Víla z Bretaně - 23. část

Skotská vysočina, 1487

Neměla nejmenší tušení, co se bude dít po onom bohapustém obřadu, stále se však nemohla zbavit prapodivné horečky, která ji celou dobu mučivě spalovala. Proto když její pravoplatný manžel konečně odměnil několikahodinové čekání svým horoucím objetím, beze slova se schoulila v bezpečí jeho náruče. Mezi tlumenými vzdechy až příliš zřetelně vnímala, jak se jí propocená košile nepříjemně lepí na roztoužené tělo. Tolik prahla po tom, odhodit poslední zbyteček látky, který ji ještě halil…
Duncan si najednou připadal strašlivě nemotorný. Nechtěl svou lásku vyděsit; trpělivě svíral roztřesené klubíčko, šeptal uklidňující slůvka a teprve potom uložil chvějící se panenku na hromádku nakupených přikrývek. V duchu se proklínal za to, jak naprosto nesmyslně strhl ložní závěsy, které zakrývaly postel, a skýtaly tak alespoň částečnou možnost anonymity mileneckým dvojicím. I když ženy se kterými kdysi trávíval noci nepatřily k nejcudnějším, chápal, že se jedná o Brennino poprvé, a chtěl jí nastávající chvíle co nejvíce ulehčit. Jenže nikdy nespal s pannou a nebyl si dost dobře jistý tím, zda se to bude jeho novomanželce vůbec líbit.
Rusovlasá víla, koketně roztažená mezi prostěradly, zatím z pod přivřených víček pozorovala poněkud nervózního barbara, jenž s ostychem odložil svrchní část oděvu na nedalekou sesli. Snadno si domyslela, že se dříve či později muž kromě tuniky zbaví i pestrobarevného tartanu a nepatrně ji z té představy zamrazilo.
S lehkostí divoké šelmy prokličkoval až k ní, přesto bříšky prstů pohladil pouze obrys dívčiny tváře. Nezabývala se jeho rozpaky, zajala v drobné dlani tu Duncanovu a umístila do jejího středu motýlí polibek. Nepostřehla, kdy jejich rty splynuly v takovém souznění, že přestávala pomalu dýchat; netušila, jakým způsobem sklouzla lněná noční košile přes odhalené rameno k jejímu útlému pasu. Omámeně vychutnávala jemné doteky, mapující dosud nevinná zákoutí, a s horlivostí učenlivé novicky přímo nadšeně reagovala na tahy hbitého jazyka na svých zrůžovělých bradavkách.
Brenna by v mžiku zaprodala duši samotnému ďáblu, jen kdyby ten zatracený Skot konečně přestal s tou mučivou hrou! Nevědomky se ale prohýbala ve snaze poznat daleko víc a tím doslova vybízela svého trýznitele, aby nerušeně pokračoval.
Duncan ztěžka oddechoval, vzrušení nemohl popřít. Ústa přisátá k bledému podbřišku jej nehorázně pálila, bolestně toužil ochutnat krásu partnerčina lůna. Zamlžený pohled dvou neukojených smaragdů navíc ševelil tichý souhlas.
„Skutečně si to přeješ?“
Zbytečná otázka; v odpověď se proti němu Brenna jen nedočkavě zavrtěla. Maličko nakrčil čelo, krátce polaskal zčervenalá líčka a ve chvíli, kdy hladově překryl její napuchlé rty svými, do ní zároveň prudce pronikl.

Kaleidoskop bláznivých barev zbrzdil svůj běh, tep se zklidňoval. Přání mít ji navždy vedle sebe se, zdá se, vyplnilo. Jeho malá víla…
„Ysobel,“ zamumlal rozněžněle.
Záplava rudých vlasů kdysi spoutala jeho srdce natolik, že nezapochyboval o tom, komu bude jednou patřit jeho bezbřehá náklonnost. Děvky se kterými spal zkrátka nemohly vymazat sladký obraz z jeho mysli.
„Co jsi říkal?“ zazívala mu na rameni zmožená kráska.
„Že jsi úžasná,“ chlácholil ji Duncan polohlasem. „A teď si odpočiň.“
Ospalka rázem procitla, překulila se, a opřená o loket zkoumala stažené rysy zamlklého horala. „Ysobel?“
Muž ji však ignoroval. Spontánně tedy přilnula k jeho ušnímu lalůčku.
„Neprovokuj mě, ženo,“ zaskřípal nevrle, oči zavřené.
Brenniny polibky odvážně směřovaly níž a níž…
„Co to děláš?“
Zrzka se triumfálně zazubila vstříc temnému pohledu.
„Líbí se ti to můj pane?“
Zaklení zaniklo v hrdelním zavrčení.
„Přestaň nebo se neudržím.“
Přidrzle se ušklíbla Duncanově marnému protestu.
„Neodpověděl jsi mi.“
Poslední pokus před ústupkem.
„Brenno…“
„Ano, můj pane?“ zamrkala svůdná provokatérka skrze navršená prostěradla. „Přeješ si?“
Rezignoval v milostném opojení.
„ Nepřestávej.“