Sebevraždy

Mladý muž koupí dům, ve kterém žádný z předchozích majitelů dlouho nevydržel..
» autorka: charibeja
Ten dům vypadal na první pohled nevinně. Malý, jednopatrový, s bílou omítkou, z levé zadní strany se po jeho zdi plazil břečťan a s malou zahrádkou obehnanou vysokým dřevěným plotem. Vladimovi se zalíbil na první pohled. A když ho půvabná realitní makléřka provedla po domě, byl nadšený. I cena se mu zdála přijatelná.
„Beru to,“ oznámil spokojeně.
„Chcete hned zaplatit a podepsat smlouvu?“
„Jistě, peníze u sebe mám,“ souhlasil. Posadili se ke stolu v kuchyni a makléřka vytáhla z kabelky kupní smlouvu. Při jejím vyplňování se však náhle zastavila a začala si nervózně pohrávat s propiskou.
„Děje se něco?“ zeptal se Vladim.
„Je tu taková věc…“ začala nejistě.
„Povídejte,“ vybídl ji.
„Asi byste o tom měl vědět. Předchozí majitel totiž spáchal sebevraždu.“ Tato zpráva ho zaskočila.
„Ještě pořád máte o dům zájem?“ zeptala se. Vladim se rozhlédl kolem sebe. Dům byl opravdu pěkný, líbil se mu. Nerozmýšlel se dlouho.
„Ale ano. Kde to mám podepsat?“
Druhý den se nastěhoval a už se hrdě procházel po svém vlastním domě. Byl spokojený. Dům se mu moc líbil, byl malý ale útulný. Večer si ve svém novém domově uvařil svoji první večeři a pak jen seděl u stolu se sklenkou bílého vína. Z rozjímání ho nečekaně vyrušil nepatřičný zvuk. Zdálo se mu, jako by někdo kráčel po schodech. Podíval se ke schodišti, ale nic zvláštního tam nespatřil. Pomyslel si, že každý dům vydává různé zvuky, přesto se ho zmocnil zvláštní pocit, který nedokázal zahnat. Raději tedy dopil víno a šel spát.
Vzbudil ho pocit žízně. Sešel tedy po schodech dolů do kuchyně, kde si nalil sklenici vody a se sklenicí v ruce se vydal zpět do pokoje. Když se však podíval ke schodišti, sklenice mu překvapením vypadla z ruky a rozbila se. Ze schodiště dolů visel oběšenec, mladý muž. Vypadal příšerně, naběhlý jazyk mu vyčníval z úst. Vladim se na roztřesených nohách k mrtvému pomalu přibližoval. Když už stál jen asi 2 kroky od něj, mrtvý nečekaně otevřel oči dokořán.
Probudil se vlastním křikem. Vše se mu jen zdálo. Pohledem na hodinky se dozvěděl, že jsou 3 hodiny ráno. Rozhodl se, že si musí ještě jednou promluvit s realitní makléřkou. Pokusil se znovu usnout, ale nepodařilo se mu to. Před očima stále viděl oběšence, který otvírá své prázdné oči.

S makléřkou si domluvil schůzku hned ráno v kavárně v ulici poblíž jeho domu. Už na něj čekala a vypadala nervózně. V černém kalhotovém kostýmku jí to moc slušelo. Světlé vlasy měla sepnuté skřipcem a hnědé oči za skly brýlí jí nervózně tikaly z místa na místo.
„Dobrý den,“ pozdravil ji Vladim a posadil se ke stolu.
„Tak co se děje?“ zeptala se hned na úvod.
„Nejprve si něco objednáme, zvu vás,“ zarazil ji. Oba si dali cappuccino.
„Chtěl jsem se vás zeptat ještě na ten dům. Jak je vlastně starý?“ zeptal se Vladim.
