Kůň a lístek - kapitola 29

„Pane, musíš zůstat tady …“ Haleth raději zmlkl, protože se na něj upřely kouřové oči jeho vládce. Stačil mu jediný pohled do nich, aby věděl, že jeho král zuří. Nicméně, stále ještě se ovládal. „Jdi mi z očí!“ nařídil mu Eomér ledovým tónem. „Pane …“ Věděl, že není moudré pokoušet jeho trpělivost, ale nemohl si pomoci. Vzápětí ho zasáhla Eomérova pěst a jemu se před očima roztančily hvězdičky. Jo, byla to chyba! Měl jsem mlčet! „Ale stejně bys neměl odjíždět!“ sdělil mu, když se sbíral ze země a doufal, že už se uklidnil. Neměl mu tu ránu za zlé, ale zopakovat si ji netoužil. „Proč jsi je, sakra, pouštěl?!“ Hm, tak neuklidnil! „Udělal jsem všechna potřebná opatření! Dal jsem jim doprovod!“ bránil se věcně a prosil bohy, aby se s tím Eomér spokojil.
„Ale naprosto nedostatečný!“ Eomér přímo běsnil. Ještě večer vyrazil v čele pátracího oddílu, protože nevěřil tvrzení své sestry, že Íriel je mrtvá. Nenašli po ní ale ani stopy. Nad ránem se tedy dostavil zpět do Edorasu, aby zjistil, jestli byl Legolas úspěšnější. K jeho zklamání mu však řekli, že ten se ještě nevrátil. Trochu se prospal, pak se zastavil za Hanah, aby se poptal, jak se má Theodred. Ta dobrá duše mu sdělila, že pro prince našla kojnou, než se paní zase objeví. Pocítil k té staré ženě nesmírnou vděčnost. Nejen za péči, kterou věnovala jeho synovi, ale i za jistotu, s jakou hovořila o tom, že se královna vrátí. Poté se zeptal ranhojiče, jak je na tom Eówyn. Ten ho ujistil, že udělal vše, co bylo v jeho silách, ale paní se ještě neprobrala. Díval se na její bledou tvář a nemohl se rozhodnout, jestli se na ni zlobí nebo ne. Nebýt jí, tak by Íriel byla ještě s ním! Na druhou stranu, ale uznával, že ani ona ani jeho umíněná sestra nejsou jeho zajatkyně a mají právo opustit Edoras, když chtějí. A dokonce si i objektivně přiznal, že se držely jeho pokynů. O svém odjezdu informovaly jeho pobočníka … Haleth! Jakmile v myšlenkách dospěl až sem, tak pevně semkl rty. Vydal se do své pracovny a cestou přikázal, aby za ním Haleth ihned přišel.


Legolas seskočil na zem a pružně vyběhl schody k paláci. Už v síni slyšel hlas svého švagra, který se mu nesl vstříc. „Našel jsi královnu, pane?“ Berta vykoukla z kuchyně. Zavrtěl hlavou. „Kde jsou?“ Nemusel ani dodávat kdo. „Nahoře!“ Ukázala mu směr vařečkou. „A pospěš si, pane, nebo to pro Haletha nedopadne dobře! Takhle na něj řve, sotva ho uviděl!“ dodala smutně. Legolas svraštil obočí. „Zaslouží si to!“ pronesl tvrdě a vydal se do Eomérovy pracovny. S klepáním se nezdržoval a bez zaváhání vešel přímo dovnitř. Na okamžik se zarazil. Eomér stál u okna a Halethovi se na bradě začínala rýsovat opravdu pěkná modřina. „Nech ho být, švagře!“ houkl na rohanského krále ostře. Ne, že by to dělal ze soucitu s Halethem, ale potřeboval s ním mluvit. „A radši se podívej na tohle!“ S těmito slovy hodil na stůl zlomený šíp. „Kdes k němu přišel?!“ vyštěkl Eomér ihned. „Vytáhl jsem ho z těla toho jejich strážce! Jo, a opodál ležel i ten druhý!“ Král zbledl jako stěna. „A Ir?!“ Legolas si bez vyzvání sedl. „Nic!“ odvětil stručně.
Eomér si nebyl jit, zda je to dobrá zpráva nebo ne. „Mohla být o kus dál …“ začal váhavě, ale Elf ho přerušil. „Jen si to pořádně prohlídni!“ vyzval ho se zaťatými zuby. Nechápal, proč to po něm chce, ale poslechl ho. „Šíp, jako každej jinej, ne?“ Princ se zhluboka nadechl. „Nejsou ti ty barvy povědomé?“ Svraštil obočí a znovu se zadíval na střelu na desce stolu. „No, vlastně jo!“ vypravil ze sebe po chvíli a zmateně hleděl na svého švagra. „Thranduil?“ Nikdo jiný ho nenapadal. „Skoro.“ Legolas se rozhodl to nebrat nijak osobně a ulomil si kus chleba. „Oropher.“ pronesl tiše, než se do něj zakousl. „Žertuješ?!“ Eomér na něj nevěřícně zíral. „Ani v nejmenším, Eomére!“ zamumlal jeho švagr s plnou pusou. „A přesnost, s jakou šípy zasáhly tvé muže, rozhodně není lidská, tak si to přeber!“


