Kůň a lístek - kapitola 22

Jaký bude výsledek souboje? Také se podíváme do lingvistického koutku a Eówyn čeká rozhovor o citech ...
» autorka: erestor
Eomér v duchu nevybíravě zaklel. Oropher ho zatlačil na točité schodiště a on měl co dělat, aby na něm udržel rovnováhu. Zatraceně! A ten elfský holomek na něj zle dotíral. Zaklesl se tedy do něj a rychlým pohledem zhodnotil schody. Nebyli tak vysoko, jak se obával. Odstrčil tedy od sebe rázně svého soka a ladným skokem se přenesl přes umně vyřezávané zábradlí. Dopadl na špičky a ihned se připravil do střehu. Měl také nejvyšší čas, protože Oropher se na něj řítil jako rozzuřený býk. Rohir v duchu děkoval bohům za všechny ty souboje, které absolvoval s Legolasem. Bez nich by ho rychlost jeho protivníka vyvedla z míry. Sek, blok, výpad … a znova …


Thranduil se hnal chodbami svého domu jako bouře. Už z dálky slyšel zvuky zápasu a doufal, že dorazí v čas. Jestli mu něco uděláš … „Heruamin …“ Slyšel za sebou poplašené volání svého personálu, ale ani nezpomalil. Dorazil právě včas, aby viděl, jak Oropherovo ostří zanechalo krvavou stopu na Eomérově pravém předloktí. „Faarea, Adar!“ zařval na svého otce bez váhání. Ten po něm však jen střelil vzteklým pohledem a dál dorážel na rohanského krále. „Dost, Eomére!“ zakřičel tedy na svého zetě, ale ani ten ho nevzal na vědomí a tentokrát se pro změnu objevila rudá skvrna na Oropherově rameni. Thranduil toho měl právě dost. Mě ignorovat nebudete! To tedy ne! Já jsem tady pánem! Svojí zbraní rozrazil ty jejich, kterými se právě přetlačovali, a postavil se mezi ně. Stál ovšem tak, aby na ně oba viděl. Oropherovi nevěřil ani za mák a co se Eoméra týkalo, tak z něho přímo čišela touha někoho zabít. „Řekl jsem dost! Věru, pěkně ctíš pohostinnost mého domu!“ napomenul rohanského krále, než se obrátil ke svému otci. „A ty taktéž!“ Neušlo mu, jak sebou trhl, jako by ho udeřil. „Tvého domu?!“


Eomér byl vděčný za chvíli oddechu, kterou mu svým zásahem zajistil jeho tchán. Nepatrně sklonil zbraň a prudce oddechoval. Nicméně, byl stále ve střehu a nepřestával si prohlížet toho nadutce. Koutkem oka si překontroloval šrám na paži. Pálilo to, ale nevypadalo to nijak vážně, tak se raději soustředil na hovor, který probíhal před ním. A že byl zajímavý! Ještě štěstí, že mluvěj po našem! Jinak bych byl v háji!


„ … zapomínáš, kdo jsem!“ Thranduil se nenechal zastrašit. „Toho jsem si více než vědom, otče, ale to na tom nic nemění! Já jsem tady pánem, zatímco ty pouhým hostem! A podle toho by ses také měl chovat!“ Oropher se ostře nadechl. „Ty mě nebudeš poučovat …“


Talagant se dostal na místo v těsném závěsu za svým vládcem. Tak tohle je tedy rohanský král? Přelétl ho zkoumavým pohledem. Vypadá jako pěkně ostrý chlap! V tomto názoru na něj ho utvrzoval i fakt, že se bez okolků pustil rovnou do Orophera! Všiml si, že ten i Thranduilův host krvácejí, ale ani jednomu z nich to zřejmě nevadilo. Ten muž se navíc tvářil, jako by hodlal dokončit to, co začal. Máš tedy odvahu, chlapče! A ani Oropher si nebral servítky. Ba právě naopak. Řval na svého syna, až se hory zelenaly. Thranduil si to samozřejmě nenechával líbit a také se ani nepokoušel krotit svůj temperament … „Ehm, navrhuji, abyste tuto diskuzi dokončili v soukromí, můj pane!“ vložil se jim do hovoru klidně. Okamžitě se na něj upřely dva páry očí. Oboje žhnuly vzteky jako uhlíky v krbu. „Proč to?!“ houkl na něj jeho vládce. „Děsíš svůj lid!“ připomenul mu tiše, kde se nacházejí. Podél stěn stáli Elfové i Elfky, kteří na ně šokově hleděli …


