Kůň a lístek - kapitola 24
Rohanští opouštějí Mirkwood. Královna Íriel se vrací ke svému tréninku, ale tentokrát má nového učitele. Do Edorasu přijíždějí hosté ...
» autorka: erestor |
Aragorn si pozorně přečetl list, který mu přinesl Eomérův posel. Muže svěřil do péče jednoho ze sluhů, kterému nařídil, ať se postará, aby si řádně odpočinul. Tak tohle by mě ani ve snu nenapadlo! Položil psaní na stůl a bezděky se natáhl po poháru vína. Vyprázdnil ho jediným douškem. Znovu si přečetl dopis a nevěřícně potřásl hlavou. Nicméně, pak se usmál. Eówyn si to po tom všem zaslouží! Zazvonil na písaře, který se ihned dostavil. „Vaše veličenstvo?“ uctivě se mu poklonil. „Chci mluvit se správcem, zařiď, ať sem okamžitě přijde!“ „Jak poroučíte, můj pane!“ Zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Vzápětí se dostavil šedovlasý vládce jeho domu. „Můj pane?“ „Paní Eówyn žádá, abychom jí poslali nějaké věci. Tady je jejich seznam, postarej se o to, ano?“ Stařec očima přelétl listinu, kterou mu podal. „Ona se už sem nevrátí, že ano?“ pronesl nahlas, aniž by si to uvědomoval. Když mu to došlo, tak se zarazil, a upřel provinilý pohled na svého krále. „Omlouvám se, můj pane!“ Aragorn jen mávl rukou. „Nic se neděje a máš pravdu! Paní Eówyn se k nám vrátit nehodlá. Provdá se za krále Thranduila a přestěhuje se do Mirkwoodu.“ oznámil mu věcně. „Ehm, kam tedy máme ty věci poslat, můj pane? Do Rohanu nebo rovnou do Mirkwoodu?“ optal se majordomus poněkud zaraženě. Aragorn věděl, že před svatbou musí uplynout povinná doba smutku a Thranduil měl teď navíc svých potíží dost, tak se dlouho nerozmýšlel. „Do Rohanu! Kdyby tam náhodou už nebyla, tak ať se o to postará Eomér!“ Je to přece jen jeho sestra, tak ať se stará, ne? „Jak poroučíte, můj pane!“
Haleth stál u ohrady a zkoumavě pozoroval nové přírůstky, které muži dnes přivedli z plání. Moc pěkné! Zvlášť támhle ten bělouš vzadu … „Myslíš, že bych si mohla vybrat nějakého pro sebe?“ Udiveně pohlédl na Eówyn, která se tam tak nečekaně objevila. „Určitě ano, paní, ale nevím k čemu by ti byl? Vždyť už koně máš, nemýlím-li se?“ dodal tázavě. Nepatrně se pousmála. „Jenže ten není můj, Halethe! Patří gondorskému králi a já mu nechci být za nic zavázaná, chápeš?“ Tomu rozuměl dokonale. Byla hrdá, stejně jako kdokoliv z jejich národa. A závazky tohoto typu rozhodně nebyly vítány! „Vybírej tedy, paní!“ vybídl ji velkoryse. Nepochyboval o tom, že Eomér by s tím souhlasil. Se zájmem sledoval, jak plavovláska beze strachu podlezla kládu, aby si ušlechtilá zvířata prohlédla zblízka. Ještě, že už jsou krotcí! Dívka pomalu procházela mezi nimi, občas některého z nich popleskala po plecích nebo na něj tiše promluvila. Usmál se. Kdepak, rohanská krev se nezapře! Nakonec se zastavila u ryzáka, který si ji podezíravě prohlížel. Měl jiskrné oko, hřívu skoro až na zem a pevně stavěné tělo. „Dobrá volba, paní!“ pochválil ji. „Na rychlost nejspíš moc nebude, ale jen tak se neunaví!“ Eówyn přikývla. „Také si myslím! Má už nějaké jméno?“ zeptala se zvědavě. „Ještě ne!“ odvětil Haleth popravdě. „Teprve ráno je přivedli!“ vysvětlil jí, aby si snad nemyslela, že není schopen dostát svým povinnostem. „Nic ti nevyčítám!“ Zřejmě vycítila, na co myslel. „Tak to bude Meyrank!“ rozhodla se impulsivně. „A nejsi na to už trochu velká, paní?“ Meyrank byla postava z příběhů, které se vyprávěly dětem, než šli spát. Byl to bojovník, který oplýval nejenom silou ale i důvtipem. Eówyn na něj pohlédla s veselými jiskřičkami v očích, ale pak promluvila nečekaně vážně. „Nikdo není dost starý na pohádky a sny, nemyslíš?“ Usmál se na ni. „V tom máš pravdu, paní!“ Napadlo ho, že ona to musí vědět lépe než on. Už jako malá snila o tom, že se proslaví na poli slávy a cti. Navzdory všemu a všem to dokázala. Pak si vzala muže, kterého milovala. Pravda, podle toho, co slyšel a čeho byl i sám svědkem, jejich manželství nebylo právě to, co by chtěla, ale i to se nakonec spravilo. Pak o Faramira přišla a zbyla jí po něm dcerka. Tehdy se domníval, že se z té rány už nejspíš nevzpamatuje. Odhadoval, že nebýt mirkwoodského krále, tak by to tak i dopadlo, ale on ji nějak dokázal vyrvat té děsivé prázdnotě, která ji pomalu avšak jistě stravovala … A nyní ji čekala další svatba! Kdo byl tedy povolanější mluvit o snech? Nenapadal ho nikdo jiný.
„Takže paní Eówyn své slovo zpět nepřijala.“ zkonstatoval Legolas klidně, když mu otec předával zlatem vykládanou ebenovou šperkovnici. Okamžitě mu bylo jasné, co se skrývá uvnitř. Princ se zasmál. „Už jsi to oznámil Talagantovi?“ Otec se na něho káravě podíval. „To není tvoje starost, Legolasi!“ To sice ne, ale stejně bych u toho chtěl být! „A tohle předej Íriel!“ Ukázal na další skříňku. „Co je to?“ Legolas ji vzal do ruky, aby si prohlédl obsah, ale otec mu zadržel ruku. „Ne! Chci, aby to bylo překvapení i pro tebe!“ Legolas se usmál. „Jak si přeješ, otče!“ Pak ukázal na podlouhlý balíček. „Pro chlapce?“ otázal se celkem zbytečně. „Jistě, aby nezapomněl, jaká krev mu koluje v žilách!“ Tentokrát mu bylo dovoleno prohlédnout si dárek. Byl to meč ukovaný z toho nejušlechtilejšího kovu, zdobený jemným rytím po čepeli a s nádherně tvarovaným jílcem. Představoval kombinaci mirkwoodského lístku a koňské hlavy. Legolas jím několikrát švihl vzduchem. „Skvěle vyvážený, otče! Přímo mistrovské dílo!“ pronesl uznale. Ale pochybuju, že tímhle potěšíš Eoméra!
