Kůň a lístek - kapitola 31

Legolas si všiml nebezpečí, které sestře hrozí, a ihned se hotovil ke střelbě. „Uhni, Ir!“ Ta se však držela přímo v dráze jeho střely a nevědomky tak kryla útočníka. Princ procítěně zaklel. S hrůzou sledoval, jak ten muž vystřelil … Vzápětí plavovláska vykřikla a klesla na kolena. Teď už neváhal a vyslal svůj šíp. Na rozdíl od druhého střelce on se trefil přesně a ten se skácel k zemi jako podťatý.


„NE!“ Eomér se vrhl ke své ženě. Okamžitě se mu ulevilo, když si uvědomil, že šíp jí trčí z ramene a ne ze zad, jak se původně obával. Popadl ji za ruku a vytáhl na nohy, zcela při tom ignoroval její bolestivé sykání. Ostře se nadechl, když viděl krvavé rány na jejím obličeji. Za tohle mi zaplatí! „Za městem čekají naši, běž k nim!“ nařídil jí chladně. V žádném případě nestál o to, aby se tady zdržovala. Ať už střet s Oropherem dopadne jakkoliv. „Ale …“ Zklamání v její tváři bylo nepřehlédnutelné. Očividně čekala, že se tu s ní začne láskyplně vítat! Její naivita ho popudila. Neurvale ji postrčil směrem k Legolasovi, který se k nim kvapem blížil s připraveným lukem. „Žádný ale, ženo!“ houkl na zostra. „Udělej, co jsem ti řekl!“ Polkla, ale poslechla ho. Zaznamenal, jak se zastavila, aby si promluvila s bratrem. Bohové, to se mi snad zdá! „Hned, sakra!“ křikl na ni netrpělivě. Sourozenci sebou trhli a pohlédli na něj. Mračil se na ně. Legolas se konečně vzpamatoval a gestem vybídl sestru ke spěchu.


Oropher nevěřícně zíral na mrtvého muže, který mu ležel u nohou. Vprostřed čela měl zabodnutý šíp v mirkwoodských barvách. Nikdy bych se nenadál toho, že na mě bude střílet vlastní vnuk … Koutkem oka zaregistroval, jak Gelrin začal organizovat obranu. Pak se zadíval k molu. Pohled na toho koňáka s Legolasem po boku ho vskutku nepotěšil. „Hej, pane!“ Neomylně poznal Eomérův hlas. „Vyzývám tě!“ Rohanský král zvolna tasil a vyzývavě se na něj šklebil. „Přijímám!“ odeřval mu bez váhání.


Elfský princ se smíšenými pocity sledoval, jak se Eomérova a Oropherova čepel srazily. Měl dokonce dojem, že od nich odlétly jiskry. Přinutil se zapomenout na své obavy o švagra a zadíval se na ně hodnotícíma očima. Jak bojuje rohanský král znal a o to víc se soustředil na bývalého mirkwoodského vládce. Elfský válečník měl mít dle vše předpokladů převahu, ale kupodivu tomu tak nebylo. Eomér se učil lépe, než jsem si myslel! Oropher očividně svého soupeře podcenil a ten mu hned od počátku působil nemalé potíže. Vždyť s ním přece bojoval, copak na to zapomněl?! Legolas nechápal, jak bojovník s jeho pověstí mohl udělat takovou základní chybu!


Gelrin také nespouštěl oči z bojujících. Jeho vládce byl skvělý šermíř, ale rohanský král za ním nezůstával v ničem pozadu. Od člověka by něco podobného neočekával. Pohyboval se jistě, ale ne příliš sebejistě, jeho rány byly dost silné na to, aby protivníkem otřásly, ale ne zase tolik, aby se on sám zbytečně vyčerpával … Poprvé ho napadlo, že Oropher možná nevyhraje a stačil mu jediný pohled na Eoméra, aby mu bylo jasné, že prohra bude znamenat smrt …


