Kůň a lístek - kapitola 23

Eomér stál u okna a se zájmem vyhlížel ven. Tohle místo se tak lišilo od Edorasu, ale musel uznat, že to, co z něho zatím viděl, nevypadalo špatně. A místní, které doposud potkal se k němu chovali celkem přátelsky. Jen byl problém se s nimi domluvit. Netušil, do jaké míry mu doopravdy nerozumějí či svou neznalost jen předstírají, ale ten léčitel lidskou řeč vskutku neovládal. Musel se usmát, když si vybavil jeho nechápavý pohled, když se mu pokoušel poděkovat v elfštině! Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře. Ihned se k nim otočil a ruka mu bezděky sjela na rukojeť dýky, kterou měl u pasu. „Vstupte!“ Vstoupila plavovlasá Elfka a uctivě se mu poklonila. „Podává se večeře, můj pane!“ oslovila ho měkce. „Mám tě tam zavést!“ dodala rozpačitě. „Děkuji!“ přikývl prostě a vydal se za ní. Cestou si prohlížel překrásně vy vedené malby na stěnách, které v mihotavém světle stříbrných nástěnných svícnů vypadaly jako výjevy z jiného světa. Elfové a Elfky před nimi ustupovali a občas mu věnovali lehce ustrašený pohled. Netušil, zda jeho příčinou byl jeho souboj s Oropherem nebo fakt, že nebyl jejich rodu. A vlastně mu to bylo i jedno. Došli ke dveřím, Elfka je před ním otevřela a ustoupila stranou, aby mohl vstoupit.


Ocitl se v menším pokoji, v jehož středu stál kulatý stůl, kde byla prostřena čtyři místa. Na jednom z nich už seděl jeho švagr, který se na něj usmál. „Pojď dál a usaď se, kde chceš!“ vybídl ho věcně. „Myslel jsem, že u vás se hodně dbá na protokol!“ prohodil k němu mírně udiveně Eomér. Legolas potřásl hlavou. „Tohle je jen rodinná večeře, tak formálnost nečekej!“ sdělil mu téměř vesele. „Jsi spokojen s ubytováním?“ Rohir přikývl. „Ale neber to osobně, už se těším domů!“ Princ mu rozuměl. „Třeba už jsi otcem a ani o tom nevíš!“ Eomér se zamračil. „A ty zase strejdou!“odsekl mu nakvašeně. Tuhle připomínku opravdu nepotřeboval! Legolas se jen ušklíbl. „Haleth by přece poslal posla, ne?“ Jeho švagrovi se zablesklo v očích. „To by taky měl! Protože jestli ne …“ Co by čekalo Haletha, kdyby jim nedal vědět, se Legolas nedozvěděl, protože se otevřely dveře a do jídelny vešel jeho otec s Oropherem po boku.


Oropher se zarazil uprostřed kroku. Co ten tu dělá?! Ihned se obrátil na svého syna. „Mankoi …“ Dál se však nedostal, protože Thranduil ho neuctivě přerušil. „V přítomnosti rohanského krále hovoř řečí, které rozumí!“ sdělil mu studeně, než se usadil u stolu. Rohanský král?! Tenhle holomek?! Nezbylo mu však nic jiného, než si sednout na poslední volné místo. Služebné před ně položily talíře s pokrmy a tiše opustily místnost.


Eomér si všiml, že okraje nádobí jsou zdobené jemnými rytinami, které znázorňovaly stylizované propletené lístky. „Nalezl jsi ve svých pokojích vše, co potřebuješ?“ optal se ho Thranduil klidně. „Ano, děkuji ti!“odpověděl mu ihned. „Co by tak asi tak koňák potřeboval?“ odfrkl si Oropher pohrdavě. Eomér po něm loupl okem. „Byl jsi někdy v Rohanu, pane?“ optal se ho, zatímco upíjel z křišťálového poháru rudou tekutinu. „Kdysi dávno a nijak mě nezaujal! Není tam nic, co by stálo za řeč!“ Eomér stiskl zuby. Měl toho prevíta tak akorát dost. Než se rozhodl, jakou formulací ho vyzve k souboji, tak promluvil Legolas. „Zřejmě jsi tam nepobyl dost dlouho, pane, abys dokázal pocítit svébytnou krásu rohanských plání a ohnivou povahu jeho národa …“


