Až vzroste tráva.

Až vzroste tráva

Dost prapodivný příběh. Já Vám, Paní má, píši.
Příběh snad pohádkový. Prostě se jednou stal.
Událo se to dávno. V jedné daleké říši,
Za šera podvečera. Nu. Narodil se král.

Tam les. A chatrč. A hadru cár. Na okně kocour. Zub a spár. A horko. Prach. A pece žár. A pekla smrad. A spousta čar.

Byl malinký a křehký a černé vlásky měl.
Hrad a království skalní, po otci podědil.
Ten otec? Ten již nežil. Ve skalách pomník měl.
A chlapci osud těžký svou smrtí nadělil.

Na hradě narodil se. Spěchal. Jediným synem byl. Jen ostrov. Samá skála. A velký hrad na hoře. Království? Hrad. No a tu skálu. To malý podědil. Kámen. A hrad. A korunu. A kolem širé moře.

A Sudičky se sešly. Sešly se o půlnoci.
Na dítě malinkaté, v kolébce, hleděly.
Byly jen dvě. Ta třetí. Ve své snaze, pomoci.
Hlídala matku bledou. Ležící v posteli.

Je zahrada. Je krásná. A růže. Růže čajová. Chaloupka malá. Hezká. Bílá. Čistá studánka kruhová. Tady kopřivu nenajdete. A když. Je marcipánová. Jen mír. A klid. Vše tu jen kvete. Zloba se tady neschová.

Ty Sudičky teď tady stojí. Hledí na toho hošíka.
Tiše. Tiše se spolu radí. Co chlapci přisoudí?
Slyší i jeho matku. Za dveřmi zanaříká.
Slyší i chůvu. S léky, obklady, tiše chodí.

A námořníci? Spí. Měsíc. Nad hradem stojí. Zlato. Kameny drahé. Náklad je připraven. Ráno. Až se v tam v dálce obloha s mořem spojí. Potom. Napněte plachty! Vstříc cíli vyplujem!

Něco si povídají. Sudičky nad kolébkou.
Po chvíli. Ta z nich mladší. Malému králi řekne:
„Ty budeš velký král. A moc budeš mít velkou.
Statný budeš. A hezký. Každý před tebou smekne.“

A skálu lam! A kop! A kop. A kopej den. A kopej noc. A kámen sem! A zlato tam! Je králi třeba zlata moc. Až nakopeš. Až bude dost. Pak vypij piva plný džbán. A zase kopej. Zlata kus! Tak kopej dál! Ještě to zkus!

Ta starší sudbu poslouchá. A dost se na to mračí.
Nad touto sudbou skoro, zatočí se jí hlava.
„Krása! Krása pouhá a síla! To prý ke štěstí stačí!
Já přisoudím ti dřinu. A pokoru ti dávám!“

Je kuchyně. Stará kuchyně hradní. Temné a chladné místo. Krb. Váhy. A truhla dubová. Uklizeno a čisto. Vysoká židle. Stůl. Postel a kočka na ní. A křivule a kotel. Sova. Divně se dívá. Zde bydlí stará chůva. Tady se ukrývá.

Sudičky odešly. Matka spí. Dítě spinká.
Chůva si tiše sedá. Kolébkou jemně houpá.
Děťátko malé, spící, po čele polaská.
Trošku se zamyslela. A sudba? Není hloupá:

Tys, chlapče můj, podědil krále práva. A ostrov plný zlata. Ďábel jej králi dal. A poddaní? Jásali. Náš král! Králi buď sláva! Však chléb svůj zlatem platí! Kam žito zasít? Kam?

„Já přisoudím ti lásku. O té se mi jen zdává
Dám ti velikou lásku. Tu největší. Ti dám.

Tu lásku svoji získáš, až tvá vyroste tráva
Až sám posečeš trávu, jíž zasel jsi ty sám.“

Je třeba skálu lámat. Do moře nasypat. A půdu z dáli přivézt. A na kámen ji dát. Za zlato chléb si koupíš. Nakrmíš poddané. Však co až dojde zlato? Všichni ti řeknou: Ne!

Podivná věštba. Ostrov. Hrad mocný na něm stojí.
Jen skála. Všude skála. Moře ji omývá.
Kam oko padne. Kámen. Pouze kámen. A křoví.
Kde král zaseje trávu? Jen čas odpověď dá.

Tam. V zemi předaleké. Království malé znám. Tam narodí se děvče. Vím to. Řeknu to vám.
Tam zlata mají málo. Na polích? Tam je žito. I hladu mají málo. Co lepší je? Se ptám?

Ticho. Kdo může, odpočívá. A noc je poklidná.
Pouze pozorné stráže potichu hradem chodí.
Nad hradem nová hvězda. Ve tmě se zjevila.
A v dáli, právě za rok, králi žena se zrodí.

A naložili zlato. A v plné zbroji muže. A krále s jeho koněm. Na příď se postavil.
Vpřed!! A ať mi Slunce září! Ať loď ke břehu letí. Duj větře ze všech sil! Já vidět svět chci celý. Snad se to podaří.

Čas, Lásko moje, běží. Já dlouho sám se trápil.
Jsem král. Má vzácná Paní. A snad jsem dobrý král.
Já sám se světem toulal. A jednou Vás jsem spatřil.
Vím. Byl jsem příliš mladý. Však Vás bych si byl vzal.

Tak sláva sláva sláva ! Nám vrátil se náš král! A zdráv. Ale je smutný. Bohatství za chléb dal. Prý potkal dívku. Krásnou. A ruku svou jí dával. Ona mu řekla ne. On by si ji byl vzal!..

A chůva stará přišla. Řekla mi, co se stalo.
Já toužil po vás stále a nespal po nocích.
Do práce jsem se dal. Dřel. Kopal. Spal jen málo.
A odmítal jsem pomoc svých vlastních poddaných.

Slyšíš! To král ve skalách kutá. Trhá tu skálu tvrdou. Vlastníma rukama. Kámen se dolů valí.
Práce tvrdá a krutá. Plošina zvolna roste. Do moře proniká. Chůva lektvary vaří. Rozbité ruce hýčká. Král usnul. Chůva bdí. Další mast tiše chystá.

Já skálu pilně lámal. A do vody ji svalil.
Na kameny ji rozbil. Nasypal na ni zem.
Na břehu prsť jsem kopal. Tam na tom břehu v dáli.
Pole jsem trávou osel. Zalil svým potem jen.

Je ostrov. Kopec. Skála. Skála a na ní hrad. Skála holá tu stála. Teď je tu vinohrad. A stromy. Sady. Louka. A krásné zahrady. Lidé zorali pole. Zmizely poklady.

Již vzrostla moje tráva. Krásná, vzdálená paní.
Já sklidil jsem tu trávu. A poslal jsem ji Vám.
A posly rychlé vyslal. Ti donesou Vám psaní.
Vám korunu svou chci dát. I srdce své Vám dám.

Posel. Dopis prý nese. Obsah? Ten předem znám. Sýkorka již to v lese, vypráví veverkám. Říká: Bude tu svatba. Svatba! No veliká! A že se budu vdávat. Že mám již ženicha. Sýkorka pravdu říká. Já ženicha již mám. Nebude dlouho trvat a já se za něj vdám.

Tak napište mi. Prosím. Zda ruku svou mi dáte.
Já převelikou svatbu nám přichystat bych dal..
Hned přijedu si pro Vás. A dva prsteny zlaté.
Pak naše srdce spojí. Tak osud si to přál.