Kůň a lístek - kapitola 25

Emernet byl usazen ke královskému stolu a dívka v hnědých šatech mu ihned donesla džbán piva. „Kdy přijde královna?“ zeptal se jí stroze. „Každou chvíli tu bude!“ Dostalo se mu stejně krátké odpovědi. Zvolna upíjel hořký mok a rozhlížel se kolem sebe. U ostatních stolů už skoro nebylo volného místa a sálem se nesl veselý hlahol hlasů. Zábava byla v plném proudu, když zahlédl, jak po schodech sestupuje rohanská královna. Věděl, že je elfského rodu a byl zvyklý vídat paní Arwen, ale přesto nebyl připraven na její téměř nadpozemskou krásu. Byla oděná v tmavě zelené šaty se zlatými výšivkami, plavé vlasy měla složitě zapletené a zručné ruce jí do účesu vetkly zlatý diadém osázený několika smaragdy. Ladně sešla do síně a on si teprve teď všiml, že ji doprovází ten hnědovlasý Rohir, se kterým hovořil při svém příjezdu do Edorasu. Vybavil si i jeho jméno. Haleth. A podle jeho názoru to byl pěkně arogantní prevít! Oba zamířili k němu a on se zvedl, aby rohanskou paní náležitě přivítal. Všiml si, jak ji Rohirové přátelsky zdraví a ona jim v podobném duchu odpovídá. To ho nemálo překvapilo. Rohirové nevypadali, že by se před hosty přetvařovali a to ostatně ani ona. Zvláštní! Než se rozhodl, co to vlastně znamená a zda se mu to líbí, tak paní došla až k němu. „Má paní!“ Uctivě se jí poklonil. „Vítám tebe i tvé muže, pane!“ Přísahal by, že tak líbezný hlas ještě nikdy neslyšel. „Jste spokojeni s ubytováním? Máte vše, co potřebuje?“ starostlivě se ho vyptávala, zatímco si sedala do křesla s vysokým opěradlem. „Naprosto, má paní! Jsi velmi laskavá!“ odvětil ihned a usedl také.


Haleth se posadil ke konci stolu a zdánlivě bez zájmu sledoval konverzaci mezi svou královnou a Emernetem. Hned mu bylo jasné, o co tomu chlapovi jde. Hovořil vzletně a očividně se pokoušel získat si její přízeň. Nejraději by si ho za tu drzost hned poddal, ale pak se ovládl. Pochyboval, že by to paní ocenila! Aspoň se tedy bavil představou, jak by na tohle zareagoval Eomér. Jo, holenku, to by ses nestačil divit! Dostal bys takovou, že bys druhou chyt vo podlahu … Jeho úvahy přerušila rudovláska, která mu donesla vrchovatě naložený talíř. „Nech si chutnat, pane!“ popřála mu vesele, než zase odešla. Dal se do jídla, ale koutkem oka nepřestával pozorovat Emerneta. Pěkně se snažíš, chlape! Hudebníci začali hrát a rozradostnění Rohirové se dali do tance. K jeho nelibosti se gondorský velitel také zvedl a uklonil se rohanské paní. A ta dobrá duše jeho žádost vyslyšela! Zanedlouho spolu vířili mezi ostatními tanečníky. „Tohle by měl vidět Eomér!“ ozvalo se vedle něj polohlasně. „Pak by si zatancoval úplně jináč!“ Aron se nespokojeně mračil. „Ale naše paní by taky měla mít rozum!“ potřásl hlavou. „Jo, jenže ona to nemyslí nijak zle! Je na něj jenom milá!“ Haleth se jí šeptem zastal. „Pche, neříkej mi, že neví, vo co se ten chlap snaží!“ odfrkl si Aron nevěřícně. „Tohle přece každá ženská pozná, ne?“ Haleth s ním nesouhlasil. „Nezapomeň, kdo je! Pochybuju, že to na ni někdo vůbec zkoušel! Aspoň ne takhle zostra! Legolas by mu utrhl hlavu!“ Stařec se ale nechtěl vzdát. „Heleď se, neznám žádnou, co by nepoznala, když vo ní má jeden zájem!“