Thranduil naslouchal Legolasovu proslovu se zájmem. Neušlo mu, že jeho syn úmyslně používá to nic neříkající oslovení pane. Jako svého praotce ho měl dle etikety nazývat ada atar, ale bylo zřejmé, že se mu do tak důvěrného oslovení nechce. Tím, že ho nazýval pane, mu prokazoval úctu jako komukoliv z urozeného rodu, ale nic víc. A Thranduil si byl jist, že to Oropherovi muselo dojít taky. Koukal na Legolase a očividně nevěděl, co říct. „Zdá se, žes ty jeho kouzlu plně podlehl!“ pronesl nakonec znechuceně. Legolas se pousmál. „Nejsem si jist, zda zcela podlehl, ale zcela jistě ho poznal!“ odvětil a z jeho slov čišel obdiv. „Není se čemu divit, když jsi schopen trpaslíka nazývat svým přítelem!“ okřikl ho rázně stříbrovlasý Elf. „Gimli je výjimečný válečník a kromě toho i skvělý chlap! Jsem hrdý na to, že je mým přítelem!“ odvětil princ pečlivě kontrolovaným hlasem.


Haleth se opíral zády o stěnu stáje a pozoroval svého syna, kterak zápolí s vysokým pihovatým klukem. Geren, syn Grunův! Enrik si vedl dobře, přesto, že jeho protivník byl o hlavu větší. Haleth spokojeně pokýval hlavou. „Tobě se to líbí?!“ ozvalo se vedle něho udiveně. Ani nemusel otáčet hlavu, aby poznal, kdo se k němu připojil. „Jistě, paní! Enrik má mrštnost a sílu! Obojí mu umožní přežít v boji!“ Na lokti ucítil její malou dlaň. „Proč se ale perou?“ optala se ho tiše. Teprve teď na ni pohlédl. „Neperou se, paní! Pouze trénují!“ „Trénují? Vždyť ten druhý je mnohem větší!“ vyhrkla Elfka prudce. Neubránil se polohlasnému zasmání. „Enrik chce udělat dojem na prince Legolase!“ oznámil jí a najednou zvážněl. „Proč to?“ chtěla vědět královna. Povzdechl si. „Protože ho uprosil, aby ho přijal do svých služeb! A ten mu to slíbil …“


Íriel neušlo, jak hořce to řekl. „Mám si o tom s bratrem promluvit?“ navrhla mu spontánně. Hnědovlasý muž však k jejímu překvapení zavrtěl hlavou. „Nedělej to, paní! Tohle si musím vyřídit s klukem sám!“ Přeběhl jí z toho mráz po zádech. „Neubližuj mu!“ poprosila ho se zatajeným dechem. Opět se pousmál. „Nic mu neudělám, máš mé slovo, paní! Ale velkou radost z toho jeho pošetilého nápadu nemám!“ dodal poněkud kysele. „Ale proč ne?“ Nechápala ho. Copak nejste s Legolasem přátelé? „Jak bych ti to jen vysvětlil …“ Haleth se opět zadíval na bojující chlapce. „Prince si vážím, ale není jedním z nás, chápeš? Enrik by se měl nejdřív naučit ctít svoje lidi a pak teprv to zkoušet jinde!“ Íriel se zamyslela. „Podívej, řekla bych, že Las ho neodvede hned a my Elfové máme trochu jiný pohled na věk, takže to nejspíš ani hned tak nebude …“ mluvila váhavě. Haleth okamžitě pochopil, kam tím míří. „To nebude nic platné, paní! Enrik se mu dozajista připomene! Dovede bejt umíněnej jako mezek!“ Íriel se neubránila úsměvu. Po kom to asi podědil?


