Kůň a lístek - kapitola 21

Jak dopadne setkání rohanského krále a Orophera? Vaše sázky, prosím ...
» autorka: erestor
Eomér bezděky zastavil koně a užasle se zadíval před sebe. Kam jen dohlédl, tam se tyčily obrovské stromy a rozhodně se mu nezamlouvaly. Byly sice majestátné a jistě nepostrádaly půvab, nicméně on byl zvyklý na otevřené prostory a hluboký hvozd v něm nevzbuzoval důvěru. Zvlášť když si vzpomněl na ty obří pavouky z Thranduilova vyprávění. To bych radši skřety! Nebo stál proti přesile …


Legolas vycítil přítelovo nepohodlí a přijel k němu blíž. „V pořádku?“ zeptal se ho tiše. „Mám radši naše pláně!“ sdělil mu Eomér po pravdě. „Tady nevím, odkud přijde útok a ani netuším, podle čeho bych ho měl poznat!“ Princ se polohlasně zasmál. „Jsi mezi přáteli, Eomére! A dokonce jedeš s mirkwoodským králem, tak ti nic nehrozí!“ dodal, aby ho uklidnil. „Já vím, ale stejně se tu necítím moc dobře!“ přiznal vládce Rohanu bez okolků. Legolasovi neuniklo, jak si bezděčným pohybem zkontroloval své zbraně. Pobídli koně a brzy se připojili k Thranduilovi, který cválal v čele. „Tak za týden budeme doma!“ oznámil jim přes rameno.


Eówyn probudilo naléhavé klepání na dveře. „Ano?“ Znepokojeně se zadívala na Haletha, který se tvářil nesmírně vážně. „Posílá mě Hanah, paní …“ Eówyn bylo okamžitě vše jasné. „Íriel?“ vyhrkla bez přemýšlení. Přikývl. „Už to začalo …“ Na víc nečekala. „Počkej mi u Noreny!“ přikázala mu a rozběhla se ke královským pokojům. „Ale paní, já neumím hlídat děti!“ Slyšela za sebou jeho zoufalé volání. Tak máš nejvyšší čas se to naučit! Rozrazila dveře a zarazila se. Íriel se opírala o stůl a na čele jí perlily krůpěje potu. Hanah ji konejšivě hladila po rameni. „Jen vydrž, děvenko! Takhle to musí bejt, víš? Jinak se to maličký ven nedostane!“ „Auu …“ zasténala Elfka bolestivě a zkroutila se v křeči. „Íriel!“ Eówyn k ní přistoupila a vzala ji za ruku. „Bude to dobré, sestřičko! Věř mi!“ Hanah na ni kývla. „Zůstaň tu s ní! Zkus s ní trochu chodit a já budu za chvíli zpátky!“


„Je to vždycky takové?“ vypravila ze sebe Íriel skrz zaťaté zuby. „Jestli ti to bude k něčemu, tak mě to bolelo taky!“ povzbudila ji její švagrová. „Jen vydrž, sestřičko! Věř mi, stojí to za to!“ To by taky mělo! Zhluboka dýchala a ze všech sil se snažila nevnímat tu bolest. „Zkus myslet na něco jinýho, děvenko!“ poradila jí Hanah, která se zase objevila v ložnici. „A ty běž k dceři, Eówyn! Slyšela jsem ji plakat až na chodbu!“


Plavovláska se ušklíbla. „Haleth je nejspíš ta nejmizernější chůva na světě!“ Hanah se na ni ale káravě zamračila. „Malá má hlad a Haleth ji rozhodně nenakrmí! Tak si z něj přestaň tropit žerty!“ napomenula ji vážně. Zastyděla se. „Máš pravdu, Hanah!“ přiznala zahanbeně. „Tak já jdu, ale pak zase přijdu, Ir, ano?“ Švagrová přikývla. „O mně si nedělej starosti, Eówyn! Já to zvládnu!“