Oropher vyhlédl z okna a zamračil se. Dole na nádvoří se chystali k odjezdu rohanští jezdci. Zahlédl mezi nimi jejich krále a ke svému úžasu i svého vnuka! Jak to že mě nikdo neinformoval?! Připjal si meč a vydal se na chodbu. Ihned se k němu připojil elfský voják, který mu byl přidělen jako stráž. Kráčel několik kroků za ním, ale nenechával prostor pochybnostem, proč tam je. V duchu zaklel. Měl toho plné zuby, ale aspoň už mohl opouštět své komnaty. Však o tomhle si ještě spolu pohovoříme, Thranduile! Došel na nádvoří a gestem si k sobě povolal svého vnuka. Ten sice nevypadal nijak nadšeně, ale přece jen k němu přistoupil. „Chystáš se někam?“ vyštěkl na něho bez okolků. „Ano, pane.“ Legolas očividně nehodlal zacházet do podrobností. „Kam?“ Dělal, že si jeho neochoty nevšiml. „Doprovázím rohanského krále!“ A proč to? Nemá snad dost svých mužů?! „Aha, a kdy se vrátíš?“ Předpokládal, že s ním pojede jen na hranice. „To netuším. Rohan není právě za rohem, pane!“ To s ním pojdeš až tam? „Nevypadá, že by potřeboval ukázat cestu!“ neodpustil si malé rýpnutí. „To také nepotřebuje!“ sdělil mu Legolas příkře. Oropher pochopil, že z něho víc nedostane, a propustil ho mávnutím ruky.
Íriel seděla za Eomérovým stolem a probírala se listinami, které se na něm nahromadily. Povzdechla si. Jak tuhle práci nenávidím! Méně závažné věci vyřídila sama, ale ty, o kterých si myslela, že by je měl schválit její manžel, dala stranou. Hm, moc jich není! S jistou dávkou škodolibosti k nim přihodila ještě několik méně důležitých lejster. Ano, tohle je lepší! Ať si Eomér taky užije! Ozvalo se tiché zaklepání. „Vstupte!“ Objevil se Haleth, který se na ni nesouhlasně díval. „Měla bys víc odpočívat, paní!“ Pokynula mu, ať jde blíž. „Někdo to udělat musí a Eomér by zuřil, kdybych mu to tu nechala, ne?“ Hnědovlasý se posadil a zasmál se. „Toho bych se na tvém místě nebál, paní! Eomér by teď neřek ani slovo, i kdybys mu tady nechala všechny tyhle papíry!“ Možná máš pravdu, ale riskovat to nebudu! „Děje se něco, Halethe?“ zeptala se ho s obavami. Stále měla v živé paměti, jak jí přišel oznámit, že Faramir padl. A bála se, že jí jednou přinese stejnou zprávu i o Eomérovi! „Ne, paní, neboj!“ uklidnil ji vzápětí. „Hlídky hlásí, že zítra by měl dorazit vůz s věcmi paní Eówyn. Myslel jsem, že bys o tom měla vědět!“ S úlevou přikývla. „Ano, děkuji ti! Řeknu to Eówyn při večeři!“ Najednou ji něco napadlo. „Už se vrátil posel, kterého jsi poslal za Eomérem?“ Haleth zavrtěl hlavou. „Počítám, že přijede rovnou s ním!“ Zatajila dech. „Myslíš, že se Eomér vrátí?“ vyhrkla kvapně. „Na to si vsaďte, paní!“ zazubil se na ni. „Podle mýho už jsou na cestě sem!“
Halethovi neušel radostný výraz, který se jí objevil ve tváři. „Kdy tu budou?“ Jen nerad chladil její nadšení. „Tak brzy zase ne, paní! Chvíli to potrvá!“ Viditelně posmutněla. „Kdy jsi naposledy trénovala s Aronem?“ zeptal se, aby ji přivedl na jiné myšlenky. „Než se Theodred narodil!“ odpověděla poněkud zaskočeně. „Pak máš nejvyšší čas s tím zase začít! Zítra po snídani přijď do arény!“ pronesl hlasem nepřipouštějícím odpor. „Eomér by s tím nesouhlasil!“ řekla nakonec váhavě. Panence se moc nechce, co? „Mýlíš se, paní! Eomér se o tebe jen bál a proto to s tou starostlivostí přeháněl, nicméně teď se uklidní, tak se připrav, že na tebe zase bude mít zase ty svý nároky!“ upozornil ji jemně. „No, vlastně ještě vyšší!“ dodal upřímně. Vytřeštila na něj oči. „To myslíš vážně?“ vypravila ze sebe nejistě. „Vždyť jsem matka jeho syna!“ Polohlasně si povzdechl. „Právě proto, paní! Dřív jen chtěl, abys byla schopná se postarat sama o sebe, ale teď budeš muset být schopná ochránit Theodreda!“ vysvětloval jí klidně. „Ale … na to tu přece vždycky bude i někdo jiný, ne?“ špitla rozpačitě. „Ano i ne, paní! Položíme život za tebe i prince, ale kdyby bylo nejhůř budeš ty to poslední, co bude stát mezi ním a smrtí! Aspoň dokud nebude dost starý na to, aby udržel v ruce meč!“
Udělalo se jí mdlo, když si představila, že její synáček by měl bojovat, ale po chvíli se vzchopila. „Buď upřímný, Halethe! Copak se můžu vyrovnat válečníkovi se zbraní v ruce?“ Rohir vstal a upřeně na ni shlížel. Připadala si jako malá holka. „Paní, viděl jsem matky jít s holýma rukama proti mečům těch, kteří chtěli ublížit jejich dětem! Zemřely při tom, ale svoje děcka zachránily!“ Cítila, jak jí mizí barva z tváří. Tak tohle se ode mě očekává? Co když to nedokážu?„Se zbraní budeš mít mnohem větší šanci!“ oznámil jí prostě. „Ale vždyť už nám nic nehrozí, ne?“ Několik minut mlčel. „Nikdy nevíš, paní, a štěstí přeje připraveným!“
