Hora Zeleného přízraku (13)

* 13 *

„Tak co kluci, jak se těšíte na chmel,“ řekl strejda Bohdan na uvítanou, když si tam Jura s Wolfgangem přišli, každý pro košík meruněk.
„No uvidíme, necháme se překvapit,“ odpověděl Jura jako první. Popravdě řečeno, moc se mu tam nechtělo, určitě tam taky pojede ta kráva, prdlá Marusja. Patřilo to ale ke škole a bude to nakonec aspoň nějaká změna.
Události posledních dnů teď nabraly trochu jiný směr. Ředitel gymnázia náhle odešel na nějakou vyšší funkci a na jeho místo nastoupil kdosi jiný. Ten se ale znal s panem Konobržem, prý spolu studovali. Když se od něj dozvěděl o Ju­rovi, všechno ještě jednou přezkoumal. Při tom dospěl k závěru, že dodatečně zrušené přijetí na školu není ničím podložené; jednalo se prý jen o jednostrannou akci jeho předchůdce. Kromě dopisu rodičům neexistoval k té věci žádný jiný doklad, proto to smetl se stolu a Jura mohl po prázdninách na školu nastoupit. K velké úlevě rodičů i je­ho samého…
„Natrhejte si kluci ještě pár blum,“ vybídl je strejda před odchodem. Blumky byly dobré, maminka z nich mohla udělat knedlíky, ty měl Jura strašně rád, proto nabídku neodmítl a Wolfgang se k němu přidal. Když je česali, objevil se zrovna pan Habura. O čem se strejdou hovořili, kluci nemohli slyšet, ale při návratu ze zahrádky, zaslechli, jak Habura říká: „Tak si představ, co mně tuhle Otouš povídal. On mu ten jeho brácha Kryštof pořád leží v hlavě.“
Jura zbystřil pozornost. Nebyl důvod odcházet, museli blumy ještě do něčeho přesypat, pak pěkně poděkovat, rozloučit se a to právě v tuhle chvíli nešlo. Zůstali tedy stát a tvářili se, jakoby pozorovali okolí. Jura měl nastražené uši, jen aby mu nic z toho, o čem tady bude řeč, neuniklo.
„Nechce uvěřit tomu, že utekl,“ pokračoval pan Habura. „Ne, že by to neměli oba v úmyslu, zvlášť když viděli, jak to tady vypadá, ale nějak k tomu nebyla vhodná příležitost. Otouš seděl za velezradu, a Kryštof…“
Na chvíli se odmlčel a pokračoval: „Otouš mi taky řekl, jak mu Kryštof v jednom dopise napsal, že tady potkal někoho z je­jich vesnice, někoho koho oba velice dobře znají, spíš tedy z té horší stránky. Taky mu napsal, že ten dotyčný, nebo dotyčná - to neuvedl - se tady výborně zabydlel a velice dobře přizpůsobil novým podmínkám…“
„Kluci, tak už jste hotoví?“ přerušil náhle strejda Haburovo vyprávění.
„Už jsme a děkujeme,“ zakřičel Wolfgang za oba.
Bylo vidět, že se je strejda snaží rychle vypakovat, aby snad neposlouchali něco, co se pro jejich uši příliš nehodí. Jura přemýšlel jak to udělat, aby Habura ve svém líčení pokračoval a zároveň, aby se tady mohli ještě chvíli zdržet a vyslechnout to až do konce. Jestli tedy vůbec ještě nějaký bude.
Celé to zachránil překvapivě sám Habura, když se jich zeptal: „A co vy? Co jste vypátrali?“
„No nic nového,“ uchopil hned Jura hozenou udičku, „od toho našeho společného neúspěšného výletu vlastně nic, nebo aspoň nic, o čem byste nevěděl.“
Wolfgang mu přitakal a oba toho využili, aby se mohli ještě chvíli pozdržet a případně něco dalšího dozvědět.
„No já to nedopověděl,“ pokračoval Habura. „O kom byla teď řeč, to je ti snad jasné,“ řekl směrem ke strejdovi a ten přikývl.