Haleth s nelíčenou úlevou přivítal Eówynin příchod. „Nevím, proč tak vyvádí!“ zvýšil hlas, aby ho přes ten řev vůbec slyšela. Napadlo ho, že ho obviní z toho, že té malé něco udělal. Eówyn se na něj pousmála. „To je v pořádku, Halethe! Jenom chce najíst!“ Vzala si Norenu do náručí a lehce jí pohupovala. „Šššš … za chvilku to bude!“ konejšila dcerku, zatímco se usazovala do křesla. Tak u tohohle bejt nemusím! „Já bych snad radši šel, ne?“ vyhrkl prudce a zamířil ke dveřím. Na prahu se zarazil a otočil se. „Ehm, jak je na tom královna?“ Rychle odvrátil pohled, když zahlédl, jak si Eówyn obnažuje prs. Do háje! Mám já tohle zapotřebí? Copak jsem nějaká dvorní dáma nebo co?! „No, jak asi myslíš?“ zeptala se ho ironicky. „Rodí, takže jí není do zpěvu!“ Tohle přece vím, sakra! „Myslel jsem, jestli to půjde hladce?“ Představa, že by to byl on, kdo by měl Eomérovi ohlásit, že se královně něco stalo, ho děsila. Poslové špatných zpráv obvykle moc dlouho nepřežívají! Vládce Rohanu obvykle býval spravedlivý, ale jeden nikdy neví! „To se ještě nedá říct, Halethe! Je moc brzo, vždyť to teprve začalo!“ Hm, tak nic! „Já myslel, že Hanah třeba už něco řikala …“ zamumlal tiše, než odešel.


„Stát! Kdo jste a co tu chcete?“ ozval se řízný hlas. „Nevidíš snad, koho máš před sebou?!“ houkl Arnet ostře v odpověď. Jako velitele se ho osobně dotklo, že jeho muži obtěžují jeho vladaře! A já kvůli tomu vypadám jako blbec! „Máme své rozkazy, pane!“ Stále se nikdo neukazoval. Mirkwoodský kapitán nadskočil, jako by ho píchl šídlem. „A kdo ti ty rozkazy asi dal?! Okamžitě pojď sem!“ Chvíli se nic nedělo a Eoméra napadlo, že Elfové nejspíš tahají los, kdo se vystaví Arnetovu hněvu. Nakonec se z lesa vynořil šedě oblečený voják, který odevzdaně předstoupil před rozezleného kapitána. „Copak nepoznáš, koho máš před sebou? Nevidíš královské zástavy?!“ Arnet doslova soptil a nešťastník koukal upřeně do země. „Lord Talagant nám kladl na srdce, ať dáváme pozor, pane!“ odvážil se nakonec promluvit, ale jen tím přilil olej do ohně. „Talagant?!“ zopakoval Arnet nevěřícně. „Od kdy se rádce plete do vojenských záležitostí?!“


Mirkwoodský princ se skvěle bavil. Aspoň že nejsem sám, kdo si toho nevšiml! A taky mám štěstí, že nepatřím pod jeho velení! Arnet býval jeho učitelem, ale pak se jejich cesty rozešly. Legolas si jako svoji hlavní zbraň zvolil dýky, které mu více vyhovovaly, zatímco kapitán upřednostňoval meč. Jako ostatně většina bojovníků.


I Eomér jen stěží potlačoval úsměv. Občas se i on sám dohadoval se svými muži. Hlavně s Halethem! A stejně jako Arneta i jeho to děsně žralo! Se zájmem poslouchal, jak kapitán péruje svého muže. Musel uznat, že to stálo za to. Nikdy bych neřekl, že tyhle výrazy vůbec znáš!


„ … tak znova! Koho máš před sebou?“ Arnet ukázal na zlatovlasého krále. „Krále Thranduila, pane!“ Vypjal se voják do ukázkového pozoru. „A na co se ho zeptáš?!“ zahřměl na něj kapitán. „Na nic, pane! Jen mu popřeji šťastnou cestu, pane, a nebudu ho zdržovat!“


Thranduil se nakonec nad nebohým strážným slitoval. „Jestli jsi s ním už skončil, kapitáne, tak se snad můžeme vydat na cestu, ne? Rád bych se dostal do paláce co nejdřív!“ prohodil klidně a voják se celý rozzářil. „Jak poroučíš, pane!“ odpověděl Arnet rázně. „Až se vrátíš do paláce, tak se mi budeš hlásit, jasné?!“ Zadíval se ještě jednou na svého podřízeného, který ztěžka polkl. Jeho štěstí mělo krátkého trvání. „Provedu, pane!“ Thranduil zvedl pravici a skupina se opět vydala na cestu.


