Orfeus v říši mrtvých ...

***



Někde je ráno ... ale , někde zas noc zavírá milencům
jejich vymilované oči . Jako by někdo chtěl pomoci
stínům a šedi vejíti do podvědomí světa .
Jako by vítr v korunách stromů společně
s mýma rukama z tebe strhával šaty ... Až
do prvého zajíknutí , ve kterém vzdorný sen
se začal naplňovat skutečností ...
Vytanula mi na rtech otázka : - Jsi víla
a nebo žena až moc krásná pro náš
zkažený svět ... Není nám co závidět .
Viděl jsem tě zase sedět ve stínu
opadávajících kaštanů . Uschlé listy zametaly
parkové cesty u hradů a zámků .
Připomínal jsem si tvůj prvý pohled ... ruce
v mých dlaních a z povzdálí se ozval
nějaký zapomenutý vesnický pes ... Snad
záviděl tomuto okamžiku , ve kterém jsi
se snažila prorůstat do mojí duše .
Nikdo tě nečekal a nebylo , ani otevřeno .
Ale , postupem let jsem si stále připomínal
ten okamžik ... Kdy v mých dlaních
s tvým nahým tělem vláčněla
divoká voda řeky Ostravice ...





Stále jsem šel za světlem imaginárního majáku
až do končin , kde končí náš známý svět ...
S nějakou velkou nadějí , že najdu ráj
kde přebýváš a žiješ .
Ale , nikdo mi nemohl ukázat tu správnou cestu ,
protože řeka Styx , oddělovala sen smrti
od reality tohoto světa ... Nevím kolik
uběhlo dnů a nocí , kdy jsem stanul na jejím
ponurém břehu ... Nad vodou se vznášely
neprůhledné páry . Občas jsem zaslechl
divoké zpěvy odešlých vikingů .
Nad vodou tiše přelétaly stíny průhledných havranů
a křídla umírajících labutí
čeřila tu černou hladinu .
Stále jsem přecházel sem a zase tam po břehu ,
který patřil ještě světu lidí ... Naděje
ubývalo - jen moje harfa spočívala v
unaveném náručí .
Nikdy jsem nechtěl hrát ani zpívat v té
krajině , kde chodil mráz po zádech ,
ale má touha po tobě byla čím dál silnější ...




Pak začalo bolavé srdce zpívat , při
zvucích mojí božské harfy ...



***