muž

Muž,
Muž seděl na lavici a díval se. Co to bylo? Zahlédl snad záblesk lucerničky svatojánského broučka, nebo to byl kousek duhy či kapka rosy v ranním slunci? Díval se a naslouchal, přišlo však ticho. Pak si jej všiml, vedle něj docela nedaleko si sedl jiný muž. Otočil se, ale ten muž jej neviděl, snad neměl oči, nebo snad celou tvář. Kdo jsi, podivil se. Neptej se, jsem, tak prázdný odpověděl ten, co si přisedl. Ale já vidím, že k tobě přichází žena, podivil se muž, jak můžeš nevidět a být tak prázdný. Nejsi přeci sám.
Ten bez tváře mlčel. Tolik si bereš, řekl muž. Jsi snad bezedný. Já mám plné srdce lásky. Ano, promluvil ten druhý, ale máš také okovy bolesti a samoty. To bolí, nechci bolest!
Jak ale bez bolesti můžeš milovat a žít? Ten druhý sevřel ženu v objetí, zazvonil hravě smích. Pak už nepromluvil. Zavál vánek, který trhá ranní mlhu a muž se ženou jakoby se rozplynuli. Nebo to byl dým cigarety opilého štamgasta v pozdní restauraci, který vykresluje vábivé obrazy z kouře.
Muž se zamyslel, kdo to byl ten druhý, odkud přišel? A co ten záblesk záře toho tepla a lásky té ženy? Byl to snad přelud, nebo chvilka prozření do zapovězených míst, nebo láska?
Já sám jsem jí tolik plný, snad pro celý svět. Proč nikdo nepřichází, tak to bolí!
Okovy samoty muži sevřely srdce, nikdo jej neviděl a nikdo tu nebyl. Dal jsem snad svoji lásku zemi nebo nebi nebo stromům nebo to nebyla láska, ale pouto prastarý pud nebo povinnost. Hledal slova omluvy a bolesti. Byl tak sám.
Muž seděl na lavici a kolem defilovali bezejmenné tváře žen a mužů. Stačilo natáhnout ruku a přivlastnit si, slzy mu kanuli na zem. Nedokázal to. Nevšiml si, že z každé jeho slzy vykvetla chudobka.
Někdo přišel blíž, byla to žena, něco dlouhého nesla přes rameno. Kovově se zablesklo, snad naděje. Muž se usmál, snad přišel nový společník nebo žena pro něj…., opravdová láska?
Ráno ho našli, ležel v záhoně chudobek a usmíval se. Mněl krásnou smrt říkali, podívejte se, jak se usmívá. Jejich těžké boty šlapali v květinách a někdo řekl, položte ho na lavici.