Planeta N.S 04 kapitola 1.

6.7.2230
planeta N.S. 04
10,00 hod. p.č. (pozemského času),n.s.č. 7,00 hod.




Sofie, je to tady. Přála bych si, abys tu mohla být s námi. Ticho se dá krájet. Drž mi palce…




Strohá místnost s šedožlutými zdmi odrážela zvuk tikajících hodin. Byly to jediné hodiny starého typu, které jsem tady stihla zahlédnout. Takové ty s ručičkami a ciferníkem. Zrak mi k nim zalétával každou. Minutka po minutce. Když jsem tu byla poprvé, ani jsem si nevšimla, že by vydávaly nějaký zvuk.
Všichni kolem napjatě čekali na spárování.
Nejde o žádné orgie. Jestli si myslíte něco jiného, tak se pletete. Každému z nás přidělí svého vědeckého partnera a samozřejmě i úkol jejich mise. Zítra touto dobou už budu na cestě.
Konečně!
Na tohle jsem čekala dva roky a třináct dní k tomu.


Na vyvýšené pódium vystoupil vysoký plešatější muž neurčitého věku. V rukou si nesl TýPíčko. Upřeným pohledem přejel každého z nás, všech šedesát účastníků. Dobře věděl, jak nám na následujících informacích záleží. Čekal. Napínal nás. Lišák jeden.
Dělal to schválně!
Pak, snad po plných čtyřech minutách, shlédl dolů. Tvář mu ozářilo namodralé světlo vycházející z jemné elektromechaniky, kterou nyní rozložil do pevného listu.
„Hm.“ Odkašlal si.
Jedním krokem vstoupil na zlatě označené přednášecí pole. Ihned se kolem něj vytvořil komíhající pult sahající až do úrovně prsou. Během několika málo vteřin se plně probudil z úsporného režimu. Přestal blikat, což byla známka nabytí pevnou konzistenci. Profesor toho ihned využil a odložil na něj své T-P.
Letmým dotykem na kořen nosu si aktivoval své brýle. Jeho Co-see bylo zastaralého typu, tělo jim tvořily pevné obroučky.
„Vážení kolegové. Každý z vás byl vybrán pro své nadání, talent i píli. Společně jste se připravovali pro tuto chvíli. Dnes se ze skvělých studentů stanou vědci s výjimečným posláním. Vstupujeme do nové éry. Éry, kdy člověk osobně poznává novou planetu a zabydluje ji. Neil Armstrong řekl: Je to malý krok pro člověka, ale velký pro lidstvo. Tehdy se jednalo o první návštěvu na Měsíci. Co by si pomyslel, kdyby nás viděl dnes?“ Zasmál se svému vlastnímu vtipu.
Je jasné, že všichni víme, kdo je onen citovaný. Tohle se učíme už od mateřské školky. Kdyby jen někdo zapomněl, připomínal nám to profesor alespoň jednou za půl roku.
„Vašeho vědeckého partnera jsme vybrali podle několika kriterií.“ Pokračuje vážnějším tónem. „Cílem bylo vytvořit dokonalou dvojici, která se navzájem doplňuje. Sečetli jsme výsledky všech simulací. Zhodnotili testy vědomostí, přihlédli i na osobnost všech zúčastněných. Výsledné rozhodnutí padlo už před několika dny. A je konečné.“
Aulou se šířil šum.
Tak pozor!
To jsem nečekala ani já. Oni už věděli, jak nás spárují a neřekli nám to? Na tuto informaci jsem čekala ode dne, kdy jsem přiletěla! Všichni měli pravděpodobně stejné pocity. Lomoz nepřestal, dokud si profesor Jánský nevyžádal ticho. Znovu se dal do své úvodní řeči.
„Následně jsme každému páru přidělili cíl mise se základním stanovištěm. Nyní, vám instalujeme potřebné informace. Aktivujte si své T-P za tři, dva, jedna – teď.“
Celou místnost prosvětlily malé ostrůvky různorodých barev. Já mám nastavenou bledě modrou. Magda vedle mě používá neonově růžovou. Jak se s ní může soustředit, to opravdu nevím. Moc jsem si jí však nevšímala. Místo toho jsem byla znovu nucena nedočkavě si poposednout. Pohledem jsem propalovala svou obrazovku.
Tak teď se rozhodne, kde a s kým strávím nejbližší čtyři roky svého života. Přestala jsem mrkat. Možná i dýchat. Sledovala jsem projekci, kterou nám přeposlali.