Věděla, že to není moudré, ale nedokázala si pomoci. Prostě to musela vidět! I když si byla jistá, že tím ani jednoho z nich nepotěší. Stála za rohem a opatrně zpoza něj vykukovala. Oh, Valar! Zděšeně si přitiskla ruku na ústa, když Eomér jen tak tak odvrátil Oropherův výpad … Bezděky sjela k opasku, aby zjistila, že o svoji dýku přišla při Gelrinově přepadení. Jestli umře, tak nechci žít! Polekaně vyjekla, když se někdo zlehka dotkl jejího lokte. Prudce otočila hlavu a hleděla do safírových očí, které si ji starostlivě prohlížely. „Otče!“ Neřekl ani slovo, ale pevně ji k sobě přitiskl. Musela stisknout zuby, aby nevykřikla bolestí, protože její rameno proti takovému nešetrnému zacházení protestovalo. Nicméně, jeho nečekané gesto jí dojalo k pláči. „Neřekl ti snad manžel, abys odtud vypadla?“ zamumlal do jejích vlasů. „Řekl, ale já prostě nemohla …“ vzlykala. „Ššš …“ konejšil ji a ona se k němu tiskla. V jeho náruči si připadala naprosto bezpečně.


Thranduil vroucně děkoval Valar, že je jeho dcera živá. Děsil ho pohled na její zraněný obličej i zkrvavené rameno, ale věděl, že tohle všechno se brzy zahojí. Nejraději by ji předal do péče svých mužů a šel za svým synem a zetěm, ale něco v hloubi jeho srdce mu v tom zabránilo. Tak tam jen tak stál, objímal ji, a přes její hlavu pozoroval souboj, který se zřejmě chýlil ke konci. Eomér právě udeřil Orophera do nechráněné brady a ten se sesunul k zemi. Rohanský král zvedl svůj meč vysoko nad hlavu a Thranduil se napjal. Byl přece jen zvyklý, že má povinnost ho chránit. „Co se děje, otče?“ Íriel se zadívala, kam hledí, a vytrhla se mu. „Eomére, ne!“ zakřičela z plných plic, až sebou Thranduil trhl. Klopýtavě se rozběhla zpátky. „Nechci, abys měl na rukou jeho krev!“ volala na svého muže úpěnlivě a ten zaváhal. Thranduil ji následoval o poznání pomaleji. Jeho muži ho doprovázeli a on nepochyboval o tom, že jim Arnet dal příslušné rozkazy.


Eomér prudce oddychoval a nespouštěl oči z ležícího Orophera. Kdyby nebylo Íriel, tak by mu už probodl hruď, ale její prosba ho zarazila. Zatraceně, co tady dělá? Copak jsem jí neposlal pryč?! O tomhle si spolu ještě promluvíme! „Prosím tě … Eomére nedělej to!“ Periferním viděním zachytil, jak ji Legolas popadl kolem pasu, když kolem něho chtěla projít, a důrazně jí něco říkal. Pokoušela se mu vysmeknout, ale princ ji nepustil. Dík, švagře! Přestala se s bratrem potýkat, ale o to víc na něj volala. „Ne, Eomére … prosím tě … ne …“ K čertu s ní! Nemohl toho zmetka zabít, když byla u toho! Zadíval se do Oropherovy tváře. Na čele se mu leskly krůpěje potu. „Poděkuj jí za to!“ zasyčel na něj hrozivě a odstoupil od něj. „Kliď se mi z očí, ale jestli ještě někdy vkročíš do Rohanu, tak to dokončím, jasné?!“ zeptal se ho výhružně. „Pak už tam nebude moje žena, aby ti zachránila zadek!“ Úmyslně mluvil hlasitě, aby všichni přihlížející pochopili, že on by to řešil jinak. Oropher polkl a nepatrně přikývl na znamení, že pochopil. Eomér tedy zastrčil svůj meč a vydal se k Legolasovi s Íriel, která se na něj upřeně dívala. Úleva, která se jí zračila ve tváři, ho těšila, ale jeho moudřejší já mu říkalo, že ušetřit ho byla chyba … „K zemi!“ Prožil toho už dost, aby se ptal proč, a bez váhání uposlechl příkaz. V pádu vytrhl z opasku dýku, hbitě se odvalil stranou a vyskočil na nohy. Byl připraven k boji, nebylo to však potřeba. Oropher ležel na zádech a z místa, kde měl srdce, mu trčel šíp. Barvy mu byly povědomé, ale Legolasovi rozhodně nepatřily. Překvapeně se ohlédl ke skupince Elfů. Kapitán Arnet v ruce držel luk … Poděkoval mu pokývnutím hlavy a obrátil se k Oropherovým mužům. Co uděláte?


