Kůň a lístek - kapitola 32

Eówyn stála na horním nádvoří a s bušícím srdcem sledovala, jak se jezdci blíží. „Jsi si jistý, že jsou všichni?“ ptala se Haletha už poněkolikáté. „Hlídky hlásily, že ano, paní!“ odpovídal jí trpělivě. „Stále tomu nemůžu uvěřit! Byla jsem si jistá, že ji zabili …“ Hnědovlasý ji přerušil. „Často se to semele tak rychle, že jeden ani pořádně neví, co vlastně viděl!“ Nadechla se, aby mu sdělila, že jí oči slouží dobře, ale pak jí došlo, že to nemyslel zle, tak se na něj pousmála. „Asi máš pravdu!“

Íriel s Eomérovou pomocí sesedla a vzápětí ji objala její švagrová. „Vítej zpátky, sestřičko!“ Bez váhání její objetí opětovala. Tak takhle vypadá návrat domů! „Děkuji ti, Eówyn! Bála jsem se, že tě zabili!“ zašeptala jí do ucha. Děkuji Valar, že tomu tak nebylo! „A někoho jsem ti přivedla!“ dodala, když se od sebe zase oddělily. Plavovláska se zatvářila zmateně. „Koho?“


Thranduil se rozhodl to vzít jako svoji narážku a shodil kápi, která mu doposud halila tvář. „Eówyn!“ Úžas v jejích očí brzy vystřídala radost. Tak tohle mi stačí! Bez okolků odstrčil svého zetě, který mu stál v cestě, a přistoupil ke své nastávající. „Sluší ti to, ženo!“ oznámil jí, než ji sevřel v náručí, a políbil. Zprvu jen zlehka, ale jakmile ucítil, že nepatrně pootevřela rty, tak jejich polibek prohloubil. Pak na okamžik povolil své sevření, ale přitáhl si ji k sobě, rukama sjel na její zadeček a znovu se vášnivě zmocnil jejích úst. Zaznamenal, jak se kdosi prudce nadechl. Hádal, že to byl Eomér. Dobře ti tak! Však tys mi taky připravil pár horkých chvilek! Brzy ho však pustil z hlavy a soustředil se jen na dívku, která se k němu tak povolně tiskla. Byla nádherná a on rozhodně nebyl ze dřeva. Bez otálení ji zvedl ze země a, aniž by ji přestal líbat, začal stoupat po širokém schodišti …


Legolas nerozhodně přešlápl z nohy na nohu. Přišlo mu divné tam tak stát a pozorovat svého otce a Eówyn, jak se líbají. Rohirové si jich nevšímali, jak byli zaneprázdněni svým vlastní vítáním. Napadlo ho, že oficiální část zřejmě nebude. A docela ho to potěšilo. Nikdy moc na formality nebyl. Jeho rozpaky ještě vzrostly, když viděl, jak si otec odnáší Eówyn. Zalétl očima k Eomérovi, co ten na to. Moc se mu to nezamlouvalo, ale mlčel. Legolas netušil, zda ze slušnosti nebo ohleduplnosti. „Tak snad abychom taky šli, ne?“ zeptal se ho Legolas s klidem, který ovšem necítil. „Souhlasím!“ přikývl král a on ho s úlevou následoval po schodech k paláci. „Kam vlastně zmizela Ir?“ zeptal se, protože ji nikde neviděl. „Jakmile zjistila, že ji Eówyn nepotřebuje, tak se rozběhla nahoru. Hádám, že chce vidět syna!“ To dávalo smysl.


Thranduil mířil rovnou do jejích pokojů. „Nejsi příliš troufalý, pane?“ zeptala se s předstíraným pohoršením, ale ochotně volnou rukou otevřela dveře. „Teprve uvidíš, jak jsem troufalý, má paní!“ sdělil jí, když je za nimi zase kopnutím zavřel. Postavil ji na podlahu, ale ze svých paží ji nepustil. „Bylas tu hodná, ženo?“ prohlížel si ji s podezřívavě přimhouřenýma očima. Z několika Eomérových poznámek cestou si udělal hrubý obrázek o tom, co se tu dělo, a byl docela zvědavý, co mu k tomu řekne ona. Nechal ji, aby se mu vymanila, a založil si ruce na prsou. „Bráška si snad stěžoval?“ otázala se poněkud zaraženě. „Nezvykej si odpovídat mi otázkou, ženo!“ okřikl ji ostřeji, než původně chtěl. Vždycky mu to připomínalo diplomatické tanečky, které mu byly proti srsti. „Nejsem tvoje žena!“ ohradila se, ale nad jejím protestem mávl rukou. „Nezačínej s tím zase!“ posadil se na pohovku a prohlížel si plavovlásku. Stála před ním s hlavou hrdě vztyčenou a zamyšleně ho sledovala. „Tak jak to tady bylo, ženo?“