Už dlouho jsem se tak nebavila! Íriel byla překvapená, jak zdatným tanečníkem se její společník ukázal být. A nejen to! Také krásně mluvil. Teď právě jí líčil krásy Minath Tirith tak barvitě, že mu naslouchala takřka bez dechu. „ … a když vystoupíš na hradby, tak uvidíš hraniční hory, jejichž vrcholky jsou neustále pokryté sněhem! A na nebi září hvězdy …“ Dotančili, znovu se posadili a on nepřestával hovořit. Usmála se na něj. „Byla jsem tam na svatbě pána Aragorna s paní Arwen!“ řekla mu, když se na okamžik odmlčel, aby si svlažil vyprahlé hrdlo. „Pak se tedy musím omluvit, že jsem si tě nevšiml!“ Zarazilo ji, že se odchýlil od formálního oslovení, avšak rozhodla se to protentokrát přejít bez povšimnutí. „Nic se nestalo, pane! Měl jsi jistě moc práce!“ Pamatovala si, že Bílé Město ještě nebylo zcela opraveno po tom obléhání. „Jsi velmi shovívaná!“ Přitiskl si její ruku ke rtům a jí přišlo, že ji tam držel déle, než bylo vhodné. Najednou se cítila nepohodlně. Jemně, leč rozhodně, mu ji vyprostila a vstala. „Omluv mě, pane! Jsem unavená, půjdu si odpočinout!“ pronesla k němu omluvným tónem. „Doprovodím tě!“ nabídl se okamžitě. „Není důvod, aby sis kvůli mně kazil večer! Zůstaň zde a bav se, jak je libo!“ On ale potřásl hlavou. „Nic se nemůže rovnat možnosti být s tebou!“ Cosi v jeho pohledu jí vehnalo červeň to tváří a raději sklopila oči. „Takové věci bys neměl říkat, pane!“ napomenula ho tiše. „Jsem zvyklý říkat pravdu, paní, odpusť však, jestli jsem tě tím přivedl do rozpaků! To jsem opravdu nechtěl!“ Jeho tón ovšem ostře kontrastoval s tím, co říkal, a jeho gesta se stala mnohem důvěrnějšími, než jí bylo příjemné. Teď dokonce položil ruku na její předloktí! Nejraději by ji setřásla, ale přinutila se ke klidu, a druhou rukou tu jeho pomalu sundala. „Nemáš důvod se omlouvat, ale přesto tvoji nabídku odmítám!“ sdělila mu chladným tónem. To tě naučí slušnosti! „Jak si přeješ, paní!“ Uklonil se jí. „Ale kdybys změnila názor, tak jsem ti k dispozici! Slyšel jsem, že tvůj muž je už dlouho pryč ...“ Měla toho právě dost! Bez váhání napřáhla volnou ruku a uštědřila mu políček, jen to mlasklo …


„Joj, ta teda sedla! Zdá se, že to konečně pochopila!“ okomentoval Aron bryskně, čeho byl právě svědkem. Haleth se okamžitě vymrštil a spěchal ke své paní. Neměl zájem, aby se strhla rvačka, ke které se schylovalo, protože všichni Rohirové teď pozorně hleděli ke královskému stolu. Někteří měli ruce na rukojetích svých dýk. Stačilo málo a byli by se na gondorského hosta vrhli. „Má paní?“ otázal se s očima upřenýma na Emerneta. „To je v pořádku, Halethe!“ ujistila ho královna kvapně, protože i ona si všimla, jak najednou celá síň podivně ztichla. „Jen jsme si potřebovali něco ujasnit! A myslím, že už je vše jasné, ne?“ Gondorský velitel přikývl. „Naprosto, má paní!“ Uctivě sklonil hlavu a bezděky se dotkl tváře, kterou mu zdobil pomalu rudnoucí otisk královniny drobné dlaně. „Měl bys na mě chvilku, Halethe? Potřebuji s tebou ještě něco probrat!“ Rohir jí místo odpovědi nabídl rámě a ona se do něho zavěsila. „Pokračujte!“ vyzval všechny v síni. Když stoupal s královnou do patra, tak mu neušlo, že se nepatrně chvěje. Měl sto chutí vrátit se dolů a praštit Emerneta ještě jednou.