Eówyn těžce otevřela oči a zmateně se rozhlédla kolem sebe. „Lež klidně, paní!“ ozval se blízko ní tichý hlas. „Bolí to …“ vypravila ze sebe namáhavě. „Tak se nehýbej!“ dostalo se jí rázné odpovědi. Takhle ostrý jazyk má jenom jedna osoba v Edorasu! „O to se taky snažím, Lernete!“ Starostlivě jí otřel čelo. „Už tu byl bratr?“ Přikývl. „Ještě jsi spala!“ Tak to jsem měla štěstí! „Zuří hodně?“ zeptala se sotva slyšitelně. „No, nadšenej zrovna nebyl, ale mohlo být i hůř!“ Však taky bude! Nepochybovala o tom, že jakmile se Eomér dozví, že už je jí líp, tak to pěkně schytá. A nijak se na to netěšila. „Kde je Norena?“ Impulsivně se pokusila posadit, ale prudká bolest jí to nedovolila. „Vzala si ji k sobě Hanah! Prohlásila, že jedno nebo dvě děcka vyjdou nastejno!“


„Ehm …“ Haleth si trochu odkašlal, aby na sebe upozornil. Eomér i Legolas už hodnou chvíli zasmušile mlčeli a jeho napadlo, že na něj snad zapomněli. „Proč by pán Oropher přepadal vlastní vnučku? A vraždil její doprovod?“ dovolil si otázky. „Jak to mám, sakra, vědět?“ vyjel na něj Eomér zhurta, ale Legolas ho pohledem zklidnil. „Nejsem si tak docela jist, ale něco mě napadá!“ pronesl zamyšleně. „Otec říkal, že váš sňatek neschvaloval! Dokonce měl prý dojem, že … No, prostě, že je to pod její úroveň … tak se třeba rozhodl ji zachránit … Zní to divně, ale když se nad tím zamyslíš, tak to docela dává smysl!“ Eomér se mračil. „Ale kam by ji odvezl?“ otázal se zaraženě. „Do Valinoru.“
Eomér neváhal ani minutu a upřel oči na svého pobočníka. „Okamžitě posla k Thranduilovi a pro jistotu i do Gondoru! Jo, a ať se chlapi připravěj na cestu! Kam?“ obrátil se na svého švagra. „Šedé Přístavy.“ Haleth přikývl a spěchal splnit jeho příkazy. Ve dveřích se objevila hnědovláska, která zaváhala. „No, co je?!“ houkl na ni, když se k ničemu neměla. „Paní Eówyn se probudila, pane!“ No, sláva! Eomér se ihned zvedl a zamířil na chodbu. Pohovoříme si, sestřičko! Před jejím pokojem ho však dohonil Legolas, který mu položil ruku na rameno. „Nebuď na ni moc zlý! Otci by se to nelíbilo a já jsem tu vlastně tak trochu jeho jménem!“ Bylo to jasné varování, aby pečlivě zvážil svůj další postup vůči Eówyn. „Nic jí neudělám, neboj! Je to koneckonců moje krev, ne?“


