Hora Zeleného přízraku (11 - 12)

* 11 *



Další den dopoledne pršelo a Jura z toho byl dost naštvaný. Pak musel česat třešně, do toho uzrával rybíz a tak se pocit prázdninové volnosti začal pomalu vytrácet. Wolfgang si našel brigádu v muzeu, takže to nakonec vypadalo, že na řešení záhad už moc času nezbude.
Jednou navečer ho ale Wolfgang přišel navštívit. „Víš, kdo u nás v muzeu pracuje?“ oznamoval nadšeně.
„Tak to nevím,“ odpověděl Jura. Nechtěl hádat, aby se nesekl blbě vedle.
„Ten chlap, cos o něm vyprávěl,“ referoval Wolfgang.
„Který?“ zeptal se Jura nechápavě.
„No ten, jak vylekal Babičku Mary, když vyšel z kostela. Jmenuje se Otakar Konobrž.“
„No, tak to je opravdu on. I já už měl tu čest, poznat ho podle jména. A odkud ty víš, že je to právě on. To se ti s tím pochlubil?“
„No to přímo ne. Ale chodí zásadně v tmavém obleku a nosí černou aktovku. Když se dozvěděl, že jsem odtud, tak říkal, že sem jezdí za známými a že se tady byl jednou v neděli podívat v kostele. Takže ten tvůj popis na něj docela sedí.“
„To je ale náhodička. A jak se tam k vám do muzea vůbec dostal?“
„Původně byl učitel, ale nesmí učit, protože byl zavřenej,“ referoval Wolfgang a diskrétně při tom ztišil hlas.
„To bych do něj neřekl. Myslím to, že byl zavřenej, ne to, že byl učitelem. A co medle provedl?“
„Říká se, že z politických důvodů,“ odpověděl Wolfgang stejně tiše. „Takže je to náš člověk,“ zvolal Jura, „před ním se nemusíme bát mluvit…“
„To jo, a taky umí velice zajímavě vyprávět. Zná hodně věcí a dost toho asi i prožil. Ale….“ Teď udělal Wolfgang pauzu, „…víš, co se mně s ním dneska stalo?“
„To nevím a ani nebudu hádat. Nebo? Že by znovu polekal Babičku Mary, nebo někoho z jejich rodiny.“
„No skoro. Byli jsme se podívat v Hevlicích na kostel, jsou v něm zajímavé věci. Když jsme se vraceli, potkali jsme nějakou bábu a ta, hned jak ho uviděla, tak se začala křižovat a křičet, něco jako »fekete…, fekete…«, a pak něco koktala a k tomu ještě jako »kdýž, budíž« nebo »kudýš« nebo tak nějak, nebylo jí moc rozumět.“
„To mně teda povídej. Ten chlap snad opravdu straší.“
„No někdo to tam viděl a komentoval slovy: »Co zas ta bláznivá Maďarka vyvádí«, a tím se to celé odbylo.“
„Takže křičela nejspíš maďarsky?“
„Asi jo.“
„Víš co. Já musím dneska odnýst Haburovým košík třešní. Co kdybychom se na to pana Habury zeptali. Říká se o něm, že je kosmopolita - Jura sám dost dobře nevěděl co to slovo znamená - a prý umí i trochu maďarsky. Nechceš jít se mnou?“
Wolfgang pomohl Jurovi doplnit košík a vypravili se k Haburovým. Cestou ještě Jura vyprávěl o té kostře ve vagóně, i to - jak se nakonec ukázalo - že šlo jen o pouhou napodobeninu. Zmínil se i o záhadně zastaveném vlaku, a zdálo se, že Wolfganga docela nadchl a ten se stal pro věc ještě víc zapálený, než předtím.
„Nevíte, co je to maďarsky fekete?“ zeptal se Jura pana Habury, když mu předtím předali košík chrupek.
„Hernajs kluci vy jste zvědaví,“ reagoval na otázku Habura. To znamená černý. „A proč vás to tak zajímá?“
Na to mu Wolgang vypověděl příhodu z Hevlic.