„To už byl Otouš zavřenej, ale o tom, že Kryštof utekl, nebo tedy, že měl utýct, ještě nevěděl, když se mu zdály, dvě noci po sobě, zvláštní sny. Nejdřív to bylo o rodičích, kteří zahynuli v koncentráku. Ti se mu ve snu objevili a pronesli krátkou větu: »Poslala ho za námi«. Nic víc.
Následující noc se mu pak zjevil bratr celý v bílém, nic neříkal, jen ukázal směrem nahoru.“
Jura cítil, jak mu po celém těle běhá mráz. Něco takového…
„A potom, teprve za nějaký čas se dozvěděl,“ pokračoval pan Habura, „že bratr měl odejít přes hranice.“
Chvíli všichni mlčeli, zdálo se, že každý o něčem přemýšlí a jen nevědí, co říct.
„O tom černém houslistovi jsem mu raději zatím ani neříkal, nechtěl jsem nějak dál působit na jeho city…,“ doplnil Habura ještě.
„A jak to vlastně s tím černým houslistou bylo,“ zeptala se teta, která si k nim mezi tím taky přisedla.
„No jak? On se údajně zjevoval i v době, kdy už měl být Kryštof za hranicemi. Nebo tedy, když se to o něm začalo říkat. Protože ho tady skoro nikdo neznal, nedávalo se to nijak do souvislosti. Aspoň ne mezi lidmi. Když se ta fáma o černém houslistovi po Hevlicích rozšířila, nařídili udělat policejní zátah. Asi si někde mysleli, že přes hranice neutekl, ale že se tady někde ukrývá. Při tom zátahu se na nic nepřišlo, tak aspoň udělali ve vesnici osvětovou přednášku, zaměřenou proti bludům a pověrám. Tetky, které s tím přišly jako první, byly prohlášeny za poblázněné; nejednalo se nakonec o žád­né intelektuálky a nikdo si na nich nic vzít nemohl…“
Tohle bylo doopravdy silné kafe. Jura o takových věcech sice už slyšel, ale bral je víceméně s rezervou. Považoval to za pozoruhodné, ale připadalo mu, že v reálném životě, aspoň v tom jeho, se nikdy nic podobného stát nemůže.
Pak řeč zavedli jinam. Vypadalo to, že se už o ni­čem zajímavém mluvit nebude, proto se kluci rychle rozloučili a vypadli.
„Tak co na to říkáš,“ zeptal se Jura Wolfganga, když byli venku. „Ty sny a tak…“
„Je to dost zvláštní…“
Chvíli šli potichu, ale najednou si Wolfgang vzpomněl: „Moje babička vyprávěla, jak byla v nemocnici a měla tam jednou v noci divný sen. Zdálo se jí, že je na nemocničním pokoji, přesně na tom, na kterém doopravdy ležela. Do pokoje vstoupil chlap v bílém plášti, strašně vysoký, měřil možná přes dva metry, postavil se nad postel jedné paní a začal nad ní všelijak rozkládat rukama. Ráno se babička dozvěděla, že v noci ta paní umřela…“
„Hu,“ zatřásl se Jura, „tak dneska se budu asi doopravdy bát.“
„To ale ještě není všechno,“ pokračoval Wolfgang. „Stejný sen se zdál všem, co tam s ní na tom pokoji ležely!“
„Nebyly tedy vzhůru a nepřišel tam k tý paní doktor?“ zapo­chy­bo­val Jura.
„No, to je taky napadlo, ale žádnej, tak vysokej doktor se v tý nemocnici nevyskytoval, to si ženský ověřily. Byl to opravdu jen sen.“
„Tak to mě tedy vyděsilo. Já asi dneska v noci nepůjdu raději vůbec spát,“ prohlásil Jura a cítil, že se skutečně začíná bát. Při tom si vzpomněl, že i jemu se několikrát zdály sny, jejichž motiv se uskutečnil až následně. Jednou se připravoval na nějakou písemku a tu noc před tím, než ji měli psát, se mu zdálo, že učitel onemocněl. Takový sen mu v dané situaci připadal pochopitelně krásný, horší pak bylo ranní probuzení. O hodině ale skutečně přišel do třídy suplující učitel a písemka se nepsala.