„Dobrá tedy!“ rozhodl se Thranduil okamžitě. Ani on nestál o to dohadovat se s otcem takhle všem na očích. Už takhle jsme toho řekli víc, než jsme měli! „Ediano …“ Gestem přivolal jednu ze služebných, která se ustrašeně tiskla ke stěně. „ … zaveď pána Eoméra k léčitelům, ať se na něj Saelbeth podívá!“ Dívka postoupila o krok vpřed a uctivě se mu poklonila. „Jak poroučíš, můj pane!“ „A vy ostatní si jděte po své práci! Tady není nic k vidění!“ Začali se poslušně rozcházet, ale jeho zeť s tím nebyl srozuměn. „Nic to není, Thranduile, zůstanu tady!“ Thranduil si sice jeho nabídky cenil, ale nestál o jeho přítomnost. „To nebyla žádost, Eomére!“ sdělil mu hlasem nepřipouštějícím odpor. Eomérovy oči ztmavly hněvem. „Moji dceru by jistě nepotěšilo, kdybys tu přišel k úhoně!“ dodal tedy o poznání méně ostře, aby ho trochu uklidnil. A mé vnouče taky ne! Zmínka o Íriel zřejmě přivedla Eoméra k rozumu, protože přikývl, a bez dalších protestů se vydal za Edianou. Thranduil se posléze obrátil na svého otce. „Amin anta quen yassen lle!“ oznámil mu stroze a pokynul mu, aby ho následoval do jeho soukromých pokojů. K tomuto rozhovoru o další svědky nestál …


Eówyn seděla v křesle pod oknem a na klíně měla Norenu, která si něco brbla ve své vlastní řeči. Její švagrová ještě ležela v posteli, vedle které stála kolébka se spícím chlapečkem. „Už jsi přemýšlela o jméně?“ zeptala se jí zvědavě. „Haleth se mě na to už taky ptal! Chtěla bych, aby se jmenoval Ermiel, ale Eomérovi se to nejspíš moc zamlouvat nebude, co?“ Eówyn přikývla. „V tom máš pravdu. Musíš zvolit rohanské jméno! Nezapomeň, že jednou bude králem Rohirů!“ Elfka posmutněla. „Když já zase tolik vašich jmen neznám!“ přiznala rozpačitě. „Jak by se ti líbil Theodred?“ navrhla jí Eówyn po chvíli nesměle. „Proč zrovna tohle?“ optala se Íriel se zájmem. „Byl to náš bratranec, ale zahynul v boji se Sarumanovými slouhy. Myslím, že bratrovi by se to líbilo! Byli si docela blízcí …“
Íriel o tom přemýšlela. „Když já nevím … přijde mi to takové tvrdé!“ špitla tiše. „Vždyť to bude válečník, Ir!“ Plavovláska se zasmála. „Víš, co? Nech Eomérovi Theodreda a ty si pak pojmenuj holčičku nebo vašeho druhorozeného …“ Holčičku?! Druhorozeného?! „Ty si myslíš, že tímhle vším projdu ještě jednou?!“ Hanah jí sice tvrdila, že bolest úplně pomine za pár dní, ale moc tomu nevěřila. Eówyn jen mávla rukou. „Však si to ještě povíme, sestřičko!“ mrkla na ni vědoucně. Zamračila se na ni. „To určitě ne!“ Její rázné odmítnutí vyvolalo v Eówyn další záchvat veselí. Měla toho dost. „A jak se ty chystáš na svatbu s mým otcem?“ Doufala, že jí tím aspoň trochu zkazí náladu, ale plavovláska se nedala.
„Neodváděj řeč od tématu, Ir!“ napomenula ji lehce pobaveně. „A neříkej mi, že se s mým bráškou přestaneš milovat! To by byla přece hloupost! A maličké se může objevit, ani nebudeš vědět jak!“ Íriel cítila, jak rudne. „A ty se hodláš s mým otcem milovat?“ vypravila ze sebe přiškrceně. „Jistě, že ano! Ani on ani Eomér nejsou typy na platonickou lásku, Ir! Oba dokážou čekat, ale když je napínáš moc dlouho, tak se pak nestačíš divit!“ U Eoméra máš tedy rozhodně pravdu! Vybavila si některé intimní chvilky, kdy úmyslně pokoušela jeho trpělivost. Povětšinou skončila vespod a on si pak bez okolků vzal, co mu dle zvyklostí patřilo. Nicméně, ani ona na tom nebyla škodná …


