Kůň a lístek - kapitola 27
V Mirkwoodu se začínají chystat na příjezd budoucí královny ...
» autorka: erestor |
Thranduil otevřel dveře, kterými se vcházelo do komnat sousedících s jeho. Ačkoliv byly pečlivě udržované, tak působily neutěšeným dojmem. Nábytek byl dokonale vyleštěn, na podlaze nebylo ani smítko, okny sem pronikalo sluneční světlo, ale on měl přesto pocit, jako by se náhle ocitl v hrobce. Všechny Ínieliny věci byly už dávno pryč a nic ani v nejmenším nenaznačovalo, že tyhle pokoje kdysi dávno obývala žena. Bezmyšlenkovitě usedl na pohovku pod oknem a rozhlížel se kolem sebe. A najednou ji spatřil …
Stála u zlaceného vyšívacího rámu a dívala se přímo na něj. „In?“ Bál se, že snad přišel o rozum. Usmála se na něj a pohodila hlavou, jak ostatně bývalo jejím zvykem. „Jsem to já!“ Valar, to je její hlas! „Jak jsi se sem dostala?“ Vzápětí se za tu otázku proklel. Copak na tom snad záleží? Pokrčila rameny. „Sama nevím!“ přiznala zpěvavě. Jako ve snách se zvedl a přistoupil k ní. Natáhl k ní ruku, ale ona před jeho dotykem uhnula. „To nesmíš, Thranduile!“ pronesla varovně. Zamračil se. „A proč ne?!“ Zkusil se jí znova dotknout, ale zase před ním ustoupila. „Nech toho!“ houkl na ni přísně. „Nemám na tyhle hrátky náladu!“ Tentokrát to byla ona, kdo svraštil nespokojeně obočí. „Nezvyšuj na mě hlas, Thranduile, buď tak laskav! Přišla jsem si s tebou promluvit a ty se chováš takhle!“ Umíněně našpulila rty a jemu se sevřelo srdce. Věděl, že to nemůže být pravda, ale byla jako živá! Přinutil se ke klidu. Zhluboka se nadechl a zase si sedl. „O čem jsi chtěla mluvit, In?“ Vrátila se zpět k rámu. „O tvé nové ženě!“ To jsem mohl tušit! „In …“ Chtěl jí to vysvětlit, ale ona ho přerušila. „Milovala jsem tě celým svým srdcem, dala ti krásné děti …“ Každé její slovo bylo jako úder pěstí. „ … a ty jsi dal nakonec přednost jiné ženě!“ Mlčel, protože na to se nedalo nic říct. „Je smrtelná, In!“ vypravil ze sebe nakonec. „No a? To mě má utěšit?!“ Sedla si do křesla a mračila se na něj. „Je to neobyčejná žena, In, a potřebovala pomoc. Pomoc, kterou jsem jí mohl dát jen já. Přiznávám, že jsem nečekal, že na tom pak bude trvat, ale nelituji toho!“ dodal tiše. „A proto jsi se s ní musel vyspat?!“ Thranduil si povzdechl. „Od tvé smrti jsem s nikým nebyl, In, a že to bylo hodně dlouho …“ Zůstala několik chvil potichu. Pak její pohled poněkud zjihl. „Já vím, melamin … “ Oh, Valar! Dobře si pamatoval, kdy ho takto oslovila naposledy …
Vstoupil do jejích komnat a zatajil dech. Ležela na posteli, vlasy měla zcuchané, tvář zbrocenou potem a byla bledší než měsíc, který oknem nakukoval dovnitř. Matně vnímal, jak se ložnicí pohybují služebné, ale ty ho nezajímaly. Ztěžka polkl a sedl si na okraj lože. Vzal ji za ruku a jemně ji stiskl. „Íniel!“ Namáhavě otevřela oči a upřela je na něj. „Je dítě v pořádku?“ zeptala se tak tiše, že ji sotva slyšel. „Nevím!“ odpověděl po pravdě a bylo by mu naprosto jedno, i kdyby nebylo. „Zeptej se, prosím! Chci to vědět … potřebuji to vědět!“ Pohledem vyzval léčitelku, ať královně odpoví. „Malá je v naprostém pořádku, má paní!“ Gestem ji poslal pryč. „Spokojená, In?“ Unaveně se usmála. „Děkuji … melamin …“ K jeho nebetyčné hrůze pomalu zavřela oči. Popadl ji za ramena a zoufale k sobě přitiskl. Přímo cítil, jak z ní uniká život … „Ne, In!“ zařval téměř nepříčetně. „To nesmíš! Ne!“ Netušil, jak dlouho ji volal, ale když nereagovala, tak s ní hrubě s ní zatřásl, aby se vzpamatovala. Někdo se zlehka dotkl jeho ruky. „Nech ji jít, můj pane!“ Nejraději by na ni zařval, ať ho nechá být, ale dívala se na něho tak soucitně, že svůj hněv spolkl. Ona za to přece nemůže! Vstal a šel pryč. „Nepodíváš se na svoji dceru, můj pane?“ Zastavil ho její nevěřícný dotaz na prahu. „Ne! Ať se jí ujme chůva! A obě držte co nejdál ode mě!“ Zamířil rovnou do sklepa, kde se poprvé za svůj život pokusil opít. Pochopitelně, že neúspěšně …
„ … bolí to, ale chápu, že jsi nemohl jednat jinak! Mrzí mě to, ale tohle ti nevyčítám!“ Trhl sebou. „A co mi tedy vyčítáš?“ optal se užasle. Nic jiného ho totiž nenapadalo. Vždyť jsem tě zradil! „Jak jsi se choval k Íriel, když byla malá!“ Tohle byl další přímý zásah. Už jsem na to skoro zapomněl … „Měla vše, co potřebovala, ne?“ ohradil se nejistě. „To ano, kromě tvé lásky! Skoro do jejích pěti let jsi ji ani neviděl!“ Zaťal pěsti. „Vzala mi tě, In, nemohl jsem se na ni ani podívat! Zabil bych ji!“ Zatvářila se útrpně. „Hlavně, že jsi Eomérovi říkal, že se to tak mělo stát!“ Ztuhl. „Ty jsi mě sledovala?“ Líčka jí zrůžověla rozpaky. „Nemohla jsem vás přece nechat bez dozoru! A chtěla jsem vidět, jak děti dorůstají … a jak se mají! A samozřejmě i jak se vede tobě …“ Bez varování zmizela. „In!“ vyhrkl ublíženě, ale vzápětí si všiml dívky, která vstoupila do ložnice dveřmi z předpokoje. Očividně byla v rozpacích. Popravdě se jí ani nedivil. „Ehm, odpusť, že ruším, můj pane, ale pán Oropher se dožaduje rozmluvy s tebou!“ „Řekni mu, že ho budu čekat ve své pracovně!“ sdělil jí klidně. „Jak poroučíš, můj pane!“ Poklonila se mu a s viditelnou úlevou zmizela. „In?“ Zkusil to ještě jednou. Tohle přece nemohl být konec, ne? Ale zřejmě byl, protože už se neukázala. Hořce se pousmál. Nejen, že se kloudné odpovědi nedobral, ale ještě ke všemu vypadal jako blázen, který rozmlouvá sám se sebou!