Tady to asi doopravdy někdy funguje, potíže je jen v tom, že se nedá dopředu určit, který sen nám něco předpoví. Kdosi se mu jednou pokoušel vysvětlit, že čas v našem životě plyne jedním směrem pouze zdánlivě: ve skutečnosti je to jen další, čtvrtý rozměr, v němž se dá cestovat oběma směry stejně, jako se dá chodit nebo jezdit po cestě tam a zpátky, či lézt po tyči nahoru a dolů; pouze naše smysly nám to v případě času neumožňují. Jsou ale lidé, kteří tu schopnost mají, stejně tak i každému z nás se může přihodit, když bude v mimořádném duševním rozpoložení, že se v čase posune někam jinam a pak se zase vrátí. Blízko k tomu můžeme mít i ve spánku, kdy náš mozek pracuje poněkud odlišně, a proto události, které se nám ve snu zobrazí, mohou být nejen dojmy z toho, co jsme už reálně prožili, ale i z toho, co teprve prožijeme.
„Stavíme se ještě v Clubu, navrhl Jura, něco jsem si dal do souvislostí, ale nechci to říkat tady na ulici.
Když byli v na místě, posadil se na židli a spustil: „Napadlo mě, že by to mohlo být i takhle. Babička Mary za války udávala a pár lidí se kvůli ní dostalo do koncentráku. Mezi nimi i rodiče bratrů Konobržů. To je holý fakt. Válka skončila, jeden z těch dvou bratrů se odstěhoval sem, a ejhle, koho nepotkal…?“
„Babičku Mary!“
„Přesně tak. Akorát, že v té době to ještě nebyla bába, ale mladice, i když asi pořád stejně hnusná. Vypadala asi tak, jako dneska Marusja. Jestli z něho dostala strach, aby to na ní neprásknul, nebo jestli jí dokonce vyhrožoval, to se asi už nikdo nikdy nedoví. To ovšem není až tak podstatné. Ona ale dospěla k závěru, že se ho musí za každou cenu zbavit, a to i kdyby ho měla zabít. To taky nejspíš udělala, nebo si na to někoho zjednala, měla nakonec známé. Toho bratra, jmenoval se myslím Kryšpín nebo tak nějak…“
„Kryštof,“ opravil ho Wolfgang.
„Dobře,“ pokračoval Jura. „Tak toho Kryštofa nakonec zamordovali, a mrt­volu uklidili do sklepa pod Wšsem. Mysleli, že je bez­pečně ukrytá a že ji tam nemůže už nikdy nikdo objevit. A vy­pustili do éteru fámu, že utekl přes hranice. Měli dost vysoké postavení i dost známých k tomu, aby se jim podařilo něco takového vytvořit.
„A co ten černý houslista, jak strašil ty báby?“ zeptal se Wolfgang.
„No to je záhada. Připusťme tedy, že ten zamordovaný Kryštof skutečně začal strašit. Kdesi jsem slyšel, že mrtví se krátce po smrti občas ještě snaží nějakým způsobem komunikovat se svými blízkými, které opustili, případně i se svým okolím. Vždycky jsem to považoval za hloupé babské kecy. Ale, co když…? Taky se říká, že straší většinou ti, co zemřeli nějakou násilnou smrtí. A to by tady odpovídalo. Ale, pak co na to ta Mary…?“
„No,“ pokoušel se Wolfgang rozvíjet dál teorii, „ona přece nemusela vůbec vědět, že ten Kryštof hraje v orchestru na housle. Znala ho jako mladého a pak ho uviděla až tady a to zrovna nemusel mít v ruce housle, ani nemusel být v tmavém obleku. A jako správně materialisticky myslící soudružka považovala fámu o čer­ném houslistovi, pokud se k ní tedy vůbec kdy donesla, jen za nějaké výmysly poblouzněných vesničanů a rozhodně už ji nemusela dávat do souvislosti s ním. Horší než černý houslista jsme byli my, když jsme začali chodit na Wšs.“
„Vidíš, napadlo mě zrovna to samé, co tebe,“ doplnil ho Jura. „Navíc, my jsme si nedávali pozor na hubu, normálně jsme se o tom ve škole o přes­­távkách bavili, takže každý ve třídě mohl o Wšsu vědět. Tedy i Marusja a Timur. Ti to pak řekli doma, nevím sice, proč museli všechno vyzvonit. Do toho je přece všem rodičům pendrek…“
„Třeba mají doma trochu jiné zvyky,“ usoudil Wolfgang.