„Zopakuj mě ještě jednou, jak to ta bába asi říkala,“ vyzval pan Habura Wolfganga a ten se o to znovu pokusil.
„To vypadá jako…,“ a na chvíli se odmlčel.
„A hrome,“ pokračoval za moment. „Co měl na sobě?“
„Kdo?“
„No Otouš. Tedy jako Konobrž.“
„Jako v čem byl oblečenej?“
„Ano.“
„Myslím, že měl tmavý oblek.“
„A v ruce nic?“
„Nesl takovou černou aktovku.“
„A safryš. Neznělo to další slovo jako hegedýš ?“
„No to by mohlo bejt,“ přisvědčil Wolfgang ochotně. „Hegedűs, to je houslista.“
Černý houslista…!
Jura cítil, jak mu běhá mráz po zádech.
„Černý houslista?“ zeptal se Wolfgang nejistě.
„Pokud to ta ženská řekla nějak takhle, tak možná ano,“ přitakal pan Habura.
Následovala chvíle ticha a Jura se najednou cítil jako na jehlách. Ne, tady se už nedalo dál čekat! Nadechl se a začal vyprávět o tom, co se jim v poslední době přihodilo a asi se mu dost třásl hlas. Popsal i své zážitky z vězení pod Wšsem a nakonec přidal historku s klíči a podělanou Mary. Měl to na srdci a musel to ze sebe vyklopit. A pan Habura byl jediný důvěryhodný člověk…
„Říkáš, kostra v podzemní chodbě?“
„Ano.“
Pan Habura chvíli přemýšlel, pak najednou vstal prudce ze židle a zeptal se Jury: „Kdy musíš být doma?“
„Tak asi do osmi.“
„Tak to stihneme. Bohužel kamaráda musíš poslat domů, tři se na motorku nevejdeme.“
Zatímco se Wolfgang ubíral k domovu, pan Habura s Jurou vyrazili směrem ke Wšsu. Motocykl odstavili na Soutěskách před dopravní kanceláří, Habura si ještě půjčil karbidovou lampu a dál šli pěšky. Cestou mlčeli a Jura byl docela rád, že jdou rychle a nikde se nezdržují. Tenhle Habura se dost zajímal o přírodu, znal kdejakou kytku i brouka, ptáky poznával podle zpěvu i letu, věděl dokonce, i kde mají hnízdo - to ale nikdy nikomu neprozradil. Většina výletů s ním dopadala tak, že se plazil po loukách, případně mezích a hledal, co zajímavého tam uvidí. Když něco opravdu našel, nadšeně o tom hovořil. Říkal, že tahle oblast je velice zajímavá a jednou bude chráněná. „Až lidi dostanou víc rozumu, a začnou si vážit přírody kolem sebe,“ dodával. Stejně jako Wolfgang, navštěvoval i on často muzeum, a proto se spolu znali a nejspíš právě tam se seznámil i s tím záhadným Konobržem.
Do chodby se pustili raději přes hospodu, bylo to schůdnější. Prošli ji asi dvakrát až k místu, kde Jura s Henrym odhazovali kamení, ale žádnou kostru nenašli, ani nic, co by jí mohlo aspoň připomínat, i když lampa dávala oslnivě bílé světlo, kterému nemohly Henryho zápalky v žádném případě konkurovat. Jura si už myslel, že ho pan Habura bude považovat za lháře, či v lepším případě za velkého fantastu, když náhle spatřili na zemi něco tmavého. Vypadalo to jako kousek zetlelé látky. Jura se sehnul, aby to mohl sebrat, ale Habura ho zarazil. Chvíli na tu věc ještě svítil a podrobně to zkoumal.
