Už sem nepatřím ...

***



Z krajiny mého dětství
zůstává jen měsíční krajina ,
z mnoha výmoly a prašnými cestami .
Není se kam vracet
a nemůžeš nikde zůstat .
Protože , ten pocit úplného odcizení ,
ti visí v srdci jak poslední oběšenec ,
divné náhody kterou nemůžeš pochopit.




Raději ať vládne všude tma ,
ta je milostivá ke každým očím ,
ale vzpomínky , jako neposedné děti ,
nejde zastavit .
Stále křičí a otvírají zavřené dveře
do duše i do srdce .
Jsi úplně němý při pohledu
do hlinité krajiny tvého dětstí .
Je velké štěstí , že nezasypali řeku
těžkými balvany , ale břehy
zregulovali na únosnou míru .
Ale , co je slovem míra ,
proti divokosti olší a přerostlých keřů?
Co byl nespoutaný proud , proti
olejnaté hladině zakalené vody ?




Byl to jiný svět ...




Svět žitý do poslední minuty ,
často jsme se zastavovali v údivu ,
nad krásou nespatřeného dívčího klína ,
kdy v tušení zázračnosti ,
jsme viděli budoucí příslib ,
lásky a milování .
Dnes v tom spěchu a kalupu ,
nemáme čas ani umřít ,
ani ženě vyznat lásku .
A slova v dlouhých větách
se pro nás stávají přítěží .



***