Gelrin se několikrát nadechl, než se pomalu vydal ke svému padlému vládci. Doufám, že mě taky nezabijou! Přiklekl k němu a zkusil mu tep. Jak se obával, zcela zbytečně. Vzhlédl k rohanskému králi. „Je mrtvý, pane!“ pronesl věcně. Vstal a gestem přivolal dva vojáky. „Odneste ho!“ přikázal jim, než se obrátil k Rohirovi. „Bojoval jsi dobře, pane!“ nepatrně se mu uklonil. „Mohu tě ujistit, že pán Oropher už se na Ardu nevrátí!“ Pak se otočil a společně se svými muži vstoupil na palubu. Velitel lodi ihned nařídil odrazit od břehu …


Thranduil se zpytavě díval na svého kapitána a nemohl se rozhodnout, zda mu má poděkovat nebo ho seřvat. Byl to přece můj otec, kdyby ses aspoň zeptal předem! Arnet klidně vrátil luk do pouzdra na zádech a teprve poté před něj předstoupil. „Omlouvám se, pane, ale nemohl jsem dopustit, aby zabil pána Eoméra …“ sdělil mu hlasitě, pak ale výrazně ztišil hlas. „ … ani abys ty nebo princ prolil krev svého rodu!“ pousmál se, ale jeho oči zůstaly vážné. „Jsem připraven nést následky svého činu, pane!“ dodal opět hlasitěji.


Eomér, který mezitím došel až k nim, se zamračil, když zaslechl kapitánovu poslední větu. „Co s ním uděláš?“ zeptal se bez okolků svého tchána. „Zabil svého soukmenovce …“ začal král váhavě. „ … a mého otce …“ Příbuzenstvím s tímhle bych se zrovna moc nechlubil! „Pche!“ odfrkl si pohrdavě. „Zachránil mi život! Až ho propustíš ze svých služeb, milerád ho přijmu do svých!“ Zlatovlasý se pousmál. „Kdybych ho chtěl trestat, tak by byl o hlavu kratší, Eomére!“ upozornil ho vesele. „Kapitán Arnet však rozhodně potrestán nebude!“


Íriel se vděčně opírala o bratra, který ji jednou rukou držel kolem pasu. „Je ti dobře, Ir?“ optal se jí s obavami. Všiml si, jak je bledá a že se třese jako list ve větru. „Ne!“ přiznala roztřeseně. „Musel ho opravdu zabít, Lasi?“ Rameno ji pálilo jako oheň a z toho, čeho byla před chvilkou svědkem, se jí zvedal žaludek. Bratr se nevěřícně pousmál. „Byla bys radši, kdyby to odnesl Eomér?“ optal se klidně. „Pojďme odsud, Ir! Potřebuješ ošetřit!“ Najednou jí bylo ještě hůř. Pochybovala, že tady někde najdou léčitele. Nedovedla si představit, jak bude její ošetření probíhat, jestli tu někdo takový nebude! „Stát!“ zaslechla za nimi Eomérův velitelský hlas. Legolas zastavil a otočili se. „Už jsem ti řekl, že nikdo nebude nikam brát moji ženu bez mého vědomí!“ Její manžel stál jen pár metrů od nich a jeho svraštělé obočí nevěstilo nic dobrého. Ach, ne! Copak už dneska nebylo toho všeho dost?


„Máš pravdu!“ Legolas se ušklíbl. „Tak se o ni taky laskavě starej!“ Bez okolků strčil sestru do Eomérovy náruče a pobaveně pozoroval, jak jeho švagr poněkud zrozpačitěl. Zrovna tohle jsi nechtěl, co? „Ranhojiče sebou náhodou nemáte, co?“ Eomér potřásl hlavou. „Ne, ale stejně nebude třeba! Tohle u nás umí ošetřit každej, Lasi!“ dostalo se mu věcné odpovědi. „Jo, jenže ona není válečník! Potřebuje šetrnější přístup!“ Během bojů s Temným pánem si všiml, že Rohirové si s bolestí při ošetřování lehčích zranění moc starostí nedělali. Odhadoval, že by jí ten šíp jednoduše vytrhli, ránu vymyli a pak něčím ovázali. Jistě, bylo to jednoduché a i to stačilo, ale tuhle péči sestře nepřál. „Třeba bude mít léčitele otec …“ nadhodil váhavě a tázavě na něj pohlédl. „Tak to nemám!“ oznámil Thranduil stručně. „Nepředpokládal jsem, že bude koho ošetřovat!“