Oropher cítil, jak v něm narůstá hněv. Bouchl pěstí do stolu, až nádobí na něm viditelně poskočilo. „Dost už těch nesmyslů!“ zařval a okamžitě na sobě pocítil pohledy svých společníků. Ignoroval je a zahleděl se přímo na svého syna. „Zklamal jsi mě! Podívej se, jak kvůli tobě náš rod dopadl! Moji vnučku jsi provdal za tohle …“ ukázal prstem na rohanského krále, aby nebylo pochyb, o kom mluví. „ … a můj vnuk se paktuje s trpaslíky! Věru, pěkně Mirkwoodu vládneš …“


Eomér se prudce vymrštil na nohy, aby ho za ty urážky ztrestal, stejně tak Legolas, ale ani jeden z nich nebyl dost rychlý. Mirkwoodský král se bleskurychle zvedl ze svého místa a bez váhání zasáhl svého otce přímo do brady. Ten, jelikož to nečekal, se i s židlí překotil dozadu. Místností se ozvalo tupé zadunění, jak jeho hlava bouchla o podlahu.


Oropherovi se před očima roztančily hvězdičky. Mezi nimi viděl tvář svého syna, který se k němu výhružně skláněl. „Ještě slovo a zkřížíme spolu meče, otče!“ zasyčel na něj a on mu věřil. A nesmírně rád by mu vyhověl, ale byl si dobře vědom toho, že teď jsou všechny výhody na Thranduilově straně. Počínaje tím jeho zraněným ramenem a konče jeho vnukem s králem rohanským, kteří se mu postavili po bok. Stačil mu jediný pohled do jejich očí, aby poznal, že ti dva by mu s chutí usekli hlavu. Tak raději mlčel.


„Stráž!“ houkl Thranduil ke dveřím. Ty se ihned otevřely a dovnitř vešli dva vojáci, kteří se postavili do pozoru. „Heruamin?“ optal se jeden z nich. „Odveďte pána Orophera do jeho pokojů! Před ně postavte stráže a do rána o něm nechci nic slyšet, jasné?!“ Muži přikývli a bez námahy zvedli stále ještě otřeseného Orophera ze země. Eomér s potěšením sledoval, jak ho doslova vynesli z jídelny.


Thranduil se zase posadil, vyprázdnil svůj pohár, a pak se zadíval na ty dva. „Řekl jsem vám, že se do toho nemáte míchat!“ sdělil jim ostře. To poslední, po čem toužil, bylo, aby se jeho syn a zeť dostali do přímého boje s jeho otcem. Jistě, věděl, že jsou oba dobří bojovníci, ale přesto to odmítal riskovat. „Nebudu tady jen tak stát a přihlížet tomu, jak ten prevít uráží všechno a všechny!“ Eomérův hlas byl plný potlačovaného vzteku. „Tohle po nás opravdu nemůžeš chtít, otče!“ přidal se Legolas a oči mu jen planuly. Thranduil zvedl pravici a oba zmlkli. „Tak ještě jednou!“ Zdařile předstíral trpělivost, ale nejraději by je něčím vzal přes hlavu, aby to už konečně pochopili. „Je to mezi mnou a jím a vy se do toho nebude plést, vyjádřil jsem se dostatečně srozumitelně?!“


Legolas nespokojeně svraštil obočí. „Mám své závazky k Mirkwoodu, Eomérovi a v neposlední řadě i k tobě …“ oznámil mu rezolutně. „Já tvoje závazky nepotřebuju! Dokážu se o sebe postarat sám …“ ohradil se rohanský král trochu dotčeně. Bleskl po něm varovným pohledem. Buď zticha! Nemůžu přece bojovat na dvou frontách zároveň! Eomér buď jeho záměr pochopil, nebo ke stejnému závěru došel také, protože sám od sebe zmlkl. „Nejen jako ke svému otci, ale i jako ke svému vládci!“ Navázal princ tam, kde ho Eomér přerušil, a dokončil svoji myšlenku. „A já jako takový ti to zakazuji, Legolasi!“ pronesl jeho otec nesmlouvavě. Princ se nadechoval k rázné odpovědi, ale Eomér ho zarazil pohledem. Teď to zase zkusím já! Legolas se tedy zhluboka nadechl a nepatrně přikývl.