Oropher vztekle rázoval po pracovně. „Jak jsi jen mohl?!“ vyjel na svého syna, jakmile se dotyčný objevil. Ten na něj studeně pohlédl a usadil se za stůl. „Na který z mých činů narážíš nyní, otče?“ otázal se ho nevzrušeně. „Vzít si za ženu tu rohanskou děvku!“ Thranduil praštil pěstí do stolu, až listiny a svícen na něm poskočily. „Važ svá slova, otče! Eówyn je má nastávající!“ upozornil ho hlasem, ve kterém zacinkala ocel. „No, právě!“ odsekl mu stroze a také si sedl. „Copak jsi úplně přišel o rozum?! Nestačí ti snad, že jsi moji vnučku provdal za jejího bratra? Musíš se k nim poutat ještě ty sám …“
Thranduil mu naslouchal jen zdánlivě, protože se v duchu zabýval svými vlastními myšlenkami. Proč jenom přišla? Nejdřív to vypadalo, že mu chce dělat výčitky, ale ke konci už ten dojem neměl. V duchu proklínal služebnou, která je tak nevhodně vyrušila! A za to taky můžeš ty! Zadíval se na svého otce, který na jeho hlavu svolával hromy a blesky. „Dost už!“ přerušil ho neuctivě a dostalo se mu za to káravého pohledu. „Rozhodl jsem se!“ oznámil mu pevně. „A jestli se ti to nelíbí, tak se můžeš vrátit, odkud jsi přišel! Nikdo tě sem stejně nezval!“ Tak a bylo to venku. Konečně mu řekl, co měl celou tu dobu na srdci. Otcovy oči se hněvivě leskly. „Jsem tady doma, synu!“ promluvil ledově. „Už dávno ne, otče! Je to má země a moje odpovědnost! Teď jsi tu jenom hostem a já doufám, že tvoje návštěva brzy skončí! Ocenil bych, kdyby tomu tak bylo před Eówyniným příjezdem!“ dodal pečlivě kontrolovaným tónem.
Oropher na svého syna několik minut nevěřícně zíral. Ano, věděl, že Thranduil jeho přítomnost rozhodně nevítal, ale tohle od něj přece jen nečekal. Nejraději by ho udeřil, ale pak si uvědomil, že by to bylo k ničemu. Místo toho se pomalu vztyčil a shlížel na něj s veškerou svou majestátností. „Jak si přeješ, pane!“ Tím neutrálním oslovením mu dal jasně najevo své pohrdání. „Přeju!“ Dostalo se mu odpovědi, která se vřelostí mohla rovnat závanu ledového vichru z hor. „Odjedu tedy hned zítra ráno!“ pronesl Oropher odměřeně. „Samozřejmě s tebou pošlu vhodný doprovod!“ Ani na okamžik si nedělal iluze, že by tak Thranduil činil z důvodu jeho bezpečí! „To nebude třeba! Mám svůj vlastní!“ ohradil se tedy proti tomu pokusu ho kontrolovat. „Přesto tě moji muži doprovodí na hranice! Na tom trvám!“ Nenapadlo ho, jak tu nabídku odmítnout, aniž by vzbudil jeho podezření, tak přikývl. „Jak chceš!“ pokrčil rameny a měl se k odchodu.
Po rozmluvě s Thranduilem ihned zamířil ke cvičišti. Jeho kapitán se tam opíral o horní břevno a hodnotícím pohledem zkoumal mirkwoodské vojáky v ní. Jen tak dál, veliteli! Chci vědět, co od nich můžu čekat! „Gelrine!“ Kapitán se okamžitě vypjal do pozoru. „Můj pane!“ Oropher mu pokynul, aby šli kousek stranou. „Tak jaké muže má Thranduil?“ optal se ho tiše. „Houževnaté a se zbraněmi to umějí, pane! Jestli s nimi půjdeme do střetu teď, tak bych nemohl zaručit, že zvítězíme!“ shrnul Gelrin fakta bez emocí. „Nebudeme bojovat, kapitáne!“ Gelrinův výraz se nezměnil a jeho napadlo ho, zda tohoto Elfa dokáže vůbec něco vyvést z míry! Pokud tomu tak bylo, tak on toho svědkem nebyl. „Po východu slunce odjedeme z Mirkwoodu!“ oznámil mu věcně. „Jak poroučíš, pane!“ přikývl kapitán rázně. „Budeme mít doprovod od Thranduila, tak ať jsou naši opatrní!“ Gelrin se nepatrně usmál. „Budu je v tomto smyslu instruovat, pane!“
„To, co po mně žádáš, je nemožné, pane!“ odmítla Linia svého vládce tak rázně, jak jí to jen její postavení dovolovalo. „Proč to? Je asi takhle vysoká!“ Král ukázal někam mezi svá ramena a bradu. Měla co dělat, aby se nezačala smát. „Při šitů šatů nestačí jenom znát výšku postavy, můj pane! Potřebujeme i jiné míry, jako obvod pasu, boků a prsou. Můžeš mi snad dát i tyto?“ otázala se s kamennou tváří. „To se snad stáhne šněrováním, ne?“ otázal se Thranduil studeně. Oh, Valar, máš hodně zjednodušenou představu o mé práci! „Částečně ano, můj pane …“ přikývla. „ … ale všechno se tím nezachrání! Když jsou šaty příliš volné, tak pak špatně sedí a není to hezký pohled!“ Když si ji nechal zavolat, tak tohle rozhodně nečekala. Počítala s tím, že jí nařídí zhotovit šat pro svoji dceru, nynější rohanskou paní, jako dar k narození syna, ale ani v nejmenším se nenadála, že po ní bude chtít připravit kompletní výbavu pro novou mirkwoodskou královnu. „Ehm, mohu něco navrhnout, pane?“ otázala se po chvíli uvažování, jak by mu mohla vyhovět. Věděla, co tím riskuje, ale spoléhala na to, že jako švadlena nemá konkurenci. Nikdo není lepší než já! „Mluv!“ vybídl ji bez okolků. „Záleží na tom, zda jsi byl s paní Eówyn v blízkém kontaktu …“ začala opatrně. „ … pokud ano, tak by ses mohl podívat na mé pomocnice a zkusit vybrat tu, která se jí postavou nejvíce podobá! Podle ní bychom to ušily, to by už šlo, můj pane!“