Zvedl se ledový vítr a opřel se do jezdců. Pláště se jim vzdouvaly a vlasy poletovaly kolem tváří. Zahřmělo a z nebe se spustil déšť. „Ksakru! Tohle je ale psí počasí!“ zanadával Eomér vztekle. „Proč se tak čertíš? Vždyť stejně nezastavíme, ne?“ křikl na něj elfský princ nechápavě. Byli na cestě takřka nepřetržitě už několik dní. Dopřávali si jen krátké zastávky a to ještě jen kvůli koním. Rohanští se očividně těšili domů a jeho ani v nejmenším nenapadlo protestovat. Sám byl zvědavý na svého synovce! Už se nemohl dočkat, až ho spatří. „Jo, jenže nás to zpomalí! Nebudem moct jet zkratkou, do háje! Bude rozbahněná a neprůjezdná!“ Legolas se pousmál. „Neboj, Ir s malým nikam neodjedou!“ sdělil svému švagrovi pobaveně. Eomér po něm bleskl pohledem a cosi si zavrčel po vousy. Legolas jen díky svému elfskému sluchu zachytil hrubý smysl, toho co říkal. Za jiných okolností by za to, jak ho nazval, žádal satisfakci, ale takhle nad tím jen mávl rukou. Místo plamenné výzvy k souboji pobídl svého oře k ještě větší rychlosti …
Rohanská královna nerozhodně postávala u cvičiště a snažila se mezi muži zahlédnout svého učitele. Ale nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Zamračila se a v duchu proklínala Haletha. Právě se rozhodla, že se vrátí do paláce, když se hnědovlasý pobočník jejího manžela konečně dostavil. „Jak vidíš, Aron zde není, takže odcházím!“ sdělila mu se špatně skrývaným zadostiučiněním. „A proč by tu měl Aron být, paní?“ Halethův dotaz ji zarazil uprostřed kroku. „Měla jsem s ním mít hodinu, ne?“ Haleth ji vzal za loket a nasměroval zpět k aréně. „Řekl jsem, že sem máš přijít, ne že budeš mít hodinu, paní!“ oznámil jí s úsměvem na rtech. Kam tím míříš? Než se ho na to stačila zeptat, tak Haleth křikl na bojující, aby jim udělali místo. Okamžitě ho poslechli a utvořili kolem nich velký kruh. Íriel měla pocit, že se jí to jen zdá. Haleth od ní kousek poodstoupil a plynulým pohybem tasil. Bezděky učinila totéž, což kvitoval uznalým pokývnutím. „Braň se!“ vyzval ji, než na ni zaútočil. Měla co dělat, aby jeho rány stíhala odrážet, a po chvíli ji začala nesnesitelně brnět ruka. „Halethe, prosím tě, zmírni!“ požádala ho zadýchaně, ale on jen zavrtěl hlavou. „Musíš se dostat do formy, paní! Dlouho jsi zahálela!“ oznámil jí nekompromisně, ale k její úlevě přece jen trochu ubral na razanci. Dokonce jí i dopřál malou chvilku oddechu. „Děkuji …“ špitla vděčně. „Neděkuj, paní!“ odmítl její vděčnost rázně. „Do střehu!“ Znovu ji začal zasypávat ranami. Zleva, zprava … Většinu z nich dokázala nějakým zázrakem zblokovat a před ostatními hbitě uskočila … Měla pocit, že to snad nikdy neskončí! Matně vnímala hlasy mužů, kterými je povzbuzovali. Překvapeně si uvědomila, že i ji! Zahřálo ji to u srdce. Její radost ovšem neměla dlouhého trvání, protože Haleth prudce rozrazil její kryt a vzápětí ucítila ostří jeho meče na svém krku. Instinktivně ztuhla a zděšeně si prohlížela čepel, která se zlehka dotýkala její kůže. „Dobrá práce, paní!“ Haleth se stáhl a pozdravil ji zbraní. Opětovala jeho zdvořilé gesto. „Příště ale nebuď tak zbrklá! Mysli, než udeříš!“ napomenul ji věcně. „Garnete!“ zavolal na jednoho z přihlížejících. „Jo?“ Předstoupil černovlasý mladík. Přes levou líc se mu táhla dlouhá široká jizva. Kdo ti to jen udělal? „Tvůj další soupeř, paní!“ vysvětli jí a pak pohlédl na něj. „A ty si dávej pozor! Jestli ji zraníš, tak si mě nepřej!“ Odešel od nich a postavil se opodál, odkud je pozoroval.
Garnet si svoji královnu přeměřil zpytavýma očima. Měla na sobě nohavice, volnou halenu, která jí sahala do půli stehen, a přes ni polstrovanou vestu. S mečem jí to celkem šlo. Aspoň podle toho, co před chvílí viděl. Však uvidíme, co v tobě je! „Budu opatrnej, Halethe!“ ujistil vesele svého velitele, který nepatrně přikývl. „Týhle tvářičky by byla věčná škoda!“ Plavovláska se ostře nadechla. „Tvůj tón ani slova se mi nezamlouvají, Garnete!“ Jen se ušklíbl. „Hleďme, panenka se zlobí! Možná by ses měla vrátit do komnat a vyšívat nebo tak něco?“ nabídl jí posměšně.