„Ale můj vládce nejsi!“ pronesl rohanský král řízně. „Jsem tvůj spojenec a jako takový ti samozřejmě budu stát po boku!“ dodal tónem nepřipouštějícím námitky. „Podepsali jsme smlouvu, pamatuješ?“ připomněl mu nikoliv bez ironie. „Tys ji dodržel, tak proč bych neměl i já?“


Thranduil si v duchu povzdechl. Proč zrovna já musím mít na krku tyhle dva paličáky?! Upřel na Rohira ledový pohled. „Eomére, Oropher dokáže být smrtelně nebezpečný a já nebudu riskovat, že můj vnuk či vnučka budou vrůstat bez otce, je ti to jasné?“ Sotva to vyřkl, tak pochopil, že to nebylo právě šťastné. „Považuješ mě za tak neschopného?“ otázal se ho jeho zeť studeně. „Sakra, tohle jsem neřekl!“ vyjel na něj zostra. „Ale prostě nechci, aby ses do toho pletl … A ty mě poslechneš!“ Pak si uvědomil, že stejné úmysly má jeho syn. „Oba mě poslechnete! Nebo si mě nepřejte …“


Talagant se musel usmát, když slyšel mocný hlas svého vládce. Dneska nemáš dobrý den! Jakmile mu oznámili, že král Thranduil nechal Orophera uvěznit v jeho pokojích, tak mu bylo jasné, že tím to ještě nekončí, a vydal se rovnou do soukromé jídelny královské rodiny. Klepáním se neobtěžoval a potichu otevřel dveře. Scéna, která se před ním odehrávala, mu brala dech. Thranduil seděl u stolu, na kterém byly nedojedené talíře, a z očí mu létaly blesky. Naproti němu stáli princ s rohanským králem a ani oni nevypadali, že by byli klidní. „Neměli byste se radši soustředit na Orophera, než se tu vzájemně vyzývat k boji?“ zeptal se jich takřka znuděně. Kdyby jejich pohledy byly dýky, tak by byl v mžiku po smrti. „Nebo jste ho už snad vyřídili, že si můžete dovolit sváry mezi sebou?“ Posadil se na židli a beze studu si nalil víno.
Dohadující se muži užasle pohlédli na bývalého mirkwoodského kapitána a nynějšího rádce a mlčeli. Eomér netušil, co by mu na to jasné pokárání měl říct. Legolas se snažil přehodnotit svůj názor na něj a stále se mu nějak nedařilo v něm nevidět nic jiného než knihomola, za jakého ho měl celé ty věky. Ani Thranduil se nijak nehádal, protože věděl, že jeho někdejší učitel má pravdu. „Nuže? Neumíte snad mluvit?“ štěkl na ně, jako by byli obyčejnými rekruty pod jeho vedením. Thranduil se vzpamatoval jako první. „Tak úplně ještě ne, ale pro dnešek od něj už bude klid!“ Talagant se napil vína. Dobré! Opravdu dobré! „A co s ním hodláš udělat dál?“ zajímal se zvědavě. „Nemůžeš ho přece navěky držet v jeho pokojích!“ „Co takhle naše vězeňské kobky?“ nabídl princ úslužně a vysloužil si za to káravý pohled svého otce. Rohanského krále ten návrh očividně zaujal. „Podle mě to není marný nápad, Thranduile! Na tvém místě bych o tom vážně uvažoval!“ pronesl ihned. „Kdyby měl někdo okusit naše kobky, tak byste to byli vy dva!“ odsekl mu Thranduil rázně. „A proč to, otče?“ zeptal se princ dotčeně. „Aby vám tam vychladly hlavy!“ ozřejmil mu zlatovlasý král bez váhání. „Rád bych podotkl, otče, že já jsem jediný z vás, kdo mu ještě nic neudělal!“ bránil se Legolas bryskně. „Tys ho praštil a Eomér mu probodl rameno …“ Talagant se neudržel a vyprskl smíchy. Thranduil se na něj zamračil. „Mohl by ses laskavě ovládat, příteli?“ napomenul ho. „Já na tom nic zábavného neshledávám!“ Talagant si však nenechal zkazit náladu. „Já však ano!“ odvětil se smíchem. „Je to pravda, otče! Ty i Eomér jste si na něm už zchladili žáhu a jenom já jsem vyšel naprázdno …“ rozvíjel princ dál svoji myšlenku.