„Byl postavený asi před 150-ti lety. Nechal si ho postavit muž jménem František Kolář. Žil tam potom společně se svojí ženou. Oba byli velmi pobožní.“
„Jak zemřel předchozí majitel?“ nečekaně změnil téma. Překvapeně zamrkala.
„Říkala jsem vám přece, že spáchal sebevraždu.“
„Ano ale jak?“ napjatě čekal na odpověď.
„Oběsil se. Na schodišti.“ Vzpomněl si na svůj sen a po zádech mu přeběhl mráz.
„Kdo to byl?“
„Jmenoval se Michal Holý, 27 let, úředník. Nic víc vám o něm neřeknu.
„Proč se zabil?“ Pokrčila rameny a napila se.
„To nikdo neví. Nenechal žádný dopis na rozloučenou.“ Vladim se zamyslel a pak se zeptal: „Nemáte tu náhodou u sebe jeho fotografii?“ Usmála se.
„Ano, vzala jsem ji. Znal jste ho?“ podala mu fotku mladého muže. Podíval se na ni a na rukou mu naskočila husí kůže. I když to tušil, přesto ho to zaskočilo. Z fotky se na něj usmíval mrtvý z jeho snu.
Seděl doma u stolu v kuchyni a popíjel čaj. Dům už se mu tolik nelíbil, najednou mu vůbec nepřipadal útulný. Vždy když mu pohled náhodou zabloudil ke schodišti, otřásl se. Sám sobě však v duchu nadával: Přece se nenecháš vyvést z míry jedním hloupým snem! Byl to jen sen nic víc! Předchozí majitel je mrtvý a mrtvým také zůstane. Snad by ho nevyděsila jedna hloupá mrtvola! Sám nad sebou zavrtěl hlavou a raději šel spát.
Probudil ho výstřel. Polekaně se posadil na posteli a rychle vyšel z pokoje, aby se podíval, co se děje. Před pokojem spatřil cizího muže. Muž se k němu otočil čelem a Vladim viděl, že je mrtvý. V pravém spánku měl díru po kulce a půlku obličeje od krve. Mrtvý šel k němu a Vladim před ním v hrůze ustupoval. Mrtvý mu podával revolver, který svíral v ruce.
„Udělej to taky,“ vybízel ho s úšklebkem, „bude ti líp.“
Probudil se celý zpocený, otřel si čelo. Opět se mu to jenom zdálo, ale tentokrát byl sen velmi skutečný. Vůbec nechápal, proč se mu najednou zdají takové noční můry. Jedním si však byl jistý – začalo to, když se sem nastěhoval.

Opět si ráno domluvil schůzku s makléřkou, v té samé kavárně jako včera. Opět na něj čekala a tentokrát vypadala velmi neklidně.
„Dobrý den,“ pozdravil ji Vladim.
„Dobrý den,“ odpověděla tiše. Tentokrát si objednali kávu.
„Chcete se zase ptát na ten dům, viďte?“ odtušila.
„Ano. Vy jste mi něco zatajila, že?“ Provinile sklopila oči.
„Tak mi to řekněte, ale pravdu. Zemřel v tom domě ještě někdo?“
„Ano, další jeho majitel, před 6 lety.“
„Jak zemřel?“
„Zabil se.“ Vladim nevěřícně vytřeštil oči.
„Taky? A co další majitelé?“
„Vystřídalo se jich několik. Většinou osamělí muži, jedna žena a pak také mladý pár bez dětí. Všichni se zabili.“
„Všichni?“
„Ano. Každý z nich spáchal sebevraždu. Nikdo v tom domě nežil déle než týden.“
„Ale proč se zabili, proboha?“
„To nikdo neví. Nikdo z nich nenechal žádný dopis na rozloučenou, žádný vzkaz, prostě nic.“ Vladim zaskočeně mlčel. Tohle opravdu nečekal.