„Třeba,“ dal mu za pravdu Jura a pokračoval: „Kdybychom vlezli do podzemí a pozůstatky mrtvoly objevili, byl by to pochopitelně skandál. Bylo proto nutné, nás odtamtud za každou cenu vyhnat. Sehnali si proto několik ostrých hochů, a ti nás měli postrašit.“
„Takže ti z Bratrstva mohli být taky zrovna tak dobře »od nich«,“ usoudil Wolgang.
„Teoreticky mohli,“ namítl Jura, „ale podle toho, jak amatérskou práci odvedli, když nás přepadli, tak si myslím, že spíš ne. Já bych se přikláněl k názoru, že to byl někdo z Pepý­kova okruhu. Hra se jim líbila a Babička Mary s tím svým druhem je ještě hecovali. Nakonec, když jsme byli v tom sklepě zavření, byla tam s nimi nahoře nějaká ženská. Mary to být nemohla, ta by nikdy nedovolila, aby nás zavřeli právě tam. Spíš to byla Marusja. Prostě: věděli, že nás odtamtud musí vypudit, ale nevěděli, že nás za žádnou cenu nesmí zavřít do toho sklepa.“
„I kdyby byli, jak jsem říkal »od nich«,“ oponoval teď Wolfgang, „stejně by taky nemuseli o té kostře v pod­zemí vůbec vědět. Já osobně si myslím, že o tom zabitém bratrovi věděli jenom Mary s tím děd­kem, co s ním žije a pak už nikdo jiný.“
„Já si to právě taky myslím, ale jak by jim Mary, nebo ten dědek, vysvětlili, proč nás odtamtud musí vyhnat? Žádný rozumný důvod tady přece neexistoval. Pokud by naopak likvidace Kryštofa Konobrže byla akcí nařízenou z vyšších míst, tak by se mrtvoly zbavili jinak. Třetí možnost, že Konobržova likvidace byla nejprve soukromá a teprve později ji legalizovali, mi připadá dost nepravděpodobná. Pokud bychom ji připustili, tak si myslím, že by nejspíš už dávno mrtvolu z podzemí buď vytáhli, nebo by se přístup do podzemí nějakým způsobem zabezpečil. Třeba by ho dali pod nějakou záminkou zazdít. Takhle, s tím Bratrstvem mně to připadá dost překombinované a je to skutečně jen řešení z nou­ze. Můj názor je ten: oni to zkusili s někým, kdo nemá příliš velký rozhled a bude jednat spíš z pozice síly a navíc nebude o ni­čem moc přemýšlet. Důsledek toho byl, že Bratrstvo, nebo aspoň ti z Bratr­stva, co nás tam zmlátili, to dokonale zpackali. Místo toho, aby nám zabránili mrtvolu objevit, tak nás k ní skoro dovedli. Proto ta Mary v ne­děli tolik vyváděla.“
„A kdo jí to mohl říct?“ položil otázku Wolfgang.