„Jsi v pořádku, paní?“ optal se jí potichu, zatímco kráčeli chodbou ke královské ložnici. Ani na okamžik nepochyboval o tom, že ta nutná záležitost byla jen záminkou, aby mohla důstojně odejít. „Ano, já jen … prostě jsem to nečekala!“ přiznala zahanbeně. „Odpusť, paní, ale tos měla, když jsi ho tak povzbuzovala!“ Ztuhla. „Já?!“ otázala se šokovaně. „Jistě!“ Otevřel dveře a pokynul jí, ať vstoupí. Poslechla ho a on ji následoval. „Já jsem ho nijak nepovzbuzovala!“ otočila se k němu. Oči se jí hněvivě leskly. „Tančila jsi s ním, smála ses na něj, věnovala jsi mu svoji pozornost …“ vypočítával Haleth na prstech jedné ruky. „Ale to přece … byla jsem jen zdvořilá! Nic víc v tom nebylo!“ odmítla jeho nařčení rázně. „To já vím, paní, ale on si to vyložil jinak! Jeho chyba a dostal přesně to, co zasloužil!“ pokrčil rameny. „Jen bych ti příště doporučoval, abys mu ještě vrazila koleno mezi nohy! To ho zchladí na hodně dlouho!“ dodal věcně. Koukala na něj s pootevřenými ústy. „Příště?“ vypravila ze sebe přiškrceně. Haleth se na ni konejšivě pousmál. „No, neřek bych, že to zkusí znova, paní!“ Ani ne tak kvůli té facce, kterou od tebe dostal, jako kvůli tomu, že si s ním o tomhle ještě pohovořím. A to velmi důkladně! Už se na ten pohovor těšil. Jen se obával, aby ho nějaký snaživec, jako třeba Aron, nepředběhl!
Íriel při pohledu do jeho nesmlouvané tváře zamrazilo. „Neubližuj mu, prosím!“ zaprosila bezděčně. „Nezabiju ho, neboj, jen ho naučím, jak se má na návštěvě chovat!“ odmítl její prosbu rázně. Položila mu ruku na předloktí. „Halethe, prosím tě, nedělej to! Nechci, abys kvůli mně tolik riskoval!“ Rohir se na ni zadíval. „Eomér by mě zabil, kdyby zjistil, že jsem to nechal být, paní!“ povzdechl si. „A i kdybych ho nechal na pokoji já, tak si ho poddá někdo jinej! Nezapomeň, co tam bylo lidu!“ Královna zatajila dech. „A všichni to viděli …“ zhrozeně si přikryla ústa. „To zcela jistě, paní!“ přikývl. „Možná ne ten začátek, ale jaks mu ji natáhla, si určitě všimli! To nešlo přehlídnout!“ Zdrceně se posadila. „To určitě ne.“ Připadala si nesmírně hloupě. „Halethe?“ hlesla po chvíli. „Myslíš, že je možné, aby se o tomto … incidentu nedozvěděl Eomér?“ Vybavila si, jak jí přiznal, že na ni žárlí. A bála se, že si to vyloží tak, že s Emernetem flirtovala … „Na to bych moc nespoléhal, paní! Určitě mu to nějaký dobráček poví!“


Slunce svými paprsky hladilo vše, čeho se dotklo, přesto však bylo ráno citelně chladné. Nikomu v Rohanu to ale nevadilo. Haleth se pohodlně opíral zády o zeď a sledoval muže, jak spolu zápolí. Doufal, že se Emernet co nevidět objeví. Jak si ale všiml, tak nebyl sám. Kolem arény se kromě trénujících potloukala spousta chlapů. Skoro všichni z nich byli včera večer v síni. Povzdechl si. No, nebude to zrovna snadné! Napadlo ho, že by mu vzhledem k jeho postu mohli ustoupit, ale jist si tím nebyl. Toužebně očekávaný host se konečně objevil a on k němu ihned vyrazil, aby ho někdo nepředešel! „Odpočinul sis, pane?“ zeptal se ho s předstíraným zájmem.
„Proč se ptáš?“ Emernet na něho vrhl podezíravý pohled. Tenhle chlap se mu vůbec nelíbil! A ještě mu nezapomněl, jak mu odvedl královnu. Byl přesvědčen, že kdyby nebylo jeho, tak by ještě změnila názor! Ženský vždycky dělaj drahoty! „Napadlo mě, že bychom se mohli utkat! Cvičně, samozřejmě!“ navrhl Haleth bez mrknutí oka. S uspokojením zaznamenal několik kyselých obličejů. Dobře vám tak! „Bude mi ctí!“ odvětil Emernet a ihned se hotovil k boji. „Až v aréně, pane!“ zchladil Rohir poněkud jeho nadšení.


