Kůň a lístek - kapitola 26

Íriel cítila, jak jí mizí barva z tváří. Valar, pomozte mi! Haletha ale Eomérův dotaz nevyvedl z míry. „To nebyla rvačka, Eomére! Jen jsme se spolu trochu pobavili!“ sdělil svému vládci s klidem. „Hádám, že ses spíš bavil ty než on!“ pronesl Eomér suše. Jeho pobočník pokrčil rameny. „To nejspíš jó!“ Oba se tomu svorně zasmáli. Oddechla si. Nemohla uvěřit tomu, že to prošlo tak hladce! Její radost však vzala za své, když se Emernet zvedl a vydal k nim. S narůstajícím znepokojením sledovala, jak došel až k nim, a nepatrně se poklonil jejímu manželovi. „Odpusť, že ruším, pane, ale mohl bych s tebou hovořit? V soukromí!“ Zatajila dech. Určitě si chce stěžovat na mé chování! Nebo na Haletha! „To počká do rána, Emernete!“ Doufala, že ji poslechne a zmizí. Nejlépe natrvalo! „Král si potřebuje odpočinout!“ dodala nekompromisně. „Omlouvám se, má paní, ale ta záležitost nesnese odkladu! Už jsem zde meškal dost dlouho!“ odvětil chladně.


Eomér si tak docela nebyl jist, o co tu jde, ale byl odhodlán to zjistit. Íriel očividně měla z něčeho strach a Haleth se tvářil, jako by litoval, že ho nezabil, když měl příležitost. Copak ti udělal, že ho máš tak rád? „Dobrá tedy! Pojď se mnou!“ vyzval hosta, aby ho následoval.


Královna se zděšeně zadívala na Haletha. „Co …“ Konejšivě se na ni usmál. „Eomér není hlupák! Bude to dobré, paní, však uvidíš!“ Nalil jí pohár a podal jí ho. „Napij se!“ Poslechla ho, ale moc tomu nevěřila. Pak se nad tím znovu zamyslela. Haleth měl pravdu. Emernet si k ní začal dovolovat a ona udělala, co musela, aby ho odkázala do patřičných mezí. Eomér to jistě pochopí! Ulevilo se jí. Ano, Haleth má pravdu! Bude to dobré! Musí být!


Rohanský král se posadil za svůj stůl a pokynul muži z Gondoru, aby učinil totéž. „Děkuji ti, můj pane! Dovol, abych se představil. Jsem Emernet a velím mužům …“ Eomér ho zastavil zvednutím ruky. „Dobře vím, kdo jsi, tak jdi rovnou k věci!“ Neušlo mu, jak se jeho host zamračil. Nejsi zvyklej, aby tě někdo přerušoval, co? „Jak si přeješ, pane! Věc se má tak …“


Legolas se neubránil letmému pousmání, když se zadíval na spící dívku. Ještě před chvílí byla plná života a vášně a teď spokojeně oddychovala. Přikryl ji dekou a kvapně se ustrojil. K pasu si připjal krátkou dýku a vydal se do síně. Sotva tam sestoupil, tak zahlédl svoji sestru, jako hovoří s Halethem. Svého švagra ale nikde neviděl. Přistoupil tedy k nim a políbil Íriel na tvář. Haleth se mu lehce uklonil a nechal je o samotě. „Ani jsem neměl možnost ti pogratulovat k synovi, sestřičko! A doufám, že mi ho při nejbližší příležitosti náležitě představíš! Taky mu musím předat dar od jeho děda!“ Usadil se vedle ní. „Jsem ráda, že jsi tady!“ Položila mu ruku na předloktí. „Klidně hned zítra, jestli chceš, ale řekni mi, proč nepřijel i otec?“ zeptala se posmutněle. „To kvůli Oropherovi! Nemůže si teď dovolit opustit Mirkwood …“ Všiml si, jak se jí oči rozšířily strachem. „Je opravdu tak hrozný?“ špitla. Legolas se napil piva, aby získal trochu času. „Moc milý zrovna není!“ přiznal po chvíli. „Eomér se s ním chytil, sotva jsme přijeli a …“ zarazil se, když sebou polekaně trhla. „On ti nic neřekl?“ Potřásla hlavou. „Nechtěl o tom mluvit!“ hlesla smutně. „Jen ti nechtěl přidělávat starosti!“ pokusil se ji utěšit. „Připadám si, jako by mi nevěřil!“ zašeptala. Tahle její nálada se mu nelíbila. Zamračil se na ni. „Nech toho, Ir!“ okřikl ji přísně. „Podívej, když chlap projde bitvou a zůstane naživu, tak se mu nechce to zase celé prožívat a vést o tom sáhodlouhé hovory! Chce mít prostě klid a pocit, že svět je v pořádku! Že teď je jenom on a pěkná holka …“ zmlkl a v duchu zanadával. Měl jsem si dávat pozor na jazyk! Sestra si ho několik minut mlčky prohlížela. „A která to byla?“ optala se ho zvědavě. „Ir!“ napomenul ji káravě. „Už nejsem malá holka, Lasi!“ odvětila pobaveně. „Jméno ti neřeknu!“ ohradil se hlasitěji, než chtěl. „Nemusíš na mě hned křičet!“ usadila ho rázně. „Promiň!“ omluvil se jí. „Ale stejně ti nic neřeknu!“ dodal nekompromisně.


