Tak nějak prázdno

Toužím po tom, až jednoho dne přijde a řekne, že mu na tom všem záleží. Venku slunce a já ventiluju svoji zlost na měsíci. Nesmyslné nesmysly. V tvojí mysli. Už ani pro slzy není místo. Není pro ně čas. Možná už nikdy nepřijdou, možná už se nám nikdy neuleví. Nad knihou stojíme a předčítáme. Před plným sálem čteme ty prázdný řádky. I přesto, že si svůj příběh života můžeme vymyslet sami, držíme se slepě těch řádků bez slov. Tupě je čteme a čekáme na potlesk, kterej se plným sálem nikdy nerozezní. A teď se mi vlastně stýská po kterékoliv chvíli, kdy jsme se aspoň na chvíli usmívali. Já, ty, on. To je jedno, kdokoliv. Malej úsměv. To by úplně stačilo. Chodíme po světě jak loutky. Bez výrazu. Bez citu. Bez slz. Bez úsměvů. Jen tak, prázdný a prolezlý červotočem, kterej se jmenuje Lhostejnost. Lhostejný naprosto ke všemu. Jen prázdný tečky. V prázdným světě. Nic víc.