Legolas si dlaní zaclonil oči a spokojeně se usmál. V dálce před nimi se v záři zapadajícího slunce rýsovala silueta Edorasu. „Za pár hodin tam budeme!“ sdělil Eomérovi. „Jo, už se nemůžu dočkat!“ odvětil jeho švagr a mlasknutím pobídl svého hřebce do trysku. Ostatní ho následovali …


Íriel se obezřetně rozhlížela kolem, ale Emerneta nikde neviděla. Pomalu se blížila doba večeře, ale svého včerejšího ctitele nikde neviděla. „Kde je pán Emernet?“ zeptala se jednoho ze strážných u vstupu do síně. „To nevim, paní!“ pokrčil rameny a tvářil se při tom jako nevinnost sama. Nepatrně svraštila obočí. Halethe, ty paličáku jeden! „Neudělal mu Haleth nic, že ne?!“ udeřila na muže bez okolků. „Jenom mu trochu upravil obličej, paní …“ Rohir na ni pobaveně mrkl. „ … tak se tu nejspíš moc ukazovat nechce!“ Íriel se prudce nadechla. Přece jsem ho o něco žádala, ne? „Kde je Haleth?“ „Někde venku! Jo a měl jsem ti říct, až se tu objevíš, že strážní zahlídli Eoméra! Ještě dneska tu budou!“ Rozbušilo se jí srdce. Konečně! „Kdy?!“ vyhrkla na toho muže. „Haleth řikal, že snad někdy po večeři nebo možná eště před ní …“ Víc už neslyšela, protože se rozběhla nahoru do patra.
Strážný za ní užasle hleděl a pak se zvolna usmál. Je moc dobře, když se ženská těší na toho svýho! Pochvalně mlaskl. Dneska bude divokej večer!


Stoly v sále byly bohatě prostřené, ve velikém krbu vesele plápolal oheň, ve svícnech byly nové svíce. Podél jedné stěny byly vyrovnány sudy s pivem a vínem, aby si každý mohl zvolit, co mu chutná. „Už jedou! Už jsou tady!“ ozvalo se hlasité volání zvenku. Halethovým prvním impulsem bylo vyběhnout z paláce, aby je přivítal, ale pak si to rozmyslel a místo toho se vydal do královské ložnice. Zdvořile zaklepal a vyčkal, až bude vyzván, aby vstoupil. Královna byla již ustrojená a služebná jí právě dokončovala účes. „Eomér je tady, paní!“ oznámil jí, zatímco si ji prohlížel. Sluší ti to! „Slyšela jsem, Halethe! Však už budu hotová!“ odvětila klidně. „Co kdybych sebou rovnou vzala Theodreda?“ zeptala se zvědavě. „Vlastně jsem ti to chtěl sám navrhnout, paní!“ Její odraz v zrcadle se na něho potěšeně usmál.


Eomér se zkoumavě rozhlížel Edorasem. Na první pohled se zdálo, že vše je, jak má být. Spokojeně přikývl. Haleth odvedl dobrou práci! Jako ostatně vždycky! Pružně seskočil a hnal se po schodišti k paláci. Tak kde je, sakra, moje žena?! Spatřil ji vycházet z paláce a v náručí měla … Oh, bohové! Zatajil dech a téměř po špičkách k nim přistoupil. „Vítej doma, můj pane!“ pozdravila ho Íriel uctivě a oči jí jen zářily. Pohladil ji po tváři, ale pak jeho pohled sklouzl na spícího chlapce. „Ráda bych ti představila Theodreda.“ Natáhl k ní ruce a ona mu do nich opatrně vložila dítě. Chvíli si ho prohlížel a pak se otočil k mužům, kteří trpělivě čekali, až se přivítá se svojí novou rodinou. Zvedl Theodreda vysoko, aby ho všichni viděli. „Toto je princ Theodred, váš budoucí vládce!“ oznámil jim zvučným hlasem.


Emernet seděl u jednoho z postranních stolů a sledoval cvrkot. Rohanský král se vrátil a podle všeho se chystala menší oslava. Bezmyšlenkovitě se napil z poháru a zkřivil tvář bolestí. Rozseklý ret proti takovému hrubému zacházení rázně zaprotestoval. Ten zatracený holomek! Sice mu během jejich souboje taky pár uštědřil, ale musel si objektivně přiznat, že dostal nařezáno jako malý kluk! Však mi to zaplatíš! Zlověstně se pousmál …


