Vílin povzdech

Vílin povzdech

„Povídal tuhle David. Ten z Florencie, víte?
Že na holuby vzal by, nejraděj ten svůj prak.
Já vůbec nedivím se. Když jejich houfy zříte,
Krev tuhne z toho v žilách! Vždyť jde z těch ptáků strach.

Já vím, že moc fajn není, být ohmataným hochem.
Nechat si osahávat, své drobné pohlaví.
Jen zeptejte se Julči. Ta ve Veroně vzdychá.
A marně čeká kdopak jí ňadra opraví.

Na břehu moře sedím. To hrozí mí svou silou.
Jsem malou mořskou vílou. Všech víl poučením.
Že nelze s lidmi měnit. A být princovou milou.
Proč nevážil si lásky? To je mi tajemstvím.“

Samson nad kašnou stojí. Voda mu hlavu smáčí.
Ať v zimě, nebo v létě, je tam polonahý.
A po dívkách se dívá. Jak krásně kolem kráčí.
Je jeho velkou touhou, být jen tak „masový“.

Jsou ohmataní lidmi a není jim to jedno.
Sahají jim na nosy, ňadra i pohlaví.
Však s lidmi by to seklo. Kdyby jim dílo řeklo
„Vy budete tu trčet. Mě už to nebaví“