„Proč jste mi to neřekla, když jsem dům kupoval? Řekla jste mi jen o předchozím majiteli. Proč ne o těch ostatních?“ obořil se na ni. Provinile řekla: „Věděla jsem, že byste pravděpodobně dům nekoupil, kdybyste věděl o tolika mrtvých.“
„Samozřejmě že bych ho nekoupil! Ale měla jste mi to říct!“
„ Já vím. Omlouvám se.“
„A co první majitelé toho domu? Ten pobožný se ženou?“ napadlo náhle Vladima. Chvíli trvalo, než odpověděla: „Zemřeli.“
„Jak?“ zeptal se z principu, i když odpověď už tušil.
„Sebevražda,“ nezklamala ho.
Stmívalo se, seděl u stolu v kuchyni a pil vodku. To co se dnes dozvěděl, na něj bylo trochu silné kafe. Přemýšlel úplně vážně o tom, že se hned zítra odstěhuje. Nechtěl žít v domě, který měl na svědomí tolik mrtvých, ale kdo by chtěl, že? Opět se mu zdálo, že někdo chodí po schodech a zakázal si dívat se ke schodišti. Když se tam totiž podíval naposledy, připadalo mu, že se na něj opravdu šklebí oběšený předchozí majitel. Už z toho začínal bláznit.
„Asi bych se měl vážně odstěhovat nebo se z toho doopravdy zešílím,“ promluvil sám k sobě. To co mu řekla makléřka, mu nešlo z hlavy. Tolik majitelů a všichni do jednoho spáchali sebevraždu. Ale proč? A jak je možné, že nikdo z nich nenechal dopis na rozloučenou? Bylo to děsivé. Co je mohlo přimět k tak hroznému činu, jako je vzít si život? Možná za to mohl ten dům. Muselo tu být něco zvláštního. Rozhodl se, že na to přijde. Zjistí, proč se zabili. Vyprázdnil sklenici a vstal.
„Všichni jsme hříšní.“ Ten hlas se ozval úplně nečekaně. Prudce se otočil, ale nikoho neviděl. Zavrtěl nechápavě hlavou.
„Jen smrt nás zachrání.“
„Je tu někdo?“ zavolal a připadal si směšně.
„Jen smrt nás vysvobodí.“
„To jsem blázen,“ řekl sám sobě. Nejprve vidí mrtvé a teď dokonce začíná slyšet hlasy! Pomyslel si, že moc pil a raději šel spát.
Seděl ve sklepě. Musel to být sklep, protože tam bylo chladno a přítmí. Díval se na zeď před sebou, kde visel krucifix. Vedle něj někdo seděl, ovšem Vladim ho neviděl, cítil však, že tam ten člověk je.
„Všichni jsme hříšní,“ říkal mu ten neznámý muž. „Musíme se očistit od hříchů.“ Vladim souhlasně pokýval hlavou.
„Každý jsme někdy provedli něco špatného. I ty.“ Opět souhlasně přikývl.
„Lhal jsi, kradl, ubližoval druhým,“ říkal mu neznámý muž a Vladim s ním souhlasil. Za svůj život provedl už spoustu špatných věcí. V páté třídě ukradl v obchodě bonbony, jako malý rozbil sousedovi okno, mámě ukradl z peněženky pětistovku, v sedmé třídě s kamarády zbil jednoho spolužáka. Vzpomínal si najednou na všechny špatnosti, které kdy provedl a cítil se náhle hrozně provinile.
„Musíme se kát, očistit se od hříchů. Lituješ toho, co jsi provedl?“ Přikývl.
„Cítíš se provinile a máš k tomu důvod. Jsi hříšný, provedl jsi spoustu špatných věcí, hodně lidem jsi ublížil. Pouhá lítost nestačí. Já vím, co ti pomůže.“ Muž mu najednou podával dlouhý nůž, z jehož čepele odkapávala krev.