Mirkwoodského prince zavedla hnědovlasá služebná do pokoje. Toho samého, který obýval minule. Tento poznatek ho pobavil. Už jsem tu jako doma! Čekala tam na něho připravená lázeň a přes opěradlo židle někdo přehodil i čisté oblečení. „Budeš si ještě něco přát, pane? Třeba pomoct s koupelí?“ navrhla mu s nevinným úsměvem. V Mirkwoodu to nebývalo zvykem, ale věděl, že v Rohanu naopak ano a on si řekl, že by se neměl protivit rohanským obyčejům. „Jak se jmenuješ?“ otázal se jí. „Anrea, pane!“ Zkoumavě se na ni zadíval. Stála tam a trpělivě čekala, co jí odpoví. Beze slova si ze zad sejmul pouzdra s dýkami a položil je na stůl. Pak si odepjal opasek a začal si sundávat oblečení, které podával dívce. Přebírala je od něho a pokládala je na lavici pod oknem. „Postarám se, aby je dali zase do pořádku!“ řekla prostě. Přikývl a vklouzl do příjemně teplé vody. Anrea k němu přišla a začala mu drhnout záda a ramena. Spokojeně zamručel. Přímo cítil, jak se mu svaly pod jejím dotykem uvolňují …


Eomér se s úlevou ponořil do kádě s horkou vodou a rychle ze sebe smýval prach a špínu z cesty. Při tom pozoroval svoji ženu, jak kojí jejich syna. Napadlo ho, že nikdy neviděl nic tak vzrušujícího. Škoda, že teď nemáme víc času! „Stalo se něco, co jsem tu nebyl?“ otázal se, aby se zbavil představ nahé Íriel na loži. „Nic zvláštního! Včera přivezli Eówyniny věci z Gondoru a král Aragorn k nim poslal průvodní list. Řekla bych, že je poněkud překvapen faktem, že se Eówyn bude vdávat …“ Hm, tak to není sám, děvče! Spláchl si hlavu. „Můžu se tě na něco zeptat?“ Vylezl z vody a začal se utírat. „Jistě, Ir, o co jde?“ zamumlal, zatímco si sušil vlasy. „Jak to dopadlo dom … v Mirkwoodu?“ opravila se okamžitě, ale jeho to přesto zabolelo. Zamračeně na ni pohlédl. „Ocenil bych, kdyby sis už laskavě uvědomila, kde jsi doma!“ sdělil jí ledově. Polkla a uhnula očima. „Promiň.“ hlesla provinile. Vypadala tak nešťastně, že se nad ní po chvíli slitoval. „V pořádku, ale příště si už dávej pozor, ženo!“ neodpustil si pokárání. „Už se to nestane, Eomére!“ slíbila mu okamžitě. Natáhl si nohavice a bílou tuniku, přes kterou si oblékl zelenou vestu. Přešel k nim a pohladil svého syna po hlavičce. Pak se sklonil ke své ženě a políbil ji do vlasů. „Oropher ještě způsobí spoustu problémů, dej na mě! Bylo by nejlepší, kdyby mu Thranduil prostě useknul palici!“ zkonstatoval věcně. Ostře se nadechla. „Bylo to moc zlé?“ Pohledem zavadila o jeho paži, kterou zdobil čerstvě zhojený šrám. „Už jsem zažil i horší, ženo!“ Eomér mávl bezstarostně rukou. Evidentně ji tím neuklidnil, protože otevřela pusu a hodlala pokračovat ve vyptávání. „Dost, Ir!“ varovně potřásl hlavou. „Nechci si kazit první večer doma!“ oznámil jí stroze. „Al … jak si přeješ, můj pane!“


Íriel zlobilo, že ji nechce říct žádné podrobnosti. Je to přeci můj otec, ne? Nicméně, už ho znala natolik, aby věděla, že teď nemá smysl se s ním dohadovat. Jeho nesmlouvavý výraz hovořil více než výmluvnou řečí. Místo toho, aby pokoušela jeho trpělivost, se věnovala Theodredovi. Ten mezitím dopil svoji večerní dávku mléka a spokojeně se na ni culil. Aspoň někdo! Pohlédla na Eoméra. „Chceš si ho pochovat?“ nabídla mu, když viděla, jak je upřeně sleduje. Aniž by počkala na jeho odpověď, tak se zvedla, přistoupila k sedícímu králi a opatrně mu vložila syna do náruče. Pak si upravila šat, posadila se zpátky do křesla a mlčky se na ně dívala. Prosila Valar, aby si tenhle okamžik směla pamatovat navždy! Její manžel vypadal zpočátku nesvůj, ale po chvíli si na tu pro něj nezvyklou situaci zvykl a volnou rukou si začal pohrávat se synovou ručkou. Cítila, jak se jí derou do očí slzy. Valar, chraňte je! Eomér k ní zvedl hlavu. „Děkuju ti, Ir!“ zašeptal k ní vděčně. Láskyplně se na ně usmála. „Jsem ráda, že jsi zpátky, Eomére!“