Íriel sebou trhla, jako by ji švihl bičem. Ještě nikdo se tady k ní nechoval takhle arogantně a výsměšně! Vzteky se jí zatmělo před očima. Jako ve snách pozvedla svoji zbraň a hodlala se na Garneta vrhnout, když ji zastavil Halethův přísný hlas. „Zadrž, paní!“ Hněvivě na něho pohlédla. „Urazil mě! To to mám nechat jen tak?!“ Haleth se k jejímu údivu jen zasmál. „To k tomu ale patří, paní! Vyvést protivníka z míry! Narušit jeho koncentraci! Pak udělá chybu a to je jeho konec!“ Zamyslela se a pozorně se zadívala na Garneta. Stál jen kousek od ní s tasenou zbraň a v očích měl takový zvláštní výraz. „Tys to udělal schválně?“ zeptala se ho užasle. Přikývl. Pomalu jí docházelo, že Haleth jí hodlá dát zcela jinou školu než Aron. „Pamatuj si, že za každou cenu musíš zachovat chladnou hlavu!“ přikázal jí Haleth a pokynul Garnetovi. „Můžeš!“
Eówyn stála na horním nádvoří a soucitně se pousmála, když zahlédla svoji švagrovou, jak bojuje s Halethem. Bylo jí jasné, jak ten jejich souboj musí skončit a taky tak zanedlouho skončil. Pak proti ní nastoupil Garnet a sděloval jí cosi, co se jí podle výrazu její tváře nelíbilo. Všimla si, jak se na něj málem vrhla, ale Haleth ji zadržel. Pak jí něco důrazně vysvětloval … Usmála se. I jí se dostalo podobného zacházení, když Aron usoudil, že už ji nemá co učit. Jenže v jejím případě se tohoto úkolu zhostil Eomér. A ten volil mnohem drsnější způsob, jak jí to vštípit popaměti! Nechal ji na sebe zaútočit a poté ji srazil pádnou ranou. Zatímco se sbírala ze země a snažila se aspoň trochu vzpamatovat, tak jí bez emocí zasvěcoval do vyššího umění boje …
„Blíží se jezdci!“ ozvalo se hlasité volání strážného. „Kdo je to?“ zařval Haleth bez váhání. „Vypadá to, že jsou z Gondoru, pane!“ Haleth přikývl. „Otevřít bránu a uvědomte paní Eówyn!“ rozkázal okamžitě. „Konec, Garnete! Nepotřebujem, aby viděli, jak zdatnou máme královnu!“ Íriel s nesmírnou úlevou zasunula meč do pouzdra. „Spíš jak mizernou, ne?“ hlesla sotva dechu popadala. Rohir se na ni usmál. „Pochybuji, že by kterákoliv z gondorským dam dokázala aspoň polovinu toho, co umíš se zbraní ty! Nicméně, není důvod, aby o tom někdo věděl! Běž se převléknout!“
Íriel se s ním nepřela. Po pravdě byla vděčná osudu, že ukončil její výcvik. No, aspoň pro dnešek! Kvapem se vzdálila, aby snad Haletha nenapadla nějaká jiná varianta, jak ji ještě trápit. Na schodech potkala svoji švagrovou, která pro změnu spěchala dolů. „Už to víš?“ zavolala na ni, když se míjely. „Ano!“ odpověděla Eówyn krátce. „Doufám, že přivezli všechno!“ Íriel si pomyslela, že i kdyby ne, tak by se Eomér jistě postaral, aby jeho sestra netrpěla nedostatkem. A otec by dozajista udělal totéž! Ohlédla se přes rameno a za hradbami zahlédla vůz, který byl doprovázen asi deseti muži na koních. Všichni měli znak bílého stromu na hrudi. Zamrazilo ji. Stejný emblém vídala i na Faramirovi. Snad to Eówyn příliš nerozruší! Zašla do paláce a ihned zamířila do ložnice, aby se převlékla do vhodnějšího oděvu.
Otevřela dveře a potěšeně se usmála. Theodred spokojeně spal v kolébce a Hanah seděla na stoličce pod oknem. Všimla si, že něco drtila v dřevěném hmoždíři. Ve vzduchu se vznášela lehounká nasládlá vůně. „Dali ti pěkně zabrat, děvenko!“ povzdechla si, jakmile ji spatřila. „Haleth by měl mít rozum, pacholek jeden! Copák je to normální? Takhle zacházet s kojící matkou …“ hudrovala naštvaně a královna pocítila potřeba Rohira hájit. „Vždyť se přece nic nestalo, Hanah! A má pravdu, lenošila jsem už hodně dlouho, ne?“ Hanah se na ni zamračila. „Jsi stejně paličatá jako Eomér!“ vynesla rázně svůj soud. „Ale teď se koukej převlíc a dát trochu do pořádku! Určitě po tobě budou za chvíli chtít, abys přijala posla z Gondoru!“ Jako na zavolanou se otevřely dveře vešla její komorná. Přes ruku měla přehozené zelené šaty.
Eówyn zadržela dech, když velitel doprovodu sesedl a zamířil rovnou k ní. „Paní!“ uctivě se jí poklonil. „Jmenuji se Emernet a jsem velitelem eskorty!“ představil se zvučně. Však tě znám! „Z rozkazu krále Aragorna ti vezeme tvé věci!“ pokračoval, aniž by vyčkal na její odpověď. „A taktéž list od něho!“ Předával jí zapečetěné psaní. „Děkuji ti!“ převzala ho bez mrknutí oka. „Postarej se, prosím, aby je odnesli do mých komnat!“ obrátila se na Haletha, který jí stál po boku. „Jak poroučíš, paní!“ odvětil hnědovlasý prostě. „Mám zde dopis i pro krále Eoméra!“ pronesl Emernet řízně. „Král momentálně není přítomen, předám ho však královně Íriel!“ Gondorský voják s tím však nebyl srozuměn. „Mám své rozkazy, pane!“ odvětil umíněně. „A já zase své!“ nedal se Haleth zviklat. Eówyn jen stěží potlačila úsměv, který se jí navzdory vážnosti této chvíle dral na rty. Emernet byl náhle konfrontován se situací, na kterou nebyl vycvičen. „Jde o vážnou záležitost, pane!“ Zkusil to muž z Gondoru jinak. „Jsem si jist, že královna bude schopna posoudit její závažnost, Emernete!“ Jmenovaný mu tedy po delším váhání vydal listinu. „Děkuji ti! Běžte si odpočinout a večer budete všichni našimi hosty!“