„Jen smrt tě očistí od hříchů. Už nikomu neublížíš.“ A Vladim uchopil nůž a jeho čepel si namířil na srdce…
….a probudil se, zděšený a zalitý potem. Tohle byl zatím nejzvláštnější sen, jaký se mu kdy zdál. Snažil se na něj hned zapomenout, ale v duchu pořád slyšel ten vemlouvavý hlas, který mu říkal, že je špatný, že je hříšný. A pocit viny, který cítil ve svém snu, ho v bdění neopustil. Nasnídal se a přece jen se vrátil ke svému snu. Byl ve sklepě, ale pokud věděl, tento dům žádný sklep neměl. Anebo mu o něm makléřka neřekla. Náhle jako by někdo jiný vedl jeho kroky, šel a zastavil se pod schodištěm. Na podlaze byl koberec a jeho napadlo ho odhrnout. A pod kobercem našel poklop. S námahou ho otevřel. Schůdky vedly přímo do sklepa. Tak přece jenom sklep. Ani na okamžik nepochyboval, že je to ten samý sklep z jeho snu. Došel si pro baterku a sešel dolů. Bylo tam chladno, cítil plíseň a do vlasů se mu zamotávaly pavučiny. Baterka osvětlovala jen malou část prostoru, pomalu postupoval vpřed a svítil si na všechny strany. Zastavil se. Na zdi před sebou spatřil krucifix. Rozhlédl se pořádně a u zdi spatřil starou truhlu. Pokusil se ji otevřít. Šlo to snadno, protože nebyla zamčená. Uvnitř našel několik knih. První byla Bible a i ostatní knihy pojednávaly o křesťanství. Pak tam byl ještě jakýsi deník. Vladim ho zběžně prolistoval a u poslední stránky se zastavil a začetl se:
„Já a moje žena Marta jsme se rozhodli dobrovolně odejít z tohoto zkaženého světa. Náš pán Ježíš Kristus nám ukázal tu správnou cestu. Jen smrt nás vykoupí z našich hříchů. Neboť všichni jsme hříšní, všichni jsme špatní a nezasloužíme si život, který nám dal náš milostivý Bůh. Proto odcházíme z tohoto světa s vírou, že se sejdeme v království nebeském…“ Přestal číst. Věděl, čí deník to drží v ruce. Nemohl patřit nikomu jinému, než prvnímu majiteli domu. Jak to makléřka říkala, že byli velmi pobožní? To bylo slabé slovo. Vypadalo to, že jejich víra jim naprosto popletla hlavy.
„Tak proto se zabili. Ale proč ti ostatní? Proč oni?“ uvažoval nahlas.
„Všichni jsme hříšní a nezasloužíme si žít.“ Při tom hlase mu přejel po zádech mráz. Deník hodil zpátky do truhly a chystal se opustit sklep, ale přímo před ním stál dvanáctiletý kluk s natrženým rtem a zlomeným nosem. Byl to jeho spolužák, kterého jednou s kamarády ztloukli.
„To není možné,“ zašeptal zděšeně. Zavřel oči, a když je opět otevřel, kluk byl pryč. Vidina zmizela. Rychle opustil sklep, zavřel poklop a přikryl ho kobercem. Vybíhal schody do patra a koutkem oka opět zahlédl oběšence. Byl rozhodnutý okamžitě opustit dům. Ve svém pokoji si ihned začal balit věci.
„Ještě jediný den v tomhle zatraceném domě a zabil bych se taky,“ mluvil sám pro sebe. „Kam chceš jít? Kam chceš utíkat?“ ozval se znovu známý hlas.
„Buď zticha,“ zamumlal Vladim.
„Před svým svědomím neutečeš,“ oznamoval mu hlas. Náhle před ním opět stál jeho zmlácený spolužák. Vladim v hrůze couvl.
„Tomu chlapci jsi ublížil,“ říkal hlas. „Mnoha lidem jsi ublížil.“
„Proč jsi to udělal?“ ptal se ho kluk plačtivým hláskem.
„Já… nechtěl jsem,“ zakoktal Vladim.
