Hora Zeleného přízraku (10)

* 10 *

Hned druhý den ráno se Jura vypravil za Wolfgangem a Norbertem. Jinam ani jít nemohl, Štěpán právě trávil prázdniny někde u příbuzných a Henry byl taky mimo město.
Ale ani tady nebyl úspěšný. Oba se právě chystali na vlak.
„Jedu si zajistit brigádu,“ oznámil Wolfgang, „ale v poledne se vrátím.“
„To je v háji,“ komentoval tu skutečnost Jura zklamaně, „no co se dá dělat.“
Pak chvíli přemýšlel a nakonec dodal: „Mohl bys mi ještě honem půjčit kroniku.“
Wolfgang mu ji ochotně podal. Kroniku si vedli od doby, kdy objevili Wšs. Na její tvorbě se podíleli všichni, Štěpán do ní maloval obrázky, ostatní vymýšleli texty a uložená byla v Clubu.
„Dík,“ řekl Jura, spěšně do ní nahlédl a po necelé minutě ji vrátil.
„Odbyls to nějak rychle,“ konstatoval Wolfgang Jurovo počínání, „nechceš si ji ještě nechat.“
„To je dobrý. Co jsem hledal, to jsem našel,“ odmítl zdvořile Wolfgangovu nabídku, chvatně se rozloučil a vydal na cestu k domovu. Potřeboval se ještě stavit v elektroprodejně a koupit monočlánky, protože velká válcová baterka, kterou měli doma, už skoro nesvítila. Musel to vzít i trochu oklikou; v žádném případě nechtěl jít blízko místa, kde bydlí Dana. Ten včerejšek mu úplně stačil. Je jasné, že mu dává košem. No počká přes prázdniny, ty bude Dana stejně trávit asi někde mimo, a pak se pokusí celou věc nějak napravit. Vzdávat to rozhodně nebude…
V Elektře měli zavřeno – dovolená a Jura z toho byl pěkně naštvaný. Kdyby to věděl dřív, tak mohl aspoň říct Wolfgangovi, aby sehnal baterky cestou. Když teď pojede poledním vlakem, vrátí se až odpoledne a to už je nebezpečí, že Wšs bude hlídaný. Takže: nejdřív zas až zítra, a to ještě, když to dobře dopadne.
Doma si sedl do křesla a začal znovu o všem přemýšlet. Co potřeboval zjistit, zjistil. V kronice byly pečlivě nalepeny jak oba dopisy, které jim poslalo Bratrstvo, tak i průklep dopisu, který poslali oni jim. Skutečně ho tehdy, jak se ráno ujistil, zakončili slovy V šest v práci! Nikoho v tu chvíli nenapadlo, že ti týpkové mohou být i politicky nebezpeční a udělají z toho hned „zesměšnění dělnického pozdravu“. Ale představa neupraveného zarostlého chlápka, který referuje ředitele gymnázia, o tom, jací lidé se chtějí po prázdninách na jeho školu vetřít, ta mu nějak neseděla, stejně jako případný umatlaný poloanonym. Zvlášť, když něco podobného nezabralo ani na ředitele místní devítiletky a po zralé úvaze dopis, původně adresovaný nejspíš Daně, hodil do koše. Akorát v její rodině to asi způsobilo rozruch, ale to se snad časem srovná…
„Hlavně, jestli kvůli tomu nakonec doma nedostala,“ napadlo ho ještě a dost by ho mrzelo, kdyby k tomu skutečně došlo.
A co si o tom všem myslet? Nejpravděpodobnější je Wolfgangova teorie o partě místních kluků, mezi něž patří i přihlouplý Pepýk Potočný, který zároveň zprostředkovává vazby s rodinou prdlé Marusji a o všem je informuje. Tedy i o tom, jak byli s Henrym zavřeni ve sklepě, o tom, jak jim ukradli klíče, i o dopise, který dostali jako odpověď. Tam se taky dobře vědělo o dopise, který dostala Dana a který se nakonec ocitnul v rukách samotného ředitele školy. Tak se aspoň dalo usuzovat z Timurova chování. Z Timurových otázek bylo rovněž zřejmé, že se u nich doma velmi dobře ví, že Jura nebyl přijat na školu. To znamená, že za tím jeho dodatečným nepřijetím mohl klidně stát někdo z jejich rodiny. Nakonec se o nich říká, že mnoha lidem uškodili a právě Tyliškovi, se svým politickým profilem, pro ně mohli být vhodným terčem. A to zvlášť v téhle době, kdy se všechno začíná trochu uvolňovat a takoví jako oni, pomalu ztrácejí pozice. Proto se můžou snažit ještě honem něco urvat…
Dopis Daně nebo jejím rodičům pocházel zřejmě ze stejné dílny, jako ty dva dopisy, co poslalo Bratrstvo do klubu. Aspoň na první pohled to tak vypadá. Proč by ale Bratrstvo mělo zájem na tom, aby se u Dany zdiskreditoval…?
