Kůň a lístek - kapitola 30

První, co si uvědomila, bylo, že se opírá o mohutnou hruď, která však podle vůně rozhodně nepatřila jejímu manželovi. Otevřela oči, k jejímu nesmírnému překvapení už byla tma a na nebi svítily hvězdy. Chtěla se od toho cizince odtáhnout, ale prudká bolest jí v tom ihned zabránila. „Au …“ polohlasně zasténala. „Seď klidně, má paní!“ ozval se za ní hlas, který neznala. „Ať si neublížíš!“ Ignorovala ho a znovu se zkusila otočit. Bolelo ji celé tělo a motala se jí hlava. Před sebou spatřila zcela neznámou tvář. Elfskou tvář. „Kdo jsi?!“ vypravila ze sebe s námahou. „Jmenuji se Gelrin, má paní, a jsem ve službách pána Orophera!“ Jenom to ne! „Okamžitě zastav!“ nařídila mu s veškerou autoritou, které byla schopna. Jenže na něj to nestačilo. „To nepůjde, má paní! Mám své příkazy!“ oznámil jí stroze. Pozorně si prohlížela jeho obličej. Byl zcela bez výrazu a oči měl jako led. Najednou jí došlo, že nikde nevidí Rohiry a ani svoji švagrovou … „Co se stalo s mým doprovodem?!“ vyhrkla prudce. „Mrtví, paní!“ odvětil lakonicky. Ne, Valar, to ne! To přece nemůže být pravda, či snad ano? Cosi jí napovídalo, že to tak je. „Proč jsi to udělal?“ vydechla zhrozeně. „Protože nepotřebujeme svědky! Ale teď už raději mlč!“ přikázal jí nekompromisně. „Nebudu mlčet!“ ohradila se. „A taky s tebou nikam nepojedu! Ihned zastav, slyšíš?!“


Ulevilo se mu, když se konečně probrala. Ten pád vypadal dost hrozivě, však si taky pohovořil s vojákem, který jejího koně zasáhl. Rozhodně bych nechtěl hlásit, že jsme nesplnili úkol! Oropher byl tvrdý a on pochyboval, že by ho smrt jeho vnučky potěšila. Jeho radost, že je vzhůru, však vzala za své, když se s ním začala dohadovat. A to pěkně nahlas! Ne, že by se bál o svoji pověst, ale neměl zájem, aby na ně upozornila případné rohanské stráže. Nedomníval se sice, že by byly někde v okolí, ale jeden nikdy neví. „Ticho, paní! Nebo ti dám roubík!“ Hrozba na ni zřejmě zaúčinkovala a ona zmlkla. „Chci svého koně!“ dožadovala se už sice mnohem tišeji, ale stejně urputně. „Ne!“ Nehodlal zacházet do podrobností. Její reakce ho překvapila. Očekával, že se prostě smíří s osudem, jenže ona se s ním začala prát! No, to bylo trochu silné slovo, ale dělala všechno, co bylo v jejích silách, aby se mu vysmekla. V duchu zaklel a bez váhání sevřel její zápěstí ve své ruce a tou druhou ji vytnul lehký políček, aby ji přivedl k rozumu. Nakonec ji k sobě hrubě přitiskl. Vyjekla bolestí, ale bylo mu to jedno. „Nech toho! Okamžitě!“ sykl jí přímo do ucha a neušlo mu, jak se zachvěla. Nicméně, mu bylo jasné, že to nemá nic společného s vášní. „Zkus to ještě jednou a přísahám, že toho budeš litovat, jasné?!“ Teď už se přímo třásla strachy. Bylo mu to jedno, hlavně, ať nedělá potíže! „Takže si rozumíme?“ optal se jí chladně. Roztřeseně přikývla.


