Cesta ke Svatému hrobu ...

*



Vlévá se do mě -
když tiše vedle ní kráčím
s její podobou nemizící v srdci
noha nohu mine .
Vlévá se
jako odpolední ozvěna
vyšeplalých kostelních zvonů .
Dívá se na mě
tak chápajícíma očima
mého zapomínaného osudu
jako bych se stále vracel
po nevidoucích chodnících a cestách .
Ve skrytu stínů pobořených domů
do království cihel a rozbitého skla .
Na stovky střepů vesmírného prachu
kdy jsem tě ve své nevědomosti
stále očekával
s palčivou touhou vztyčenou až
ke hvězdám .
Ochočený jediným tvým dotekem
dlouhých iluzorních prstů - kdy
znavení poutníci zdolávali
hory a řeky neznámé země
směřující ke Svatému hrobu
pro odpuštění všech svých hříchů .




Pak se všechno ztrácelo
v návalech bílé mlhy
kdy se v barevnosti skučící žízně
vymezovaly naše vzdálenosti
od hříchu k pokoře .
Nepomáhala ani slova té staré
zapírané modlitby v proudech
plynoucího času
co se nezastavoval ani na jedinou chvíli ...




Mezi tvými dlouhými pevnými stehny
až obloha - slunce
mohli spočinouti
na tvém nahém těle - jako
na palčivé otázce která ještě
nebyla vyslovena ...




**




Už bezejmenně klopýtáme
ve stopách svých putujících otců
k vzdálenému Božímu hrobu .
Noha nohu vláčí a vysílení
nedá stromům píseň ani vidinu vláhy .
Jen musíme jíti za obrazem
který se stále v nás ztrácí a
znovu a znovu obnovuje .
Jen rozbíjíme falešná zrcadla
našich opomíjení a stálých lásek
v sebezničujícím postoji
že je to dobré ...




A pak marně v nějakém obapolném přemáhání
hledáme na troskách života
sami sebe v naději
odpuštění všemi kterým
jsme někdy ublížili ...




***