„Máš jít ke králi, pane!“ přitočil se k Halethovi strážný. „Hned?“ Hnědovlasému se rozhodně nechtělo opustit zábavu. Zvláště když Drenin úsměv sliboval spoustu věcí … „Jo, prý okamžitě!“ Haleth v duchu proklel Emerneta. Takhle mi zkazit večer! Omluvně pohlédl na svoji společnici. „Brzy se vrátím, děvče!“ ujistil ji vesele. „To taky doufám! Rozhodně dneska v noci nebudu sama, tak si to přeber, jak chceš!“ odsekla mu. Ihned ji pleskl po zadku, až vyjekla, a přitáhl si ji do náruče. Bez skrupulí se zmocnil jejích úst. Zpočátku se mu pokoušela vykroutit, ale pak toho nechala a jen sladce vzdychala. Pustil ji, až když cítil, jak se jí podlamují kolena. „To byl jen závdavek!“ pošeptal jí do ucha a nechal ji tam stát. Upravil si opasek a rychle vyšel do prvního patra.


Eomér zamyšleně válel nápoj po jazyku a přemýšlel, co s tím udělá. Tomu zmetkovi udělal další monokl, aby si pamatoval, že takhle o ní nikdo mluvit nebude, a pak ho nechal sloužícími odnést do jeho pokoje. Sice se mu tím ulevilo, ale jinak to bylo k ničemu. Co když je to pravda? To by přece neudělala … ale co když ano? Koneckonců, byl jsem docela dlouho pryč a … Otevřely se dveře a vstoupil Haleth, který se na něj mračil jako nebe před bouří. „Nechci si stěžovat, ale jestli mi Drena dá košem, tak to bude jen kvůli tobě!“ sdělil svému vládci hned v úvodu, než si sedl. „Říká se, že přízeň ženy je vrtkavá!“ pronesl Eomér zadumaně. „A tuhle moudrost ti pověděl Emernet?“ optal se Haleth zvědavě. „Dá se to tak říct!“ Haleth se rozchechtal. „Tak to ti řek ten pravej, pane!“ Eomér na tom ovšem neshledával nic tak zábavného. „Na tvém místě bych se tak nesmál! Prý máš ve zvyku moji ženu navštěvovat po nocích!“ S uspokojením zaznamenal, jak na něj jeho pobočník vytřeštil oči. „Cože?!“ Eomér odložil pohár. „Je to pravda nebo ne?“ Odpověď už poznal z jeho tváře, ale chtěl ji ještě slyšet od něj. Rohir se napřímil a upřeně se mu zadíval do očí. „Byl jsem s paní Íriel v ložnici sám pouze dvakrát. Poprvé to bylo, když jsem jí sděloval, že Faramir padl, a podruhé včera v noci. Dost ji rozhodila ta věc s Emernetem, tak jsem jí musel vysvětlit pojmy a dojmy!“ Eomér si uvědomoval, že jeho přítel hovoří navenek bez emocí, ale uvnitř přímo vře hněvem. „Co se stalo?“ zeptal se Eomér bryskně. „Von se ti nezmínil? No, tak to asi zapomněl!“ Haleth se ušklíbl. „Včera při večeři to na královnu zkoušel a dost okatě, řekl bych! Paní byla jenom milá, Eomére, ale on to nějak nechtěl pochopit, tak mu prostě jednu vlepila!“ Teď to byl zase pro změnu Eomér, kdo vytřeštil oči. „Dala mu políček?“ vypravil ze sebe užasle. „Jo, jen to plesklo!“ Haleth se při té vzpomínce potěšeně usmál. „Já si ho za to dneska ráno poddal a on si chtěl zchladit žáhu přes tebe, tak se na to vykašli! Paní miluje tebe a nikoho jinýho! To musí poznat i někdo úplně slepej nebo tupej!“ Pak se na něj přemýšlivě zadíval. „No, i když tak jistý to taky není!“ Eomér měl sto chutí ho praštit, ale jeho slova ho kupodivu uklidnila. „Opravdu mu ji natáhla?“ Jestli jo, tak lituju, že jsem u toho nebyl! „Zeptej se, koho chceš!“ ujistil ho Haleth vesele. „Viděli to všichni a po pravdě, chlapi to dost ocenili! Ráno jsem měl co dělat, aby mi ho někdo v aréně nevyfouk!“