Musela usnout, protože když opět otevřela oči, tak slunce už dávno vyšlo. Teprve nyní si mohla lépe prohlédnout Gelrina. Vypadal, jako by pocházel z Mirkwoodu. Vysoký, plavovlasý a modrooký. Pak se podívala kolem a uvědomila si, že s nimi jedou ještě další muži. Všichni byli ozbrojení a nezdálo se, že by jí byli ochotní naslouchat. Přesto se rozhodla, že to zkusí. „Gelrine?“ váhavě oslovila Elfa, se kterým jela. „Má paní?“ Zněl tak neosobně, až to málem vzdala. „Zastav, prosím! Potřebuji se trochu protáhnout … všechno mě bolí!“ hlesla prosebně a ani moc nepřeháněla. Každý sval v těle jí svoji existenci naléhavě připomínal. Na něj ovšem její utrpení žádný dojem neudělalo. „Ještě chvíli vydržíš!“ Copak nemáš srdce? „Jen chviličku … prosím!“ Cítila na sobě jeho do morku pronikající pohled. „Přestávku si nemůžeme dovolit!“ sdělil jí po chvíli uvažování. „Musíme stihnout loď, má paní!“ Loď?! „K čemu loď?“ „Jak jinak se chceš dostat do Valinoru?“ Zbledla jako stěna. Myslela si, že ji Oropher nechal unést, aby se pomstil Eomérovi, ale tohle ji ani ve snu nenapadlo. „Ale já tam nechci! Mám tady muže a syna!“ protestovala srdnatě. „Zapomeň na ně, paní!“ doporučil jí Gelrin klidně. „Až doplujeme do Valinoru, tak ti pán Oropher jistě najde vhodného manžela! A s ním budeš mít ještě spoustu dětí …“ To nemůže myslet vážně?! „Nechci na ně zapomenout! Miluju je! Oba dva!“ zakřičela na něj. Zamračil se na ni a pozvedl ruku. Na okamžik se obávala, že ji znovu udeří, ale pak si to zřejmě rozmyslel. „Sejde z očí, sejde z mysli!“ Možná tobě, ale mně rozhodně ne!


Na sklonku dne se její únosce nad ní slitoval a přikázal zastavit na malém palouku. Z jedné strany ho uzavíral les a z druhé strany tekla prudká bystřina. S nesmírnou úlevou se sesmekla ze hřbetu koně, ale nohy ji neudržely, a ona se zcela nedůstojně sesunula k zemi. Gelrin jí pomohl vstát a zavedl ji kousek stranou, kde ji usadil pod vysoký strom. „Zůstaň tady, paní!“ nařídil jí a spolu se svými muži se věnoval zvířatům. Unaveně se opřela zády o drsný kmen. Toužebně se dívala do dálky, kde tušila svůj domov. Ani nevím, jestli jsme ještě v Rohanu! Ztěžka polkla. Nejraději by se dala do pláče, ale rozhodla se, že na tohle je ještě dost času. Natáhla si nohy a začala si je jemně masírovala. Bolest zvolna ustupovala a její únava také. Teď bych to mohla zkusit! S očima upřenýma na pracující muže se zvedla a nenápadně se dala na ústup. Snad se skryje mezi stromy a přečká tam noc do rána … Nepočítala ovšem s Gelrinovou pozorností, kterou jí nepřetržitě leč nenápadně věnoval. „Jdeš někam, má paní?“ Trhla sebou a vyděšeně se podívala Elfa, který na ni nesmlouvavě hleděl. „Já …“ zaváhala, pak se ale vzchopila. „Jdu domů!“ oznámila mu hrdě. Pomalu zavrtěl hlavou a ukázal prstem zpátky pod strom. „Zpátky, paní!“