Anrea opatrně rozplétala cop elfského prince. Legolase překvapilo, jak obratně si při tom počíná. „Máš velmi šikovné ruce, Anreo!“ pochválil ji. „Děkuji ti, pane!“ Namočila mu vlasy a jemně je promnula mezi prsty, aby je zbavila všech nečistot z cesty. Pak je vysušila a pročesala dřevěným hřebenem. „Hotovo, pane!“ Škoda! Rád by si užíval její pozornosti mnohem déle a proč vlastně ne? Vystoupil z kádě a Anrea ho hned osušovala plátnem. Velkou pozornost věnovala jistým partiím … Bez varování ji popadl a přitiskl ji k sobě. Zaslechl, jak prudce vydechla, ale nebránila se. Právě naopak. Hbitě mu ovinula ruce kolem krku a začala ho vášnivě líbat …


Hanah zaklepala a čekala, až jí vyzvou. Když byl Eomér pryč, tak se klepáním nezdržovala, ale nyní soudila, že by její neohlášený vpád mohl mladého krále zaskočit. Ušklíbla se. Spíš pěkně rozzuřit! Dovedla si představit, jak by se asi tvářil, kdyby je vyrušila v tom nejlepším! „Ano?“ Královnin hlas zněl jako obvykle. Že by se držel zpátky? Otevřela dveře a hned pochopila, proč tomu tak je. Eomér seděl na posteli a na klíně měl prince. Ten už sice spal, ale i tak ten pohled stál za to. „Z kuchyně vzkazujou, že můžou podávat večeři, paní!“ oznámila královně. „A v síni na vás už taky čekaj, tak si pospěšte!“ popoháněla je bezostyšně. „Já si ho vezmu, pane!“ Bez okolků si vzala chlapce a měla se s ním k odchodu. „Kam ho neseš?“ ozvala se královna překvapeně. „K sobě, děvenko! Vrátil se ti manžel, estli sis nevšimla!“ mrkla na ni a ona viditelně zrudla. „Jo, jo, přesně o tomhle mluvím!“


„Tak kde jsou? Vždyť to bude studený! Jeden se s tím dělá a co oni, no? A pak si budou stěžovat, že to nejni k jídlu …“ brblala si Berta pod vousy. „Nebruč!“ houkl na ni Haleth, který se motal kolem. „Vždyť se dlouho neviděli, ne? Snad si ještě pamatuješ, jaký to bylo, ne?“ dodal poťouchle. Ohnala se po něm vařečkou a zasáhla ho do ramene. „Si na mě nevyskakuj, panáčku!“ Pro jistotu ustoupil až ke dveřím, kdyby chtěla svůj útok zopakovat. Třel si místo, kam ho trefila, a šklebil se na ni. „Až tě přestane bavit vařit, tak se dej k nám! Máš slušnou ránu!“ Dala si ruce v bok a rozesmála se. „Jo, a ty se postaráš o tohle, co? Vždyť bysme pomřeli hlady!“


Eomér si utrhl stehno z pečeného kuřete a s chutí se do něj zakousl. Jo, není nad to být zase doma! Zapil sousto hltem piva a jeho spokojenost neznala mezí. Pohodlně se opřel, zatímco přežvykoval. Koutkem oka si všiml několika mužů, kteří na sobě měli gondorské barvy. Což mu připomnělo, že se Íriel ani nezeptal, co v tom dopisu vlastně bylo! A ona se nějak neměla k tomu, aby mu to sdělila. V duchu si udělal poznámku, že si s ní o tom musí promluvit. Vždyť ji nemůžu furt vyslýchat, ne? Pak se zarazil a zadíval se na gondorské hosty pozorněji. Jeden z nich vypadal, jako by se přes něj přehnalo stádo splašených koní. „Co se mu stalo?“ obrátil se na svoji ženu. Neušlo mu, jak znejistěla. „Nevím.“ Pročpak ti to nevěřím? Zamračil se a gestem si povolal Haletha. „Pane?“ zeptal se pobočník zvědavě, sotva se objevil. „Kdo a proč se s ním porval?“ Palcem ukázal na muže, jehož pošramocený vzhled ho tak zaujal.