Hnědozelená planeta N.S. 04 se pomalinku otáčela. Byla o něco málo větší než naše Země. Život tu bujel v podobě rostlin a řas. Většina povrchu byla holá. Kyslík v ovzduší byl, jenže pořád ho nebylo dost na to, aby jej člověk pohodlně dýchal. Vyzkoušela jsem to. V rámci seznamování s novým prostředím jsme na pár minut vyšli ven. V malých skupinkách samozřejmě, což bylo dobře. Nerada bych byla ušlapána dusícím se davem.
Ihned jsem poznala rozdíl. Měla jsem pocit, že jsem ve vydýchané místnosti. Vtloukali nám pak základní pravidlo. Nepanikařit. Dýchat klidně, rozvážně, pohybovat se úsporně. Časem jsem si trošku zvykla, ale i tak jsem po těch pěti minutách venku ocenila ten plně dýchatelný vzduch uvnitř budovy.
Naším cílem je sledovat, zkoumat a mapovat. Planeta, která se mi pořád otáčí na ploše mého týpíčka je zatím jediná, na které by v budoucnu mohl žít člověk.
Řeknu vám to upřímně. Na Zemi už bylo osídleno téměř každé místečko, hranici přelidnění jsme podle Mezinárodní organizace pro kvalitu lidského Bytí, překročili už před padesáti lety. Ano, populace výrazně nepřibývá. Jenže naskytne-li se možnost žít na místě, které je jen vaše, zkuste to zavrhnout.


Otáčející se planeta konečně zmizela. Na zelené ploše se objevila zlatá ikonka: Vaše přidělení.
V tom okamžiku mi zablikalo i hácéčko, zřejmě mám novou zprávu. Určitě registruje nové informace.
Rozbušilo se mi srdce.
Je to tady!




14. 7. 2228
planeta Země
15,00 hod. pozemského času


Pršelo.
Šedá mračna se nad městem snášela celý den a člověk si nebyl jistý, kdy se protrhnou.
Bylo mi to jedno. Stejně nezmoknu. Kdybych neviděla, jak na průzračnou střechu naráží kapky, ani bych o dešti nevěděla. Zrovna jedu ze školy a nesu si výbornou zprávu! Čekám na svou pravidelnou linku MHD. V pozadí hraje městská rozhlasová stanice. Znáte to: hudba, zprávy, počasí, reklamy.
Miluji odpolední provoz. Nikde nikdo.
Téměř.
Nejhorší špička je v deset hodin ráno. To jezdí školáci se zaměstnanými lidmi mířicími do práce. Člověk si nesedne, v tom horším případě bude přilepen k několika dalším tělům. Není nic horšího, než být součástí jedné velké tlačenky. Snad jen: být součástí jedno velké tlačenky a stát daleko ode dveří, zrovna když potřebujete vystoupit. Tohle nemusím.
Stokrát radši počkám dalších pět minut na nový spoj.


Podívala jsem se na zápěstí své levé ruky, kde sídlilo mé hácéčko, co jsem dostala k osmnáctinám. Od té doby vystřídalo snad celou škálu barev. Jde o samostatný řídící systémem se zabudovanou nanotechnologií. Ne nadarmo si říkáme nanostolení.
Neukazuje jen čas, který je vždy přesný, ale díky připojení k satelitu nikdy nezabloudím. Obsahuje kalendář, stopky, diktafon, navazuje telefonické i video hovory, může posílat sms, natáčet. To všechno dnes patří do základní výbavy H-C (Hand computer). Jako bonus v nich mám zabudované čidlo odemykající dveře od domu a ovládající užitné spotřebiče u nás doma. V těle mám nanoroboty, se kterými H-C komunikuje, vyhodnocuje informace o mém zdravotním stavu. Nejdříve o něm informuje mne. Nabídne možnost řešení, nezlepší-li se můj zdravotní stav do 24 hod., informuje mého lékaře.
Tak tohle je tátova práce. Na svůj zdravotní stav nejsem až tak zvědavá, jenže znáte rodiče.


