Dívka a lapka

Už padla noc a všichni spí,
jde po lesní cestě mladá dáma,
ona jediná snad odsud bdí,
proč bloudí tu takhle sama?

Má něžnou tvář a černé vlasy,
snad se tady ztratila,
se šaty vítr pohrává si,
kéž by se domů vrátila!

U cesty mladý lapka číhal
v houští dobře skrytý
a bedlivě se díval,
zda dnes někoho chytí.

Tu mladou dívku uhlídal,
úsměv rty mu zvlnil,
dýku od ruky pevně vzal,
z houštin se vynořil.

Když ho ona uviděla,
strach ji ihned přemohl,
kolem sebe se rozhlížela,
však nikdo kdo by jí pomohl.

Couvá do lesní houštiny,
on blížil se k ní směle
a měsíc svědek jediný
na ně shlížel zamyšleně.

Neozval se ani hles,
dívka pranic se nebrání,
však lapka náhle k zemi kles
a ona se k němu sklání.

Do houští hodila jeho dýku,
oči ďábelsky se zableskly.
„Dnes vybral sis špatnou dívku,“
její tesáky se zaleskly

a prokously měkké hrdlo,
zdusily výkřik, jež ven se dral
a nic lapkovi nepomohlo,
sám obětí se stal.