Íriel se odebrala do ložnice, protože chtěla dát najíst malému. Na prahu si však uvědomila, že Theodred tam není a vypravila se za Hanah. Potichu vešla do jejího pokojíku a zatajila dech. Chlapec ležel v kolébce a cucal si palec, zatímco Hanah poklimbávala v houpacím křesle u krbu. Přistoupila k synovi a zlehounka ho pohladila po tvářičce. „Je to hodnej kluk, paní! Jen aby mu to vydrželo!“ ozvalo se za ní polohlasně. Pohlédla na šedovlasou ženu. „Postaráš se mi o něj, viď? Já teď asi … nebudu moct …“ soukala ze sebe rozpačitě. Nepochybovala o tom, že by Eoméra moc nepotěšilo, kdyby s nimi Theodred spával v ložnici. Hanah se zasmála. „Děvenko, když byl Theodénův syn malej, tak jsem mu dělala chůvu a estli ti to nevadí, tak bych stejnou službu prokázala i tomuhle robátku! Jsem už stará ženská, paní, a tohle by pro mě moc znamenalo.“ Íriel několikrát zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí draly do očí. „To bych byla moc ráda, Hanah!“ přisvědčila, když se trochu ovládla. Tuhle chvíli si vybral její syn, aby se probudil a začal se dožadovat jídla. Hanah jí ihned uvolnila místo v křesle a pokynula jí, ať si sedne. Zatímco si rozvazovala živůtek, tak Hanah zvedla Theodreda z kolébky a chovala ho. „No, no, to je ale křiku! Jsi jako každej chlap, všechno bys chtěl hned, jak si jenom vzpomeneš! Však už to bude, jen se tak nerozčiluj …“ Podala ho Íriel, která mu nabídla prs. Princ se k němu hladově přisál …