Oropher stál uprostřed svého předpokoje a pečlivě si prohlížel své zbraně. Meč i dýka měly ostří bez chybičky, jeho nelibost však vzbudil luk. Přišlo mu, že má poněkud volnou tětivu. Zamračil se. Co teď s tím? Za normálních okolností by přikázal, aby se o to mistr zbrojíř postaral, ale to nyní nepřicházelo v úvahu. Nezbylo mu nic jiného, než to nechat tak, jak to bylo, a doufat, že výzbroj jeho mužů je na tom lépe. Pak se věnoval svému oblečení. S ním byl zcela spokojen. Večer se kvapem blížil a on přemýšlel o tom, zda se k Thranduilovi připojit na večeři nebo ne. Nestál o jeho společnost a nepochyboval o tom, že ani Thranduil netouží po té jeho. Místo jídla se raději vydal ven do zahrad. Měsíc nádherně svítil a on se usadil na lavičku pod stromem. Opřel se zády o kmen a zamyšleně si prohlížel hvězdy, které se třpytily na obloze. Jsou úchvatné! Mnohokráte takhle seděl ve Valinoru, ale tam mu to nic neříkalo. Jakmile se zotavil ze svých zranění, tak se celou svojí myslí soustředil na to, aby se vrátil zpátky do Mirkwoodu. Zvláště po tom, co se setkal se svojí snachou. Ta se k němu chovala se stejně chladnou zdvořilostí, jako když se spolu ještě setkávali v paláci. Nicméně, mu alespoň oznámila, že má vnoučata. Chlapce a děvče. Pocítil nesmírnou touhu je spatřit. Chlapce chtěl učit boji a co se dívky týkalo, tak té by se postaral o vhodný sňatek! Ne jako jeho neschopný syn! Bezděky sevřel ruce v pěst, když si uvědomil, jakému ponížení vystavil krev jeho krve! Pomalu se nadechl, aby se uklidnil. To se mu nakonec i povedlo. Zvedl se a vydal se do knihovny, o které věděl, že tam v tuto pozdní dobu nikdo nebude. Jak procházel chodbami paláce, tak si uvědomoval, jak moc se tu za jeho nepřítomnosti změnilo. Soužící, které potkával, se mu uctivě klidili z cesty. Pche, jako bych měl nějakou nemoc! Otevřel dveře do knihovny a chvíli mu trvalo, než v mihotavém světle svíček našel, co potřeboval …
Dneska se ho zbavím! Mirkwoodský král se dooblékl a bez váhání vyrazil na nádvoří. Tam narazil na Arneta, který byl již připraven na cestu. „Pane!“ Pozdravil svého vládce řízně a zadíval se k budově, odkud se vynořili muži z jeho jednotky. Všichni byli oblečeni v šedozelených uniformách a někteří z nich drželi v rukou luky. Meče měli všichni. „Ručíš mi za to, že pán Oropher opustí naši říši!“ Thranduil se upřeně zadíval Arnetovi do očí. „I kdybych ho měl přes naši hranici osobně přenést, pane!“ odvětil Arnet s kamennou tváří. Zlatovlasý král se nepatrně usmál. „Cením si tvého nasazení, kapitáne!“ Velitel si také dovolil lehký úsměv. „Děkuji, pane!“ Jejich hovor byl přerušen Oropherovým příchodem. Thranduilův výraz se okamžitě změnil a propustil Arneta. „Máš velmi dobré počasí na cestu, otče!“ oznámil mu stroze. „Také jsem si všiml!“ odpověděl mu stejným tónem. Gelrin a jeho muži tam již k jeho uspokojení čekali, jak kapitán ostatně slíbil. Elfové nasedli a Oropher pobídl koně do cvalu. Thranduil bez emocí i bez přání šťastné cesty sledoval, jak se vydali na cestu. Doufám, že tě hodně dlouho nespatřím!
Poněkud rozpačitě vešel do krejčovské dílny. Byla tam Linia a ještě pět dalších Elfek, které při jeho příchodu povstaly a poklonily se mu. „Vítám tě, můj pane!“ pozdravila ho Linia uctivě. „Zkusím ten tvůj nápad!“ Velkou radost z něj neměl, ale nic jiného ho nenapadlo. Rozhodně nechtěl, aby tu Eówyn chodila nahá! Bezděky se ušklíbl. No, v naší ložnici by mi to zase až tolik nevadilo! „Jsme připravené, pane!“ Linia pokynula dívkám, které se s chichotáním postavily do řady. „Vybírej tedy, pane!“ Kdysi, když byl hodně mladý, v jednom lidském městě, které navštívil, viděl dražbu otroků. Nešťastníci stáli vedle sebe a zájemci si je prohlíželi, jako by byli koně na prodej. On si teď připadal jako jeden z kupujících. Jen při té představě se otřásl hnusem. Nicméně, si připomenul, že to dělá z úplně jiného důvodu. Nadechl se a přešel podél děvčat. Každé si pečlivě prohlédl a pak se vrátil zpět k Linie. „Vysoká je jako ta hnědovláska …“ Švadlena si to hned poznamenala na kus pergamenu a povzbudivě na něho kývla. „ … pas má o trošku užší než ta první zleva … boky asi jako tamhleta …“ Linia si všechno pečlivě psala. „A prsa, můj pane?“ Thranduil si povzdechl. „To je těžké posoudit! Má malou dcerku, tak je má o hodně větší než normálně …“
Linia ho přerušila. „Odpusť, pane, ale ona bude potřebovat šaty i když kojí, ne?“ Král si uvědomil, že má pravdu. „Tak v tom případně je má větší než kterákoliv z tvých pomocnic!“ Proč jen si připadám jako hlupák? „Aha, tak my si s tím nějak zkusíme poradit, pane!“ pronesla Linia vážně, ale koutky úst jí podezřele cukaly. Pak zatleskala. „Dívky, zpátky do práce!“ Děvčata se ihned rozešla a ona se opět obrátila na svého krále. „Budu potřebovat, abys mi o paní Eówyn něco řekl, pane! Co má ráda, myslím barvy, materiály a tak!“ U všech Valar, jak to mám asi vědět?! „A také jaká je! Abych věděla, zda by bylo vhodné použít nápadné ozdobné aplikace nebo ne!“ Tázavě se na něj dívala a on viditelně znejistěl. „Nosí meč! Celkem dobře hraje šachy a zabila Nazgúla!“ Bylo zřejmé, že ji tímto sdělením moc nepotěšil. „Aha … no, tak to zřejmě bude spíše praktická žena, tak se raději bohatému zdobení vyhneme!“ zamumlala si pro sebe.
