Hora Zeleného přízraku (9)

Nečekané setkání, při kterém Jura způsobí trapas. Ale dozví se i zajímavé věci, které by mohly s jejich případem souviset.
» autor: Zdeněk Farkaš
* 9 *

Navečer šel Jura s mamkou za strýčkem Bohdanem. Když tam přišli, měl zrovna návštěvu.
„Jen pojďte dál,“ zvala je teta, „pana Haburu znáte a s ním je tady ještě jeden jeho kamarád. S tím byste se měli taky seznámit, je to velice zajímavý člověk.“
Strejda se svými hosty seděl na terase za domem a o něčem se živě bavili. Jakmile Jura spatřil Haburova nového známého, který se navíc ještě potutelně usmíval, bylo všechno v háji. Náhle se mu vybavily zážitky z předminulé neděle a to už se musel, ať chtěl nebo nechtěl, dát do smíchu. Kamarád pana Habury nebyl totiž nikdo jiný, než ten tajemný pán od kostela. Teď na sobě sice neměl tmavý oblek, byl oblečen spíš sportovně, v plátěných kalhotách a barevné košili s krátkým rukávem, no představa, jak právě tenhle člověk vyděsil Babičku Mary tak, že ječela jak prase před porážkou a při tom se jí ještě něco stalo…¨
Ne, to se prostě nedalo vydržet!
Všichni na něho káravě pohlédli a zdálo se, že maminka je tím dost zaskočená. Trapnou situaci zachránil sám tajemný muž, který jediný znal pravý důvod Jurova chování a začal se smát taky.
„My už se známe,“ řekl, vstal a poplácal Juru po rameni.
Nezdálo se, že by na někoho jeho gesto zabralo, spíš to všichni považovali jen za pokus, celou věc taktně ukončit.
Pak si potřásli rukama s Jurovou maminkou, které se představil jako Konobrž a následně podal ruku i Jurovi.
„Co to bylo za ženskou?“ zeptal se přitom.
„Ba…, totiž, paní Čitová,“ řekl Jura, stále ještě trochu zaražený z toho faux pas, kterého se před chvíli, z větší míry bezděčně, dopustil.
Najednou se zdálo, že vyslovením toho jména vyvedl pana Konobrže poněkud z míry. Veselý výraz z jeho tváře se vytratil, a Jurovi připadalo, že se i dost zachmuřil.
„A ty klíče?“ zeptal se, ale už neměl ten vesele zabarvený hlas jako předtím.
„Jo, to je všechno v pořádku, ty už jsem vrátil,“ odpověděl Jura na položenou otázku. Přece tady nebude říkat, jak to všechno doopravdy bylo. Zrovna před mamkou a navíc v téhle, pořádně husté atmosféře.
„Vy už jste se někdy viděli?“ zeptala se maminka udiveně, když slyšela, že se spolu baví jako staří známí.
„Jistě,“ řekl pan Konobrž, „a je to taková legrační his-torka.“ Při tom se usmál, ale na tom pousmání bylo jasně vidět, že je spíš nucené, než spontánní.
Jestli to mámě stačilo na uklidnění, Jura nedokázal odhadnout. Teta donesla čaj a štrúdl, dospělí se začali bavit o všem možném a Jura, kterému teď stále víc docházela nevhodnost jeho předchozího chování, se cítil dost trapně a taky se začínal pomalu nudit.
„A co v práci,“ nahodil strýc Bohdan nové téma rozhovoru otázkou, určenou panu Haburovi. „Jak ti jezdí vlaky?“
„Teď to docela šlo, ale minulý týden, minulý týden, ten byl tedy pěkně divoký,“ odpověděl pan Habura. „To jsem měl z neděle na pondělí noční. Bylo asi po druhé hodině, od vrchu jel náklad, chtěl jsem mu dát na volno, no když jsem vzal za páku, ta se z ničeho nic vymrštila a zasekla. Myslel jsem si, že se přetrhl drátovod. Ještě, že mi to nevyrazilo zuby. Z druhé strany se blížil nákladní vlak naložený uhlím, ty dva vlaky u mě měly křižovat, ale nešlo pro ně ani postavit na volno, ta zaseklá páka všechno blokovala. Výhybkář to šel obhlédnout, drátovod byl skutečně přetržený. Aby vlaky mohly vůbec jezdit, museli jsme jim nosit rozkazy, představte si, jaké to je, chodit potmě po pražcích - na každou stranu skoro kilometr. Chlap, co to udržuje, přijel sice brzy, no moc toho sám stejně dělat nemohl, povedlo se mu nakonec vyklesnout tu zaseklou páku, tak že šly aspoň přestavovat výhybky, ale do normálního stavu se to podařilo dát až ve dne. Vlaky nabíraly zpoždění, zkrátka, nestálo to za nic. Jen se všichni divili, jak se mohl ten drátovod přetrhnout. Na únavu materiálu to nevypadalo, spíš, jako kdyby ho někdo přeřízl, nebo přesekl; byl přerušený v místě, kde by se sám od sebe nikdy normálně poškodit nemohl. Drát je taky dost silný a k tomu, aby ho někdo přecvakl, na to by mu obyčejné kleště rozhodně nestačily.“
„Musels toho tedy mít ráno pěkně plné zuby,“ konstatoval strejda.
„To jo. Ale to není nic proti tomu, co se stalo za několik dní v Kanici,“ pokračoval pan Habura ve svém vyprávění. „Tam vykládali vagon uhlí a našli v něm zasypanou lidskou kostru.“
„To je hrozné,“ spustila teta.
„To jo, všichni tam jsou z toho úplně pryč.“
„A zjistilo se, komu patřila?“ zeptala se teta a vypadalo, že se jí třese hlas.
„Ne. Pokud vím, tak se to zatím vyšetřuje…“
„A jak se to vůbec mohlo stát?“
„No nejspíš tak, že se někdo potřeboval zbavit kostry jako doličného předmětu a hodil ji do prázdného vozu ještě předtím, než ho začali nakládat.“
„Jak vůbec mohl někdo něco takového udělat,“ pohoršovala se máma.
„Dějou se i horší věci,“ konstatoval strejda, zjevně o poznání klidnější než byla teta s mamkou.
Jura se teď cítil, jako na jehlách. Není těch koster poslední dobou nějak moc? Jedna na Wšsu a druhá se objevila ve vagóně kousek odtud. K tomu je tady vlak, který někdo, zřejmě úmyslně, zastavil zrovna pod Wšsem. Nesouvisí to spolu nějak? Měl na jazyku spoustu otázek, rád by se na něco pana Habury zeptal, ale po tom trapasu si stále netroufal. Vadila mu mamka, ale i ti ostatní. Kdyby se aspoň sebrali a šli podívat na zahrádku. Třeba, jak tetě kvetou růžičky, nebo jak strejdovi roste kapusta a nechali ho tady s panem Haburou samotného.
A vůbec, poslední dobou se kolem něho dějí samé záhadné věci. Kdyby mohl aspoň za klukama…
Tipů: 0
» 26.07.12
» komentářů: 0
» čteno: 964(3)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2023 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.