Eomér se zamračil, když se vrátil do ložnice a po Íriel tam nebylo ani památky. Hledal ji i dole v síni a tam také nebyla. Zamračil se. Kde, sakra, vězíš?! Haleth mu to sice vysvětil a on neměl důvod mu nevěřit, ale stejně si chtěl pohovořit ještě s ní. Rozhodně ho zajímalo, proč mu o tom nic neřekla! Nemohl se rozhodnout, zda ho to víc mrzí nebo štve! Obojí bylo špatně. Buď se ho bála natolik, že mu to raději zatajila, nebo mu jednoduše nevěřila! A v tomhle si chtěl udělat jasno jednou pro vždy! Svlékl si tuniku a boty a pohodlně se natáhl na lůžko. Přestože v krbu hořel oheň, tak v pokoji bylo docela chladno. Okenicemi co chvíli zacloumal silný vítr. No, jo, no, zima je tu! A nejspíš bude pěkně tuhá! Jestli bude chtít Legolas odjet, tak si bude muset pospíšit, jinak se odsuď nedostane! Vzhledem k tomu, že jeho švagr chyběl na jídle, ho napadlo, že by mu to nejspíš ani moc nevadilo! Kterápak to asi byla? V duchu si udělal poznámku, že se ho na to při nejbližší příležitosti zeptá. Pousmál se. Thranduila by to asi nepotěšilo! Ale co! On je ten poslední, kdo by mohl něco říkat! Konečně se objevila Íriel. „Ty už jsi tady?“ překvapeně na něj vykulila oči. A zase ten výraz štvané laně! Do háje! „A kde bych měl jako bejt?“ zeptal se jí se zájmem. „Myslela jsem, že se zdržíš s pánem Emernetem.“ Když uslyšel to jméno, tak pevně semkl rty a vstal. „Když jsem přijel, tak jsem se tě ptal, jestli se něco stalo, ženo! Stále trváš na své odpovědi?!“ Přistoupil až těsně k ní a přísně na ni shlížel. Ztěžka polkla, ale mlčela. Tvrdě si ji měřil a ona sklonila hlavu. Vzal ji za bradu a přinutil ji, aby se mu dívala do tváře. „Na něco jsem se tě ptal, ženo!“ Povzdechla si. „Nic se nestalo … on jenom … já … udeřila jsem ho.“ přiznala tichounce. „Proč?“ vyštěkl na ni ostře. Pustil ji a opět si sedl. „A chci pravdu, ženo!“ vyzval ji nekompromisně. „Eomére, prosím tě, nezlob se! Bylo mi nepříjemné, jak se na mě dívá a nakonec mi řekl, že … kdybych změnila svůj názor, tak je mi k službám … Odmítla jsem ho, to ti přísahám!“ Neodvažovala se na něj pohlédnout a třásla se jako list ve větru. „Ale proč jsi mi to neřekla, když jsem přijel?“ Tohle potřebuju vědět nejvíc! „Protože jsem se bála, že si budeš myslet, že jsem ho povzbuzovala …“ zašeptala zahanbeně. „A bylo tomu tak?!“ Na okamžik mu ledová ruka sevřela srdce. Co když přece jen … „Ne, rozhodně jsem to tak nemyslela. Jen jsem se snažila být dobrou hostitelkou!“ Pocítil obrovskou úlevu. Usmál se na ni, což ovšem nemohla vidět. „Podívej se na mě, Ir!“ Vzhlédla k němu a v očích měla prosbu, aby jí věřil. „Měla jsi mi to říct!“ Pod tou výtkou se jako by schoulila. „Takhle to vypadalo, jako bys měla důvod, to přede mnou tajit … a já si připadal jako naprostý hlupák, když mi oznamoval, že moje žena má pletky s mým pobočníkem!“


Íriel sebou trhla, jako by ji udeřil. „To je lež, Eomére!“ popřela to nesmyslné obvinění rázně. „Haleth je laskavý a jsem ráda, že ho mohu nazývat svým přítelem, ale nikdy si ke mně nic nepatřičného nedovolil!“ Její obavy z manželovy reakce byly rázem pryč. Vystřídal je vztek na Emerneta. Co si to dovolil?! Jen počkej! Sundala ze zdi svůj meč a vyběhla na chodbu … Na okamžik se zastavila nad schody a očima propátrávala sál pod sebou. Kromě veselících se Rohirů tam nikoho neviděla. Tak kde jsi?! Ukaž se! „Chceš ho snad vyzvat, Ir?“ Pohlédla na Eoméra, který se objevil znenadání po jejím boku. Boty si nestihl obout, ale aspoň si natáhl halenu. Se šněrování se ovšem nezdržoval. „Haleth si zaslouží, aby ho někdo hájil!“ odsekla mu ostře. „To už jsem udělal, tak se uklidni, ženo!“ oznámil jí, jako by se nechumelilo. „Tak proč tahle komedie?!“ vyjela na něj naštvaně. „Byl jsem zvědavej, jak zareaguješ ty!“ Pobaveně se na ni zašklebil. „Jsi nemožný!“ Rozpřáhla se po něm mečem, ale on její výpad bez námahy zblokoval a vykroutil jí ho z ruky. Hrubě ji k sobě přitiskl. „Buď hodná, ženo, nebo dostaneš pětadvacet!“ pohrozil jí. „Pusť mě!“ dožadovala se, ale nepokoušela se osvobodit. Spíše naopak. Její ručka jako by náhodou spočinula na jeho podbřišku. „Nebo co?“ Jeho kouřově šedé oči si ji vyzývavě prohlížely. A ji z toho příjemně mrazilo v zádech. „Nepůjdeme radši zpátky do ložnice, muži?“ vypravila ze sebe s potížemi. „Abys dostala svůj trest v soukromí?“ Jeho horký dech pohladil citlivou špičku jejího ucha. „Neopovažuj se mě dotknout, hrubiáne!“ odporovala mu srdnatě, ale pak ho něžně pohladila po tváři. „Nechci, abys nastydl, Eomére!“ zašeptala láskyplně. „Správná odpověď, ženo!“ zamumlal spokojeně. „Možná budu shovívavej!“ Zvedl ji z podlahy, jako by nic nevážila, a zamířil s ní zpátky do jejich ložnice.