Eówyn se snažila vymyslet vhodnou odpověď. Nejprve ji napadlo, že ho prostě pošle do háje, ale cosi v jeho výrazu ji říkalo, ať to nedělá. Když ji držel v náručí, zjistila, že ho jejich polibky rozhodně nenechaly chladným, tak proč se teď chová tak odtažitě? Něco ji napadalo, ale co jestli se mýlí? „Proč se ptáš?“ pronesla opatrně a všimla si, jak se zachmuřil. „Něco jsem ti před chvílí řekl, ne?“ okřikl ji přísně. Bylo zřejmé, že se hněvá, tak znejistěla ještě víc. „Thranduile, co se děje?“ vypravila ze sebe tiše. „Ty se ptáš, co se děje?“ zopakoval hrozivě pomalu. „Tak já ti to tedy povím, ženo! Vrátil jsem se z cesty, z dlouhé cesty, a mám hlad a žízeň! Nenechala jsi připravit nic, až se ptám, zda je to projev tvé lásky nebo jen neschopnosti!“ Vytřeštila na něj oči a nadechla se k pádné odpovědi, nicméně si ji nechala pro sebe, protože měla dojem, že na ni šibalsky mrkl levým okem. Zadívala se na něj pozorně, ale jeho tvář byla zcela bez výrazu. Viděla jsem vůbec dobře? „Tak co mi odpovíš, ženo?!“ Jeho hlas ji vytrhl z přemýšlení. „Nikdo mi neřekl, že přijedeš!“ odpověděla opatrně a doufala, že tím nic nepokazí. „A teď mě snad nevidíš?“ Jeho sarkasmus byl nepřeslechnutelný a opět to mrknutí. Určitě se nemýlím! V duchu se usmála. „Hned ti nechám něco donést, muži! Zatím si trochu odpočiň!“


Královniny první kroky vedly do Theodredova pokoje. Srdce se jí na okamžik zastavilo, když viděla, jak spokojeně spinká. Opatrně ho vzala z kolébky a přitiskla si ho na prsa. „Bála jsem se, že už tě neuvidím …“ Otevřel očka a zamžoural na ni. „Už tě nikdy nenechám samotného! Budu pořád s tebou!“ slíbila mu vroucně. „Tenhle slib ale nedodržíš!“ Polekaně sebou trhla a ohlédla ke dveřím. Stál tam její manžel. „A proč ne?“ zeptala se ho zvědavě. Přistoupil k ní a pohladil jejich syna. „Protože máš i muže, ženo! A já rozhodně nehodlám trávit noci sám!“ Zarděla se. „Ale takhle jsem to nemyslela!“ namítla tiše. „Chtěla jsem tím říct, že nepojedu pryč z Edorasu!“


Thranduil se pohodlně opřel a na rtech mu pohrával spokojený úsměv. Eówyn zřejmě pochopila, o co mu jde. Už když byl ženatý s Íniel, tak miloval návraty domů. Jakmile spatřil svou nastávající, tak mu bleskl hlavou šílený nápad, ale proč ne? Zpočátku to však vypadalo, že ji zmátl, ale nakonec jí to snad došlo. Ozvalo se tiché zaklepání a objevila se hnědovlasá dívka s podnosem, na kterém bylo jídlo a pití. Postavila to na stolek vedle pohovky a hbitě vyklidila pole. Vytáhl svoji dýku, odkrojil si pořádný kus pečeně a dal se do jídla. Jedl pomalu a poté si nalil pohár piva. Pomalu vychutnával jeho hořkou chuť. Otevřely se dveře a objevila se Eówyn. „Pojď se mnou, prosím! Máš připravenou koupel!“ Zvedl se a vydal se za ní. Zavedla ho do jeho pokojů. V ložnici stála káď s vodou, ze které ještě stoupala pára. „Pošlu ti služebnou, aby ti pomohla!“ oznámila mu klidně a měla se k odchodu. „Ne! Uděláš to ty sama!“ přikázal jí a odepnul si pouzdro s mečem, které odložil na stůl. Rychle se svlékl a vklouzl do vody.