A kdo vůbec o nich dodával Bratrstvu informace. Ti byli přece o dost starší, a chodit do jedné školy s Pepýkem – pokud tedy má s Bratrstvem vůbec něco společného – taky neměl nikdo z jejich klubu tu čest. Zbývali jedině Timur a prdlá Marusja. Ti mohli vědět víc, než si dokázal Jura i jeho kamarádi připustit. Vybavil si, jak často se o přestávkách bavili o Wšsu i o svých plánech a nedávali pozor, kdo je poslouchá. Když bylo hezké počasí, museli navíc o hlavní přestávce korzovat před školou a tam se všechny třídy většinou ještě promíchaly. Pochopitelně je mohl poslouchat a následně dodávat Bratrstvu informace i někdo jiný, ale vypadalo to, že se všechny nitky sbíhají u prdlé Marusji a její rodiny.
Ale proč ten dopis Daně? Že by si chtěli jeho likvidaci pojistit zhoršenou známkou z chování? Jedině snad to. Navedli tedy Pepýka, aby něco napsal, všechny ty dopisy dělají dojem, jako kdyby byly od něho. Ale jaktože vůbec věděli o Daně? Pravda, občas si kvůli ní do něj někdo z kamarádů dloubnul…
Škoda, že tady není nikdo z kluků. Mohli by si o tom povídat, vždycky je dobré, aby k tomu vyslovil svůj názor i někdo jiný, někdo, kdo se na věc dívá z jiného úhlu pohledu.
A proč se Babička Mary tak lekla toho Konobrže a proč panu Konobržovi, když to jméno zaslechl, zamrzl úsměv. Těch záhad tady je pořád nějak moc.
Polední vlak pochopitelně Jurovi ujel. Aby se náhodou nemusel potkat s Danou, vzal to na nádraží oklikou a nestihl to. Co problémů s tím už měl. Kdyby tak za to mohl prdlou Marusju a všechny z její rodiny aspoň pořádně nakopat. Ale opravdu pořádně a bez lítosti…!
Další vlak jel až za dvě hodiny. To už radši vyšel z domova dřív, aby se pojistil. Tentokrát to dopadlo dobře, monočlánky taky sehnal, tak jen zbývalo přesvědčit Wolfganga a Norberta, aby se s ním zítra ráno vypravili na Wšs. Což o to, na tu cestu do podzemí by si troufl i sám, ale na kostru potřeboval svědky.
„Ahoj, odkud cestuješ,“ ozvalo se nad ním, když se podvečerním vlakem vracel. Byl to pan Habura, jel z denní směny a přisedl si.
„Ale, byl jsem se jen tak projet,“ odbyl ho Jura, ale vzápětí mu došlo, že právě teď je vhodná příležitost, něco od něj vyzvědět. „Chtěl jsem se jen zeptat. Když zastaví před Soutěskou nákladní vlak, který jede z vrchu, jako se stalo o té vaší noční, co jste nám vyprávěl, kde by měl asi konec?“ osmělil se.
„To záleží na tom, jak by ten vlak byl dlouhý,“ odpověděl pan Habura. „Proč tě to zajímá?“
„Ale jen tak,“ nechtěl Jura uvádět žádné podrobnosti. „A konkrétně ten vlak v tu noc z neděle na pondělí…“
„Tak to byly prázdné uhláky, ty mívají okolo pěti set metrů, někdy i víc. Jak byl konkrétně dlouhý v ten den, to už si přesně nepamatuji, ale myslím si, že to bylo taky nějak tak. Ostatně, zítra mám noční, můžu se podívat do žurnálu.“
„Když takový vlak zastaví před Soutěskou, tak poslední vozy stojí až v Hevlicích na zastávce,“ konstatoval Jura.
„Ano, to určitě. A občas k tomu i dojde.“
„To znamená, že v takovém případě musí stát kus vlaku pod nadjezdem před Hevlicemi,“ zauvažoval Jura.
„Pochopitelně.“
„A ten vlak v tu neděli jel kam?“
„Jak jsem říkal, byly to prázdné uhláky, to jsou vozy po uhlí. Vlak skončí na některém nádraží na Mostecku a vozy na důlních vlečkách, kde je znovu naloží. A proč to chceš vědět?“
„Ale nic. Jen mě tak něco napadlo. Ale to není důležité,“ snažil se Jura celou věc zahrát do autu.
Pak se ještě zeptal: „Mohl by se vůz z tohodle vlaku během týdne dostat zpátky do Kanice naložený uhlím?“
„To by klidně mohl a dalo by se to i zjistit. O všech vozech se vede evidence. Ale jestli si chceš hrát na Sherocka Holmese a vypátrat tu kostru, tak na to klidně zapomeň. Zjistili, že to byl jen skelet z umělé hmoty. Takový, co se používá na školách při hodinách přírodopisu. Někdo si zkrátka usmyslel, udělat kanadský žert…“
Jura se chtěl ještě na něco zeptat, vlak ale mezitím vjel do nádraží a oba museli vystoupit.
Cestou domů pak už jen přemýšlel o té kostře. Možná, že i ta pod Wšsem byla jen umělá a nastražili ji tam, aby polekali případné vetřelce. Ve škole taky jedna taková byla, kluci s ní občas zkoušeli strašit holky, ale žádné valné účinky to nemělo.
A kde se dá tahle kostra vůbec koupit? A kolik asi může stát?