Eomér poněkud udiveně sledoval probíhající rozhovor. Nějak se mu k přísnému mirkwoodskému králi nehodil. Že bych ho tak špatně odhadl? Ucítil na sobě čísi upřený pohled. Lord Talagant! Opětoval jeho pohled, zatímco se jeho tchán a švagr dohadovali o tom, co by se mělo udělat s Oropherem. Tedy spíš o tom, kdo to udělá. „Oficiálně jsme si nebyli představeni a, jak se zdá, tak v nejbližší době ani nebudeme!“ pronesl Elf klidně, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě. „Rád bych to napravil! Jmenuji se Talagant a jsem rádcem mirkwoodského krále!“ Eomér nepatrně sklonil hlavu na pozdrav. „Jsem Eomér!“ pronesl prostě. Rádce se usmál. „Slyšel jsem o tobě, pane!“ opětoval Elf jeho pozdrav. „I já o tobě, pane! Býval jsi mistrem meče!!“ Talagant se pousmál. „To bylo však bylo velmi dávno!“ Rohir pozvedl svoji číši k přípitku. „Docela ti závidím, pane! Občas bych si také přál odložit zbraň a mít už ode všeho pokoj!“ Elfský lord zalétl očima k Thranduilovi a Legolasovi, kteří se ještě dohadovali. „A ty opravdu věříš tomu, že s nimi to jde?“ ušklíbl se na něj. Eomér se zachechtal. „Ale takoví nejsou pořád, ne?“ Talagant přikývl. „Obvykle ne!“ přiznal. „Jeho jasnost bývá málokdy tak sveřepá!“
Princova momentální sveřepost spočívala v tom, že se dožadoval otcova svolení, aby mohl vyzvat Orophera k souboji. Ten mu to zakazoval celou silou své osobnosti a vahou svého úřadu …


„Je tu hezky, viď?“ ozvalo se nad ní tiše. Eówyn zvedla hlavu a usmála se. „Ano, to je! Bude se mi těžko odcházet!“ přiznala posmutněle. „Bude mi to chybět!“ Íriel jí lehce stiskla ruku. „Můžeš zůstat tady! Nikdo tě nevyhání …“ začala ji ujišťovat, ale plavovláska ji přerušila. „Musím jít, Ir, a taky i chci!“ sdělila jí pevně. „Tohle kolem je teď tvůj a Eomérův domov a Theodredův! Vy jste za něj odpovědní a já bych se vám jen pletla pod nohama!“ Její švagrová chvíli o jejích slovech přemýšlela. „Ale vždycky tu budeš vítána, sestřičko! A samozřejmě i Norena, stejně tak i děti, které budeš mít s mým otcem …“ Eówyn jen zamrkala. Ještě nedávno jsi měla potíže s tím, že bych se měla milovat s Thranduilem a teď už rovnou děti? „Nemyslím, že by Thranduil chtěl další potomky! Má tebe a tvého bratra, k Noreně přišel náhodou!“ Elfská paní potřásla hlavou. „Vzpomeň si, co jsi říkala ty mě!“ připomněla jí klidně. „A Norena rozhodně nepocítí, že není z jeho krve! Uvidíš!“ Eówyn se pousmála. „To mi sliboval i on a já moc doufám, že to splní! Víš, když zemřeli naši rodiče, tak se nás ujal strýc Theodén a choval se k nám jako náš otec. S tím dobrým i horším …“
„Horším?“ Íriel tázavě svraštila obočí. „Jak to myslíš?“ Její švagrová pokrčila rameny. „Miloval nás stejně jako Theodreda, ale neváhal nás ztrestat, když jsme ho rozhněvali …“


