Hlad

Hlad

Rytmem tvých kroků se chvěje zem.
Jdeš cestou svou jak uragán.
Již byl jsi na trůn usazen.
Jsme poddaní. Ty jsi náš král!

„Ta vepřová mi nesedla. Zákusek jsem si neměl dát. Bábovka se prý povedla. Já jsem však neměl správný hlad.“

Náš králi! Zachraň naši zem!
Bída. Chudoba je tu zas!
Otevři sýpky. Pomož všem.
Dej, ať Hlad nezahubí nás.

„ Co chtěl by po mě tento dav? Mám sýpky otevírat všem? Proč měl bych jim ze svého dát? Vy máte hlad? Stráž! Žeň je ven!!

Ty dal jsi brány uzavřít.
A vyhnals všechny z hradu.
Sýpky nechal jsi zabednit.
Nás venku dal jsi Hladu

Já chléb jsem nikdy neměl rád. Je to moc „sprosté“ jídlo. Již jako kluk jsem maso krad. Ač dobré měl jsem bydlo.

Hlad vládne nám. Jsme hladoví.
Jak vlci z lesa máme hlad.
Když nám to zloba napoví.
Neochrání tě. Tvůj pevný hrad.

Na stůl mi noste! A víc a více. Jsem král a budu obědvat. A zapalte mi dlouhé svíce. Celý den projím. To mám rád.

Hlad trápí ženu, děti mé.
My dřeli jsme se na polích.
Mřou hladem děti nevinné.
Z hradu je slyšet králův smích.

Já mastnou hubu zase mám. A podej páže vína číš. A přines znovu plný džbán. Tak spěchej. Nebo uvidíš!

Kosu narovnej, sousede.
Já cep pobiji hřebíky.
Kovář s kladivem dovede.
Tesař přichystal žebříky.

Mé stráže se již opily a na židlích si sní svůj sen. Já, ač jen zdřímnul na chvíli, zas ukrutný hlad dostal jsem.

Tak tady spí! Král Necita.
A stráže kolem u stolu.
Smrtka jejich čas odčítá.
Zemřou tu pěkně pospolu.

„Kam nesete mne, lidičky! Vždyť dobrý jsem. Vše bych vám dal.“
Hrad obsazen je celičký a z hradeb dolů letí král.