Eomér si v duchu povzdechl. Tohle není dobré! „Jsi jeho matka, Ir, ale to neznamená, že se od něj nehneš ani na krok! Nesmíš se k němu takhle upínat!“ Neměl zájem, aby z jeho syna vychovala rozmazlené princátko! „Je to Rohir, Ir! Bude jezdit ven a bude se učit bojovat, sakra! Počítej s tím, že při tom občas přijde k úhoně!“ Vyděšeně na něj hleděla. „Slíbil jsi, že mi ho ještě necháš!“ vydechla zoufale. „Však ti ho taky ještě neberu, nebo jo?“ zavrčel na ni. „Dej ho zpátky, ženo, a pojď se mnou!“ nařídil jí nesmlouvavě. „Ještě chvilku, Eomére!“ zaprosila, ale on zavrtěl hlavou. „Ne, ženo! Opláchneš se, převlékneš se a pak přijdeš do mé pracovny! Máme spolu něco dořešit!“ připomněl jí vážně. „A já to chci vyřídit ještě před večeří, jasné?“ Polkla, ale neodvažovala se s ním přít. „Jak poroučíš, pane!“


Eówyn cítila, jak jí hoří tváře, když jí postupně podal všechny části svého šatu. Mlčky je odložila na židli a přistoupila k elfskému králi. Vzala si mýdlo a pečlivě mu namydlila záda. „Neboj se přitlačit, ženo!“ vyzval ji po chvíli. „Jak si přeješ!“ Zesílila své úsilí, což kvitoval spokojeným zamručením. Umyla mu i vlasy a celého ho spláchla žejdlíkem čisté vody. „Hotovo!“ Kousek poodstoupila a se zatajeným dechem sledovala, jak se zvedl z vody. Kapky mu ulpívaly na kůži a jí najednou bylo podivné horko. Podala mu plátno, aby se osušil. Učinil tak několika ráznými tahy a přistoupil k ní. „Stále čekám na tvoji odpověď, ženo!“ Ze všech sil se snažila nevnímat jeho urostlé tělo ani žár, který z něho vycházel, a upírala oči do jeho tváře. „Proč se stále ptáš?“ Než se nadála, pleskl ji přes zadek, až trochu poposkočila. „Protože chci vědět, jestli ti mám nejdřív nařezat nebo tě rovnou pomilovat!“ Oh, bohové! Prudce se nadechla. „Trochu jsem se přela s bratrem ohledně mého odjezdu za tebou do Mirkwoodu. Chtěla jsem odjet co nejdřív, ale Eomér to nedovolil …“ Nevydržela jeho upřený pohled a sklopila hlavu. „V tom případě výprask dneska vynechám!“ oznámil jí zastřeně. „Jsi velmi shovívavý, muži!“ prohodila s hranou úlevou, zatímco ji k sobě pomalu přitahoval. „Upozorňuji tě, že příště už nebudu!“ zašeptal jí do ucha, které jí začal jemně oždibovat. Zasténala a bezděky se o něj otřela boky …


Rohanský král seděl za svým stolem a netrpělivě čekal na svoji ženu. Mezitím mu přinesli jídlo a on se najedl. „Můj pane?“ Haleth strčil dovnitř hlavu a tázavě na něj hleděl. Gestem ho vyzval, ať vejde. „Stalo se něco, co jsem byl pryč?“ Nějak tušil, že Eówyn na něj brzy mít čas nebude. Do háje, Thranduile! „Ne, byl celkem klid!“ sdělil mu jeho pobočník klidně. „Mohu se zeptat, jak jste se měli vy, pane?“ Eomér se musel usmát nad jeho formálností. „Můžeš, ale začni se už chovat normálně, chlape!“ Halethovi se očividně ulevilo. „S radostí, Eomére! Chlapi řikali, že kapitán Arnet dostal toho hajzla!“ Eomér přikývl. „Íriel mě prosila, abych ho ušetřil a já jí vyhověl …Jo, byla to blbost! Věděl jsem to hned, jak jsem to udělal!“ přiznal bez váhání. „Pak po mně šel zezadu a Arnet ho zastřelil!“ Haleth několik vteřin mlčel. „No, možná je to tak nejlepší, Eomére! Kdybys ho zabil ty, tak by ti to pozdějc mohla královna vyčítat! A co se Legolase týče, tak by nikdo neměl bejt nucenej sejmout někoho z rodiny, ne?“ Eomér mu dal v duchu za pravdu. „A kde jste vůbec přišli k Thranduilovi?“ „Přijel za náma do Šedejch Přístavů!“