Haleth přecházel nervózně po chodbě sem a tam. Co chvíli upřel oči na dveře do královských komnat. Už to trvá skoro celý den! Několikrát tam už málem vtrhl, ale vždy si to nakonec rozmyslel. Hanah měla pěkně proříznutou pusu a pro ostřejší slovo nechodila nikdy daleko. Tedy aspoň co se chlapů týkalo. Ty vyhazovala z pokojů tak rychle, že si to vlastně ani neuvědomovali. K ženskejm se ale chovala skvěle. Ještě jsem neslyšel, že by si na ni některá kdy stěžovala! Objevila se paní Eówyn s podnosem v rukou. „Měl by sis jít odpočinout!“ navrhla mu jemně. Potřásl hlavou. Když tu nebyl král, tak tohle byla jeho povinnost. A on jí hodlal dostát. „Tak se aspoň najez!“ Nabídla mu z podnosu talíř. „To je přece pro královnu …“ zatvářil se odmítavě, ale ona se pousmála. „To sice ano, ale ta teď na jídlo nemá ani pomyšlení! A pro Hanah je toho až dost, tak si klidně vezmi!“ Poslechl ji a hladově se zakousl do krajíce chleba s máslem. Bodejť by taky ne! Vždyť od rána neměl skoro nic v ústech!


Lord Talagant zvedl oči od svitku. „No?“ vyzval vojáka. „Přišlo hlášení, můj pane! Král se vrací a není sám!“ Rádce zatajil dech. „Kdo je s ním?“ zeptal se zvědavě. „Podle posledních zpráv osobně rohanský král, pane!“ Gestem ho propustil a opřel se v křesle. No, konečně! Však už bylo taky načase! Co se jeho týkalo, tak měl jednání s Oropherem plné zuby. Kdyby to aspoň bylo jednání! Většinou mu nadával kvůli domnělým Thranduilovým chybám nebo ho urážel, protože odložil zbraň. Už několikrát pocítil nesmírnou touhu znovu vzít do ruky meč a vyřídit si to s ním, jak bývalo zvykem za starých časů. Nicméně, uznával, že tohle náleželo Thranduilovi a on si nedokázal představit, jak by asi reagoval, kdyby mu sdělil, že v souboji zabil jeho otce …


Aragorn svraštil čelo. „Nechápu!“ prohodil bezděky k Meronovi, který se ovšem netvářil o nic chápavěji. „Jsem z toho také zmatený, veličenstvo!“ řekl nešťastně, protože měl dojem, že jeho vládce od něho odpověď očekává. „Pokud mě paměť neklame, tak vládcem Mirkwoodu je Thranduil, ne?“ položil gondorský král řečnickou otázku. „Tak proč tohle lejstro …“ zamával rádci, který se nepatrně přikrčil, před očima dopisem. Přinesli mu ho dnes ráno. „ … podepsal Oropher?!“ Gondorský šlechtic jen pokrčil rameny. „Abdikace?“ navrhl po chvíli nesměle. „Pche!“ odfrkl si Aragorn pohrdavě. „Znám Thranduila, ten by se trůnu nevzdal ani za nic! A kdyby přece jen ano, tak by to bylo ve prospěch Legolase!“ Meron už už otvíral ústa, aby promluvil, když se otevřely dveře a do pracovny vstoupila gondorská královna. A Aragorn hned věděl, že budou potíže …


„Má paní!“ Meron uctivě povstal, ale to nečekané vyrušení se ho dotklo. Byl přesvědčen, že úkolem každé ženy, královny zvláště, je porodit svému muži syna a starat se mu o domácnost. Chápal, že v případu paní Arwen je to poněkud jiné, protože díky svému původu má zkušenosti, o kterých se smrtelníkům může jen zdát. Nicméně, ani to jí nedávalo právo se plést do státnických záležitostí, aspoň podle něj! „Lorde Merone!“ opětovala jeho pozdrav chladně. Napadlo ho, že ho moc v lásce nemá. To je vzájemné! „Doslechla jsem se, že jsou nějaké potíže s Mirkwoodem?“ posadila se do křesla a se zájmem si je prohlížela. „Nic co bychom nezvládli sami, má paní …“ začal poněkud dotčeně, ale jeho král ho přerušil. „Oropher, Arwen. Říká ti to jméno něco?“ Sladce se na ně usmála. „Jistě, že ano! Vládl Lesní říši před Thranduilem. Je to jeho otec. Copak ti o něm Erestor nic neříkal?“ otázala se svého muže s předstíraným údivem.