Eówyn pobaveně pozorovala, jak se její švagrová červená. „Copak? Myslíš na Eoméra?“ zeptala se jí poťouchle. „Ano!“ přiznala světlovláska upřímně. „Jen si nedovedu představit, že bys tohle měla provozovat s mým otcem …“ „Tak si to nepředstavuj!“ doporučila jí Eówyn suše. „Ber to jako fakt a moc nad tím nehloubej!“ dodala ještě, než se zvedla k odchodu. „Musíme jít! Norena potřebuje přebalit a brzy bude chtít jíst! Odpočívej, sestřičko! I ty, Theodrede!“


Legolas jen zalapal po dechu, když mu útlá plavovláska oznámila, že pán Eomér měl spor s pánem Oropherem. Vzápětí následovalo sdělení, že rohanský král byl odveden k léčitelům. Pche! Spor! To určitě! Proč rovnou neřekneš, že se ti dva porvali?! Jak Eoméra znal, tak to rozhodně nebyla žádná diplomatická diskuze! Bez okolků odstrčil služebnou stranou a vydal se za svým švagrem. Vešel rovnou na ošetřovnu, nějakým klepáním se nezdržoval. Eomér seděl na lehátku a Saelbeth mu právě obvazoval levé předloktí. Opřel se tedy o veřeje a mlčky si svého přítele měřil. Nezdálo se, že by utrpěl nějakou vážnější újmu. Jeho obavy vzaly za své a vystřídal je spravedlivý hněv. „Na co jsi, sakra, myslel?! Jak tě jenom mohlo napadnout rvát se s Oropherem?“ vyjel na něj zostra. Rohir na něj upřel udivený pohled. „To ho máš tak v oblibě nebo co?“ Legolas se prudce nadechl. „Jeho ne, ty osle! Mohl tě zabít!“ A co bych pak řekl Ir?! Pochyboval, že by zpráva o smrti rohanského vládce nechala jeho sestru chladnou. „Kam jsi dal rozum, ty poděse jeden rohanský!“ nadával mu beze studu. „Měl bys mít aspoň trochu rozumu …“


Saelbeth poněkud zaraženě sledoval rozhovor mezi svým princem a tím cizincem. Ediana mu ho sem přivedla a sdělila mu, že si král přeje, aby ho ošetřil. Víc nic. Podle jeho vzhledu ihned poznal, že rozhodně nepatří k elfskému rodu. Nerozuměl jim sice ani slovo, ale bylo zřejmé, že princ je více než zneklidněn činem jeho současného pacienta. A podle něj k tomu měl i velmi pádný důvod! Utkat se s pánem Oropherem! Taková pošetilost! Ten muž musel být buď blázen nebo nesmírně odvážný! Nicméně, ani to nevysvětlovalo, proč byla jeho jasnost na toho muže tak rozzlobená! Tón jeho hlasu byl všechno možné jen ne klidný. Takto se přeci budoucí král nechová! Dokončil obvaz, odstoupil od nich, opláchl si ruce a začal uklízet věci na místa.