„Nebudeme to brát do ruky, kdoví, co to je. Může to být jen nějaký kus hadru, ale jestli je to opravdu pozůstatek šatů, co měl mrtvý na sobě, tak ať to radši prozkoumá odborník,“ řekl a nakonec zapochyboval: „Pokud se vám kluci v tom špatném světle něco nezdálo…“
Cesta zpátky proběhla bez jediného slova a na Juru to dělalo dojem, že pan Habura o něčem usilovně přemýšlí. Sám si ale připadal jako uličník a navíc ťulpas, co měl ze strachu nějakou fantastickou vidinu a vytáhl ho kvůli tomu večer z domova…
Dlouho do noci se pak převaloval a přemýšlel nad zážitky z uplynulého dne. Bratrstvo si zřejmě někde obstaralo kostru, ať už k polekání nepřítele, nebo z nějakého fetišismu a umístili ji do sklepa. Ale proč by jí pak najednou, z ničeho nic házeli do vagónu a navíc ještě kvůli tomu poškozovali drážní zařízení? Ne, tady to muselo být úplně jinak.
A jak k té kostře vůbec přišli? Koupili ji, nebo ji někde prostě ukradli? A kde? Nejspíš v nějaké škole. Ráno se půjde ke zdejší škole podívat, z venku je do kabinetu vidět a ta plastiková kostra stojí hned za oknem, jakoby to tam měla hlídat. Byl dokonce svědkem, jak se kvůli ní nějaké malé dítě bálo okolo školy chodit.
Během dopoledne tam také zašel. Kostra stála pořád na svém místě. To, že by ji odtamtud tajně odnesli a pak zase stejně tajně vrátili, mu připadalo nepravděpodobné. Pochopitelně si ji mohli obstarat i jinde, nakonec škol je tady po okolí několik. Aby je ale všechny obcházel a nakukoval do kabinetů, na to neměl jednak čas, a všude asi taky nemají kostru umístěnou tak, aby se na ní dalo z ulice koukat. Ne, tady se ničeho nedopátrá. Zklamán odešel domů, čeká ho ještě česání rybízu a angreštu…
Odpoledne ho přišli navštívit Wolfgang s Norbertem.
„Tak, co jste tam našli?“ byla Wolfgangova první otázka.
„Ále, vůbec nic,“ odpověděl Jura skoro otráveně. „Kostra tam není, jestli ji někdo odnesl, nebo ukradl nebo co… A Habura si v tuhle chvíli nejspíš myslí, že jsem tlučhuba a podvodník.“
„A teď poslouchej, co jsem zjistil já,“ oznámil Wolfgang triumfálně.
„Tak mluv, jsem napnutej jako kšandy,“ pobídl ho Jura.
„Pan Konobrž má bratra…,“ začal Wolfgang.
„No na tom není nic až tak divného,“ konstatoval Jura, „to má kdekdo.“
„No jo, ale ten jeho bratr hrál na housle. V nějakém orchestru. Byl to prý dobrý houslista a určitý čas přímo tady ve městě bydlel. Dneska už tu nebydlí, říká se, že asi před deseti lety utekl do Západního Německa. Ten náš Konobrž zrovna seděl a prý mu to dost přitížilo.“
„Říkáš, že hrál na housle. Snad to nebyl ten černý houslista, co chodil do Hevlic strašit báby?“
„To mě taky napadlo. Ukazoval nám nějaké rodinné fotografie, byli si s bratrem velice podobní. Bratr byl tedy starší, takže vedle sebe vypadali jako rozložená matrjoška…“
„Tedy, jinými slovy,“ skočil mu Jura do řečí, „ten náš Konobrž může dnes vypadat úplně stejně, jako jeho bratr před deseti lety, než do toho Západního Německa utekl.“
„Asi jo. Tím by se i vysvětlilo, proč teď nahání tolika lidem hrůzu.“
Jura chvíli přemýšlel, a pak pokračoval: „Ale pořád mi nejde do hlavy, proč se ženské toho houslisty tak děsily. Vyšel si jen tak na procházku, je sice divné, že zrovna v lepším obleku a s houslemi, ale na tom přece není nic strašidelného. Vždyť ten jeho brácha, tedy ten náš Konobrž, vypadá úplně obyčejně a docela mi připadá, že je to normálně takovej usměvavej chlap.“
„To jo,“ přisvědčil Wolfgang.