Thranduil s ní vřele souhlasil. Nedovedl si Eówyn představit v přezdobených róbách, které měly mnohé urozené dámy v oblibě. „Ano, to bude nejlepší! A co se barev týče, tak jsem ji viděl v bílé, černé a zelené …a ještě v hnědé a šedivé!“ Snažil se přidat další informace, aby si nepřipadal jako úplně neschopný. Pohled, který mu Linia věnovala, byl navlas stejný, jakým si Arnet prohlížel ty nejmizernější ze svých rekrutů. Pak si sotva slyšitelně povzdechla. „Uděláme to jinak, můj pane! Připravíme základní šat, včetně spodního a nočního, kterému se nebude dát nic vytknout, ale použijeme výhradně mirkwoodské barvy, proti kterým paní Eówyn nebude moci něco namítat! Později zhotovíme oděvy podle jejích pokynů a přání, souhlasíš-li, pane?“ Thranduilovi bylo jasné, že je to pouze řečnická otázka, na kterou Linia neočekává odpověď, tak prostě jen přikývl.
Lord Talagant jen zamrkal, když vstoupil do královy pracovny a nalezl ho zahloubaného do nákresu pokoje. „Ehm, nerad tě ruším, Thranduile, ale myslíš, že by sis mohl vyšetřit čas na státnické záležitosti?“ zeptal se ho vážně. Jeho vládce mu věnoval poněkud uštvaný pohled. „Teprve teď oceňuji, že mě Oropher tohohle celého zmatku kolem svatby ušetřil! Připadám si jako naprostý hlupák! Dopoledne jsem se dohadoval s Linií a teď mě zase přepadl majordomus ohledně úprav Eówininých komnat! Jako by nestačilo to, co tam je! Copak jsem nějaká dvorní dáma nebo co?!“ Talagant se bez dovolení posadil a pobaveně naslouchal jeho lamentacím. Abys toho neměl málo, tak já ti ještě přidám! „Když už jsme u toho, tak bych ti rád oznámil, že bych měl dvě adeptky na chůvy tvé nevlastní dcery! Obě hovoří plynně lidskou řečí a jsou obeznámeny s lidskými zvyklostmi. Chceš se s nimi setkat?“ Thranduil rychle zavrtěl hlavou. „Ne! Prostě vyber tu, která se ti zdá vhodnější! Stejně si to pak Eówyn rozhodne s konečnou platností!“ Toto prohlášení Talaganta poněkud zarazilo. „Mám to chápat tak, že tobě na její výchově nezáleží?“ optal se pro jistotu. „To ne, ale je to v prvé řadě Eówynina dcera! A sama Eówyn bude potřebovat čas, aby si tady zvykla, takže svých otcovských povinností se ujmu, až se vše usadí!“ To zní velmi rozumně! „Už jsi nalezl vhodného učitele pro Eówyn?“ Talagant se pousmál. „Ujal bych se toho osobně, dovolíš-li?“
Thranduil jen stěží skryl své překvapení. „A proč to?“ zeptal se tiše. „Myslel jsem, že lidský rod v lásce nemáš!“ dodal s přimhouřenýma očima. Jeho rádce pokrčil rameny. „Král Eomér je čestný muž, tak jsem zvědavý na jeho sestru! Jestli je pravda, byť jenom část toho, co jsem o ní slyšel, tak to musí být pozoruhodná žena! Která se navíc stane mojí královnou, tudíž bych se s ní měl seznámit, ne?“ mrkl na něho s podivným výrazem v očích. Thranduil se pousmál. „Byl jsem zvědavý, jak to přijmeš!“ Počítal jsem s tím, že se budeš rozčilovat víc! Talagant chvíli mlčel, než promluvil. „Zprvu jsem z toho žádnou radost neměl a nemám ani teď, ale je to tvé rozhodnutí, pane, a já ho budu samozřejmě respektovat!“ Králi neušel chlad, který z jeho slov čišel. „Jsem přesvědčen, že změníš názor, až ji blíže poznáš!“ Bývalý kapitán se na něj podíval. „Je pro tebe tak důležité, abych ji schválil?“
Thranduil si s úžasem uvědomil, že je. Po reakci svého otce, kterou ovšem předpokládal, se potřeboval ujistit, že aspoň někdo s tím souhlasí. A Talagantova podpora pro něj hodně znamenala. Nic z toho mu ovšem říci nehodlal. „Chci, aby se tu obě cítily dobře a ty jsi můj rádce, tak se nediv, že chci, abys s nimi dobře vycházel!“ sdělil mu místo toho. Talagant se mu upřeně zadíval do tváře. „Nemohu ti slíbit, že ji budu milovat, ale budu se k ní chovat, jak se sluší a patří!“ slíbil mu pevně. Víc z tebe asi nedostanu, co? „A co Norena?“ Jeho společník se zamračil. „Co s ní má být? Pochybuji, že s ní budu přicházet do styku! S princeznou Íriel jsem se také moc nevídal, pokud si vzpomínám, ale to ostatně ty taky ne!“ Thranduil sebou bezděky trhl, když mu připomněl, jak se choval k Íriel v prvních letech jejího života. „Nemohl jsem …“ hlesl smutně. „Ani jsi to nezkusil!“ informoval ho Talagant ledově. „Rovnou jsi ji předal chůvě a i později jsi nechával její výchovu na jiných!“ To není pravda! „Později jsem se s ní vídal a …“ Rádce potřásl hlavou. „Nech toho, pane!“ zavrčel na něj. „Občas jsi ji vzal na procházku nebo s ní prohodil pár slov u stolu, ale nic víc!“ Thranduil mlčel. „Bylo to lepší, než kdybych ji bil, ne?“ zeptal se tiše. „To zcela určitě, ale proč si myslíš, že s tou malou od Eówyn budeš jednat jinak?“ Protože kvůli ní nezemřela moje žena! Zatnul pěsti. „Vím, že jsem u Íriel v mnoha věcech pochybil, ale nijak jsem jí neublížil, Talagante!“ procedil skrz zuby. „A přiznám se, že u Noreny bych to chtěl zkusit napravit!“ Nicméně, pochyboval, zda mu to Eówyn dovolí.