„Jak s tím můžeš žít?“ hlas byl neodbytný. Chlapec zmizel, ale hlas k němu promlouval dál. „Já znám lék na tvoje trápení.“
„Zmlkni!“ zakřičel Vladim a zakryl si rukama uši. Nebylo mu to však nic platné, protože hlas zněl přímo v jeho hlavě.
„Vím, co ti pomůže.“
„Buď zticha,“ zaúpěl Vladim a vypotácel se na chodbu.
„Nechceš odčinit svoje chyby?“ Zhroutil se k zemi. „Proč jsi ublížil tomu chlapci?“
„Nechtěl jsem,“ řekl Vladim a rozplakal se. Ten hrozný pocit provinění se nedal snést.
„Smrt není zlá, věř mi. Není třeba se jí bát,“ vemlouval se hlas. A Vladim si náhle uvědomil, že mu chce naslouchat.
„Uleví se ti.“ Cokoliv bylo lepší, než ta hrozná tíseň.
„Bude ti líp.“ Viděl, jak k němu přichází muž s prostřelenou hlavou a muž se ženou, kterým z přeřezaných žil vytékala krev.
„Smrt tě očistí od tvých hříchů. Vidíš je? Jsou mrtví a jsou šťastní.“ Mrtví se na něj skutečně usmívali.
„Udělej to a budeš také šťastný.“ Věřil tomu hlasu. Mnoha lidem ublížil, nezasloužil si žít. Mrtvý mu podával revolver. Vzal si ho.
„Neboj se. Nebude to bolet. Je to tak snadné. Stačí jenom stisknout spoušť,“ radil mu hlas. „Udělej to.“ Mrtví se na něj povzbudivě usmívali. Vladim se také usmál. Potom si vsunul revolver do úst a stiskl spoušť.

Vladimovo tělo právě nakládali do vozu, když k domu přijela realitní makléřka.
„Počkejte!“ zavolala a přiběhla k nim.
„Jak zemřel? Byla to…,“ kousla se do rtu, „…sebevražda?“
„Naprosto jistě. Zastřelil se,“ odpověděl jí doktor.
„Nechal nějaký dopis na rozloučenou?“
„Vůbec nic.“ Podívala se na dům. Hleděla na něj s hrůzou.
„Ten dům je snad prokletý,“ zašeptala. Doktor pokrčil rameny.
„Možná ano. Já bych ho nechal zbourat.“
„To by byla škoda. Je to moc pěkný dům. Moc by mě zajímalo, co se to tam stalo,“ zamyšleně pohlédla na mrtvého Vladima. Věděla, že od něj už se odpovědi nedočká.
„Tak se tam nastěhujte vy. Třeba se to dozvíte,“ navrhl doktor.
„Zbláznil jste se? Ani za nic.“ S respektem znovu pohlédla na dům. Zvenku vypadal tak nevinně. Ale uvnitř něj dřímalo děsivé tajemství, které zůstávalo skryté v jeho zdech.
Tipů: 10
» 12.07.12
» komentářů: 9
» čteno: 1061(17)
» posláno: 0


» 12.07.2012 - 13:33
Jedním dechem jsem četla:))Moc dobře se četlo!ST!
» 12.07.2012 - 19:11
Liška76: Děkuji Lištičko. :)
» 12.07.2012 - 21:30
četla jsem a nezklamala mne...dávám St
» 15.07.2012 - 08:48
Dobrá myšlenka. Napsané skvěle, četlo se to vskutku velmi lehce :)
» 15.07.2012 - 08:49
Děkuji, děkuji :)
» 22.07.2012 - 08:55
Velmi dobře!!!***
» 09.11.2012 - 15:07
Výborná věc!! :)) ST
» 03.04.2014 - 11:47
hezký sloh i příběh, konečně konec s jakým jsem spokojen, povedlo se
» 03.07.2015 - 22:28
Potlesk :-$

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Dívka a lapka | Následující: Květy zla

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.