„Někdo asi přišel hlásit splnění úkolu. Kdoví, jak to tam u nich doma chodí. Když věděli o Wšsu…
Buď tam s nimi byla Marusja, nevíme přece, komu patřil ten ženský hlas…“
„Myslíš, že by Marusju jen tak, mir nichts dir nichts na noc pustili,“ zapochyboval Wolfgang. „Navíc s ta­ko­vými odpudivými zjevy.“
„No, ona není odpudivá o nic míň. Ale asi máš pravdu, přitakal Jura“. „Ten ženský hlas tedy patřil nejspíš někomu jinému. Ale někdo tam musel už ráno před osmou podat hlášení. Buď praštěnej Pepýk, nebo má někdo z těch, nejméně dalších dvou týpků na jejich rodinu nějakou vazbu. Ten cambus tam u nich v neděli ráno a ty ukradený klíče v ru­kou Babičky Mary, tomu naprosto jasně nasvědčujou.“
„Co ale mohla dělat Mary s tvejma klíčema před kostelem?“
„To se mě ptej? O tom jsem už taky několikrát přemýšlel. Nešla mě nakonec zamordovat taky? Když někdo někoho jednou zavraždí, tak je pak schopen i dalších vražd. Aspoň se to říká. A navíc mohla od Marusji docela dobře vědět, že jsem sám doma, ve škole jsem o tom přece mluvil.“
„No já si spíš myslím, jestli jim ty klíče opravdu jen nezabavila,“ rozvíjel teď svou teorii Wolfgang, „a dala si je do kabelky, aby je v pon­dělí odevzdala na národním výboru.“
„Já bych to sice doma pořádně schytal, nicméně až by se ptali, kdo je ten poctivý nálezce, tak by řekli, že Babička Mary…“
„Jak bys jí dokázal, že ti ty klíče ukradli. Prostě ti někde vypadly z kap­sy a ona je našla a poctivě odevzdala.“
„No vidíš, to mě nenapadlo,“ zamyslel se Jura a vzápětí dodal: „Ale teď jsem si ještě na něco vzpomněl. Když nás tam mlátili a mně vytáhli z kapsy klíče, tak jeden povídal tomu druhému: »Nám stačí ty klíče, ty se nakonec taky ještě můžou hodit«.“
„Takže tím chceš říct, že u vás doma chtěli něco najít?“
„No, já to vidím spíš tak, že chtěli něco ukrást, třeba tranzistorové rádio, nebo fotoaparát a tak. Co by u nás doma hledali? Kostru měli pod kontrolou, i když o tom možná ani nevěděli…“
„Pravděpodobně vůbec nevěděli,“ doplnil ho Wolfgang.
„No to je asi fakt,“ dal mu za pravdu Jura. „Ale, ať už to je tak nebo tak, v téhle situaci bylo nutné, za každou cenu odstranit tu mrtvolu z podzemí. Napadlo je, hodit ji do vlaku, tak, aby odjela někam daleko. Bylo ale zapotřebí, vytipovat takový vlak, co veze jen prázdné otevřené vozy a tady to vypadá, že postupovali dost profesionálně.“
Na chvíli se zarazil a po krátké odmlce pokračoval: „To jim musel tedy radit někdo od dráhy, někdo, kdo moc dobře věděl, kdy takový vlak pojede, i co dělat, aby ho zastavili. Kdyby tu kostru házeli do vlaku za jízdy, tak by jim mohla docela dobře spadnout mezi vagóny, a to by byl průšvih, až by ráno ležela na kolejích. A tvrdit, že někoho v noci přejel vlak a do rána z něj zbyla jen kostra! No to by jim snad nesežral ani samotný Pepýk.“
„No ten možná ano a snad taky Timur,“ zauvažoval, spíš z le­grace, Wolfgang. „Blbí jsou na to dost oba. No ale teď beze srandy. Hostašovskej je prej tajnej a ti mají určitě k dispo­zici jak jízdní řády nákladních vlaků, tak i někoho, kdo se vyzná v růz­ných věcech. Třeba i v tom, jak zastavit vlak…“
„Myslíš,“ položil Jura otázku, spíš řečnickou. „Ale vezmi v úva­hu, že měli strašně málo času. Vlastně ani ne celý den. Navíc to byla, jak si myslíme, akce spíš soukromá. A že by byl ausgerechnet Hostašovskej na tyhle věci odborník? Nebo snad dokonce Babička Mary? Ne to se mi nezdá.“
„Tedy v tom s nimi musel jet někdo od dráhy.“
„Přesně tak.“
„A napadá tě někdo?“
„Ne, nikdo. Kromě Habury na dráze ani nikoho neznám. No nic, půjdeme dál. Kostru hodili do vlaku, a ta odjela do dolů. Měli ale smůlu. Namísto, co by se dostala někam na Slovensko, s čímž možná počítali, tak se vrátila zpátky. Tedy skoro. Byl z toho hroznej poprask, ale Hostašovský už měl dost času, zaonačit to tak, aby ji prohlásili za umělou a pak ji někde nechat tajně zlikvidovat.“
„No to mohli ale předtím udělat taky,“ namítl Wolfgang.