Talagant si pozorně prohlížel svého někdejšího žáka. Pravdou bylo, že jeho přístup k malé princezně neschvaloval, ale chápal ho. Thranduil svoji ženu velmi miloval a její ztráta ho hluboce zasáhla. Zpočátku se dokonce obával, že svoji dceru zavrhne úplně, což se naštěstí nestalo. Když Íriel trochu povyrostla, tak byl dokonce schopen s ní i občas pobýt, ale důvěrnější vztah mezi nimi nevnikl. Na okamžik ho napadlo, zda to tak nemá být. Jak jinak by otec dokázal odolat slzám a prosbám milované dcery, která se nechce vdát za toho, koho jí vybere? „Snad se ti to podaří, ale nepočítej s tím, že to bude snadné!“
Stála u zlaceného vyšívacího rámu a dívala se přímo na něj. „In?“ Bál se, že snad přišel o rozum. Usmála se na něj a pohodila hlavou, jak ostatně bývalo jejím zvykem. „Jsem to já!“ Valar, to je její hlas! „Jak jsi se sem dostala?“ Vzápětí se za tu otázku proklel. Copak na tom snad záleží? Pokrčila rameny. „Sama nevím!“ přiznala zpěvavě. Jako ve snách se zvedl a přistoupil k ní. Natáhl k ní ruku, ale ona před jeho dotykem uhnula. „To nesmíš, Thranduile!“ pronesla varovně. Zamračil se. „A proč ne?!“ Zkusil se jí znova dotknout, ale zase před ním ustoupila. „Nech toho!“ houkl na ni přísně. „Nemám na tyhle hrátky náladu!“ Tentokrát to byla ona, kdo svraštil nespokojeně obočí. „Nezvyšuj na mě hlas, Thranduile, buď tak laskav! Přišla jsem si s tebou promluvit a ty se chováš takhle!“ Umíněně našpulila rty a jemu se sevřelo srdce. Věděl, že to nemůže být pravda, ale byla jako živá! Přinutil se ke klidu. Zhluboka se nadechl a zase si sedl. „O čem jsi chtěla mluvit, In?“ Vrátila se zpět k rámu. „O tvé nové ženě!“ To jsem mohl tušit! „In …“ Chtěl jí to vysvětlit, ale ona ho přerušila. „Milovala jsem tě celým svým srdcem, dala ti krásné děti …“ Každé její slovo bylo jako úder pěstí. „ … a ty jsi dal nakonec přednost jiné ženě!“ Mlčel, protože na to se nedalo nic říct. „Je smrtelná, In!“ vypravil ze sebe nakonec. „No a? To mě má utěšit?!“ Sedla si do křesla a mračila se na něj. „Je to neobyčejná žena, In, a potřebovala pomoc. Pomoc, kterou jsem jí mohl dát jen já. Přiznávám, že jsem nečekal, že na tom pak bude trvat, ale nelituji toho!“ dodal tiše. „A proto jsi se s ní musel vyspat?!“ Thranduil si povzdechl. „Od tvé smrti jsem s nikým nebyl, In, a že to bylo hodně dlouho …“ Zůstala několik chvil potichu. Pak její pohled poněkud zjihl. „Já vím, melamin … “ Oh, Valar! Dobře si pamatoval, kdy ho takto oslovila naposledy …
Vstoupil do jejích komnat a zatajil dech. Ležela na posteli, vlasy měla zcuchané, tvář zbrocenou potem a byla bledší než měsíc, který oknem nakukoval dovnitř. Matně vnímal, jak se ložnicí pohybují služebné, ale ty ho nezajímaly. Ztěžka polkl a sedl si na okraj lože. Vzal ji za ruku a jemně ji stiskl. „Íniel!“ Namáhavě otevřela oči a upřela je na něj. „Je dítě v pořádku?“ zeptala se tak tiše, že ji sotva slyšel. „Nevím!“ odpověděl po pravdě a bylo by mu naprosto jedno, i kdyby nebylo. „Zeptej se, prosím! Chci to vědět … potřebuji to vědět!“ Pohledem vyzval léčitelku, ať královně odpoví. „Malá je v naprostém pořádku, má paní!“ Gestem ji poslal pryč. „Spokojená, In?“ Unaveně se usmála. „Děkuji … melamin …“ K jeho nebetyčné hrůze pomalu zavřela oči. Popadl ji za ramena a zoufale k sobě přitiskl. Přímo cítil, jak z ní uniká život … „Ne, In!“ zařval téměř nepříčetně. „To nesmíš! Ne!“ Netušil, jak dlouho ji volal, ale když nereagovala, tak s ní hrubě s ní zatřásl, aby se vzpamatovala. Někdo se zlehka dotkl jeho ruky. „Nech ji jít, můj pane!“ Nejraději by na ni zařval, ať ho nechá být, ale dívala se na něho tak soucitně, že svůj hněv spolkl. Ona za to přece nemůže! Vstal a šel pryč. „Nepodíváš se na svoji dceru, můj pane?“ Zastavil ho její nevěřícný dotaz na prahu. „Ne! Ať se jí ujme chůva! A obě držte co nejdál ode mě!“ Zamířil rovnou do sklepa, kde se poprvé za svůj život pokusil opít. Pochopitelně, že neúspěšně …
„ … bolí to, ale chápu, že jsi nemohl jednat jinak! Mrzí mě to, ale tohle ti nevyčítám!“ Trhl sebou. „A co mi tedy vyčítáš?“ optal se užasle. Nic jiného ho totiž nenapadalo. Vždyť jsem tě zradil! „Jak jsi se choval k Íriel, když byla malá!“ Tohle byl další přímý zásah. Už jsem na to skoro zapomněl … „Měla vše, co potřebovala, ne?“ ohradil se nejistě. „To ano, kromě tvé lásky! Skoro do jejích pěti let jsi ji ani neviděl!“ Zaťal pěsti. „Vzala mi tě, In, nemohl jsem se na ni ani podívat! Zabil bych ji!“ Zatvářila se útrpně. „Hlavně, že jsi Eomérovi říkal, že se to tak mělo stát!“ Ztuhl. „Ty jsi mě sledovala?“ Líčka jí zrůžověla rozpaky. „Nemohla jsem vás přece nechat bez dozoru! A chtěla jsem vidět, jak děti dorůstají … a jak se mají! A samozřejmě i jak se vede tobě …“ Bez varování zmizela. „In!“ vyhrkl ublíženě, ale vzápětí si všiml dívky, která vstoupila do ložnice dveřmi z předpokoje. Očividně byla v rozpacích. Popravdě se jí ani nedivil. „Ehm, odpusť, že ruším, můj pane, ale pán Oropher se dožaduje rozmluvy s tebou!“ „Řekni mu, že ho budu čekat ve své pracovně!“ sdělil jí klidně. „Jak poroučíš, můj pane!“ Poklonila se mu a s viditelnou úlevou zmizela. „In?“ Zkusil to ještě jednou. Tohle přece nemohl být konec, ne? Ale zřejmě byl, protože už se neukázala. Hořce se pousmál. Nejen, že se kloudné odpovědi nedobral, ale ještě ke všemu vypadal jako blázen, který rozmlouvá sám se sebou!