Legolase vzbudilo slunce, které mu pronikalo do pokoje okny. Vstal, ustrojil se, přes rameno si přehodil toulec a vydal se na cvičiště. Postavil se na palebnou čáru a očima si přeměřoval vzdálenost k terčům. Nespokojeně se zamračil a odstoupil o několik metrů dozadu. Tohle je mnohem lepší! Vytáhl šíp a pomalu napjal luk. Miloval tu chvíli, kdy se celý svět smrkl jen na hrot, který mířil na cíl, a terč, do kterého se měl co nevidět zabořit. Na setinu úderu srdce zadržel dech a vystřelil … Jako omámený sledoval let střely, než se špice zabodla přesně do středu. „Pěkná rána, švagře!“ ozvalo se za ním pochvalně. „Děkuji ti!“ obrátil se na rohanského hosta. „Odpočinul sis?“ vzpomněl si na své hostitelské povinnosti. „Ale jo …“ Dostalo se mu poněkud mlhavé odpovědi. „Co je?“ zeptal se princ znepokojeně. „Ale nic … Jenom mi prostě chybí moje žena, když to musíš vědět!“ Eomér očividně neměl náladu na zdvořilou konverzaci. „Copak jste spolu spali i teď?“ Legolas překvapeně zamrkal. Rohir si jen povzdechl. „Ne, tak často, jak bych chtěl!“ přiznal upřímně. Legolas koutkem oka zachytil, jak k nim z paláce spěchá strážný. Ačkoliv byl ještě dost daleko, tak bylo zřejmé, že je nanejvýš rozčilený. Eomér si ho všiml také, i když o pár vteřin později. „Co se zase děje?“ sykl koutkem úst. „Nevím!“ Legolas pokrčil rameny. „Ale pro jistotu se vrátíme! Možná Oropher zase začal dělat potíže …“


Mirkwoodský král seděl za svým stolem a zamračeně si prohlížel muže, který právě dorazil z Rohanu. „Tak mluv, sakra!“ udeřil na něj zostra, ale černovlasý opět jen potřásl hlavou. „Odpusť, pane, ale mám své rozkazy! Haleth mi výslovně nařídil, abych to sdělil jen svému králi, pane!“ Měl sto chutí ho praštit. „Eomér tu bude každým okamžikem, chlape …“ Jako na zavolanou se otevřely dveře a jmenovaný se konečně objevil. I s Legolasem v závěsu.


Eomérovi zatrnulo, když před sebou spatřil Grenda. „Co je?!“ vyštěkl na něho bez okolků. Napadal ho jediný důvod, proč přijel … Bohové, ať se mýlím! „Královně se narodil syn, pane!“ oznámil mu posel prostě. Zatočila se mu hlava a musel si sednout. „Je královna v pořádku?“ Zaslechl jako by z dálky hlas svého tchána. „Aspoň byla, když jsem odjížděl, pane!“ odvětil Grend řízně. Bohům budiž dík! Eomérovi teprve teď došel plný význam toho, co mu Halethův posel sdělil. „Hurá!“ zahalekal z plných plic a vymrštil se na nohy. „Mám syna!“ oznámil Legolasovi a Thranduilovi nadšeně. „Gratuluji!“ Plácl ho Legolas do ramene, až se zapotácel. „Já také!“ Připojil se i král, ale v poněkud mírnější formě. Spokojil se jen s potřesením pravicí. „Musím ihned zpátky!“ vyhrkl Eomér prudce.


„No, držet tě tu násilím rozhodně nebudu!“ Thranduil byl rád, že se aspoň jednoho z nich zbaví. „Ale co bude s Oropherem?“ Eomérovi se zřejmě nezamlouvalo, že by se teď měl sebrat a odjet. „To není tvoje starost!“ pronesl rezolutně a něco ho napadlo. „A Legolas pojede s tebou!“ A budu mít od vás klid! „Otče …“ Jeho syn začal protestovat, ale umlčel ho přísným pohledem. „Bez námitek, Legolasi!“ Princ se zhluboka nadechl, ale pak přikývl. „Jak si přeješ, otče! Vyřídím jí aspoň tvoje pozdravy!“ mrkl na něho vesele. „Nic jiného od tebe ani neočekávám!“ odvětil Thranduil prostě. Samozřejmě, že kromě nich pošle také náležité dary Íriel i svému vnukovi! A nejen jim! Eówyn by se tady měla objevit oděna v mirkwoodských barvách a totéž se týkalo Noreny. Jenže ušít celou výbavu by zabralo dost času! Zachmuřil se. Pochyboval, že by Eomér, který si už s Legolasem domlouval podrobnosti odjezdu, byl ochoten ho o pár týdnů odložit.