„To sice mohli, bylo by to ovšem, mnohem těží. Kdyby v pon­dělí ráno přitáhl do práce plný pytel něčeho, byl by asi dost nápadný a těžko by mohl tvrdit, že byl na houbách, nebo že v tom má svačinu. A aby si ji donesli domů…?
A takhle to bylo oficiální. Teď se s ní mohl pohodlně ve své kan­ce­láři, nebo kde pracuje zamknout, rozebrat jí a po částech někam odnosit. Při tom mohl v klidu někde sehnat kostru umělou a tu pak všude ukazovat.“
„Stejně je to hnusné, když se takhle bavíme o po­zůstatcích člověka,“ namítl Wolfgang.
„Hnusné to sice je, ale on je život bohužel i takovej. Jsou i lidi, co na to ohledy neberou.“
Pak oba chvíli mlčeli. Ticho prolomil Wolfgang, když dodal: „Ale jak s tím souvisejí ty tvoje problémy ve škole. To neměli dost starostí sami se sebou a s tou kostrou?“
„Nad tím jsem taky přemýšlel,“ odpověděl Jura, „a ne­vím. Buď to bylo připravený už předtím, tedy zároveň, nebo sko­ro zároveň s těmi dopisy, co nám přišly a jelo to jaksi nezávisle…“
Teď se Jura zamyslel, skoro se zdálo, že je duchem někde mimo.
„Nebo…!“ řekl potichu: „ Ty problémy nastaly přece až potom, když jsme byli s Henrym na Wšsu zavřeni. Třeba mě chtěli, jako korunního svědka zlikvidovat taky. Hodili by mě do řeky, případně pověsili na nějakém stromě, napsali by za mě dopis na rozloučenou, v psa­ní dopisů jsou ostatně dost zběhlí. A všude by se říkalo, že jsem to udělal kvůli tomu, že mě ne­vzali na školu nebo proto, že mně jedna holka dala kopačky…“
„Hu. Ty o tom mluvíš, jako o chlebu. Jako by se nechumelilo,“ otřásl se Wolfgang.
„Já bych jim to ale nedaroval. Já bych je pak chodil strašit…“
„Prosím tě přestaň,“ rozhodl se Wolfgang tohle téma ukončit. „To co jsi teď říkal, to si musíme nechat stejně jen pro sebe, protože nemáme na nic důkazy. Nějaké sny…? Černý houslista, který pod Wšsem strašil…? Ještě by nás nechali odvýzt do Beřkovic. A při tom jsme stejně nezjistili, jestli teď už vůbec můžeme v klidu na Wšs chodit. Co je s Bra­trstvem? Odtáhli, nebo tam zůstali? To vlastně do týhle chvíle nevíme.“
„No, to je těžká otázka,“ pokusil se Jura nalézt odpověď. „Svůj úkol vlastně splnili, tak tam už nejsou potřeba. Ale možná, že se jim na Wšsu zalíbilo a budou tam chtít zůstat. A na­víc, sama Babička Mary jistě neměla zájem, abychom si mysleli, že to celé bylo kvůli kostře, kterou tam vlastně kromě nás dvou, tedy Henryho a mě, nikdo jiný nemohl vidět, ale opravdu jen kvůli té tlupě…“