Elfský princ zvedl hlavu a spatřil svoji sestru, jak stojí s taseným mečem a plamenným zrakem shlíží dolů do síně. „Co to má znamenat?“ zeptal se znepokojeně Haletha, který se podíval naznačeným směrem. „Řek bych, že se jí Eomér zeptal, jestli se mnou spí!“ prohodil hnědovlasý bez zájmu. „Cože?!“ vyjevil se Legolas. „Emernet.“ Haleth očividně myslel, že to jméno vysvětluje všechno. „Dreno!“ zamával na černovlásku. „Nezapomněla jsi na mě?“ mrkl na ni. „Jak bych mohla?“ Zeširoka se usmál a vstal z lavice. „Počkej!“ Legolas ho zarazil rázně. Haleth si teatrálně povzdechl. „Přijdu za tebou, holka! Jenom si ještě něco vyřídím!“ Otevřela ústa, aby protestovala, ale on se k ní naklonil a něco jí dlouze šeptal přímo do ucha. Legolasovi neuniklo, jak se Drena začervenala a jako omámená hleděla na hnědovlasého Rohira. Haleth děvče popostrčil ke dveřím a zase si sedl. „Ano, pane!“ hlesla poslušně a nechala je o samotě. Za jiných okolností by se ho zeptal, co jí říkal, ale teď ho mnohem více zajímalo, co to říkal o Ir. „Nuže?!“ vybídl ho, když se k ničemu neměl. Koutkem oka zachytil, jak si Eomér odnáší svoji ženu. A ta se nijak nebránila. To ho zmátlo ještě víc. „Ne, že by ti do toho něco bylo, pane, ale řekněme, že jeden grázl sdělil Eomérovi, že královna a já jsme milenci. Ale protože náš vládce je naštěstí moudrej a chápavej, tak nezabil ani mě ani svojí ženu a místo toho vymlátil duši z toho zmetka. Stačí ti to, pane?“ tázavě se na něj díval. „Emernet?!“ Legolas to jméno vyslovil jako urážku. „Jo, ale nech ho bejt, pane! Eomér mu to už stručně vysvětlil pěstí! A teď mě omluv! Někdo mě čeká!“ Tím to pro Haletha skončilo, nechal poněkud zkoprnělého Elfa Elfem a zamířil za Drenou. Bylo zřejmé, že nehodlal dopustit, aby mu takováto prkotina zkazila plány na noc.


Eomér položil svoji ženu na postel a přetáhl si halenu přes hlavu. Íriel se podepřela na loktech a upírala na něj pomněnkové oči. „Budeš ale opatrný, viď?“ poprosila ho. „Bude to poprvé od porodu …“ Klekl si vedle ní, vzal její tvář do dlaní a zasypal něžnými polibky. „Miluji tě, Ir!“ zašeptal mezi nimi.


Eomérova péče její obavy rychle rozptýlila. Lehla si na záda a pod jeho upřeným pohledem si rozšněrovala živůtek. Ihned toho využil a začal ústy laskat její prsa. K jejímu překvapení jí bradavky skoro okamžitě ztvrdly … „Očividně jsem ti chyběl, ženo!“ Chtěla ho za tu drzou poznámku pokárat, ale jelikož jí jeho všetečné prsty zajely do klína, tak od toho upustila. „Eomére …“ vzdychla, když do ní jemně zasunul špičku ukazováku. Opatrně s ním pohyboval dovnitř a ven, zatímco druhou rukou třel její špičku jejího ucha. „Ano, má paní?“ „Máš velmi … šikovné … prsty!“ vypravila ze sebe s námahou. „Jenom prsty, má paní?“ Prudce vydechla, když hbitě sklouzl podél jejího těla dolů a vzápětí ucítila jeho jazyk, jak … Oh, Valar! Prohnula se v zádech a žádostivě nadzvedla boky. Na okamžik přestal. „Není to příliš barbarské na tak jemnou elfskou paní? Možná bych toho měl nechat …“ škádlil ji. „Ne … prosím …“ zasténala zoufale. Jen z té představy jí bylo úzko. „Nenecháš toho, že ne?“ ujišťovala se s obavami.