Íriel se jejich rozhovor ani trochu nezamlouval. „Já jsem tady!“ informovala je se zaťatými zuby. „No a?“ Eomér se zatvářil nechápavě. „Nemohli byste mít aspoň trochu ohledů?“ Byla si moc dobře vědoma, co ji čeká. „Bude to bolet, to snad víš, ne?“ Eomér moc taktem nevynikal. „To ano, ale …“ udělalo se jí mdlo a všechno zahalila temnota.


Eomér svoji ženu pohotově zachytil. „Pěkné!“ povzdechl si, když ji bral do náruče. „Tak jdem! Třeba bude ještě mimo, až jí ho budu vyndávat!“ dodal s nadějí. „Taky doufám!“ přikývl Legolas. Ani jeden z nich neuvažoval, že by zůstali ve městě. Mlčky kráčeli uličkami a místní jim uctivě uhýbali z cesty. Eomér se jim ani nedivil. Pěkně jsme jim tu ospalou díru provětrali! Obyvatelé Šedých Přístavů nevypadali, že by byli schopni nějaké akce, ale přesto oceňoval přítomnost mirkwoodských. Ti kolem nich vytvořili cosi jako kruh a on si byl jist, že by přes ně neproklouzla ani myš s nekalými úmysly.


Íriel procitla a uvědomila si, že leží na několika pokrývkách u hořícího ohně a na nebi svítí hvězdy. Opodál viděla několik dalších vater a kolem nich se pohybovaly tmavé postavy. „Je vzhůru!“ zaslechla otcův hlas. „Hmm, taky s tím mohla ještě chvíli počkat!“ Eomér nezněl vůbec potěšeně. Vzápětí ho zahlédla, jak nad plamenem přejíždí svoji dýkou. Na trojnožce v kotlíku klokotala voda a na kameni vedle zahlédla připravené bílé plátno. Ztěžka polkla. Otec mlčky obnažil její rameno a druhou rukou jí zakryl oči. „To není nutné, otče!“ hlesla chraplavě. „Jak chceš, dcero!“ Sundal dlaň a ona viděla svého manžela, jak si kleká vedle ní. „Drž ji!“ Okamžitě ucítila, jak ji otec pevně sevřel. „Eomére …“ vydechla prosebně, když se zableskla čepel. Musí to přece jít i nějak jinak, ne? „Musí to být, Ir!“ sdělil jí nekompromisně, načež rozhodným pohybem nařízl kůži …


„Jsi dobrý, chlapče!“ řekl Thranduil uznale, zatímco pozoroval svého zetě, jak ošetřuje Íriel. Pracoval rychle a očividně věděl, co a jak. „Neděláš to prvně, co?“ Eomér opatrně utáhl obvaz na rameni své ženy, která naštěstí ztratila vědomí na začátku operace, a usmál se na něj. Byl to ale smutný úsměv. „Nebyl jsem vždycky jenom králem!“ Rohir si opláchl ruce a otřel dýku. „Nečekal jsem, že sem přijedeš!“ posadil se vedle něj. Thranduil starostlivě přikryl svoji dceru, než mu odpověděl. „Čekal jsi snad, že budu sedět ve své pracovně a čekat s rukama v klíně, jestli ji zachráníš nebo ne?“ optal se ho sarkasticky. „No, ona už vlastně není tvoje starost, ne?“ zamumlal Eomér tiše. Thranduil po něm střelil zlobným pohledem. „Je tvoje žena, ale moje dcera a bude jí, dokud tady budu, tak na to mysli!“ varoval ho raději rovnou teď, protože mu bylo jasné, že až se Íriel trochu vzpamatuje, tak jí Eomér přinejmenším vynadá za to, že ho v Šedých Přístavech neposlechla. „Beru na vědomí, pane!“ odpověděl Eomér lehce pobaveně. On ovšem jeho veselí nesdílel. „Jestli jí ublížíš, tak tě ten smích přejde!“ Jeho zeť se zatvářil dotčeně. „Myslíš si snad, že ji spráskám bičem nebo co?“ Oba viděli stopy po podobném zacházení na jejích zádech. „Hele, měla odejít! Kdyby se to zvrtlo, tak by ji zase měl ve svý moci a celý naše snažení by bylo k ničemu! Nechtěj po mně, abych dělal jako, že se nic nestalo!“ Zlatovlasý si povzdychl. „Máš pravdu, ale … buď na ni hodný! Aspoň pro tentokrát! Nemyslíš, že si užila až dost?“