Tehdy jsem zrovna dokončila střední školu se zaměřením na biologii. Ano, přiznávám, že jako premiantka. Jenže jde to i jinak, když je váš táta inženýr zabývající se nanotechnologií a máma lékařka?
Dlouho jsem se rozhodovala, kterým směrem se vydám. Od malička jsem si hrála na vědce. Chtěla jsem zkoumat, bádat, pozorovat a při troše štěstí najít nějaký ten lék, který by potlačil nemoci sužující lidstvo. Rodiče mi vtloukali do hlavy, že když člověk opravdu chce, dokáže to. No, já chci. A vím, že na to mám.
Protože mi ještě pořád zbývalo pár chvil, než dorazí můj spoj, zastrčila jsem si pravou visací náušnici do ucha a na H-C jsem si navolila telefonní spoj na mou nejlepší kamarádku Sofii. Vzala to téměř okamžitě.
„Tak co?“ Zpustila na mne bez uvítání. Ráno jsme spolu mluvily, takže věděla, jak moc je to pro mne důležité.
„Mám to, Sofi!“ Vyhrkla jsem rychle. Sama jsem byla překvapena nadšením, které jsem hlasitě dala najevo. Dozvěděla jsem se to teprve před půl hodinkou. Ještě pořád to nemám zažité.