Thranduil se hbitě vypořádal s tkanicí jejího živůtku a Eówyn nechala své šaty sklouznout na podlahu. Vystoupila z nich a objala ho kolem krku. „Buď něžný, můj pane!“ Tlumeně se zasmál. „Nemyslím, že to bys zrovna teď chtěla, Eówyn, nebo se mýlím?“ Lehce zrudla, ale zavrtěla hlavou. „To je dobře, ženo, protože ani já na ni nemám náladu!“ zavrčel, než začal plundrovat její ústa. Více než ochotně mu vycházela vstříc. Sotva se jejich jazyky dotkly, tak jím projela vlna nezvladatelné vášně … Zatlačil ji k posteli, na kterou ji dost neurvale povalil. Než stihla protestovat, tak ji uvěznil pod svým tělem. Podnikl další útok na její rty a rukou jí bezostyšně zajel do klína. Nijak se nebránila, právě naopak … Vzpínala se proti jeho prstům a její sladké vzdechy mu slibovaly, že tohle je jen začátek. Opřel se o lokty a ponořil se do ní jediným pohybem. Hlasitě zasténala a prohnula se pod ním, jak jen jí to jeho váha dovolovala. Dal jí chvilku, aby si na něj zvykla, než začal prudce přirážet …


Íriel se s úlevou se vykoupala a oblékla si světle spodní šaty s dlouhými rukávy, přes které se natahovaly tmavě hnědé svrchní, ty ovšem byly bez rukávů. Připomínaly spíše kytlici. Vlasy si zapletla do prostého copu a k opasku si připjala svazek klíčů, které byly symbolem jejího postavení. Než se vydala za svým mužem, tak se zastavila za Bertou dole, aby zjistila, jak jsou daleko s přípravami večeře, protože jí bylo jasné, že se jí na to Eomér určitě zeptá. Při pohledu na tu spoustu jídla a pití jí došlo, že to bude spíše oslava. Zeptala se na to Berty. „Jo, jo, paní! Chcem oslavit, že jsi zase mezi náma! Chybělas nám!“ Íriel se zalily oči slzami. „Děkuji ti! I vy mně!“ odpověděla jí po pravdě. „Berto, jedl král něco?“ Napadlo ji, že by ho tím mohla trochu obměkčit. „Ale, jó! Poslala jsem mu tam jídlo i pití!“ Dozvěděla se k svému zklamání. „Hm, a neměla bys tu něco, co by ho potěšilo? Víš, nemyslím na hlad, ale spíš na chuť …“ Šedovlasá žena si ji zpytavě prohlédla. „Chceš si ho udobřit?“ zeptala se jí bez okolků. „Trochu jsem ho rozhněvala!“ přikývla bez rozpaků, protože věděla, že Bertě se může se vším bez obav svěřit. „Hm, tak to bude těžký, paní, a taky to záleží na tom, jak moc jsi ho naštvala!“ Berta se rozhlížela kuchyní. „Počkej, zkus tohle!“ Podala jí čerstvě upečený makový koláč. „Jako malej ho míval rád!“ Íriel se na ni vděčně usmála. „Děkuji!“
Bez zaklepání vešla do jeho pracovny, ale zastavila se uprostřed kroku. „Ah … přijdu později!“ vyhrkla, protože spatřila svého muže zabraného do rozhovoru s Halethem. Ten hned vstal a široce se na ni usmál. „Nechoď, paní! Už jsme stejně skončili!“ K jejímu nesmírnému údivu, jak kolem ní procházel, ji impulsivně sevřel v náručí. „Vítej doma, paní!“ sdělil jí, když ji pustil. „Já … děkuji!“ Připadalo jí, že dnes snad neříká nic jiného. „Má paní!“ Trochu se jí uklonil a zanechal je o samotě.