Nejistě sledovala, jak se bratr posadil na okraj lůžka. „Jak se cítíš?“ Tak to je zlé! Je až moc klidný! „Dobře, nemusíš mě šetřit!“ ztěžka polkla. „Zasloužím si to!“ dodala zahanbeně. „A co jsi udělala tak trestuhodného?“ Povzdechla si. „Ir zemřela kvůli mně …“ Cítila, jak se jí derou do očí slzy, tak odvrátila hlavu, aby je neviděl. „Nebreč!“ přikázal jí drsně. „Podle všeho ten útok přežila!“ oznámil jí a zvedl se k odchodu. „Je to pravda?“ Zoufale se potřebovala ujistit, že se nepřeslechla. Bratr přikývl. „Jo, ale unesli ji!“ Bohové! „Kdo?“ vyhrkla. Upřel na ni nevěřícný pohled, díky němuž si připadala jako naprostý hlupák. „Koukej se dát dohromady!“ přikázal jí přísně, ale na její otázku neodpověděl. „Lidi budou potřebovat tvoje vedení!“ dodal místo toho. Zamrazilo ji. Tohle znamenalo jediné a tehdy to neskončilo zrovna nejlépe. Strýc zemřel. Musím být silná! „Jak poroučíš, pane!“ I když se snažila ze všech sil, tak nedokázala zabránit tomu, aby se jí netřásl hlas.


Bylo krátce po poledni, když skupina jezdců opustila Edoras. Haleth si zaclonil oči a sledoval je, než zmizeli za obzorem. Než sešel z hradeb, tak vyslal tichou modlitbu k bohům, ať paní Íriel najdou a všichni se vrátí v pořádku domů. V síni narazil na svého syna, který nervózně postával u dveří. Podle jeho toho, jak se zatvářil, když ho viděl, soudil, že na něho čeká. „Copak je?“ otázal se ho se zájmem. „No, chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nemoh promluvit s pánem Legolasem, až se vrátěj?“ Co máš zase za lubem? „A proč bych to dělal?“ Enrik přešlápl z nohy na nohu. „Tak mě napadlo, že bych asi měl zůstat v Edorasu, když teď královna zmizela …“ soukal ze sebe rozpačitě. Haleth cítil, jak mu spadl kámen ze srdce. Navenek to ale nedával znát. „A jak se tohle týká tebe?“ Enrik si povzdechl. „Princ Theodred bude potřebovat přítele, kdyby něco …“ zarazil se a upřel na něj ztrápený pohled. „ … a já myslel, že bych to třeba moh bejt já!“ Haleth si svého syna upřeně prohlížel. „Zkusím to, ale nevím, jestli to pán Legolas uzná!“


„Měla bys ještě zůstat ležet, paní!“ Lernet se na ni mračil jako ďas, ale ona ho ignorovala. Se zaťatými zuby se postavila a v duchu zaklela, když nepatrně zavrávorala. „Vždyť to říkám!“ Ranhojič k ní přiskočil a podepřel ji. „Aspoň si sedni!“ Ano, to bych mohla. Pomohl jí do křesla. „Děkuju!“ hlesla tiše. „Až se ti zase přitíží, tak si mě nepřej, paní!“ sdělil jí místo odpovědi. „Nemůžu se tu pořád jen povalovat, ne? Zvlášť když je Eomér pryč a Haleth …“ zarazila se. Ne, že by mu nevěřila, ale prostě nechtěla, aby tu měl všechno na povel on. Lernet se ušklíbl. „Jo, jo, Haleth není schopnej udělat nic pořádně, co?“ Tentokrát to byla ona, kdo se zamračil. „To jsem přece neřekla!“ odsekla mu hlasem jako břitva. „Pošli mi sem někoho s oblečením!“ přikázala mu ještě. „Jak poroučíš, paní!“ Uctivě se jí uklonil, ale stejně jí přišlo, že dveře zavřel až zbytečně prudce.