Zavřela jsem domovní dveře. Byt byl prázdný, což jsem čekala. Rychle jsem odložila mé mírně navlhlé sáčko. Sice bylo vytvořeno tak, aby odpuzovalo vodu, jenže nějaká ta zbloudilá kapka se vždycky najde. Zula jsem si boty. Bosé nohy se mi zabořily do huňatého koberce, jehož struktura připomínala posečený trávník. Po několika krocích jsem ucítila typickou vůni zeleně. Došla jsem do kuchyně a nalila si čistou vodu. S chutí jsem vypila celou skleničku, napustila si další a vydala se do obýváku, kde jsem sebou plácla do kinetického křesla. Mám před sebou hodně práce.
S čím začnu?
„Příkaz: program ZP“ (zelená příroda – znáte to, ne?), prohodila jsem do prázdného prostoru.
Jako vždy mi odpověděl příjemný ženský hlas našeho domácího počítače.
„Program ZP zpuštěn.“
Sotva to dořekla, uslyšela jsem ptačí zpěv, občas nějaká ta včelka, moucha, vzdálené bučení krav, odněkud se ozval pes, ovce. Ovál mne vlahý vánek. Každý můj nádech byl osvěžující, něčím jiný.
Hm, zamyslela jsem se. Komu to říct první?
Asi tátovi.
Na H-C jsem si vyvolila ikonku TAŤKA. Obraz se automaticky přepnul na holovizi.
„Tal?“ ozval se unavený hlas. Zase byl v té své temné laboratoři.
„Ahoj tati!“ zpustila jsem nadšeně. „Mám to!“
„Cože? To vám řekli tak brzy? Vždyť ses o tom dozvěděla teprve před týdnem.“ Vypadal překvapeně. Chvíli jsem byla na vážkách, jestli jsem se neukvapila. Jedno malé rozhodnutí ovlivní můj život na dalších osm let mého života.
Pak se mu na tváři objevil známý klukovský výraz a usmál se.
„Tak rád bych jel s vámi. Uvědomuješ si, jaké ti to dá možnosti? Až se vrátíš, třeba budeme pracovat spolu, nebo já pro tebe.“ Škádlivě se zasmál, mrkl na mne a já se k němu přidala.
Zvládnu to!
Vždyť jsem po taťkovi tělem i duší. Přede mnou je cesta přímo stvořená pro mne. S úlevou jsem se zavrtala hlouběji do křesla.
„Takže, kdy odjíždíš?“
Vždycky se uměl ptát na ty správné otázky.
Na sucho jsem polkla, právě z této části jsem nebyla zrovna dvakrát nadšená.
„Zítra, tati. Víš, bude to takový rychlý bezbolestný řez.“ Tuhle větu jsem si nacvičovala celou cestu domů. Pozorně jsem ho sledovala. Ani nemrkl. Nedal na sobě znát jakékoliv rozčarování, za čož jsem mu byla vděčná.
„Spíš nechtěli, aby vám to někdo vymluvil. Ale to nás neznají, že Tal?“
„To teda ne.“ Zasmála jsem se, ale i mně ten smích přišel falešný a nucený. I když jsem chtěla jet – opravdu moc – přesto mi bylo líto, že doma nechám celou rodinu. Chci říct rodiče. Kdo jim tu pak zbude? Máma!
Tu nejtěžší věc mám pořád před sebou.
„Tati? A nechtěl bys zavolat mámě?“
Podrbal se v prošedivělých vlasech. Odmítal si je barvit, jako jeden z mála se honosil se svým falešným stříbrem. Co jsem si ho pamatovala, vždycky byl šedivý.
„Té jsme to ještě nestihli říct, viď?“
Ulevilo se mi, když řekl to „my“. Moc dobře jsem věděla, že je to pochybení z mé strany. Jenže proč mámu zbytečně nervovat, když to není jisté?
Řekněte sami.
Až na to, že teď je to pro změnu definitivní a docela akutní záležitost.
„Mám ještě chvilku čas, Tal.“ Prohodil táta rozvážně. „Zavoláme jí spolu. Vytoč její číslo, uděláme si rodinnou besedu.“
Měl pravdu.
Nesmím být zbabělá. Rychle jsem navolila mámino číslo a připojila jsem ji na holovizi. Během malé chvilky, jsme se viděli všichni tři. Máma byla jako vždy upravená. Bílo modrá uniforma lékařky jí slušela.
„Natálie! Tome? Děje se něco?“ Zkoumavě si každého z nás přejela pečlivým pohledem a při tom něco vyťukávala na obrazovce. Určitě si kontrolovala naše životní funkce. Podívala se na mne zpod brýlí. „Měla bys víc pít, kolikrát ti to mám říkat? Mysli na své ledviny.“
Rychle jsem zvedla sklínku a dopila ji.
„Mami?“ Prohodila jsem za tiché podpory mého usmívajícího se otce.
„Mám žhavou novinku. Ve škole vyhlásili konkurz na post vědeckého pracovníka.“
Odmlčela jsem se a přeletěla všechny pohledem.
Táta povzbudivě přikyvovat a máma krčila čelo. Asi začíná tušit, že to bude něco velkého.
„Jaký konkurz?“ Zeptala se opatrně a přitom si zase něco pročítala na obrazovce.
„Osmiletou stáž…“
Pořád jsem mámu sledovala, zrovna teď přestala číst a upřeně se na mne podívala.
„… Na nově objevené planetě N.S. 04.“ Dodala jsem s co nejlehčím tónem odposlouchaný z reklam.
Mamka střelila pohledem po tátovi, čekala na další vysvětlení.
„Na mne se nedívej,“ bránil se a dělal, že je zabraný do práce. „Její škola spolupracuje s Institutem meziplanetárních věd.“
Znovu se zaměřila na mne.
Polilo mě horko a určitě jsem zrudla.
„Mami, hledají ty nejlepší žáky v celém státě. Vyberou jich jen šedesát. Minimální věk je určen na jednadvacet let. Maximální na čtyřiadvacet…“
„Vždyť jsi narozeniny slavila teprve předevčírem,“ skočila mi do řeči.
„No,“ polkla jsem, byla tu jistá pravděpodobnost, že by mne kvůli věku nemuseli vzít, „naštěstí pro mne se věk počítá až dnem odletu.“ Což jsem krásně stihla.
„Na své uchazeče mají velké nároky. Dobrý zdravotní stav, znalosti, školní prospěch, doporučení učitelů, čistý trestní rejstřík,…“ Došly mi slova, už jsem nevěděla, čím to vyšperkovat. Máma se nesouhlasně mračila. Podívala jsem se na tátu s tichou žádostí o pomoc. Naštěstí se nade mnou slitoval.
Hurá!
„Tal ti zapomněla říct, co z toho budou mít účastníci. Během letu tam, který potrvá zhruba dva roky, dokončí studium.
Čtyřletá výzkumná práce bude v těch nejlepších technických podmínkách. Výsledná studie bude započítána do doktorandského studia. Titul získá během návratu domů. Za každých dvacet dní pobytu obdrží pěknou částku na konto. Při pobytu na planetě jí plat stoupne na dvojnásobek. Sečteno a podtrženo, vrátí se s titulem, s praxí, vědeckou studií, zaopatřená a ještě k tomu se stálým místem ve společnosti MVI.“