Gelrin si zkoumavě prohlížel plavovlásku, kterou měl před sebou. Musel si přiznat, že se mu ta její zarputilost líbí. Nicméně, on měl své rozkazy a nehodlal ji nechat, aby mu je komplikovala. A právě tohle dělala! Teď na něj koukala těma modrýma očima plnýma slané vody, ve kterých se zračila němá prosba. Máš ale smůlu, holka! Tohle na mě neplatí! Beze slova ji vzal za ruku a zavedl zpátky na místo. Přinutil ji sednout si a než se nadála tak jí spoutal zápěstí pevně k sobě. „Buď rozumná, paní … “ Téměř laskavě k ní promlouval. „ … nechtěla bys přece, abych ti nařezal jako malé holce, že ne?“ Pobledla, ale pohledem neuhnula ani o píď. „Posluž si!“ vyzvala ho pohrdavým tónem. V duchu se usmál. Máš kuráž, děvče! Ale měla by sis dávat pozor, u Orophera se se zlou potážeš! Ten pro tohle mít pochopení nebude! Na okamžik uvažoval, že ji bude varovat, ale pak usoudil, že to není jeho starost. Koneckonců, byl kapitán, ne její dvorní dáma, ne? Místo odpovědi přivázal volný konec provazu ke stromu. „Dobrou noc, paní!“ popřál jí ironicky. Hádal by, že se jí bude spát hodně špatně! A nejen kvůli němu!


Byla vděčná, že ji nechal o samotě. A také děkovala pomalu houstnoucímu šeru, že skrylo slzy, které jí tekly po tvářích. Ještě nikdy si nepřipadala tak pokořená. Zacházel s ní uctivě … Jako s vzácnou vázou, které se nesmí nic stát! … ale naprosto chladně. Pochybovala o tom, že jeho řeči o bití byly jen planými výhružkami. Byla si jistá, že by to udělal. Představa, jak ji zbije tady přede všemi, ji děsila víc, než myšlenka na bolest, kterou jí tím způsobí. Zoufale se pokoušela vymyslet, jak se z toho dostat. Jakou měla šanci, že se jí podaří uniknout válečníkům, kteří pobili její doprovod? Oh, co bude s Norenou? A co řekne otec, až se dozví, že Eówyn je mrtvá?Můžu za to já! Stejně jako za to, že umřela matka! Bude mě nenávidět! Zase … Tiše vzlykla. Už ne, prosím! Dobře si pamatovala, jak s ní zacházel, když byla malá. Zpočátku skoro jako by ani neměla otce. A později, když jí občas s ním bylo dovoleno se vídat, k ní býval strohý a úsečný … Jako by mu na ní ani nezáleželo … Když se na to ptala Reny, své chůvy, tak jí řekla, že moc miloval její matku, která zemřela, když ona přišla na svět. Valar, už ne! A co udělá Eomér? Měla jsem Eówyn zastavit a ne s ní jet! S otcovou nenávistí by se ještě nějak dokázala vyrovnat, ale s Eomérovou by žít nemohla … A co je teď asi s Theodredem? Určitě má hlad … Už se nedokázala ovládnout vůbec a rozplakala se naplno …


Gelrin zamyšleně svraštil čelo. Nenápadně sledoval svoji zajatkyni. Nyní v ničem nepřipomínala tu hrdou dívku, kterou včera zajal. Choulila se pod stromem a až k němu doléhaly její vzlyky. Nevěděl, co si o tom má myslet. Jistě, jako první ho napadlo, že zlomil její vzdor, ale tomu prostě nemohl uvěřit. Bylo by to příliš snadné! Nepřišla mu jako někdo, kdo se dá vyděsit pouhou hrozbou výprasku. Navíc, by to neudělal. A nejen proto, že dostal příkaz, aby se jí nic nestalo. Prostě neschvaloval bití žen. Nicméně, si byl jist, že Oropher podobnou slabostí netrpí! Podezřívavě si změřil spoutanou princeznu. Nevěřím ti ani za mák! Spíše by mu k ní sedělo, že to jen předstírá, aby polevil ve své obezřetnosti. Tak to se šeredně pleteš, děvenko! Raději přikázal svým mužům, ať se mají na pozoru a nespustí z ní oči.