Plavovláska seděla uprostřed své ložnice a mlčky hleděla na truhlice, které jí sem přinesli. Sbírala odvahu, aby je otevřela. Možná to nebyl tak dobrý nápad! Teprve nyní si uvědomila, jak moc jí budou připomínat její minulý život. Ale zase na druhou stranu Norena přece měla právo vědět, kdo byl její otec, ne? Nakonec se rozhodla, že si nejprve přečte králův dopis. Chvějící se rukou rozlomila pečeť …
Thranduil seděl v předpokoji své ložnice a co chvíli zalétl pohledem ke dveřím. Poslal sluhu se vzkazem k Talagantovi, aby k němu po večeři přišel. Ale ten stále nešel! Vstal tedy a nervózně přecházel po pokoji. Konečně se ozvalo zaklepání a vešel jeho rádce a přítel. „Co se děje tentokrát?“ optal se Talagant zvědavě, zatímco si sedal. „Potřebuji, abys začal připravovat svatbu!“ sdělil Thranduil klidně. „Princ se vyjádřil?“ Pousmál se a zavrtěl hlavou. „Ne, ženit se budu já!“ Rádce přijal jeho sdělení bez mrknutí oka. „A kdo je ta šťastná, pane?“ Thranduil se nadechl, než mu odpověděl. „Paní Eówyn!“ Tentokrát se Talagant neovládl a překvapeně hvízdl. „To bych od tebe nečekal!“ vypravil ze sebe po chvíli. „Předpokládám, že sem přijede co nevidět.“ pokračoval král, jako by se nic zvláštního nedělo. Sice jí před odjezdem z Rohanu řekl, že pro ně pošle, ale znal ji už natolik, aby věděl, že zahálet nebude. Vlastně se tak trochu divil, že mu ještě hlídky nehlásily její příjezd! „Také bys měl vědět, že spolu s ní sem přibude i princezna Norena, má nevlastní dcera, takže bych ocenil, kdybys obstaral chůvu. Bylo by více než vhodné, aby rozuměla i lidské řeči, protože Eówyn elfsky neumí! Což mi připomíná, že ona sama bude potřebovat učitele …“
Haleth stál u ohrady a zkoumavě pozoroval nové přírůstky, které muži dnes přivedli z plání. Moc pěkné! Zvlášť támhle ten bělouš vzadu … „Myslíš, že bych si mohla vybrat nějakého pro sebe?“ Udiveně pohlédl na Eówyn, která se tam tak nečekaně objevila. „Určitě ano, paní, ale nevím k čemu by ti byl? Vždyť už koně máš, nemýlím-li se?“ dodal tázavě. Nepatrně se pousmála. „Jenže ten není můj, Halethe! Patří gondorskému králi a já mu nechci být za nic zavázaná, chápeš?“ Tomu rozuměl dokonale. Byla hrdá, stejně jako kdokoliv z jejich národa. A závazky tohoto typu rozhodně nebyly vítány! „Vybírej tedy, paní!“ vybídl ji velkoryse. Nepochyboval o tom, že Eomér by s tím souhlasil. Se zájmem sledoval, jak plavovláska beze strachu podlezla kládu, aby si ušlechtilá zvířata prohlédla zblízka. Ještě, že už jsou krotcí! Dívka pomalu procházela mezi nimi, občas některého z nich popleskala po plecích nebo na něj tiše promluvila. Usmál se. Kdepak, rohanská krev se nezapře! Nakonec se zastavila u ryzáka, který si ji podezíravě prohlížel. Měl jiskrné oko, hřívu skoro až na zem a pevně stavěné tělo. „Dobrá volba, paní!“ pochválil ji. „Na rychlost nejspíš moc nebude, ale jen tak se neunaví!“ Eówyn přikývla. „Také si myslím! Má už nějaké jméno?“ zeptala se zvědavě. „Ještě ne!“ odvětil Haleth popravdě. „Teprve ráno je přivedli!“ vysvětlil jí, aby si snad nemyslela, že není schopen dostát svým povinnostem. „Nic ti nevyčítám!“ Zřejmě vycítila, na co myslel. „Tak to bude Meyrank!“ rozhodla se impulsivně. „A nejsi na to už trochu velká, paní?“ Meyrank byla postava z příběhů, které se vyprávěly dětem, než šli spát. Byl to bojovník, který oplýval nejenom silou ale i důvtipem. Eówyn na něj pohlédla s veselými jiskřičkami v očích, ale pak promluvila nečekaně vážně. „Nikdo není dost starý na pohádky a sny, nemyslíš?“ Usmál se na ni. „V tom máš pravdu, paní!“ Napadlo ho, že ona to musí vědět lépe než on. Už jako malá snila o tom, že se proslaví na poli slávy a cti. Navzdory všemu a všem to dokázala. Pak si vzala muže, kterého milovala. Pravda, podle toho, co slyšel a čeho byl i sám svědkem, jejich manželství nebylo právě to, co by chtěla, ale i to se nakonec spravilo. Pak o Faramira přišla a zbyla jí po něm dcerka. Tehdy se domníval, že se z té rány už nejspíš nevzpamatuje. Odhadoval, že nebýt mirkwoodského krále, tak by to tak i dopadlo, ale on ji nějak dokázal vyrvat té děsivé prázdnotě, která ji pomalu avšak jistě stravovala … A nyní ji čekala další svatba! Kdo byl tedy povolanější mluvit o snech? Nenapadal ho nikdo jiný.
„Takže paní Eówyn své slovo zpět nepřijala.“ zkonstatoval Legolas klidně, když mu otec předával zlatem vykládanou ebenovou šperkovnici. Okamžitě mu bylo jasné, co se skrývá uvnitř. Princ se zasmál. „Už jsi to oznámil Talagantovi?“ Otec se na něho káravě podíval. „To není tvoje starost, Legolasi!“ To sice ne, ale stejně bych u toho chtěl být! „A tohle předej Íriel!“ Ukázal na další skříňku. „Co je to?“ Legolas ji vzal do ruky, aby si prohlédl obsah, ale otec mu zadržel ruku. „Ne! Chci, aby to bylo překvapení i pro tebe!“ Legolas se usmál. „Jak si přeješ, otče!“ Pak ukázal na podlouhlý balíček. „Pro chlapce?“ otázal se celkem zbytečně. „Jistě, aby nezapomněl, jaká krev mu koluje v žilách!“ Tentokrát mu bylo dovoleno prohlédnout si dárek. Byl to meč ukovaný z toho nejušlechtilejšího kovu, zdobený jemným rytím po čepeli a s nádherně tvarovaným jílcem. Představoval kombinaci mirkwoodského lístku a koňské hlavy. Legolas jím několikrát švihl vzduchem. „Skvěle vyvážený, otče! Přímo mistrovské dílo!“ pronesl uznale. Ale pochybuju, že tímhle potěšíš Eoméra!