Eomér naslouchal Legolasovi jen napůl ucha. Chápal ho a v duchu si cenil jeho starostlivosti, ale neměl na ni náladu. Oropher si jeho sympatie nezískal a on tak trochu doufal, že se s ním ještě utká. Ať si vy dva myslíte, co chcete! Když léčitel skončil, tak neuctivě přerušil Legolasův monolog. „Jak se po vašem řekne, děkuju?“ zeptal se ho věcně. „Diola lle.“ Poděkoval mu pokývnutím hlavy a obrátil se na hnědovlasého Elfa. „Daiola lí!“ Hnědovlasý na něho nechápavě vytřeštil oči. Legolas k němu cosi pronesl a léčitel se chápavě pousmál. Zadíval se na něj a nepatrně sklonil hlavu. Pak učinil totéž směrem k Legolasovi a beze slova se vzdálil. „Cos mu to řekl?“ Eomér si podezíravě měřil svého švagra. „Že jsi válečník, ne učenec!“ mrkl na něj a Eomér jen stěží potlačil úsměv. „Daiole lé!“ zkusil to znovu, ale Legolas obrátil oči v sloup. „Diola … diola … lle … lle, žádné lí ani lé!“ Opakoval mu to ještě několikrát, ale jemu se stále nedařilo trefit se do správné výslovnosti, tak nad ním očividně zlomil hůl. „Ještě, že jsi král! Jako diplomat bys asi moc velkou kariéru neudělal!“ Eomér se, navzdory svému zranění, bouřlivě rozesmál.


Haleth se spokojeně rozhlížel síní. Dnes se poprvé měla objevit královna i s princem na veřejnosti a on chtěl, aby vše bylo dokonalé. A nejen kvůli ní! Rohirové si to taky zasloužili, ne? „Otče?“ Tázavě shlédl na svého syna. „Copak?“ otázal se ho zvědavě. „Když královna porodila, myslíš, že princ Legolas zase přijede zpátky?“ Okamžitě mu bylo jasné, kam Enrik tím dotazem míří. „Už se nemůžeš dočkat, až vstoupíš do jeho služeb?“ otázal se ho poněkud chladně, protože se ho dotýkalo, že jeho syn dává přednost cizinci před vlastním rodem. Byť si toho cizince nesmírně vážil. Pro Enrika si plánoval budoucnost na Eomérově dvoře, ale jeho syn měl zřejmě svoje vlastní představy! „Vadí ti to, otče?“ Enrik viditelně posmutněl. Haleth se zamyslel. „Ano i ne!“ připustil posléze. „Legolas je chrabrý válečník a může tě hodně naučit, ale není to Rohir!“ Enrikovu tvář přelétl stín. „Je mi líto, že s mým rozhodnutím nesouhlasíš, otče, ale to na něm nic nezmění!“ Haleth jen stěží skryl překvapení, který mu tímhle prohlášením způsobil. Užasle si prohlížel chlapce před sebou. Pomalu mu docházelo, že pomalu ale jistě přestává být dítětem a pomalu ale jistě se stává mužem. To jsem byl tak moc zaneprázdněný, že jsem si toho ani nevšiml? Než se stačil rozhodnout, co s tím udělá, tak se na schodišti objevila královna s princem v náručí. „Promluvíme si o tom později, ano?“ prohodil k Enrikovi a vydal se vstříc své paní a princovi.


Íriel se rozpačitě zastavila a váhala, jestli tam má jít nebo ne. Cítila na sobě pohledy všech přítomných mužů i žen a líčka se jí proti její vůli zbarvila do ruda. Přišlo jí nesmírně ponižující, že všichni vědí, co s Eomérem dělají v ložnici. Jistě to věděli už předtím, o tom ani na okamžik nepochybovala, ale teď měli jasný důkaz. „Vítej, paní!“ oslovil ji manželův pobočník uctivě. „Tvůj lid tě již netrpělivě očekává!“ oznámil jí celkem zbytečně. Musela by být slepá, kdyby to shromáždění dole v síni přehlédla. „Nevím, jestli je to dobrý nápad!“ zamumlala k němu bezděčně. „Necítíš se snad dobře? Bolí tě něco?“ Jeho starostlivost ji dojala. „Ne, jsem v pořádku!“ ujistila ho rezolutně. „Jen si připadám divně, když všichni vědí, že …“ kousla se do rtu. „Že s Eomérem sdílíš lože?“ dokončil za ni Haleth, jako by nic. Nebyla schopna slova, tak jen přikývla. „No a co?! Je na tom snad něco špatného, paní?“ Bylo očividné, že nechápe, co ji trápí. „V tom to není, ale … prostě … u nás se o … tom takhle veřejně nemluví, rozumíš?“ „A proč to?“ nechápavě potřásl hlavou. „Nový život je přece zázrak, paní! A jestli u toho bylo i potěšení, tak je to tím lepší, ne?“ Tahle logika nepřipouštěla námitky. „Asi ano …“ špitla zaraženě. „Tak jdem!“ Aniž by čekal na její odpověď, tak se otočil k trpělivě čekajícím Rohirům. „Představuji vám prince Theodreda, syna krále Eoméra a královny Íriel …“ Kolem se rozlehl ohlušující jásot …