Bylo vidět, že to na mámu udělalo velký dojem. Rychle jsem toho využila a s co největším nadšením, po tátově motivačním proslovu plný super kladů to ani nebylo tak těžké, jsem dodala.
„Představ si, mami. Vybrali mne! Jenže, projekt musí začít co nejdříve, než se do něj budou chtít zapojit ostatní státy federace.“
„To je pravda.“ Přidal se opět táta. „Vždyť to znáš, dopadlo by to jako vždy. Pozastavili by celou akci. Nesmyslným rokováním pro či proti by celou akci pozdrželi na tak dlouho, dokud by planetu neprozkoumal někdo jiný.“
„No,“ ohradila se mamka. „Tak tímhle mi moc klidu nepřidáváš. Natálie,“ znovu se na mne obrátila, „kdy odjedeš?“
„Mami,“ nastavila jsem vážný tón a v tu chvíli jsem se i tak cítila.
„Dnes jsem se tedy dozvěděla, že jsem mezi přijatými uchazeči. Musím se sbalit a zítra odletět.“
Všechny pochyby se mi znovu vyrojily na povrch.
Už zítra.
Opravdu nám nedali šanci zvyknout si na to, že odjedeme někam pryč. Na plných osm let.
Máma se zamračila na obrazovku před sebou. Něco tam naklikala a pak mi zase věnovala veškerou pozornost.
„Ještě si musím něco dodělat, ale za hodinku bych mohla být doma.“ Usmála se a nálada mi stoupla o sto padesát procent.
„Pomůžu ti sbalit si. Vyrazíme na nákupy. Uděláme slavnostní večeři. Tome, kdy se stihneš vrátit domů?“
Táta po nás střelil omluvným pohledem. „V osm?“ Nešťastně při tom pokrčil rameny. „Ale zítra si nahlásím volno.“
„Domluveno.“ Pokývala máma a znovu se zabrala do práce. „Mám vás ráda. Tome, večeře je ve 20,15.“
Zmizela z obrazovky ve stejnou chvíli, kdy si ukončil náš holohovor.


„Tal,“ táta se naklonil blíž k obrazovce. „Tak já taky půjdu. Dopadlo to dobře, co? MTR.“ Poslední hologram se rozplynul.
Znovu jsem zůstala sama.
„Taky vás mám ráda.“


Chvíli jsem jen tak vychutnávala ticho v přírodě. Přemýšlela jsem, co bych tak ještě mohla udělat.
Zavolám Sofii.
Známe se od střední školy, kam jsme obě chodily. Ona si pak zvolila pedagogiku a já biotechnologický institut. Tentokrát to zvedla až po čtvrtém zazvonění.
„Ahoj.“ Ozvala se zadýchaně. Byla ve sportovním. Celá zrudlá námahou lapala po dechu. Hned jsem věděla, na čem jsem. Obrátila jsem oči v sloup.
„Zase tančíš?“ Většího danceholika byste nenašli. Vážně.
„Říká se denně půl hodiny, Sof. Půl hodiny!“
Zaškaredila se a já se musela smát. Pravda je, že taky tančím ráda, ale jsem líná. Třicet minut denně mi bohatě stačí.
„Sportem ke zdravé linii.“ Řekla naoko uraženě. Hned na to se však rozesmála, což zhatilo její předchozí snahu vypadat vážně. Posadila se na zem a vědoucně koukla.
„Tak co doma? Už jsi jim to asi řekla, viď?“
Před tím jsme neměly dost času, abychom stihly všechno probrat. Teď jsem toho náležitě využila. Povídaly jsme si, dokud máma nepřišla domů. Rozloučily jsme se s tím, že se zítra ještě uvidíme. Sof se totiž nabídla, že s námi pojede na letiště.