Oropher vyhlédl z okna a zamračil se. Dole na nádvoří se chystali k odjezdu rohanští jezdci. Zahlédl mezi nimi jejich krále a ke svému úžasu i svého vnuka! Jak to že mě nikdo neinformoval?! Připjal si meč a vydal se na chodbu. Ihned se k němu připojil elfský voják, který mu byl přidělen jako stráž. Kráčel několik kroků za ním, ale nenechával prostor pochybnostem, proč tam je. V duchu zaklel. Měl toho plné zuby, ale aspoň už mohl opouštět své komnaty. Však o tomhle si ještě spolu pohovoříme, Thranduile! Došel na nádvoří a gestem si k sobě povolal svého vnuka. Ten sice nevypadal nijak nadšeně, ale přece jen k němu přistoupil. „Chystáš se někam?“ vyštěkl na něho bez okolků. „Ano, pane.“ Legolas očividně nehodlal zacházet do podrobností. „Kam?“ Dělal, že si jeho neochoty nevšiml. „Doprovázím rohanského krále!“ A proč to? Nemá snad dost svých mužů?! „Aha, a kdy se vrátíš?“ Předpokládal, že s ním pojede jen na hranice. „To netuším. Rohan není právě za rohem, pane!“ To s ním pojdeš až tam? „Nevypadá, že by potřeboval ukázat cestu!“ neodpustil si malé rýpnutí. „To také nepotřebuje!“ sdělil mu Legolas příkře. Oropher pochopil, že z něho víc nedostane, a propustil ho mávnutím ruky.
Íriel seděla za Eomérovým stolem a probírala se listinami, které se na něm nahromadily. Povzdechla si. Jak tuhle práci nenávidím! Méně závažné věci vyřídila sama, ale ty, o kterých si myslela, že by je měl schválit její manžel, dala stranou. Hm, moc jich není! S jistou dávkou škodolibosti k nim přihodila ještě několik méně důležitých lejster. Ano, tohle je lepší! Ať si Eomér taky užije! Ozvalo se tiché zaklepání. „Vstupte!“ Objevil se Haleth, který se na ni nesouhlasně díval. „Měla bys víc odpočívat, paní!“ Pokynula mu, ať jde blíž. „Někdo to udělat musí a Eomér by zuřil, kdybych mu to tu nechala, ne?“ Hnědovlasý se posadil a zasmál se. „Toho bych se na tvém místě nebál, paní! Eomér by teď neřek ani slovo, i kdybys mu tady nechala všechny tyhle papíry!“ Možná máš pravdu, ale riskovat to nebudu! „Děje se něco, Halethe?“ zeptala se ho s obavami. Stále měla v živé paměti, jak jí přišel oznámit, že Faramir padl. A bála se, že jí jednou přinese stejnou zprávu i o Eomérovi! „Ne, paní, neboj!“ uklidnil ji vzápětí. „Hlídky hlásí, že zítra by měl dorazit vůz s věcmi paní Eówyn. Myslel jsem, že bys o tom měla vědět!“ S úlevou přikývla. „Ano, děkuji ti! Řeknu to Eówyn při večeři!“ Najednou ji něco napadlo. „Už se vrátil posel, kterého jsi poslal za Eomérem?“ Haleth zavrtěl hlavou. „Počítám, že přijede rovnou s ním!“ Zatajila dech. „Myslíš, že se Eomér vrátí?“ vyhrkla kvapně. „Na to si vsaďte, paní!“ zazubil se na ni. „Podle mýho už jsou na cestě sem!“
Halethovi neušel radostný výraz, který se jí objevil ve tváři. „Kdy tu budou?“ Jen nerad chladil její nadšení. „Tak brzy zase ne, paní! Chvíli to potrvá!“ Viditelně posmutněla. „Kdy jsi naposledy trénovala s Aronem?“ zeptal se, aby ji přivedl na jiné myšlenky. „Než se Theodred narodil!“ odpověděla poněkud zaskočeně. „Pak máš nejvyšší čas s tím zase začít! Zítra po snídani přijď do arény!“ pronesl hlasem nepřipouštějícím odpor. „Eomér by s tím nesouhlasil!“ řekla nakonec váhavě. Panence se moc nechce, co? „Mýlíš se, paní! Eomér se o tebe jen bál a proto to s tou starostlivostí přeháněl, nicméně teď se uklidní, tak se připrav, že na tebe zase bude mít zase ty svý nároky!“ upozornil ji jemně. „No, vlastně ještě vyšší!“ dodal upřímně. Vytřeštila na něj oči. „To myslíš vážně?“ vypravila ze sebe nejistě. „Vždyť jsem matka jeho syna!“ Polohlasně si povzdechl. „Právě proto, paní! Dřív jen chtěl, abys byla schopná se postarat sama o sebe, ale teď budeš muset být schopná ochránit Theodreda!“ vysvětloval jí klidně. „Ale … na to tu přece vždycky bude i někdo jiný, ne?“ špitla rozpačitě. „Ano i ne, paní! Položíme život za tebe i prince, ale kdyby bylo nejhůř budeš ty to poslední, co bude stát mezi ním a smrtí! Aspoň dokud nebude dost starý na to, aby udržel v ruce meč!“
Udělalo se jí mdlo, když si představila, že její synáček by měl bojovat, ale po chvíli se vzchopila. „Buď upřímný, Halethe! Copak se můžu vyrovnat válečníkovi se zbraní v ruce?“ Rohir vstal a upřeně na ni shlížel. Připadala si jako malá holka. „Paní, viděl jsem matky jít s holýma rukama proti mečům těch, kteří chtěli ublížit jejich dětem! Zemřely při tom, ale svoje děcka zachránily!“ Cítila, jak jí mizí barva z tváří. Tak tohle se ode mě očekává? Co když to nedokážu?„Se zbraní budeš mít mnohem větší šanci!“ oznámil jí prostě. „Ale vždyť už nám nic nehrozí, ne?“ Několik minut mlčel. „Nikdy nevíš, paní, a štěstí přeje připraveným!“
Zvedl se ledový vítr a opřel se do jezdců. Pláště se jim vzdouvaly a vlasy poletovaly kolem tváří. Zahřmělo a z nebe se spustil déšť. „Ksakru! Tohle je ale psí počasí!“ zanadával Eomér vztekle. „Proč se tak čertíš? Vždyť stejně nezastavíme, ne?“ křikl na něj elfský princ nechápavě. Byli na cestě takřka nepřetržitě už několik dní. Dopřávali si jen krátké zastávky a to ještě jen kvůli koním. Rohanští se očividně těšili domů a jeho ani v nejmenším nenapadlo protestovat. Sám byl zvědavý na svého synovce! Už se nemohl dočkat, až ho spatří. „Jo, jenže nás to zpomalí! Nebudem moct jet zkratkou, do háje! Bude rozbahněná a neprůjezdná!“ Legolas se pousmál. „Neboj, Ir s malým nikam neodjedou!“ sdělil svému švagrovi pobaveně. Eomér po něm bleskl pohledem a cosi si zavrčel po vousy. Legolas jen díky svému elfskému sluchu zachytil hrubý smysl, toho co říkal. Za jiných okolností by za to, jak ho nazval, žádal satisfakci, ale takhle nad tím jen mávl rukou. Místo plamenné výzvy k souboji pobídl svého oře k ještě větší rychlosti …
