Víla z Bretaně - 24. část

Skotská vysočina, 1483

Vzdorovitě trhl hlavou a jedním jediným pohybem vyprázdnil celičký pohár svařeného vína, ten večer nejméně sedmý v pořadí. Azurově modrá tak pomalu ztrácela své pověstné jiskřičky; rozum byl zahalen v rozpité mlhovině utkané z vláken alkoholového opojení. Jindy by se Nathan už dávno otřásl hnusem nad sebou samým, dnes mu nová pinta smradlavého patoku dávala milostivě zapomenout právě na ni. Na ni a její zoufalství, které se odráželo ve světle hnědých očích, když Duncan stručně oznámil: 'Richard nás potřebuje.'
Nepřítomně si přejížděl dlaní po zarostlé tváři. Pronásledovala ho ve snech, nedala mu vydechnout. Krucinál! Přece není možné, aby ho spalovala taková touha kvůli jediné ženě.
Spolkl další neslušnou nadávku. Proč jen si dříve nevšiml, jak moc je krásná? Tolik zbytečné práce s buclatými děvečkami, chlemstáním piva a divokým milováním, že v onom koloběhu nestačil postřehnout něžný půvab Duncanovy sestřenice. Jistě, slepota ustoupila již v okamžiku, kdy mu svěřila do péče malou Alyx. Ale teprve v ten večer, kdy na ni narazil v tmavých chodbách tvrze, vyděšenou bůhvíjakými bubáky, si přísahal, že jí nikdy nenechá ublížit. Nenechá, protože…
Protože proč? Malá vráska na zakaboněném čele se během přemítání prohloubila, neklamná známka toho, že muž svádí těžký vnitřní boj.
Dost! Nathaniel MacArlain nikdy nepodlehne nástrahám lásky! Může si kolem něj kroužit jako svůdný motýlek, jeho srdce zůstane navždy zatvrzeno. Vždyť užívat si mládí, hezkých děvčat, pitek a veselých šarvátek, to je jeho osud. A on ho nehodlá měnit! Ani nechce… Kvůli jediné ženě? Nemíní se odepsat jako Duncan, který teď sice slastně oddechuje o patro výš, jenže sám. Jeho posedlost rusou vílou z Bretaně, o které stále básní, je přece směšná. On takhle neskončí. Nikdy!
„Je libo pánovi ještě něčeho?“ švitořila šenkýřova dcerka přímo u jeho ucha. Po vyčerpávajícím vnitřním monologu nemohl Nat takovou lákavou nabídku odmítnout.
„Je libo“, zapředl, než ji chytil v pase a přitáhl k sobě.
Kvůli jediné ženě?

Vztekle mrštil prázdným džbánem o kamennou podlahu, vzápětí však začal rázovat po celé místnosti, jako by snad přeměřoval vzdálenost ode zdi ke zdi, a nasupeně přitom odfrkával nesrozumitelné útržky vět plné nejhlubšího opovržení. Oříškově hnědé oči metaly nebezpečné blesky a ani banda poskoků před pracovnou si netroufala nahlédnout do komnaty svého pána. Zdejší cháska až moc dobře věděla o záchvatech mladičkého MacPhersona, a proto často směřovala své úpěnlivé modlitby k co nejrychlejšímu návratu právoplatného velitele.
Rozrušený Sean se postupně uklidňoval. Samozřejmě, bratrův nenadálý odjezd ho více než potěšil, ostatně jako pokaždé, ale tentokrát se Duncan před cestou dostatečně pojistil. Než s tím zmetkem MacArlainem zamířil do Londýna, prý v neodkladné státní záležitosti, rozmístil na hranicích svého panství téměř polovinu zdejších horalů, aby ochránili pozemky před nájezdy loupeživých hord ze sousedních krajů.
V poslední době si blonďáček stále častěji pohrával s myšlenkou, co by se asi dělo dál, kdyby se laird ze své výpravy prostě nevrátil. Nehody se přece občas stávají… Jenže strýček Roderick sladce našeptával: ‚Přece nezabiješ bratra, ještě ne!‘ K ďasu, proč nemohl být prvorozený?
Nepříjemné brnění neustávalo a Sean popuzeně zvažoval, jakým způsobem rozptýlit svou špatnou náladu. Při sedlání ohnivého hřebce už se stihl zaobírat pouze tím, které nebohé děvče znásilní v tento večer. Ve svých zvrácených myšlenkách se zatoulal až k poslušné příbuzné.
Poprvé se Cory zmocnil opilý a ráno se cítil hůř než zpráskaný pes. U Richardova dvora měl mnoho žen, od vznešených paniček až k prodejným kurvám nejhoršího rázu, vždycky si je ale bral dobrovolně. Po návratu na Vysočinu se něco změnilo. Výzva v podobě pyšné královny, jež nevšímavě proplouvala kolem malého bratránka, ponoukala jeho uraženou ješitnost k rozdrcení křehké nevinnosti. Slzy, které se jí řinuly z očí, ho ponižovaly, a zároveň nutily k tomu, aby se zachoval mnohem bezohledněji než původně zamýšlel. To, že se o své potupě nikomu nezmínila, jej ponoukalo k ještě větším krutostem.
Návštěvy své sestřenice začal mladík prokládat i nájezdy na venkovské husičky z okolních statků. Skvěle se bavil tím, jak ten hlupák Duncan snadno uvěřil pomluvám o tom, že za plánovanými útoky v pohraničí, mimo jiné i na Corleyovic stavení, stojí stařičký Dugal MacKintosh.
Sean se poklidně vyhoupl na koňský hřbet a rty zvlnil při kratičké vzpomínce na náruživou hostinskou Abigail. Kdyby se nebránila, mohla žít. Co naplat; dnešek se snad konečně obejde bez krve.