Thranduil seděl u stolu ve své pracovně a zvolna upíjel víno ze zlaceného poháru. Při vzpomínce na rozhovor s Oropherem ještě teď viděl rudě. A nejhorší na tom bylo, že se ničeho kloudného nedobrali. Nakonec to skončilo tak, že ho vykázal ze svých komnat. Oropher na to reagoval sdělením, že toho bude litovat, a mohutným prásknutím dveří. Thranduil se poté odebral do své pracovny, kam si nechal povolat Arneta a nařídil mu, ať vybere spolehlivého muže, který bude na Orophera během jeho pobytu v Mirkwoodu dohlížet. Samozřejmě, že nenápadně! Kapitánovo řízné provedu, bylo balzámem na jeho duši. Nevesele se ušklíbl. Asi stárnu a ztrácím autoritu! Nejdřív se s ním dohadoval Eomér a ta hádka s otcem mu taky na náladě nepřidala. Jediné, co mu ji nepatrně pozvedalo, bylo, že jeho zeť dokázal Oropherovi pošramotit rameno. Sice by se mu víc zamlouvalo, kdyby to bylo jeho vlastní dílo, ale zase lepší něco než nic! Vždyť je to v rodině, ne? Polohlasně se zasmál nad tou ironií. Ozvalo se zaklepání. Kdo to sem zase leze?! Copak nemůžu mít chvíli pokoj ode všech? „Tula e´!“ zavrčel jako pes, kterému sebrali kost. Jeho podráždění zmizelo hned, jak poznal příchozí. Jeho syn a zeť vešli do pracovny a bez vyzvání se usadili naproti němu.
„Jak jsi na tom, Eomére?“ Pohledem sjel na jeho ovázanou ruku. „Jen škrábnutí!“ odvětil plavovlasý bezstarostně. „Jak to šlo s Oropherem, otče?“ zeptal se Legolas bez okolků a on se musel usmát. Přímočarý, jako ostatně vždy! „Už nebude dělat potíže! Kapitán na to dohlédne!“ oznámil jim klidně, zatímco naléval další poháry. „Škoda! Ještě bych si s ním rád něco dořešil!“ pronesl Eomér temně. Thranduil důrazně zavrtěl hlavou. „Tak na to zapomeň! Tohle je mezi mnou a jím, jasné?! Nechci, aby ses do toho míchal, pochopil jsi to?!“ Upřeně se mu zadíval do očí. Eomér jeho pohled opětoval. „Vyhledávat ho nebudu, na to máš mé slovo, ale jestli mi zkříží cestu, tak mu ustupovat nebudu, jasné?“ optal se ho na oplátku. Thranduil přikývl. Bylo to lepší, než by se kdy odvážil doufat. „Proč jste se vlastně chytli?“ Jeho zeť byl náhle velmi zaujat svou číší, jenže na něj to neplatilo. Legolas to na mě kdysi také zkoušel. „Nuže?“ dožadoval se zlatovlasý král nekompromisně odpovědi. „Kvůli tobě.“ přiznal nakonec neochotně.
„Cože?“ Thranduil na něj vytřeštil oči. „Měl nevhodné řeči, tak jsem ho trochu umravnil!“ vysvětlil Rohir, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Thranduil zalétl očima k Legolasovi, který se očividně nesmírně bavil. „To byl vždycky takový?“ Jeho syn se ušklíbl. „Myslíš impulsivní a agresivní?“ ujišťoval se vesele. „Co ho znám, tak ano!“