„Leda…,“ meditoval ještě Jura. „Nebyl tedy ten houslista ňákej takovej divnej. Že by se třeba chodil koukat, jak jdou ženský na kraj lesa čůrat…“ „To by je pak mohlo vyděsit,“ konstatoval Wolfgang.
„Proč to ale neřekly?“ připojil se do debaty Norbert.
„Asi se styděly,“ rozetnul Jura tenhle problém.
„A nehonili ho třeba esenbáci nebo pohraničníci,“ zeptal se Norbert, „a on se pak na Wšsu ukrýval?“ „Pokud by ho jako chytali na hranicích a on před nimi utíkal, tak by se asi nevracel až sem, navíc pár kilometrů od místa, kde předtím bydlel“ mínil Jura. „Těžko se dá taky předpokládat, že by to bral na Západ přes Sovětskou zónu,“ jak kluci mezi sebou nazývali NDR. „To by si asi moc nepomohl.“
„No ono se tehdy dalo dostat na Západ i tak: utýct odtud do Sovětský zóny a pak přes Západní Berlín,“ vysvětlil Wolfgang.
„To jo, ale nesměli ho tam, tedy v tý Ruský zóně, chytit. To by takový člověk jel šupem domů a rovnou do basy,“ oponoval Jura.
Chvíli se ještě bavili, ale k žádnému závěru už stejně nedošli. Těch otazníků tady bylo stále ještě moc…



* 12 *


Jednou při večeři povídal táta mamce: „Tak jsem slyšel, že ta, co žije s Hostašovským, za války udávala gestapu…“
„To víš teprve teď,“ zeptala se máma udiveně, „o tom se šuškalo už před lety. Ale nikdo si to netroufl říct nahlas, každý se jich bál.“
Tím myslela Babičku Mary a toho jejího druha.
„No tehdy se to jen tak šeptalo, ale tohle je z první ruky,“ oznamoval táta. „Ten známý Haburových, co teď dělá v muzeu, bydlel ve stejné vesnici, jako ona. Za války se údajně stýkala s Němci, lezla jim do postele…“
Pak si vzpomněl, že je tady Jura, o němž předpokládal, že si stále myslí, že děti nosí čáp a proto se zarazil, i když to nebylo už nic platné.
„Oba rodiče toho pana Konobrže zahynuli v koncentráku, a prý to má na svědomí ona,“ dokončil táta vyprávění.
Tak! Jura se opět cítil celý nesvůj. Další možný střípek do mozaiky…
Škoda, že z celého klubu zůstal doma jen on sám. Wolfgang, jakmile mu brigáda v muzeu skončila, odjel i se svým bratrem k příbuzným někam do jižních Čech, Štěpán je kdesi na táboře a Henry si našel brigádu v jedné boletínské továrně. Tak ani nemá, s kým by celou věc probral.
Je to ale jasné. Babička Mary dostala Konobržovy rodiče do koncentráku a ti tam zemřeli. Po válce se z ní stala horlivá komunistka a svoji válečnou minulost se snažila ututlat. Najednou potkala Konobrže, který tohle všechno věděl a mohl mít v rukách i nějaké důkazy. Není divu, že se tak vyděsila…
Ale co ta ženská v Hevlicích, co ji polekal pak. Ta je z Maďarska nebo z jižního Slovenska, ta asi neudávala. Ne, to s tím nesouvisí; ta se zase lekla, protože si myslela, že se vrátil ten černý houslista, co se na ni chodil dívat, když si odskočila…
Nebo…? Že by Babička Mary už dřív potkala i Konobržova staršího bratra. To se klidně mohlo stát, vždyť tady bydlel. Ten ale utekl za kopečky, tak jí škodit nemohl.
Možná, že si žila pěkně v klidu, a teď najednou tohle – tedy Otakar Konobrž. Jak to ale všechno souvisí se Wšsem a s Bratrstvem?