Oropher vztekle rázoval po pracovně. „Jak jsi jen mohl?!“ vyjel na svého syna, jakmile se dotyčný objevil. Ten na něj studeně pohlédl a usadil se za stůl. „Na který z mých činů narážíš nyní, otče?“ otázal se ho nevzrušeně. „Vzít si za ženu tu rohanskou děvku!“ Thranduil praštil pěstí do stolu, až listiny a svícen na něm poskočily. „Važ svá slova, otče! Eówyn je má nastávající!“ upozornil ho hlasem, ve kterém zacinkala ocel. „No, právě!“ odsekl mu stroze a také si sedl. „Copak jsi úplně přišel o rozum?! Nestačí ti snad, že jsi moji vnučku provdal za jejího bratra? Musíš se k nim poutat ještě ty sám …“
Thranduil mu naslouchal jen zdánlivě, protože se v duchu zabýval svými vlastními myšlenkami. Proč jenom přišla? Nejdřív to vypadalo, že mu chce dělat výčitky, ale ke konci už ten dojem neměl. V duchu proklínal služebnou, která je tak nevhodně vyrušila! A za to taky můžeš ty! Zadíval se na svého otce, který na jeho hlavu svolával hromy a blesky. „Dost už!“ přerušil ho neuctivě a dostalo se mu za to káravého pohledu. „Rozhodl jsem se!“ oznámil mu pevně. „A jestli se ti to nelíbí, tak se můžeš vrátit, odkud jsi přišel! Nikdo tě sem stejně nezval!“ Tak a bylo to venku. Konečně mu řekl, co měl celou tu dobu na srdci. Otcovy oči se hněvivě leskly. „Jsem tady doma, synu!“ promluvil ledově. „Už dávno ne, otče! Je to má země a moje odpovědnost! Teď jsi tu jenom hostem a já doufám, že tvoje návštěva brzy skončí! Ocenil bych, kdyby tomu tak bylo před Eówyniným příjezdem!“ dodal pečlivě kontrolovaným tónem.
Oropher na svého syna několik minut nevěřícně zíral. Ano, věděl, že Thranduil jeho přítomnost rozhodně nevítal, ale tohle od něj přece jen nečekal. Nejraději by ho udeřil, ale pak si uvědomil, že by to bylo k ničemu. Místo toho se pomalu vztyčil a shlížel na něj s veškerou svou majestátností. „Jak si přeješ, pane!“ Tím neutrálním oslovením mu dal jasně najevo své pohrdání. „Přeju!“ Dostalo se mu odpovědi, která se vřelostí mohla rovnat závanu ledového vichru z hor. „Odjedu tedy hned zítra ráno!“ pronesl Oropher odměřeně. „Samozřejmě s tebou pošlu vhodný doprovod!“ Ani na okamžik si nedělal iluze, že by tak Thranduil činil z důvodu jeho bezpečí! „To nebude třeba! Mám svůj vlastní!“ ohradil se tedy proti tomu pokusu ho kontrolovat. „Přesto tě moji muži doprovodí na hranice! Na tom trvám!“ Nenapadlo ho, jak tu nabídku odmítnout, aniž by vzbudil jeho podezření, tak přikývl. „Jak chceš!“ pokrčil rameny a měl se k odchodu.
Po rozmluvě s Thranduilem ihned zamířil ke cvičišti. Jeho kapitán se tam opíral o horní břevno a hodnotícím pohledem zkoumal mirkwoodské vojáky v ní. Jen tak dál, veliteli! Chci vědět, co od nich můžu čekat! „Gelrine!“ Kapitán se okamžitě vypjal do pozoru. „Můj pane!“ Oropher mu pokynul, aby šli kousek stranou. „Tak jaké muže má Thranduil?“ optal se ho tiše. „Houževnaté a se zbraněmi to umějí, pane! Jestli s nimi půjdeme do střetu teď, tak bych nemohl zaručit, že zvítězíme!“ shrnul Gelrin fakta bez emocí. „Nebudeme bojovat, kapitáne!“ Gelrinův výraz se nezměnil a jeho napadlo ho, zda tohoto Elfa dokáže vůbec něco vyvést z míry! Pokud tomu tak bylo, tak on toho svědkem nebyl. „Po východu slunce odjedeme z Mirkwoodu!“ oznámil mu věcně. „Jak poroučíš, pane!“ přikývl kapitán rázně. „Budeme mít doprovod od Thranduila, tak ať jsou naši opatrní!“ Gelrin se nepatrně usmál. „Budu je v tomto smyslu instruovat, pane!“
„To, co po mně žádáš, je nemožné, pane!“ odmítla Linia svého vládce tak rázně, jak jí to jen její postavení dovolovalo. „Proč to? Je asi takhle vysoká!“ Král ukázal někam mezi svá ramena a bradu. Měla co dělat, aby se nezačala smát. „Při šitů šatů nestačí jenom znát výšku postavy, můj pane! Potřebujeme i jiné míry, jako obvod pasu, boků a prsou. Můžeš mi snad dát i tyto?“ otázala se s kamennou tváří. „To se snad stáhne šněrováním, ne?“ otázal se Thranduil studeně. Oh, Valar, máš hodně zjednodušenou představu o mé práci! „Částečně ano, můj pane …“ přikývla. „ … ale všechno se tím nezachrání! Když jsou šaty příliš volné, tak pak špatně sedí a není to hezký pohled!“ Když si ji nechal zavolat, tak tohle rozhodně nečekala. Počítala s tím, že jí nařídí zhotovit šat pro svoji dceru, nynější rohanskou paní, jako dar k narození syna, ale ani v nejmenším se nenadála, že po ní bude chtít připravit kompletní výbavu pro novou mirkwoodskou královnu. „Ehm, mohu něco navrhnout, pane?“ otázala se po chvíli uvažování, jak by mu mohla vyhovět. Věděla, co tím riskuje, ale spoléhala na to, že jako švadlena nemá konkurenci. Nikdo není lepší než já! „Mluv!“ vybídl ji bez okolků. „Záleží na tom, zda jsi byl s paní Eówyn v blízkém kontaktu …“ začala opatrně. „ … pokud ano, tak by ses mohl podívat na mé pomocnice a zkusit vybrat tu, která se jí postavou nejvíce podobá! Podle ní bychom to ušily, to by už šlo, můj pane!“