„Kdo je to?“ zeptala se s obavami, když se před nimi objevil skromný tábor. „Pán Oropher, paní!“ Srdce se jí rozbušilo jako o závod. „Nemůžeš mě pustit?“ zašeptala prosebně. Gelrinův pohled jí prozradil, co si o ní teď myslí. „Ne!“ odpověděl prostě. Dojeli na místo a Elf seskočil na zem. Pak pomohl dolů i jí, což, vzhledem k těm spoutaným rukám, nemálo ocenila. „Jedeš pozdě!“ ozvalo se blízko nich nespokojeně. „Omlouvám se, můj pane!“ Gelrin uctivě sklonil hlavu. „Museli jsme počkat, až bude vhodná doba!“ Aniž by se jí dotyčný představil, tak jí bylo jasné, kdo to je.


Oropher přistoupil ke svému kapitánovi a zkoumavě si prohlížel dívku, kterou přivezl. „To je ona?“ zeptal se celkem zbytečně. „Ano, pane!“ Pak si všiml pout. Zamračil se. „Dělala potíže?“ optal se užasle. Vždyť je to jenom žena! „Ani ne, pane! To je jen pro jistotu!“ Gelrin klidně čelil jeho pohledu. Přesto se nemohl zbavit dojmu, že mu něco tají. „Nech nás o samotě, kapitáne!“ pronesl nakonec. „Jak poroučíš, pane!“ Velitel se uklonil a odešel.


Íriel s bušícím srdcem hleděla na svého příbuzného. Vzhledem připomínal otce, ale čišely z něj chlad a krutost. Bezděky se otřásla, když došel k ní. S hrůzou sledovala, jak vytáhl nůž. Naštěstí jím ale jen přeťal provaz, který poutal její zápěstí. To jí dodalo odvahy. Třeba nebude tak zlý, ne? „Jsem Oropher, tvůj děd …“ začal, ale ona ho přerušila. „Vím, kdo jsi!“ vyhrkl na něj. „A požaduji, abys mě okamžitě propustil!“ pronesla ostře. Přísně sevřel rty. „Nejsem zvyklý, aby mi někdo skákal do řeči! Zvláště ne moje vnučka!“ napomenul ji ledově, ale ona jen pohodila hlavou. „Jsem rohanská královna, pane!“ odvětila hrdě. „S tebou nechci mít nic společného, pane! Otec nám řekl, jak jsi s ním zacházel …“


Gelrin si v duchu povzdechl. Nemusel mít elfský sluch, aby poznal, že princezna bývalého mirkwoodského krále provokuje. Jen se nemohl rozhodnout, zda tak činí vědomě nebo je to jen souhra okolností. Zpomal, holka! Bylo mu jasné, že jeho varování nemůže slyšet. Právě mu vmetla do tváře, jak se choval ke svému synovi … Oropher zareagoval ihned. Rozpřáhl se a jedinou ranou ji srazil k zemi. „Bič!“ zařval a jeden z vojáků mu ho hned úslužně podal.


Zoufale se snažila uhýbat dopadajícím ranám, ale nedařilo se jí to. Zdálo se jí, že přesně ví, kam se příště odvalí. Zasahoval ji naprosto neomylně a dvakrát se jí dokonce žíla biče zakousla i do tváře … Raději zůstala ležet na břiše, aby si aspoň trochu chránila obličej. Nemilosrdně ji švihal přes záda … Bolelo to a pálilo jako oheň, tak zatínala zuby, aby nekřičela nahlas. Sténání však potlačit nedokázala …


Kapitán po chvíli usoudil, že už toho bylo dost, a vydal se ke svému vládci. „Nebude schopná další cesty, pane!“ sdělil mu tiše a Oropher kupodivu s bitím přestal. Mlčky smotal bič a nakonec mu ho podal. „Ručíš mi za to, že neuteče, kapitáne!“ oznámil mu chladně, než zamířil pryč. Gelrin počkal, až bude z doslechu, a teprve poté přiklekl k tichounce naříkající dívce. „No, no! Však nebude tak zle!“ pronesl studeně a jemně jí odhrnul pramen vlasů z tváře. Ostře se nadechl. Přes čelo a levou líc se jí táhl krvavý šrám. Do Mordoru s tebou, Orophere! Stejně ovšem proklel k princeznu. Na co jsi myslela, holka jedna bláznivá? Vytáhl ji na nohy a odvedl ke studánce. Tam ji usadil na kámen, namočil kousek plátna a jemně jí otřel obličej. Sykala bolestí, ale statečně držela. Ocenil to přikývnutím. Z opasku vytáhl malou dózičku s hojivou mastí a zlehka potřel rány. „Děkuji ti!“ zašeptala, ale on jen mávl rukou. „Příště buď raději zticha, paní!“ poradil jí neosobně. „Mohla jsi dopadnout mnohem hůř!“