Zlatovlasý král se nepatrně pousmál, když mu Talagant oznámil, že přijel posel z Rohanu. „Ať vejde!“ Docela se těšil na zprávy od Eówyn! Předpokládal, že si mu bude stěžovat, že jí bratr nedovolil teď hned odjet. Ještě že má Eomér rozum! Rozhodně se mu nelíbilo pomyšlení na to, jak se plavovláska i s holčičkou někde plahočí ve sněhu a mrazu! Objevil se vysoký muž s vlasy jako havran a pokývl mu na pozdrav. Thranduil jeho gesto opětoval a ukázal na křeslo. „Dík, pane!“ Neušlo mu, jak sebou Talagant překvapeně trhl. Jen si zvykej! „Tak co nám neseš?“ zeptal se s klidem a jeho rádci se ta familiárnost nezamlouvala. „Král Eomér ti vzkazuje, že královna s paní Eówyn byly přepadeny …“ Cítil, jak mu ledová ruka sevřela srdce. Proč je pouštěl?! „ … paní Eówyn byla zraněna a královna unesena …“ „Kdo to udělal?!“ otázal se ho ostře. Rohir najednou jako by znervózněl a mlčel. „Nuže? Neumíš snad mluvit, chlape?!“ vyjel na něj vztekle. „Zřejmě pán Oropher …“ Thranduil vyskočil na nohy a sevřel ruce v pěst. „Kapitána Arneta! HNED!“


Velitel se dostavil téměř ihned a vypjal se před svým vládcem do ukázkového pozoru. „Kde jsi nechal Orophera?“ Pokud ta otázka velitele zaskočila, tak to na sobě nedal ani mrknutím oka. „Pána Orophera jsme doprovodili na hranici a odjel směrem k Šedým Přístavům, pane!“ odpověděl řízně. „Jak se cestou choval?“ Teď se Arnet zatvářil poněkud zaraženě. „Stejně jako, když pobýval zde, pane!“ oznámil mu suše. Thranduil udeřil pěstí do stolu a začal rázně přecházet po pracovně. „Ten grázl!“ Zuřil a bylo mu jedno, že ho musí být slyšet až v síni. „Mohu se zeptat, proč to všechno, pane?“ Arnet se rozhodl promluvit, protože měl dojem, že si situace bude žádat nasazení vojska. Okamžitě se na něj upřel pár safírových očí, které žhnuly a mrazily zároveň. „Můžeš! Ten zmetek se zřejmě vydal do Rohanu! Unesl mi dceru a zranil mou nastávající!“ Kapitán pevně stiskl rty. „Žádám o svolení vydat se po jejich stopách, pane!“ Král se k odpovědi však nedostal. „Naši už jeli za nima, pane!“ ozval se muž z Rohanu věcně. „Kam?“ Arnet a připadal si divně, když hovořil lidskou řečí. „Legolas říkal, že do Šedejch Přístavů, ale úplně jistej si tím není!“


Legolas cválal po boku rohanského krále a přemýšlel, jak asi dopadne setkání s Oropherem. Stačil mu jediný pohled do Eomérovy tváře, aby mu bylo jasné, že jeho děd nepřežije. Nejraději by Orophera zabil sám, ale přece jen … byla to jeho krev! Patřil do jeho rodu! Kdyby nebylo jeho, tak by tu nebyl! Polohlasně zaklel. „Co se děje, Lasi?“ Eomér si všiml, že jeho přítel je nějak zamyšlený. „Čekáš problémy?“ Princ potřásl hlavou. „Zatím ne, ale pak nejspíš ano!“ Rohanský král svraštil obočí. „Žádné nebudou!“ pronesl mrazivě. „Nebuď hlupák, Eomére! Oropher není kluk, co ještě neměl meč v ruce!“ varoval svého švagra. „Zapomínáš, že už jsem s ním bojoval, tak mi tohle připomínat nemusíš!“ odsekl mu Rohir ostře, ale pak se uklidnil. „Hele, tady není nad čím přemejšlet! Unesl mi ženu a zranil sestru, o urážkách se zmiňovat nebudu, a na tohle máme v Rohanu jenom jednu odpověď!“ Elf si povzdechl. „O tohle mi nejde! Po pravdě, rád bych to udělal sám, ale …“ odmlčel se. Eomér pochopil, o co mu jde. „Jo, není snadný zabít vlastního příbuznýho!“ okomentoval to věcně.