Oropher vztekle rázoval po svém pokoji. Poraněné rameno bolelo a o to víc zuřil. Tomu chrapounovi se dostalo okamžitého ošetření, zatímco on musel nejdřív absolvovat ten nepříjemný rozhovor se svým synem. Dovolil si mě vykázat z komnat jako malého kluka! Ozvalo se zaklepání a vešel hnědovlasý Elf. „Jak se jmenuješ?“ optal se ho Oropher na jméno. „Jsem Saelbeth, můj pane!“ představil se mu uctivě a dodal, že je léčitelem. „Cítíš se dobře, pane?“ optal se ho starostlivě. Jak se asi mám cítit, když mi ten zmetek prosekl rameno? Beze slova si sedl a nechal ho, aby ho ošetřil. Léčitel pracoval rychle a bolest kvapem ustupovala. Saelbeth se mu poklonil a s doporučením, aby zraněnou paži šetřil, ho zanechal o samotě. Oropher si zhluboka lokl vína. Doufal, že se mu to zranění zahojí brzy, neboť nesmírně toužil po dalším boji s Eomérem. A tentokrát už se postará, aby je nikdo nerušil!

Eówyn stála u okna a dívala se ven. Na nebi zářily hvězdy a obrovský bledý měsíc. Norena spala a ona už také přemýšlela, že si půjde lehnout, když se ozvalo tiché zaklepání. „Vstupte!“ vyzvala neznámého zvědavě. K jejímu překvapení vstoupila plavovlasá Elfka. „Máš chvilku?“ zeptala se jí trochu rozpačitě. Gestem ji pozvala dál a nasměrovala ke křeslu. „Děje se něco?“ Nenapadalo ji nic, o čem by s ní měla chtít hovořit, zvláště v takto pozdní hodinu. „Chtěla jsem se tě zeptat …“ Íriel zaváhala. „Proč si vlastně bereš mého otce?“ vyhrkla nakonec. Eówyn na ni chvíli zkoumavě hleděla. Po pravdě, tuhle otázku očekávala od chvíle, co Thranduil oznámil, že dohodnutý sňatek platí. „Ráda bych ti řekla, že ho miluji, ale není to pravda …“ Neuniklo jí, jak se její švagrová ostře nadechla, tak rychle pokračovala. „Podívej, nejsem si jistá, že ještě někdy dokážu někoho milovat! Faramir byl moje první láska, víš?“ vysvětlovala jí se skloněnou hlavou. „ … ale nesmím se vzpomínkám na něj poddávat, rozumíš? A myslím si, že tvůj otec je jediný, koho bych milovat mohla. Záleží mi na něm, mám ho ráda a vážím si ho … To je docela dobrý začátek, ne?“


Íriel si mlčky prohlížela světlovlásku před sebou. Nepopírala, že by jako důvod jejich sňatku uvítala, kdyby ji Eówyn ujistila, že jejího otce horoucně miluje, ale byla ráda, že jí rohanská štítonoška nelhala. A také uznávala, že má pravdu. Jako začátek to dozajista nebylo špatné! Uvědomovala si, že je to mnohem víc, než ona cítila k Eomérovi před svatbou. Nevážila si ho, ani jí na něm nezáleželo. O tom, že by k němu chovala dokonce nějakou náklonnost, se nedalo mluvit v žádném případě. Čím blíže ho však poznávala, tak ho začínala mít ráda. Na vlastní kůži pocítila jeho tvrdost, nesmlouvavost, ale i laskavost a něžnost … „Ano, to rozhodně je, Eówyn! A jsem ráda, žes mi to řekla!“ usmála se na svoji švagrovou. „Otec je …“ zaváhala, protože nevěděla, jak to říct. „ … občas bývá přísný, ale zlý není! Moc doufám, že ho učiníš šťastným, sestřičko! Zaslouží si to!“ dodala téměř šeptem. „Udělám, co bude v mých silách, Íriel, to ti přísahám!“
Tipů: 6
» 03.07.12
» komentářů: 0
» čteno: 816(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Kůň a lístek


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.