížděla trenažérský režim.
„Nevzdát se.“ Zamumlala jsem sotva slyšitelně.
Copak tady se někdo vzdává?
Já tedy ne.
Nikdy!

Nový cíl: Stanu se dokonalým vražedným nástrojem.



Možná jsem to trochu přehnala. Potácím se chodbou do své kajuty.
Před očima mi pulsují mžitky, jejichž barvy splývají v jednu velkou šmouhu.
Musela jsem hrát do první výhry. Jenže ta přišla až za další čtyři hodiny. Samozřejmě, když si to zpětně přehraji, stálo to za to.


Mám teď úplně jinou výzbroj, kterou jsem získala díky dalším dvěma vítězným hrám.
O občerstvení během našeho herního maratonu se staral Leoš, konec konců – jeho avatar dalece převyšoval toho mého.
Občas jsem si udělala pár krátkých přestávek na toaletu – herní visum byl samozřejmě zapnutý. I během večeře jsme pořád byly online. Probírali jsme spolu mapu hrací plochy. Ukazoval mi terén, ve kterém má moje postava výhody nad případným protivníkem.
Pojala jsem to jako další studijní látku.
Každou drobnost si pamatuji. I ten nejmenší fígl mohl stát mezi dobrým a výborným hráčem.
Chci být ten výborný – samozřejmě. Jak jinak?
Nečekala jsem však tak tvrdý návrat do reality.
Znovu jsem sebou omylem praštila do zdi. Prý to trvá jen pár minut, než se oči aklimatizují. Cesta na pokoj měla být otázkou pár minut.
Kolik přesně je pár minut?
Po cestě jsem potkala několik lidí z posádky.
Omluvně jsem se usmívala a tvářila se, že jsem naprosto v pohodě.
Já se vlastně o tu zeď opírám jen tak, ne proto, že mám pocit, jako by se na mne celá chodba hroutila.
Zatřepu hlavou, zamrkám a definitivně se odrazím od svého útočiště. Ještě dvoje dveře. Musím říct, že se svým aktuálním levelem (šestka – dobré co?) jsem spokojená.
Zítra to už nesmím přehánět.
Po několika dalších minut se konečně svalím do postele. Stačí zavřít oči, znovu před sebou vidím všechny své údery. Aniž bych chtěla!
Je toto znamení, že jsem to se svým studiem přehnala? Nebo je to má výjimečná schopnost učit se i ve spánku?
Spokojím se s tou druhou možností.


Ráno mne zase probudila píseň I Want To Break Free. Zajímalo by mne, jestli nám někdy pustí i nějakou jinou pecku. Na snídani jsme s Leošem byli opět sami.
Poprvé si k nám přisedl i samotný kapitán. Možná cítil morální potřebu podpořit nás v naší odloučenosti.
„Dobré ráno.“ Ozval se kultivovaným hlasem a přisedl si k nám. Vzal si sebou hrnek kávy, ze které se lákavě kouřilo.
Vychutnávala jsem si ovocnou šťávu, stejně jako každé ráno. Kávu piju až po obědě.
Škoda.
„Jak se vám líbí loď?“ Zeptal se. Na očích mu bylo znát, že čeká hlavně kladnou odpověď.
„Abych řekl pravdu,“ ozval se Leoš, „líp vybavenou loď jsem ještě neviděl.“ Zrovna se ládoval něčím extra kalorickým s vysokým obsahem cukru.
Takřka pořád ho vidím buď jíst, nebo hrát. Jak to dělá, že je pořád tak vychrtlý? Volné pomačkané kalhoty (začínám si myslet, že ani nic jiného nenosí) mu tak, tak držely na svém místě.
Kapitán souhlasně pokýval hlavou. „Anka C3 byla dostavěna před dvěma lety. Tohle je poprvé, co ji provětráváme na tak dlouhé misi.“
Mrkl na mne.
Asi zachytil můj zadumaný výraz. Zrovna jsem si začala uvědomovat, že spolu strávíme celé dva roky. Stejně tak stará je i ta loď. Až se vrátí zpátky, bude mít šest let. Do té doby vynaleznou novější a lepší programy, přístroje. Nebudu ho trápit mým zjištěním.
„Máme dost zásob?“ Vyletělo ze mne dřív, než jsem se stačila zastavit.
Blahosklonně pokýval hlavou až se zlatavé tetování zalesklo ve světle UV zářivek.
„O tohle nemusíte mít strach. Čerstvých potravin máme dostatečně. Až dojdou, přijdou na řadu sušené a hluboce zamražené. Na každé ze tří lodí máme zásoby na šest let. Čtvrtá – nákladní – veze zásoby určené pro pobyt na vaší planetě. Veze všechno, co budete potřebovat. Od jídla až po kosmetiku.“
No, super, kousla jsem se do svého zelného toustu.
Kdybych byla věděla o čtvrtém plavidle, nemusela bych si toho vézt tolik. Ách jo.
Vzpomeň si Tal, kdo jsi. Nabádala jsem se.
Narovnej záda, zdvořile se usmívej.
Dobře.
Jde to.
Co to je dvacet čtyři měsíců v jedné uzavřené nádobě ve vzduchoprázdnu?
Dost. Takhle o tom přemýšlet nemůžu.
„Moc se mi líbí Vaše ranní znělka. Máte v plánu pouštět i jiné skladby?“ Teď jsem kápla na tu pravou notu. Rozzářil se a začal vyjmenovávat hity, které si pro nás schovává jako každoměsíční překvapení.
„A příští rok mám v plánu přidat možnost výběru skladby pro víkendová ráda.“
Pomaličku jsem se začala ztrácet v tom, co říká. Když se pak s námi rozloučil, ulevilo se mi.
Žvýkat snídani před nejvýše postaveným členem posádky mi nepřišlo dvakrát příjemné.
„Tak co?“
Skočil mi do myšlenek můj zatím jediný společník.
„Jdeme?“
Neměla jsem nic zvláštního v plánu.
Oficiální program bude až za pár dní. Latina chvíli počká!
Dneska mne čeká pár zajímavých úkolů. A taky překvapení, jak jsem zjistila.
Do hry se přidali další čtyři hráči z ostatních skupin. Bylo vidět, že se vyznají líp než já.
Ještě že jsem trénovala…


Při obědě nás u stolu taky sedělo víc. Probudil se Emil (ten vysoký od mých šprtů), Magda a ještě jedna z cool skupinky. Přišla namalovaná, zlaté šaty jí obepínaly jako druhá kůže. Jmenovala se Andrea. K srdci mi moc nepřirostla.
Sedla si k nám a přejela nás hodnotícím pohledem. Pravděpodobně jsme nedopadli dobře, protože v tichosti spolkla pár sucharů, zapila je sklenkou prosycené vody a zase odešla.
Všichni čtyři jsme se odebrali do učebny. Do večera už nás bylo dvacet. Líbilo se mi, jak pořad přicházel někdo nový.
Nedivte se proto, že jsem se k ničemu jinému nestihla dostat.

Nový cíl: Netrávit až tak moc času v síti.