„Paní!“ Zvedla hlavu a překvapeně se zadívala na Hanah, která doslova vrhla do královy pracovny. „Norena udělala první krok!“ oznámila jí se širokým úsměvem. Eówyn pevně semkla rty. „To je skvělé!“ usmála se, ale i jí samotné to přišlo jako chabý pokus o úsměv. Hanah se na nu soucitně dívala. „To byl od Eoméra pěkně hloupej nápad, estli to chceš vědět! Takhle ti to tu celý hodit na krk a odjet si, jen bohové vědí kam …“ hudrala dál a Eówyn pocítila potřebu hájit svého bratra. „Nejel na žádný výlet, Hanah, ale zachránit svoji ženu!“ sdělila ji chladně. „To taky nikdo netvrdí, paní, ale moh to nechat na Halethovi, ne?“ Nedala se Hanah zastrašit její ostrostí. „Je to sice chlap, ale v tomhle se docela vyzná, ne?“ Plavovláska si povzdechla. „Ale …“ Hanah si dala ruce v bok. „Žádný ale! Ta maličká potřebuje mámu a ne nějakou královnu! Dneska jsi zmeškala její první krůčky, o co přijdeš dál, hmm?“ Na tohle Eówyn nenašla vhodnou odpověď. „Jako králova sestra mám závazky vůči Rohanu!“ odvětila nakonec, ale do její obvyklé ráznosti to mělo hodně daleko. Žena se pohrdavě ušklíbla. „Jo, to zní moc pěkně, paní, ale pravdou je, že ani ty sama nevíš, kdo vlastně jsi!“ Eówyn se kousla do rty, protože měla pravdu. „Nikdá jsi to nevěděla! Furt ses snažila, aby ses se zbraní vyrovnala svému bratrovi, dokonce ses vydala i do bitevní vřavy, holka jedna nešťastná! A pak to tvoje manželství s pánem Faramirem …“ povzdechla si a mávla rukou. Rohanská štítonoška prudce vstala. „Dost, Hanah!“ okřikl stařenu ostře, ale ta jen zavrtěla hlavou. „Někdo ti to říct muší, holka, jináč to s Thranduilem dopadne stejně! A řekla bych, že ten s tebou bude mít mnohem míň trpělivosti než Faramir!“ Musela se chytit hrany stolu, aby neupadla. „Proč mi to říkáš?“ zeptala se tiše. Hanah ji zlehka pohladila po vlasech. „Abyste ty i ta malá měly tu kapičku štěstí, paní! Tys už jinýho muže poznala, ale pro ni bude ten elfský král jediný otec, co bude mít, tak to nezkaž, děvenko! Nejni nic horšího, než když se máma hádá s tátou a to nebožátko na to musí koukat nebo to poslouchat!“


Thranduil se vyšvihl do sedla a v čele oddílu mirkwoodských vojáků vyjel z brány. Bezděky se musel pousmát. Poslední dobou pořád někam cestuju! Nedivím se, že je z toho Talagant tak naštvaný! Ale co. Ať se taky chvíli snaží, ne? „Mohu mít otázku, pane?“ Kapitán se tvářil sebejistě, ale Thranduilovi neušlo, že je to jen zdání. „Ptej se!“ vybídl ho se zájmem, co ho trápí. „Až se setkáme s pánem Oropher, co bude dál?“ Dobrá otázka, veliteli, moc dobrá! „Nevím.“ přiznal Thranduil popravdě. „Nemůžete přece zabít svého otce, i když si nic jiného nezaslouží!“ filozofoval Arnet dál. „Jestli ho rohanští dostihnou dřív než my, tak se o to postará Eomér!“ Pobočník se k jeho překvapení usmál. „Jen aby to stihl, pane! Princ vypadal, že je celý žhavý zkřížit s Oropherem zbraně!“ Thranduila zamrazilo. Představa, jak Legolas bojuje s Oropherem byla děsivá i sama o sobě, ale vždyť by zabil svého vlastního příbuzného?! Nebyl si jist, ale hádal by, že by takový čin Valar asi moc nepotěšil.
Arnet zkoumavě sledoval svého vládce a z výrazu jeho tváře uhádl, na co myslí. „V případě, že by byl potřeba dobrovolník na souboj, tak bych se hlásil, pane!“ Zlatovlasý na něj úkosem pohlédl. „Beru na vědomí, kapitáne!“