Legolas se vrátil z obchůzky stráží, na kterou se sám dobrovolně vyslal. Necítil se dost silný na to, aby pomáhal Eomérovi s Íriel. Nedokázal by se dívat na to, jak sestra trpí. Jistě, kdyby nebyla jiná možnost, tak by to udělal, ale nepopíral, že mu to takhle vyhovuje. Usadil se k otci a Eomér mu podal kus pečeného masa, které opékal nad ohněm. „Jsou chlapi ve střehu?“ zeptal se ho, zatímco jedl. „Všichni na svých místech a všude je klid!“ podal princ hlášení s plnou pusou. „Nemuseli jsme jezdit tak daleko!“ dodal, když polkl sousto. „Čím dál budem, tím budu spokojenější!“ přiznal jeho švagr bez okolků.


Eomér zůstal vzhůru, i když ostatní už dávno spali. Blížila se půlnoc a on si prohlížel nebe nad hlavou. Hvězdy zářily jako démanty a on jim děkoval, že mu ji vrátily. Podepřel si bradu a představoval si, jaké to bude, až budou zase v Edorasu … „Eomére …“ Z přemýšlení ho vytrhlo její naléhavé zavolání. „Je ti něco? Bolí tě něco?“ zeptal se jí okamžitě a v duchu si vynadal za tak hloupou otázku. Před pár hodinami jí vyndal šíp z rány, tak jak by se asi měla cítit? „Ne, ale pojď sem ke mně, prosím!“ Přesedl si k ní a položil jí dlaň na čelo, jestli nemá horečku. Bylo teplejší než obvykle, ale snad to bude dobré. Spoléhal na její elfský původ. „Zlobíš se na mě?“ V záblescích plamenů viděl, že ji to opravdu trápí. A jeho ostatně taky. „Poslal jsem tě pryč z dobrého důvodu, ženo!“ oznámil jí zachmuřeně. Zahanbeně odvrátila tvář. „Bála jsem se o tebe … nemohla jsem tě tam nechat …“ špitla a neodvažovala se na něj pohlédnout. „To tě sice šlechtí a mě i těší, ale stejně si o tom doma pohovoříme!“ slíbil jí neochvějně. „Jak si přeješ, můj pane!“ Hlas se jí třásl. Vzal ji za bradu a přinutil dívat se na něj. „Trest bude přiměřený, neboj!“ ujistil ji. „Věřím ti, Eomére, ale netěším se na to!“ vzdychla. „Já taky ne, ale vyklouznout tě nenechám!“ Zlehka ji políbil na rty. Usmála se na něj. „Ale pak mě zase obejmeš, viď?“ Pohladil ji po tváři. „To udělám klidně hned, ženo!“ Pohodlně se natáhl na záda a jemně ji k sobě přivinul. Položila mu hlavu na hruď. „Zůstane Norena u nás, viď?“ Udiveně svraštil čelo. „A proč, prosím tě?“ Ne, že by svoji neteř neměl rád, ale pochyboval, že to Eówyn dovolí. „Ztratila přece matku, Eomére!“ Zasmál se. „Ale né, Ir! To Eówyn přivezla zprávu o tvém únosu! Byla sice zraněná, ale už je v pořádku!“