Rohanská královna nerozhodně postávala u cvičiště a snažila se mezi muži zahlédnout svého učitele. Ale nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Zamračila se a v duchu proklínala Haletha. Právě se rozhodla, že se vrátí do paláce, když se hnědovlasý pobočník jejího manžela konečně dostavil. „Jak vidíš, Aron zde není, takže odcházím!“ sdělila mu se špatně skrývaným zadostiučiněním. „A proč by tu měl Aron být, paní?“ Halethův dotaz ji zarazil uprostřed kroku. „Měla jsem s ním mít hodinu, ne?“ Haleth ji vzal za loket a nasměroval zpět k aréně. „Řekl jsem, že sem máš přijít, ne že budeš mít hodinu, paní!“ oznámil jí s úsměvem na rtech. Kam tím míříš? Než se ho na to stačila zeptat, tak Haleth křikl na bojující, aby jim udělali místo. Okamžitě ho poslechli a utvořili kolem nich velký kruh. Íriel měla pocit, že se jí to jen zdá. Haleth od ní kousek poodstoupil a plynulým pohybem tasil. Bezděky učinila totéž, což kvitoval uznalým pokývnutím. „Braň se!“ vyzval ji, než na ni zaútočil. Měla co dělat, aby jeho rány stíhala odrážet, a po chvíli ji začala nesnesitelně brnět ruka. „Halethe, prosím tě, zmírni!“ požádala ho zadýchaně, ale on jen zavrtěl hlavou. „Musíš se dostat do formy, paní! Dlouho jsi zahálela!“ oznámil jí nekompromisně, ale k její úlevě přece jen trochu ubral na razanci. Dokonce jí i dopřál malou chvilku oddechu. „Děkuji …“ špitla vděčně. „Neděkuj, paní!“ odmítl její vděčnost rázně. „Do střehu!“ Znovu ji začal zasypávat ranami. Zleva, zprava … Většinu z nich dokázala nějakým zázrakem zblokovat a před ostatními hbitě uskočila … Měla pocit, že to snad nikdy neskončí! Matně vnímala hlasy mužů, kterými je povzbuzovali. Překvapeně si uvědomila, že i ji! Zahřálo ji to u srdce. Její radost ovšem neměla dlouhého trvání, protože Haleth prudce rozrazil její kryt a vzápětí ucítila ostří jeho meče na svém krku. Instinktivně ztuhla a zděšeně si prohlížela čepel, která se zlehka dotýkala její kůže. „Dobrá práce, paní!“ Haleth se stáhl a pozdravil ji zbraní. Opětovala jeho zdvořilé gesto. „Příště ale nebuď tak zbrklá! Mysli, než udeříš!“ napomenul ji věcně. „Garnete!“ zavolal na jednoho z přihlížejících. „Jo?“ Předstoupil černovlasý mladík. Přes levou líc se mu táhla dlouhá široká jizva. Kdo ti to jen udělal? „Tvůj další soupeř, paní!“ vysvětli jí a pak pohlédl na něj. „A ty si dávej pozor! Jestli ji zraníš, tak si mě nepřej!“ Odešel od nich a postavil se opodál, odkud je pozoroval.
Garnet si svoji královnu přeměřil zpytavýma očima. Měla na sobě nohavice, volnou halenu, která jí sahala do půli stehen, a přes ni polstrovanou vestu. S mečem jí to celkem šlo. Aspoň podle toho, co před chvílí viděl. Však uvidíme, co v tobě je! „Budu opatrnej, Halethe!“ ujistil vesele svého velitele, který nepatrně přikývl. „Týhle tvářičky by byla věčná škoda!“ Plavovláska se ostře nadechla. „Tvůj tón ani slova se mi nezamlouvají, Garnete!“ Jen se ušklíbl. „Hleďme, panenka se zlobí! Možná by ses měla vrátit do komnat a vyšívat nebo tak něco?“ nabídl jí posměšně.
Íriel sebou trhla, jako by ji švihl bičem. Ještě nikdo se tady k ní nechoval takhle arogantně a výsměšně! Vzteky se jí zatmělo před očima. Jako ve snách pozvedla svoji zbraň a hodlala se na Garneta vrhnout, když ji zastavil Halethův přísný hlas. „Zadrž, paní!“ Hněvivě na něho pohlédla. „Urazil mě! To to mám nechat jen tak?!“ Haleth se k jejímu údivu jen zasmál. „To k tomu ale patří, paní! Vyvést protivníka z míry! Narušit jeho koncentraci! Pak udělá chybu a to je jeho konec!“ Zamyslela se a pozorně se zadívala na Garneta. Stál jen kousek od ní s tasenou zbraň a v očích měl takový zvláštní výraz. „Tys to udělal schválně?“ zeptala se ho užasle. Přikývl. Pomalu jí docházelo, že Haleth jí hodlá dát zcela jinou školu než Aron. „Pamatuj si, že za každou cenu musíš zachovat chladnou hlavu!“ přikázal jí Haleth a pokynul Garnetovi. „Můžeš!“
Eówyn stála na horním nádvoří a soucitně se pousmála, když zahlédla svoji švagrovou, jak bojuje s Halethem. Bylo jí jasné, jak ten jejich souboj musí skončit a taky tak zanedlouho skončil. Pak proti ní nastoupil Garnet a sděloval jí cosi, co se jí podle výrazu její tváře nelíbilo. Všimla si, jak se na něj málem vrhla, ale Haleth ji zadržel. Pak jí něco důrazně vysvětloval … Usmála se. I jí se dostalo podobného zacházení, když Aron usoudil, že už ji nemá co učit. Jenže v jejím případě se tohoto úkolu zhostil Eomér. A ten volil mnohem drsnější způsob, jak jí to vštípit popaměti! Nechal ji na sebe zaútočit a poté ji srazil pádnou ranou. Zatímco se sbírala ze země a snažila se aspoň trochu vzpamatovat, tak jí bez emocí zasvěcoval do vyššího umění boje …
„Blíží se jezdci!“ ozvalo se hlasité volání strážného. „Kdo je to?“ zařval Haleth bez váhání. „Vypadá to, že jsou z Gondoru, pane!“ Haleth přikývl. „Otevřít bránu a uvědomte paní Eówyn!“ rozkázal okamžitě. „Konec, Garnete! Nepotřebujem, aby viděli, jak zdatnou máme královnu!“ Íriel s nesmírnou úlevou zasunula meč do pouzdra. „Spíš jak mizernou, ne?“ hlesla sotva dechu popadala. Rohir se na ni usmál. „Pochybuji, že by kterákoliv z gondorským dam dokázala aspoň polovinu toho, co umíš se zbraní ty! Nicméně, není důvod, aby o tom někdo věděl! Běž se převléknout!“
Íriel se s ním nepřela. Po pravdě byla vděčná osudu, že ukončil její výcvik. No, aspoň pro dnešek! Kvapem se vzdálila, aby snad Haletha nenapadla nějaká jiná varianta, jak ji ještě trápit. Na schodech potkala svoji švagrovou, která pro změnu spěchala dolů. „Už to víš?“ zavolala na ni, když se míjely. „Ano!“ odpověděla Eówyn krátce. „Doufám, že přivezli všechno!“ Íriel si pomyslela, že i kdyby ne, tak by se Eomér jistě postaral, aby jeho sestra netrpěla nedostatkem. A otec by dozajista udělal totéž! Ohlédla se přes rameno a za hradbami zahlédla vůz, který byl doprovázen asi deseti muži na koních. Všichni měli znak bílého stromu na hrudi. Zamrazilo ji. Stejný emblém vídala i na Faramirovi. Snad to Eówyn příliš nerozruší! Zašla do paláce a ihned zamířila do ložnice, aby se převlékla do vhodnějšího oděvu.