Eówyn ležela s hlavou na jeho rameni a měla pocit, že je všechno, jak má být. „Ehm, Thranduile?“ Prstem mu kreslila kolečka na hrudi. „Hm?“ zabručel, zatímco ji hladil po zádech. „Nepřemluvíš Eoméra, abychom mohly jet s Norenou rovnou s tebou?“ optala se ho tiše. „A proč myslíš, že někam pojedu, Eówyn?“ Překvapeně se nadzvedla na lokti a zadívala se mu do tváře. „Jak to myslíš?“ Políbil ji na rty. „Dcera mě pozvala, abych tu strávil zimu a já souhlasil! Na jaře pojedeme všichni spolu!“ oznámil jí bez mrknutí oka. „Thranduile, to je skvělé!“ vyhrkla nadšeně a políbila ho na líc. „Kde je vlastně Norena?“ optal se se zájmem. „Někde s Hanah! Proč se ptáš?“ zarazila se. „Protože bych ji rád viděl!“ Zatajila dech. „Zařídím to, jestli chceš!“ Přikývl. „To by bylo od tebe milé, ale ještě nechoď!“ požádal ji, než se stihla zvednout.


„To jsem ti přinesla!“ Položila před něj koláč a on jen stěží skryl pousmání. „To je tvůj způsob omluvy, ženo?“ Pokynul jí, ať si sedne. „Neomlouvám se, protože jsem nic špatného neudělala!“ odvětila srdnatě. „Spíš jsem ti chtěla udělat radost!“ Ušklíbl se na ni. „To ti poradila Berta, co?“ zeptal se, než se do té lahody zakousl. „Ano. Vadí ti to?“ Zavrtěl hlavou. „Každej se snaží získat výhodu, jak umí, ne?“ shrnul lapidárně. Mlčela a on v klidu dojedl. „Tak, začnem, ženo!“ Trochu pobledla, ale statečně přikývla. „Podívej, chápu, žes byla … řekněme rozrušená, ale nebudu ti trpět neposlušnost! Zvlášť tváří v tváří nepříteli, jasné? Když v takové situaci něco nařídím a to komukoliv, mými muži počínaje a tebou konče, tak očekávám, že se tak taky stane!“ Mluvil klidně, ale důrazně. „Eomére, chápu, že se hněváš, ale nic mi přece nehrozilo …“ Bouchl pěstí do stolu, až sebou polekaně trhla. „Nehrozilo?!“ vyjel na ni. „Zatraceně, Ir, nevím, jestli jsi opravdu tak naivní nebo hloupá!“ Zatvářila se uraženě a chtěla mu odpovědět, ale nepustil ji ke slovu. „Tam šlo o život, ženská! Tvůj, můj, tvého bratra … všech, co tam byli, copak to nechápeš?! Stačilo málo a já s Lasem jsme skončili mrtví a tys cestovala do toho vašeho zaslíbeného Valinoru! Dědeček by se o tebe určitě postaral!“


Íriel sebou při zmínce o Oropherovi trhla, jako by se jí dotkl žhavým železem. „Nemluv o něm!“ požádala Eoméra hlasitěji, než chtěla. „Měl jsi pravdu a já se stydím za to, že mám v žilách jeho krev!“ dodala o poznání mírněji. „Proč tě vlastně nechal zmrskat?“ optal se jí nečekaně. „Nenechal! Udělal to osobně!“ přiznala hořce. „Chtěla jsem po něm, aby mě nechal jít a …“ zaváhala. „ … taky jsem mu řekla, co si o něm myslím!“ Eomér jen nevěřícně potřásl hlavou. „Holka, ty snad vážně nemáš rozum!“ Zamračila se na něj. „Ty si myslíš, že impulzivní jsou pouze muži?“ Uchechtl se. „To bych nesměl mít za sestru Eówyn a za manželku tebe, nemyslíš?“ Ta poznámka ji trochu zklidnila. „Aha, no to je vlastně pravda!“ Dokonce se na něj i usmála. „Jsem rád, že to uznáš, ale zpět k tvému pochybení, ženo!“ zvážněl a jí přeběhl mráz po zádech. „Ty mě chceš vážně potrestat?“ vypravila ze sebe nejistě. „Ano, protože si to zasloužíš!“