Spadl jí kámen ze srdce. „A ti muži?“ vyhrkla s nadějí. Jeho mlčení jí řeklo vše. Vyhrkly jí slzy. „Nač ten pláč, Ir?“ podivil se. „Zemřeli kvůli mně …“ vzlykla zoufale. „Tak to nebylo, Ir!“ zavrtěl hlavou. „Teď mě pozorně poslouchej!“ Vybavila si, že tohle jí řekl, než jí tehdy nařezal, a zatajila dech. Hodláš to snad zopakovat? „Padli, když plnili svoji povinnost, jak se na Rohiry sluší a patří! Kdyby se vrátili a ty nebo Eówyn byste to nepřežily, vlastní rukou bych je zabil!“ Trhla sebou, jako by ji udeřil. „Vždyť by za to přece nemohli! Boj bývá o štěstí … sám jsi mi to říkal, když umřel Faramir!“ namítla chabě. Rázně ji přerušil. „V tomhle případě ne, Ir! Byli váš doprovod! Buď vás měli přivést živé nebo zemřít!“


Legolas ležel bez hnutí a naslouchal jejich hovoru. To tedy Haleth ještě dopadl celkem dobře! Těch pár ran přežil celkem ve zdraví, pokud ho paměť neklamala, a nezdálo se mu, že by je měl svému vládci za zlé. Tehdy mu to přišlo divné, ale nyní to chápal. Usmál se. Zvuk, který k němu doléhal, mu jasně napovídal, jaké aktivitě se jeho švagr a sestra věnují teď. Jen doufám, že zůstanete jen u těch polibků! Sice pochyboval o tom, že Eomér půjde dál, protože si byl jistě vědom jejího stavu, ale jeden nikdy neví. Vášeň občas dokáže divy!


„Už abychom byli doma!“ pravil Eomér s pohledem upřeným na šedivou oblohu. „Stejně to nestihnem, pane! Řek bych, že nejpozději zejtra začne sněžit!“ pronesl Grad, který jel po jeho boku. „Pojedem přes Sardon! Je to o pár dní kratší!“ Zvěd se nesouhlasně zamračil. „Zapomínáš na královnu, pane! Je zraněná a už teď toho má plné zuby!“ Eomér pohledem zkontroloval svoji ženu. Vypadala unaveně, ale zatím se držela celkem dobře. „Zvládne to! Nezapomeň, že je to Elfka!“ Grad pokrčil rameny. „No, jak myslíš, pane! Řeknu chlapům, že pojedem zkratkou!“


Thranduil vyjel na kopeček a zkoumavým zrakem přelétl jejich skupinu. Zaznamenal, že jeho muži se promísili s Eomérovými a co víc, zahlédl, jak se spolu baví. Usmál se. Ještě, že je Oropher po smrti, jinak by ho tohle zjištění asi zabilo! „Co tě tak rozveselilo, otče?“ ozval se vedle něho hlas jeho dcery. „Jen se na ně podívej! Ještě před nedávnem by si vjeli do vlasů a teď spolu rozmlouvají, jako by byli starými přáteli!“ Plavovláska přikývla. „Mám z toho radost!“ přiznala spokojeně. „I já, děvče, i já!“ Pak ale zvážněl. „Proč jsi mě vyhledala, dcero?“ zeptal se jí zvědavě, protože se doposud držela převážně ve společnosti svého bratra. Zřejmě instinktivně vytušila, že ten jediný má čas se jí věnovat. Její manžel byl zodpovědný za Rohiry a on jako mirkwoodský král zase za Elfy. „Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys s námi nejel do Rohanu? Eówyn by to udělalo radost … a taky bys viděl Theodreda …“ odmlčela se a čekala, co jí odpoví. „Má to být pozvání, paní?“ Přikývla. „Jistěže, pane!“ Chvíli o tom přemýšlel. „Neměl bych to Talagantovi dělat … ale udělám!“ dodal, když si všiml, jak Íriel posmutněla. „Děkuji ti, paní! Jen jsem zvědav, jak to přijme tvůj manžel!“ mrkl na ni poťouchle. Pohodila hlavou v typicky ženském gestu. „To je Rohan, pane, nikoliv Mirkwood!“ oznámila mu vesele. Polohlasně se zasmál. „Měli bychom jet, Ir! Eomér na nás mává!“ Ukázal na rohanského vládce, který směrem k nim zuřivě gestikuloval. Však už jsem si všiml, že si ženu hlídáš jako oko v hlavě! „Héééj ...!“ No jo, vždyť už jedeme! Pobídli tedy své koně a zamířili k čelu skupiny.