Koloběh

To je tak, když ti některý věci rvou srdce. Naprosto na kusy. Ztracenej přítel. Věci, co nejdou nikdy vrátit. Ta bezmoc. Jen sedět. Z okna naproti pozorovat houslistu. A slyšet, že s každým vyšším a vyšším tónem odcházejí tvoje naděje někam daleko. A zase spodní tón. A teď víš, že to co bylo můžeš vzít a jak tenkej papír zmačkat, vyhodit. Tahy tužkou vygumovat. Smýt. Roztrhat. Ztrácíš pak odhodlání. Přesvědčení, že naděje by měla sedět každýmu na rameni. Můžeš se tisíckrát zvednout. Tisíckrát se odrazit ode dna. Znova se smát, znova tu naději cítít. Ale v hloubi duše stejně víš, že to nemá cenu. Stejně víš, že zase na to dno dopadneš. Že si odřeš kolena. Zlámeš vaz. Někdo blízkej zase přijde a vyrve Ti kus srdce. Koloběh úsměvů a slz. Pokud se směješ, musíš vždycky zaplatit slzami. A pak už jen sedět. V zahradě. Dívat se na to, jak všichni odcházejí. Nechat si zahřívat tváře tím slaným potokem. Bezmocně si nechat rvát vnitřnosti. Cítit prázdno. Beznaděj. Ztrácet zrak. Křičet tak, že Tě stejně nikdo neslyší. Ten pocit, kterej Tě nutí rvát vlasy. Ty chvíle, kdy nemůžeš jen tak sedět, chodit, stát. Kdy tě všechno bolí, ale zároveň nic necítíš. To uvědomění, že už to nikdy víc nevrátíš. Že ty chvíle jsou pryč. Ti lidé jsou pryč. Věci, pocity. Všechno. A člověk zbyl jen sám. S papírem. V zahradě. A píše tyhle řádky. Všem a nikomu. Pak ten papír zmačká, zahodí a zvedne se. Utře slzy a ví, že ty černý chvíle jsou pryč. Že je to jen ten koloběh, kterej nikdy nezmění. A s kapesníkem v ruce si jde pro další úsměv.