Eówyn užasle hleděla na elfského krále. „To myslíš vážně?“ Eomér to stejně nedovolí! „Souhlasíš tedy?“ Ano, ano, tisíckrát ano! „Bylo by to hezké, Thranduile, ale bráška s tím nebude souhlasit …“ začala nejistě. „To už nech na mě! Od tebe chci jenom vědět, že nejsi proti?“ Zmohla se jen na chabé potřesení hlavou. „Tak jsme tedy dohodnuti, ženo!“ oznámil jí rezolutně. „Promluvím s tvým bratrem!“ Tak u toho bych tedy chtěla být!


„Já ale vážně nic neudělala!“ odvětila tiše. Pak ji napadla spásná myšlenka. „Byla jsem přece s otcem, ne? Ten by mě ochránil!“ Její manžel se zachmuřil. „Tohle ani nezkoušej, Íriel! Ten tam byl jen náhodou a víme to oba!“ Hm, tak tohle nebyl tak dobrý nápad! Mlčela. Měla nejasné tušení, že cokoliv řekne, její situaci ještě zhorší. „Co se mnou uděláš?“ optala se rezignovaně. „Pojď sem!“ přikázal jí. Poslušně vstala a přešla k němu. Popadl ji za ruku a než se nadála, tak ležela přehnutá přes jeho kolena. „Auu …“ vyjekla, když ji pleskl přes zadek. „Eomére!“ zaprotestovala, protože jeho rány byly docela citelné. „Ticho!“ okřikl ji přísně a jeho dlaň dopadla ještě několikrát …


V krbu vesele plápolal oheň a královna seděla v křesle a v náručí měla svého syna. Hanah na ni zkoumavě hleděla. „Jsi v pořádku, děvenko?“ zeptala se jí po chvíli. Plavovláska si povzdechla. „Jak se to vezme …“ zamumlala rozpačitě. „Eomér, co?“ Královna k ní udiveně vzhlédla. „Co o tom víš?“ Pousmála se. „Berta povídala, žes pro něj chtěla něco na zub! Pomohlo to?“ mrkla na ni. Íriel lehce zrudla. „Moc ne!“ přiznala tiše. „No, dopadla jsi docela dobře! Jak koukám, tak sedět můžeš, ne?“ zazubila se na ni Hanah a natáhla se po chlapci. „Dej mi ho, paní, a běž už dolů! Berta ti vzkazuje, že večeře je hotová!“ Plavovláska jí s povzdechem podala syna.


Eomér měl co dělat, aby na svého tchána nezůstal zírat s ústy dokořán. „To myslíš vážně?“ vypravil ze sebe po chvíli. Thranduil se ušklíbl. „Naprosto!“ pohodlně se opřel a usrkl ze svého poháru. „Nepřichází v úvahu!“ Eomér si založil ruce na hrudi a nevěřícně zavrtěl hlavou. „A proč ne?“ Protože nestrpím, abys tohle dělal pod mojí střechou! „Protože jsem tak řek!“ odsekl mu studeně. „Je to moje sestra!“ Zlatovlasý Elf pokrčil rameny. „No, jak chceš, pane! Ale upozorňuji tě, že v tom případě se vystavuješ riziku, že se tvá sestra dostane do řečí, protože ji hodlám navštěvovat po nocích a odcházet od ní až ráno! A myslíš, že mě nikdo neuvidí?“ oznámil mu poťouchle. Ty prevíte! „Postavím jí ke dveřím stráže! A tebe strčím do sklepa!“ Tou hrozbou vyvolal u elfského záchvat smíchu. „Thranduile, nech toho!“ zavrčel na něj varovně. „Tak co? Jak se rozhodneš, králi rohanský?“ zopakoval jeho tchán svůj předešlý dotaz. Eomér si v duchu povzdechl. Dovedl si představit, jak by na podobné opatření zareagovala jeho sestra. Do háje s váma oběma! Pak ho ale něco napadlo a rty se mu zvlnily v úsměvu …