Oropher stál uprostřed svého předpokoje a pečlivě si prohlížel své zbraně. Meč i dýka měly ostří bez chybičky, jeho nelibost však vzbudil luk. Přišlo mu, že má poněkud volnou tětivu. Zamračil se. Co teď s tím? Za normálních okolností by přikázal, aby se o to mistr zbrojíř postaral, ale to nyní nepřicházelo v úvahu. Nezbylo mu nic jiného, než to nechat tak, jak to bylo, a doufat, že výzbroj jeho mužů je na tom lépe. Pak se věnoval svému oblečení. S ním byl zcela spokojen. Večer se kvapem blížil a on přemýšlel o tom, zda se k Thranduilovi připojit na večeři nebo ne. Nestál o jeho společnost a nepochyboval o tom, že ani Thranduil netouží po té jeho. Místo jídla se raději vydal ven do zahrad. Měsíc nádherně svítil a on se usadil na lavičku pod stromem. Opřel se zády o kmen a zamyšleně si prohlížel hvězdy, které se třpytily na obloze. Jsou úchvatné! Mnohokráte takhle seděl ve Valinoru, ale tam mu to nic neříkalo. Jakmile se zotavil ze svých zranění, tak se celou svojí myslí soustředil na to, aby se vrátil zpátky do Mirkwoodu. Zvláště po tom, co se setkal se svojí snachou. Ta se k němu chovala se stejně chladnou zdvořilostí, jako když se spolu ještě setkávali v paláci. Nicméně, mu alespoň oznámila, že má vnoučata. Chlapce a děvče. Pocítil nesmírnou touhu je spatřit. Chlapce chtěl učit boji a co se dívky týkalo, tak té by se postaral o vhodný sňatek! Ne jako jeho neschopný syn! Bezděky sevřel ruce v pěst, když si uvědomil, jakému ponížení vystavil krev jeho krve! Pomalu se nadechl, aby se uklidnil. To se mu nakonec i povedlo. Zvedl se a vydal se do knihovny, o které věděl, že tam v tuto pozdní dobu nikdo nebude. Jak procházel chodbami paláce, tak si uvědomoval, jak moc se tu za jeho nepřítomnosti změnilo. Soužící, které potkával, se mu uctivě klidili z cesty. Pche, jako bych měl nějakou nemoc! Otevřel dveře do knihovny a chvíli mu trvalo, než v mihotavém světle svíček našel, co potřeboval …
Dneska se ho zbavím! Mirkwoodský král se dooblékl a bez váhání vyrazil na nádvoří. Tam narazil na Arneta, který byl již připraven na cestu. „Pane!“ Pozdravil svého vládce řízně a zadíval se k budově, odkud se vynořili muži z jeho jednotky. Všichni byli oblečeni v šedozelených uniformách a někteří z nich drželi v rukou luky. Meče měli všichni. „Ručíš mi za to, že pán Oropher opustí naši říši!“ Thranduil se upřeně zadíval Arnetovi do očí. „I kdybych ho měl přes naši hranici osobně přenést, pane!“ odvětil Arnet s kamennou tváří. Zlatovlasý král se nepatrně usmál. „Cením si tvého nasazení, kapitáne!“ Velitel si také dovolil lehký úsměv. „Děkuji, pane!“ Jejich hovor byl přerušen Oropherovým příchodem. Thranduilův výraz se okamžitě změnil a propustil Arneta. „Máš velmi dobré počasí na cestu, otče!“ oznámil mu stroze. „Také jsem si všiml!“ odpověděl mu stejným tónem. Gelrin a jeho muži tam již k jeho uspokojení čekali, jak kapitán ostatně slíbil. Elfové nasedli a Oropher pobídl koně do cvalu. Thranduil bez emocí i bez přání šťastné cesty sledoval, jak se vydali na cestu. Doufám, že tě hodně dlouho nespatřím!
Poněkud rozpačitě vešel do krejčovské dílny. Byla tam Linia a ještě pět dalších Elfek, které při jeho příchodu povstaly a poklonily se mu. „Vítám tě, můj pane!“ pozdravila ho Linia uctivě. „Zkusím ten tvůj nápad!“ Velkou radost z něj neměl, ale nic jiného ho nenapadlo. Rozhodně nechtěl, aby tu Eówyn chodila nahá! Bezděky se ušklíbl. No, v naší ložnici by mi to zase až tolik nevadilo! „Jsme připravené, pane!“ Linia pokynula dívkám, které se s chichotáním postavily do řady. „Vybírej tedy, pane!“ Kdysi, když byl hodně mladý, v jednom lidském městě, které navštívil, viděl dražbu otroků. Nešťastníci stáli vedle sebe a zájemci si je prohlíželi, jako by byli koně na prodej. On si teď připadal jako jeden z kupujících. Jen při té představě se otřásl hnusem. Nicméně, si připomenul, že to dělá z úplně jiného důvodu. Nadechl se a přešel podél děvčat. Každé si pečlivě prohlédl a pak se vrátil zpět k Linie. „Vysoká je jako ta hnědovláska …“ Švadlena si to hned poznamenala na kus pergamenu a povzbudivě na něho kývla. „ … pas má o trošku užší než ta první zleva … boky asi jako tamhleta …“ Linia si všechno pečlivě psala. „A prsa, můj pane?“ Thranduil si povzdechl. „To je těžké posoudit! Má malou dcerku, tak je má o hodně větší než normálně …“
Linia ho přerušila. „Odpusť, pane, ale ona bude potřebovat šaty i když kojí, ne?“ Král si uvědomil, že má pravdu. „Tak v tom případně je má větší než kterákoliv z tvých pomocnic!“ Proč jen si připadám jako hlupák? „Aha, tak my si s tím nějak zkusíme poradit, pane!“ pronesla Linia vážně, ale koutky úst jí podezřele cukaly. Pak zatleskala. „Dívky, zpátky do práce!“ Děvčata se ihned rozešla a ona se opět obrátila na svého krále. „Budu potřebovat, abys mi o paní Eówyn něco řekl, pane! Co má ráda, myslím barvy, materiály a tak!“ U všech Valar, jak to mám asi vědět?! „A také jaká je! Abych věděla, zda by bylo vhodné použít nápadné ozdobné aplikace nebo ne!“ Tázavě se na něj dívala a on viditelně znejistěl. „Nosí meč! Celkem dobře hraje šachy a zabila Nazgúla!“ Bylo zřejmé, že ji tímto sdělením moc nepotěšil. „Aha … no, tak to zřejmě bude spíše praktická žena, tak se raději bohatému zdobení vyhneme!“ zamumlala si pro sebe.