Oropher zpovzdálí sledoval, jak Gelrin pečuje o jeho vnučku. Na jednu stranu tomu byl rád, protože bylo pravdou, že by je pak mohla cestou zdržovat. Ale zase mu vadilo, že tak zmírnil její bolest. A při tom by si zasloužila trpět mnohem víc! Holka je drzá a vzpurná! Však já ti to z hlavy vyženu, o to se neboj! Nejdřív tě naučím slušným způsobům a pak tě hned provdám! Vhodný manžel tě už zkrotí! V mysli si procházel seznam vhodných kandidátů na jejího chotě … „Můj pane?“ zvedl hlavu a spatřil svého kapitána. „Měli bychom pokračovat v cestě, pane!“ Přikývl. „Vyjedeme hned!“


Ztěžka polkla, když v dáli zahlédla město. „To už jsme tady?“ hlesla zděšeně. „Ano!“ Gelrinova odpověď byla krátká. Zpanikařila. „Ale … to přece nemůže být pravda …“ vypravila ze sebe zhrozeně. Trhla sebou, když ji Gelrin natáhl na hlavu kápi. „Bude lepší, když nikdo neuvidí, jak tě zřídil!“ Měla dojem, že v jeho hlase zaslechla pohrdání. Otočila se k němu a pátravě si ho prohlížela. „Ty s tím nesouhlasíš?“ Dávala si ale dobrý pozor, aby ji nikdo jiný neslyšel. „Co si myslím já, není důležité!“ odvětil koutkem úst a popohnal svého oře. „Zastav, prosím!“ špitla a on jí kupodivu vyhověl. „Pomož mi, prosím tě! Mám tu muže a syna … Eomér ti určitě dobře zaplatí a otec jistě taky něco přidá …“ dodala s tvářemi rudými studem. Jakmile to řekla, bylo jí jasné, že ho urazila. Škubl sebou, jako by se ho dotkla žhavým železem. Napůl očekávala, že ji praští, ale místo toho jen potřásl hlavou. Jako bych ho něčím zklamala! „Začneš tam nový život, paní!“ odpověděl jí pevně. „Budeš mít nového manžela a později i rodinu!“ Bylo jí do pláče. Jak jen můžeš být tak necitelný?„Copak nechápeš, že bez Eoméra a Theodreda žít nechci?“ vzlykla zoufale. „Však si zvykneš!“ Jeho kůň se dal opět do pohybu. „Ve Valinoru se ti bude líbit, uvidíš!“ Nikdy! To se raději zabiju!


Oropher se rozhlédl kolem a spokojeně přikývl. U vzdáleného mola kotvila jeho loď a on tam okamžitě zamířil. Nehodlal se na Ardě zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné. Mám toho tady plné zuby! Už se nemohl dočkat, až bude zase doma a dá se do výchovy své vnučky. Z toho co mu zatím předvedla, bylo zřejmé, že ji potřebuje jako sůl. Dojel na konec nábřeží a seskočil z koně. Uzdu hodil štolbovi, který se ho ujal. Jeho muži učinili totéž. Pokynul Gelrinovi, ať mu přivede Íriel. Kapitán se dostavil v mžiku. Jak se tvářila ona, díky kápi, která jí skrývala tvář, neviděl. Nicméně stála pokorně a nevypadala, že by se ještě hodlala nějak vzpouzet. „Byly s ní cestou nějaké potíže?“ optal se svého pobočníka. „Ne, pane! Princezna je už rozumná!“ oznámil mu velitel prostě. „Dobře pro ni!“ odsekl mu tvrdě a všiml si, jak se Íriel zachvěla. „Tak jdeme!“ Bez otálení vykročil ke korábu. Ten se lehce pohupoval na vlnách a nad hlavou jim kroužili rackové. Vzduchem se nesl jejich hlasitý křik.