„Zastavíme na noc, pane?“ Eomér pokrčil rameny a ukázal palcem na elfského prince. „Zeptej se jeho! Já jsem jenom král, sakra!“ Legolas se nepatrně pousmál. Očividně narážel na to, že sotva opustili Edoras, tak se pasoval do role vůdce. „Ne!“ odpověděl na tu otázku. „Předpokládám, že kvůli Ir zastaví, aby si odpočinula, tak chci trochu stáhnout jejich náskok!“ Rohir se zadíval na svého krále, jako by čekal, zda bude souhlasit. Ten pokrčil rameny. „Slyšel jsi ho, ne?“ Muž přitáhl uzdu, aby se připojil ke svým druhům a nechal svého krále a elfského prince o samotě. „Myslíš si, že je dostihnem ještě před Šedými Přístavy?“ optal se Eomér tiše. Jako by ses bál, co ti řeknu! „Možné to je! Záleží na tom, jestli zastaví nebo ne, ale v nejhorším bychom je měli dohonit v Přístavech!“ Taktně zamlčel, že netušil, jak to tam vlastně vypadá. „Byl jsi tam někdy?“ Čteš mi snad myšlenky? „Ne, ale o tomhle místě víme všichni!“ pokusil se uklidnit Eoméra, ale očividně moc úspěšný nebyl. „Všichni víme … to jsou ty nejlepší zdroje!“


Eomérovi se to ani trochu nelíbilo. Hnal se pod vedením Legolase, ani pořádně nevěděl kam. Tohle by mu zas až tak moc nevadilo, ale mnohem víc ho dráždilo, že jeho švagr nemá ani tušení, co tam můžou čekat. On sám si byl jistý jenom tím, že toho hajzla zabije. Jenže … co když přijedou pozdě? Co když ta zatracená loď už odpluje? Nebo, bohové to nedopusť, co když Ir je mrtvá? Znal svoji ženu a věděl, že si to nenechá líbit. A Oropher pro její protesty pochopení mít určitě nebude! Bezděky sevřel uzdu, až mu zbělely klouby. Jestli se jí jenom prstem dotkneš …


„Podívej!“ Legolas ukázal na obzor. Rýsovala se tam silueta města a vítr k nim přinášel slanou vůni moře. „Tak pohneme, ne?“ zareagoval Eomér a pobídl svého oře. Ostatní ho následovali. K večeru dojeli k bráně, kterou střežili dva elfští vojáci, kteří zkřížili své halapartny. „Kdo jste a co tu chcete?“ vyštěkl na ně ten vlevo. Eoméra potěšilo, že hovořil lidskou řečí. Legolas shodil kápi a předjel před své druhy. „Jsem princ Legolas, syn Thranduilův, a toho je Eomér, král rohanský!“ představil svého švagra. „Princeznu Íriel, mou sestru a jeho ženu, unesli a máme důvod se domnívat, že ji přivedli sem, aby ji proti její vůli odvezli do Valinoru!“ Vojáci se po sobě podívali. „Vy, princi, a král Eomér smíte vstoupit, ostatní ale musejí zůstat zde!“ vynesl nakonec verdikt velitel hlídky. Legolas mrkl na Eoméra a ten sotva znatelně kývl. „Souhlasíme!“ Strážní je sklonili své zbraně a on vjeli dovnitř.


Eomér se pozorně rozhlížel kolem sebe. Městečko bylo na jeho vkus příliš honosné a tiché. Nikde nebylo slyšet hlahol hlasů či smích. Projížděli úzkými uličkami a Eomér se zadíval na svého společníka. „Jsi si jistej, že jedem dobře?“ Princ přikývl. „Ano, támhle jsou mola!“ Rohanský král zatajil dech. Něco podobného ještě v životě neviděl. Ta nesmírná vlnící se modrá plocha mu naháněla strach. Na ní se pohupovaly obrovské koráby. Měly několik stěžňů, na kterých vlály pestrobarevné praporce. „Jak poznáme ten pravej?“ zeptal se Eomér věcně. „Podle barev … támhle! Napravo, vidíš?“ Zadíval se naznačeným směrem a spadl mu kámen ze srdce. Na dřevěné lávce stál hlouček Elfů, ve kterém zaznamenal známou postavu. „ÍRIEL!“ zařval z plných plic a rozběhl se k nim. Jeho žena se mu s radostným výkřikem vrhla vstříc. S hrůzou sledoval, jak jeden ze strážců napjal luk a zamířil na ni … „Uhni se, Ir!“ volal na ni, ale ona ho buď neslyšela nebo na to nedbala, a utíkala dál rovnou k němu. Eomér si uvědomil, že ten Elf vystřelí a on s tím nemůže vůbec nic udělat …