Thranduil s ní vřele souhlasil. Nedovedl si Eówyn představit v přezdobených róbách, které měly mnohé urozené dámy v oblibě. „Ano, to bude nejlepší! A co se barev týče, tak jsem ji viděl v bílé, černé a zelené …a ještě v hnědé a šedivé!“ Snažil se přidat další informace, aby si nepřipadal jako úplně neschopný. Pohled, který mu Linia věnovala, byl navlas stejný, jakým si Arnet prohlížel ty nejmizernější ze svých rekrutů. Pak si sotva slyšitelně povzdechla. „Uděláme to jinak, můj pane! Připravíme základní šat, včetně spodního a nočního, kterému se nebude dát nic vytknout, ale použijeme výhradně mirkwoodské barvy, proti kterým paní Eówyn nebude moci něco namítat! Později zhotovíme oděvy podle jejích pokynů a přání, souhlasíš-li, pane?“ Thranduilovi bylo jasné, že je to pouze řečnická otázka, na kterou Linia neočekává odpověď, tak prostě jen přikývl.
Lord Talagant jen zamrkal, když vstoupil do královy pracovny a nalezl ho zahloubaného do nákresu pokoje. „Ehm, nerad tě ruším, Thranduile, ale myslíš, že by sis mohl vyšetřit čas na státnické záležitosti?“ zeptal se ho vážně. Jeho vládce mu věnoval poněkud uštvaný pohled. „Teprve teď oceňuji, že mě Oropher tohohle celého zmatku kolem svatby ušetřil! Připadám si jako naprostý hlupák! Dopoledne jsem se dohadoval s Linií a teď mě zase přepadl majordomus ohledně úprav Eówininých komnat! Jako by nestačilo to, co tam je! Copak jsem nějaká dvorní dáma nebo co?!“ Talagant se bez dovolení posadil a pobaveně naslouchal jeho lamentacím. Abys toho neměl málo, tak já ti ještě přidám! „Když už jsme u toho, tak bych ti rád oznámil, že bych měl dvě adeptky na chůvy tvé nevlastní dcery! Obě hovoří plynně lidskou řečí a jsou obeznámeny s lidskými zvyklostmi. Chceš se s nimi setkat?“ Thranduil rychle zavrtěl hlavou. „Ne! Prostě vyber tu, která se ti zdá vhodnější! Stejně si to pak Eówyn rozhodne s konečnou platností!“ Toto prohlášení Talaganta poněkud zarazilo. „Mám to chápat tak, že tobě na její výchově nezáleží?“ optal se pro jistotu. „To ne, ale je to v prvé řadě Eówynina dcera! A sama Eówyn bude potřebovat čas, aby si tady zvykla, takže svých otcovských povinností se ujmu, až se vše usadí!“ To zní velmi rozumně! „Už jsi nalezl vhodného učitele pro Eówyn?“ Talagant se pousmál. „Ujal bych se toho osobně, dovolíš-li?“
Thranduil jen stěží skryl své překvapení. „A proč to?“ zeptal se tiše. „Myslel jsem, že lidský rod v lásce nemáš!“ dodal s přimhouřenýma očima. Jeho rádce pokrčil rameny. „Král Eomér je čestný muž, tak jsem zvědavý na jeho sestru! Jestli je pravda, byť jenom část toho, co jsem o ní slyšel, tak to musí být pozoruhodná žena! Která se navíc stane mojí královnou, tudíž bych se s ní měl seznámit, ne?“ mrkl na něho s podivným výrazem v očích. Thranduil se pousmál. „Byl jsem zvědavý, jak to přijmeš!“ Počítal jsem s tím, že se budeš rozčilovat víc! Talagant chvíli mlčel, než promluvil. „Zprvu jsem z toho žádnou radost neměl a nemám ani teď, ale je to tvé rozhodnutí, pane, a já ho budu samozřejmě respektovat!“ Králi neušel chlad, který z jeho slov čišel. „Jsem přesvědčen, že změníš názor, až ji blíže poznáš!“ Bývalý kapitán se na něj podíval. „Je pro tebe tak důležité, abych ji schválil?“
Thranduil si s úžasem uvědomil, že je. Po reakci svého otce, kterou ovšem předpokládal, se potřeboval ujistit, že aspoň někdo s tím souhlasí. A Talagantova podpora pro něj hodně znamenala. Nic z toho mu ovšem říci nehodlal. „Chci, aby se tu obě cítily dobře a ty jsi můj rádce, tak se nediv, že chci, abys s nimi dobře vycházel!“ sdělil mu místo toho. Talagant se mu upřeně zadíval do tváře. „Nemohu ti slíbit, že ji budu milovat, ale budu se k ní chovat, jak se sluší a patří!“ slíbil mu pevně. Víc z tebe asi nedostanu, co? „A co Norena?“ Jeho společník se zamračil. „Co s ní má být? Pochybuji, že s ní budu přicházet do styku! S princeznou Íriel jsem se také moc nevídal, pokud si vzpomínám, ale to ostatně ty taky ne!“ Thranduil sebou bezděky trhl, když mu připomněl, jak se choval k Íriel v prvních letech jejího života. „Nemohl jsem …“ hlesl smutně. „Ani jsi to nezkusil!“ informoval ho Talagant ledově. „Rovnou jsi ji předal chůvě a i později jsi nechával její výchovu na jiných!“ To není pravda! „Později jsem se s ní vídal a …“ Rádce potřásl hlavou. „Nech toho, pane!“ zavrčel na něj. „Občas jsi ji vzal na procházku nebo s ní prohodil pár slov u stolu, ale nic víc!“ Thranduil mlčel. „Bylo to lepší, než kdybych ji bil, ne?“ zeptal se tiše. „To zcela určitě, ale proč si myslíš, že s tou malou od Eówyn budeš jednat jinak?“ Protože kvůli ní nezemřela moje žena! Zatnul pěsti. „Vím, že jsem u Íriel v mnoha věcech pochybil, ale nijak jsem jí neublížil, Talagante!“ procedil skrz zuby. „A přiznám se, že u Noreny bych to chtěl zkusit napravit!“ Nicméně, pochyboval, zda mu to Eówyn dovolí.
Talagant si pozorně prohlížel svého někdejšího žáka. Pravdou bylo, že jeho přístup k malé princezně neschvaloval, ale chápal ho. Thranduil svoji ženu velmi miloval a její ztráta ho hluboce zasáhla. Zpočátku se dokonce obával, že svoji dceru zavrhne úplně, což se naštěstí nestalo. Když Íriel trochu povyrostla, tak byl dokonce schopen s ní i občas pobýt, ale důvěrnější vztah mezi nimi nevnikl. Na okamžik ho napadlo, zda to tak nemá být. Jak jinak by otec dokázal odolat slzám a prosbám milované dcery, která se nechce vdát za toho, koho jí vybere? „Snad se ti to podaří, ale nepočítej s tím, že to bude snadné!“
Tipů: 6
» 24.08.12
» komentářů: 2
» čteno: 1188(6)
» posláno: 0
» nahlásit
Ze sbírky: Kůň a lístek
Předchozí: Kůň a lístek - kapitola 26 | Následující: Kůň a lístek - kapitola 28