Otevřela dveře a potěšeně se usmála. Theodred spokojeně spal v kolébce a Hanah seděla na stoličce pod oknem. Všimla si, že něco drtila v dřevěném hmoždíři. Ve vzduchu se vznášela lehounká nasládlá vůně. „Dali ti pěkně zabrat, děvenko!“ povzdechla si, jakmile ji spatřila. „Haleth by měl mít rozum, pacholek jeden! Copák je to normální? Takhle zacházet s kojící matkou …“ hudrovala naštvaně a královna pocítila potřeba Rohira hájit. „Vždyť se přece nic nestalo, Hanah! A má pravdu, lenošila jsem už hodně dlouho, ne?“ Hanah se na ni zamračila. „Jsi stejně paličatá jako Eomér!“ vynesla rázně svůj soud. „Ale teď se koukej převlíc a dát trochu do pořádku! Určitě po tobě budou za chvíli chtít, abys přijala posla z Gondoru!“ Jako na zavolanou se otevřely dveře vešla její komorná. Přes ruku měla přehozené zelené šaty.
Eówyn zadržela dech, když velitel doprovodu sesedl a zamířil rovnou k ní. „Paní!“ uctivě se jí poklonil. „Jmenuji se Emernet a jsem velitelem eskorty!“ představil se zvučně. Však tě znám! „Z rozkazu krále Aragorna ti vezeme tvé věci!“ pokračoval, aniž by vyčkal na její odpověď. „A taktéž list od něho!“ Předával jí zapečetěné psaní. „Děkuji ti!“ převzala ho bez mrknutí oka. „Postarej se, prosím, aby je odnesli do mých komnat!“ obrátila se na Haletha, který jí stál po boku. „Jak poroučíš, paní!“ odvětil hnědovlasý prostě. „Mám zde dopis i pro krále Eoméra!“ pronesl Emernet řízně. „Král momentálně není přítomen, předám ho však královně Íriel!“ Gondorský voják s tím však nebyl srozuměn. „Mám své rozkazy, pane!“ odvětil umíněně. „A já zase své!“ nedal se Haleth zviklat. Eówyn jen stěží potlačila úsměv, který se jí navzdory vážnosti této chvíle dral na rty. Emernet byl náhle konfrontován se situací, na kterou nebyl vycvičen. „Jde o vážnou záležitost, pane!“ Zkusil to muž z Gondoru jinak. „Jsem si jist, že královna bude schopna posoudit její závažnost, Emernete!“ Jmenovaný mu tedy po delším váhání vydal listinu. „Děkuji ti! Běžte si odpočinout a večer budete všichni našimi hosty!“
Plavovláska seděla uprostřed své ložnice a mlčky hleděla na truhlice, které jí sem přinesli. Sbírala odvahu, aby je otevřela. Možná to nebyl tak dobrý nápad! Teprve nyní si uvědomila, jak moc jí budou připomínat její minulý život. Ale zase na druhou stranu Norena přece měla právo vědět, kdo byl její otec, ne? Nakonec se rozhodla, že si nejprve přečte králův dopis. Chvějící se rukou rozlomila pečeť …
Thranduil seděl v předpokoji své ložnice a co chvíli zalétl pohledem ke dveřím. Poslal sluhu se vzkazem k Talagantovi, aby k němu po večeři přišel. Ale ten stále nešel! Vstal tedy a nervózně přecházel po pokoji. Konečně se ozvalo zaklepání a vešel jeho rádce a přítel. „Co se děje tentokrát?“ optal se Talagant zvědavě, zatímco si sedal. „Potřebuji, abys začal připravovat svatbu!“ sdělil Thranduil klidně. „Princ se vyjádřil?“ Pousmál se a zavrtěl hlavou. „Ne, ženit se budu já!“ Rádce přijal jeho sdělení bez mrknutí oka. „A kdo je ta šťastná, pane?“ Thranduil se nadechl, než mu odpověděl. „Paní Eówyn!“ Tentokrát se Talagant neovládl a překvapeně hvízdl. „To bych od tebe nečekal!“ vypravil ze sebe po chvíli. „Předpokládám, že sem přijede co nevidět.“ pokračoval král, jako by se nic zvláštního nedělo. Sice jí před odjezdem z Rohanu řekl, že pro ně pošle, ale znal ji už natolik, aby věděl, že zahálet nebude. Vlastně se tak trochu divil, že mu ještě hlídky nehlásily její příjezd! „Také bys měl vědět, že spolu s ní sem přibude i princezna Norena, má nevlastní dcera, takže bych ocenil, kdybys obstaral chůvu. Bylo by více než vhodné, aby rozuměla i lidské řeči, protože Eówyn elfsky neumí! Což mi připomíná, že ona sama bude potřebovat učitele …“
Tipů: 4
» 01.08.12
» komentářů: 0
» čteno: 1292(7)
» posláno: 0
» nahlásit
Ze sbírky: Kůň a lístek
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Kůň a lístek - kapitola 23 | Následující: Kůň a lístek - kapitola 25