Eoméra stálo všechno jeho sebeovládání, aby se jí prostě nezmocnil. Toužil po ní víc než kdy předtím, ale chápal její obavy. A ani on jí nechtěl ublížit. To bych radši umřel! „Ir … řekni mi, co chceš?“požádal ji chraplavě. „Tebe!“ vyhrkla bez přemýšlení a poroztáhla ještě víc svá štíhlá stehna. Pružně se zvedl a stáhl si nohavice. „A taky mě budeš mít, ale nejdřív tě chci vidět … celou!“ Popadl lem její sukně a rázně jí ji stáhl. Živůtek si sundala sama. „Jsi nádherná, ženo!“ Napřáhla k němu ruku. „Pojď ke mně, můj pane!“ Musel by být z kamene, aby téhle žádosti odolal. S očima upřenýma do jejich se na ni opatrně položil. Opíral se při tom o lokty, aby ji osvobodil aspoň od části své váhy. Uchválil její ústa v dlouhém polibku a pomaličku se do ní nořil …


Cítila, jak ji pomalu naplňuje a bezděky mu zaťala nehty do ramen. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Naléhavě třela svůj jazyk o jeho a zároveň tlačila svoje boky proti němu. Doufala, že pochopí a vklouzne do ní naráz, ale jemu to buď nedošlo, nebo její němou výzvu ignoroval. Teď se dokonce zastavil úplně! Frustrovaně zasténala. „Nemuč mě!“ Pohladil ji hřbetem ruky po tváři. „Nespěchej, ženo! Máme před sebou celičkou noc … a já jí hodlám náležitě využít!“ Znělo to děsivě i přitažlivě zároveň. „Ale nehodláš zůstat zrovna takhle, že ne?“ optala se ho se zaťatými zuby. „To určitě ne, Ir! A ani nehodlám zůstat jenom v posteli!“ Kousla se do rtu. „Jsem elfská princezna a jako taková hodlám v posteli zůstat!“ oznámila mu zastřeným hlasem. „Však ještě uvidíme, princezničko!“ pronesl hrozivě a znovu se dal do dobývání jejího klína …


Gren si Enrika všiml, už na začátku své hlídky, ale nevěnoval mu pozornost. Teď už se blížila půlnoc a chlapec tam pořád byl. Jako by ho něco trápilo! „Neměl bys už bejt v posteli?“ zeptal se ho přísně. „Asi jo.“ odpověděl bez zábran. „Tak tam sypej! Nebo tě otec přerazí!“ nařídil mu, ale kluk se ani nehnul. „Můžu se tě na něco zeptat?“ optal se ho vzápětí. Sám měl syna tak jeho věku, takže věděl, že vyhánět ho by bylo zcela zbytečné. „Zkus to!“ Postavil se vedle něj a hleděl do kraje. „Kdybys mohl, odešel bys odsuď?“ Gren svraštil obočí. „Myslíš jako do hor?“ Enrik zavrtěl hlavou. „Née, úplně jinam. Třeba do Mirkwoodu.“ Rohir chvíli přemýšlel, než mu odpověděl. „Nejspíš ne, Enriku! Narodil jsem se tu, muj táta zrovna tak a jeho táta taky, stejně tak i muj syn a doufám, že i jeho syn … Mám tady svoje kořeny a jsem tady doma! Jó, cizí kraje jsou lákavý, chlapče, ale doma je doma!“ dokončil svůj proslov. „Hm, tos mi teda moc nepomoh!“ povzdechl si Enrik. „Běž se na to vyspat, Enriku! Ráno bejvá moudřejší večera!“ navrhl mu válečník tiše. „Tak klidnou stráž!“ popřál mu chlapec, než se vytratil do tmy.


Legolas se vrátil do svého pokoje a ke svému zklamání zjistil, že lůžko je už prázdné a pečlivě upravené. Nic ani v nejmenším nenasvědčovalo tomu, že zde vůbec někdy byla. Skoro ho napadlo, jestli to náhodou nebyl jen sen. Svlékl si tuniku, skopl boty a natáhl se na postel. Založil si ruce pod hlavou a oddal se snění …