Srpnové dny

Ach ty srpnové dny.
Ve vzduchu létají přání z louky rozvířené zářivým šatem léta, které právě se smíchem protančilo kolem, hbitýma nohama nořící se do temně zelených stébel trávy. Natáhneš ruku a chytneš jedno z těch malých bílých přání do dlaní. Zachytí se ti na kůži dlaní. Zavřeš oči a nadechneš se, zhluboka, dokud tě bolestivě netlačí v plicích. Cítíš oranžovou vůni léta, vzduch hutný těžkými plody, konečky tmavě zlatých paprsků slunce a za tím, někde hluboko za tím podzim. Kdyby ses otočil, chladný vítr by tě pohladil po tváři. Ale neotočíš se. Něco si bezděčně přeješ, zvedáš ruku daleko daleko nad hlavu a otvíráš dlaň. Vydechneš večery protancované kolem ohně, rozpuštěné vlasy, ten nejrychlejší běh mezi stromy, rty fialové od borůvek, bylinky sušící se na půdách, padající hvězdy. Přání se pustí tvých prstů a stoupá vzhůru.
Srpnové dny melancholických lvů se zářícíma očima a rudozlatou hřívou posledních veršů slunce. Uprostřed měsíce padajících hvězd se otočíš a najednou to vidíš. Žluté listy se pouští větví a nechávají se unášet závanem větru, dokud tiše nedopadnou na zem. Stojíš na vrcholu a slunce se opírá do jehličí na kopcích na druhé straně údolí zatopeného podvečerním stínem. Odráží se od lístků květiny u tvých nohou. Trpká chuť zlaté hradní medoviny, následná sladkost nutí přivírat oči. Lesknoucí se plameny ohně, vůně plynoucích vzpomínek, pohled na tváře okolo sedících lidí, hluboká melancholie s úsměvem. Mozoly od tětivy na konečcích prstů, hlína za nehty, šrámy na holeních a zacuchané vlasy. Vzduch je těžký vůní květů, které zítra zhnědnou. Zavřeš oči a plody bezů zčernají. Je to jako balancování na okraji téměř obrácené stránky, jako neuchopitelný hlas zvolna mizící v ozvěnách. Ale pořád je tak čerstvý ve vzpomínce.
Je to jako poslední třpyt slz štěstí před koncem. Jako bys zítra měl otevřít oči do bílé prázdnoty. Víš, že přijde večer všech svatých, bílí koně, vůně pomerančů a zvuk houslí v prázdné noci. Ale při pohledu na to tmavé zlato ve lvích hřívách se to někde hluboko v tobě probudí. Pocit konce. Mokré řasy se spojí a slza skane na trpce se usmívající rty. Konečky prstů zvolna chladnou, přivírající oči pozorují ohnivé slunce hladící kvetoucí vřes na skále a v uších šeptá letní hlas skrytý za zvonkohrou. Mezi stromy mizí poslední zbloudilé srnky, kamenný strop zapomenuté studánky se zvolna propadá, nedopsaný dopis. Až nahoru doléhají hlasy z řeky, hlasy od ohňů a z večerních výprav. Melodická jízda vlaku, vítr v uších, když se vykloníš z okénka v posledním vagónu. Zkroucené větve stromů, černé oči sov, hebké peří sojky. Skřítčí domeček z mechu a kůry opírající se o rozvětvený kmen stromu na rozcestí. Lem sukně zachytávající řebříček, jetel a svízel na loukách, trny ostružin, květy divizen a listy kopřiv v košíku. Měkká tráva pod zády, oslňující modrá v očích. Šustot listí v noční stráni, bouřka přicházející od řeky, teplý déšť. Noc posetá stříbřitým prachem. Hluboce modré mraky políbené svitem luny. Rosa na cestách, první paprsky kradoucí se pod víčka. Prsty zabořené do hlíny, pálící svaly na lýtkách, dech přelévající se přes bláznivě se smějící rty.
A pak zlatá. Dřív než stačíš vydechnout. Zlatá všude kolem a do očí se tlačí sladké slzy. Možná je to úpornou snahou všeho kolem naposledy se ze všech sil natáhnout k obloze. Možná je to pískem v hodinách a možná větrem v hořících listech. A možná temně zlatou, sladkou, medovou, zářící v pramenech hřívy a tvých očích.