Ví to

Sedí. A ví to. Déšť mu pomalu smáčí jeho černé vlasy. Oči má přivřené. A dlouhé řasy schovávají jakýsi podivný smutek. Ústa, která jen málokdy vytvarují úsměv, se chvějí. Ví to a už s tím nemá smysl bojovat. Ten pocit už nezmění. Je to povinnost. Kterou prostě musí udělat. Pomalu se zvedá z lavičky. Smutné oči se obrátí k nebi. Celá jeho tvář je mokrá. Není poznat, zda mu po tváři stéká jen čistý déšť, nebo zda je smíchaný se slzami. I ji tady musí nechat. Musí to udělat. Pro svůj klid.
Z dálky se ozývá zvuk dámských podpatků. Věděl to, že přijde. Ale v hloubi duše si přál, aby nepřišla. Její krásné dlouhé vlasy jsou smáčené a pod tíhnou deště se kroutí na všechny strany. Pamatoval si, jak ji jednou pozoroval, když tančila v dešti. Vlasy měla stejně smáčené, ale výraz v tváři vyzařoval radost. Ten široký úsměv a roztažené ruce. Točila se tak rychle, až i jemu samotnému se zatočila hlava. Byl to ten nejhezčí pohled.
Teď k němu přichází a v očích se jí lesknou slzy. Beze slova k němu přistoupí a obejme ho. Nesnaží se vymanit z jejího objetí. Ruce má svěšené podél těla. A nos zabořený v jejích vlasech, které teď tak krásně voní. Drží ho pevně a víčka má tak silně zavřená, až se jí kolem očí udělají malé vrásky. Vzdychne. Oba vědí, že to co je nyní před nimi, se nedá žádným způsobem změnit. Krátký ale intenzivní pohled do očí. A pak už jen udělá dva malé kroky, aby prošel kolem ní. Aby na ni neviděl. Aby ji nechal za svými zády. Nesmí se otočit. Ona tam stojí. Nohy se jí podlamují. Pomalu natahuje svou štíhlou ruku, aby se ho naposledy dotkla, ale v tu chvíli on udělá krok a její ruka už na něj nedosáhne. Skloní hlavu a nechá téct slzy po své tváři. Chce na něj vykřiknout, ale už nemá sílu. Zavírá oči. Přišla ho přemluvit, aby ji neopouštěl. Aby neodcházel, nebo aby ji vzal s sebou. Ať udělá cokoliv, ale jen aby ji nechal vedle sebe. A teď, když tady stojí, není schopna jediného slova. Jen slzy a rozklepaná kolena. Za zavřenými víčky ho stále vidí. Srdce se jí trhá na kusy. A v tu chvíli ucítí na svém krku teplý dech. Stojí za ní. Vdechuje její vůni. Všiml si, že se jí přestala hýbat ramena - zatajuje dech a čeká, co se bude dít. Malá naděje. Pro ní. Ale on už to ví. Poslední vdechnutí její vůně. Dotyk. S rychlostí se otáčí ale on už tam není. Klesá na kolena. A nocí se rozlehá její zoufalý výkřik.
Ale on to ví. Musí to udělat. Pro její klid.