Žena

Žena
Den se nachýlil, smrákalo se. Červánky rozzářily koruny stromů prastarého lesa za vesnicí. Byl letní večer, až neskutečně krásný a teplý.
Zaťukal lehce na okno od lesa. Žena jej však slyšela. Po tak dlouhé době, již se téměř smířila s tím, že nepřijde. Potkávala jej denně, ale zůstávalo jen u pohledů. U těch palčivých přání a nevyřčených slov vášně. Měl svoji paní a byl syn šamana. Žena uměla dělat jen misky z hlíny.
Zachvěla, snad večerním chladem, který se připravoval daleko v noci. Rozjitřilo to její smysly, touhy a vzpomínky. Chvilku stála a čekala, jak moc chce k ní, zda to nevzdá. Pak otevřela okno. Byla již noc. Tolikrát s ním ve snu rozmlouvala, odevzdávala se mu, snila a nechávala se unášet jeho pažemi. Teď stál u ní, tiše mu podala ruku a nechala je vstoupit. Objal ji a cosi šeptal.
Pak se milovali, milovali bez okolků a rozpaků, vzdychali. Laskali se do úplné rozkoše chvění a spojení. Prostoupili jeden druhého, cítila to tak.
Noční nebe rozzářily hvězdy a srpek vycházejícího měsíce. Krátce ji políbil na vlasy a tiše odešel. Vztáhla jen bez hlesu ruku, byla sama. Ucítila chlad noci, co se vkrádá ze tmy, přitáhla si přikrývku z vlny pod bradu. Nebyl tu.
Nedovřeným oknem pohnul noční vánek. Vstala a zavřela jej. Srdce ji ještě zběsile tlouklo, ale jako by kus chyběl, zůstal někde za oknem domu. Opět ulehla a schoulila se pod přikrývku. Rozumí ji, je tak něžný, vše mu může sdělit, odevzdat se mu. Je tak silný a mocný a mladý, miluje ji, nezradí ji. Pak usnula.
Ráno vstávala se svítáním. Připravit hlínu a roztopit pec dalo práci. Také kuropění pobíhajících hladových slepic zabralo nějaký čas.
Přistoupila ke dřevěnému džberu s pramenitou vodou. Ponořila do chladné vody ruce, aby se omyla. Stříbrné vlnky vody se měnily v zářivé kapky, padající z jejích rukou do džberu. Omyla si tvář a znovu a znovu. Voda protékala jejími dlaněmi, mezi prsty a perlila se v ranním slunci, zářila a zvonila. Dívala se na tu vodu a na své ruce.
Byl to snad čas, který prýštil do džberu. Kapky vody zářily a zpívaly snovou píseň, tak nádhernou, plnou života. Padaly dolů. Hladina se zavlnila, pohltila je a ztichla. Bylo to tak daleko, přesto na okamžik pocítila tíhu nesnesitelnou tíhu času, stáří a samoty. Byl to snad přelud nebo snad výkřiky žen v řadě před ní?