S mamkou jsme měly tři hodiny do tátova návratu. Rychle jsme vyrazily do centra, kde jsem si koupila pár věcí. Od spodního prádla počínaje až sportovní obuví konče. Kosmetika. Potraviny. Několikrát jsem mámu musela mírnit, vždyť bych se jinak celé ty roky mohla živit vlastními zdroji!
Doma jsem si zabalila. Podařilo se nám připravit tu nejhonosnější večeři všech dob. Alespoň podle taťky. Sotva jsme byli všichni tři pohromadě, sedli jsme si a povídali si.
Abych byla upřímná. Vyslechla jsem si toho o životě hodně, ale z tolika rad, co jsem dnes vyslechla, se mi hlava točila ještě večer v posteli. Běžné – uč se dobře – znám.
Pozor na kluky – znám.
Pozor na změnu v atmosféře – neznám.
A pak padaly slova jako zdraví, rodina, alkohol, drogy, učivo, studium, práce, pořádek, spánek, hygiena, vhodná strava, pevné nehty, záliby, holohovor, pravidla, teplé oblečení, klimatizace, …


Takže teď jsme na letišti. Celá jsem jako na jehlách. Na zádech mám batoh s věcmi. V ruce držím objemný kufr. Máma se marně snaží skrývat svoje slzy a mačká mi volnou ruku. Táta mne naposledy objímá a snaží se mámu ode mne odtrhnout. Na Sofii se loučení taky podepisuje. Tak, tak přemáhá zasmušilý výraz.
„A každý den mi pošli mail, jo? Stačí pár vět.“
„Jasně.“ V krku se mi usadil velký knedlík. Oči mne začaly pálit. Strašně moc jsem se těšila na dobrodružství, které je přede mnou, ale loučení nesnáším. Každým okamžikem jsem víc na měkko.
„Tal, běž už.“ Poplácává mne táta a máma mne naposledy objímá.
„Úsměv!“ Zakřičí Sof, celou naši rodinku vyfotografuje. Během chvilky mi do ruky strká dva snímky. Na prvním jsem já s rodiči, na druhé my dvě před hlavním vstupem.
„To abys na nás nezapomněla.“
Rozloučila jsem se. S fotkama v jedné ruce jsem táhla těžké zavazadlo pryč.
„A Tal?“ Vykřikla ještě Sofie tak, až se to rozléhalo po celé hale. Obrátila jsem se zpátky k nim. Co by tak ještě …
„Ulov nějakého pořádného chlapa.“ Šibalsky na mne mrkla.
Nemám ráda, když rudnu.
Letiště bylo plné lidí. No, snad ji neslyšeli všichni.
Mávla jsem na ně, otočila jsem se a doslova prchala pryč. I tak jsem stihla zaslechnout, jak se mi smál hlouček puberťáků, který stál nedaleko.
„Tak tohle, Sof. To ti budu muset vrátit.“ Mumlala jsem si nabručeně pod nosem. Předpokládám, že horkost v mém obličeji zůstane ještě dobrých deset minut. Zvolnila jsem krok.

Nejbližší cíl: uklidnit se.

Je mi jednadvacet. Byla jsem vybrána z tisíce uchazečů, abych se účastnila vesmírné mise.
Narovnala jsem ramena. Podpatky mi klapaly po vyleštěné mramorové podlaze. Krátké legíny zelenkavé barvy byly pohodlné a modré šaty končící v půli stehen zvýrazňovaly mou postavu tak, že klamavě vypadala líp, než ve skutečnosti.
Nádech nosem, výdech ústy. Odstín štítu mého co-see, lajcky brýlí, změnil barvu z tmavě hnědé na lehce namodralou. Červeň, jak doufám, se téměř vytratila.
Jsem Natálie Anna Marianová.
Patřím k elitě.
K vyvoleným.
A s tím jsem vstoupila do soukromé haly společnosti MVI – tedy pro vás laiky, Meziplanetárního vědeckého institutu.