Takhle to nemůže skončit! Na nic jiného nedokázala myslet. Jako ve snách vykročila vedle Gelrina, který pevně svíral její paži. Čím více se blížili k lodi, tím hůře se cítila. Pokusila se mu vytrhnout, ale nedovolil jí to. „Prosím tě, Gelrine …“ Na jeho tváři se nepohnul ani sval. Nebyla si ani jistá, zda ji vůbec slyšel, tak to zkusila znovu. „Jestli mi nechceš pomoct, tak mě jenom pusť, ať můžu skočit do vody! Nebo mi dej dýku a já to skončím sama …“ škemrala zoufale. „To nejde, paní!“ odvětil tiše. „Ručím za tebe!“ Odevzdaně sklonila hlavu. Pro slzy neviděla kam šlape a klopýtla. Neupadla jenom proto, že ji držel. „No tak, paní, seber se!“ přikázal jí přísně. „A proč bych měla?“ vzlykla. „Protože máš taky svojí hrdost, ne?“ sykl na ni. „A jak myslíš, že skončím po dědově péči?“ zeptala se ho rezignovaně. „Budu mít tu hrdost i pak?“ Dobře věděla, že ne. Pamatovala si na tu strašnou bolest, když ji bičoval. Kdyby Gelrin nezasáhl, tak by ho pak dozajista prosila o slitování. „Nejsem tak silná, jak bych chtěla!“ přiznala smutně. Povzbudivě jí stiskl loket. „Jsi silnější, než si myslíš, paní!“


Postávali na molu a čekali, až jim velitel lodi povolí vstoupit na palubu. Gelrin pustil Írielinu ruku, ale nepřestával ji pozorně sledovat. Stála tam se svěšenými rameny a neušlo mu, jak jí po tvářích kanou slzy. Docela rád by jí pomohl, ale nehodlal kvůli ní riskovat svůj post a ve své podstatě i život. Aspoň ne, když byla situace zcela jasně proti. Kdyby ji nechal, aby se zabila, tak by ji vbrzku následoval. O tom ani na okamžik nepochyboval. Koutkem oka zachytil jakýsi pohyb za nimi. Trochu se natočil, aby to mohl lépe prozkoumat. To se mi snad jen zdá! Neomylně poznal mirkwoodského prince a vedle něho stál rohanský král osobně. Rozhodl se během vteřiny. Udělal malý úkrok stranou a vyslal krátkou modlitbu k Valar. Měl štěstí a oni mu vyhověli …


„ÍRIEL!“ Nevěřícně se ohlédla přes ramena a oči se jí rozzářily. To není možné! Netušila, jak se sem dostal a po pravdě ani jí na tom nezáleželo. Byl tady a to bylo to hlavní. A Gelrin ji nedržel. Neváhala ani okamžik a rozběhla se k němu. Utíkala jako o život … Ještě nikdy tak rychle neběžela. Eomér na ni něco volal, ale nerozuměla mu, a nezáleželo jí na tom. Vždyť ji za chvíli sevře v náručí a řekne jí to, tak co?


Oropher se prudce otočil, když zaslechl ten výkřik. Zaklel. Já se toho chlapa snad nezbavím! A ta holka hloupá se k němu hnala o závod! A to jsem si myslel, že jí ta lekce stačila! Znechuceně si odplivl, protože mu došlo, že jeho vnučka miluje toho … koňáka. Radši ji uvidím mrtvou, než v jeho posteli! Gestem přikázal jednomu z vojáků, aby ji zastřelil. Muž poslušně napjal luk a zamířil …