Aragorn se zamračil. Tohle sis mohla odpustit! O tom si spolu ještě promluvíme! „Na tom teď nesejde!“ odvětil suše. „Neměl by být mrtvý?“ Arwen potřásla hlavou. „Byl vážně zraněn a musel odjet do Valinoru, aby přežil …“ Tohle ale nedává smysl! „Jestli odjel do Valinoru, tak co, sakra, dělá tady?!“ vyhrkl prudce. Jeho žena pokrčila rameny. „Zřejmě se vrátil!“ Hloupost!! „Dobře víš, že to je nemožné!“ vyjel na ni podrážděně. „Ne, nemožné, Estel. Jen neobvyklé. Velmi neobvyklé! Vlastně se to ještě nikdy nestalo!“ Hm, tak to mám opravdu štěstí! Už bych chtěl mít taky klid!
„Ehm …“ Meron si rozpačitě odkašlal a ihned se na něj upřely dva páry očí. „Co tedy budeme dělat? Přijmeme to zrušení spojenectví nebo ne?“ těkal očima mezi svým králem a královnou. „Rozhodně ne!“ odsekl mu vládce ostře. „Pánem Mirkwoodu je Thranduil a budu tedy jednat s ním a ne s nějakým přivandrovalcem! Byť by byl z Valinoru!“


Eomér si s údivem prohlížel palác, který se před nimi objevil. Tohle jsem nečekal! Očekával něco vzdušného, ale tohle připomínalo solidní pevnost. „Překvapen?“ ozvalo se vedle něj pobaveně. „Jo, myslel jsem, že to tu bude vypadat jinak!“ Legolas se chápavě usmál. „Nezapomínej, že ne vždy tu byl klid! V minulosti jsme bojovali se silami zla i na svém vlastním území! V našich kronikách jsou záznamy o tom, že nepřítel stál doslova před našimi branami!“ Rohir o jeho slovech uvažoval. Teď už chápal spoustu věcí týkajících se tchána a švagra. Já si vždycky myslel, že tu zuřivost v boji nezískali jen v aréně! „Tak to hodně vysvětluje!“ Legolas po něm podezíravě loupl okem. „Jak to myslíš?“ Eomér se na něj sotva viditelně pousmál. „Jen klid! Prostě mi k tobě ani k Thranduilovi neseděly takový ty ušlechtilý zájmy, rozumíš mi, ne?“ Elfský princ se uklidnil. „Tak to jo!“ uchechtl se. „Jasně, jsme krvežízniví zabijáci!“ mrkl na něho.


Oropher stál u okna a zamračeně sledoval jejich příjezd. Mezi nově příchozími zahlédl pár desítek lidí a nad nimi vlál zelený praporec s bílým koněm. Znak Rohanu. Hleďme, přivedl sis na mě posilu?! No, však uvidíme, jestli ti k něčemu bude! Poté upřel svoji pozornost na elfského válečníka, který jel po Thranduilově boku. K jeho údivu nebyl ozbrojen mečem, ale z pouzder na zádech mu kromě luku a opeřených konců šípů trčely i rukojeti dlouhých dýk. Podle nich ho okamžitě poznal. Legolas, můj vnuk! Vybavil si, co se o něm dozvěděl ze zápisů v mirkwoodských análech. Bylo zřejmé, že si ho kronikář vážil. Skvělý lučištník, vykající šermíř s bílými dýkami, odvážný bojovník … Mohl bych na něho být hrdý, kdyby se nepaktoval s těmi trpaslíky!


Thranduil seskočil z koně a, aniž by počkal na ostatní, vypravil se dlouhými kroky rovnou do své pracovny. Už se těšil na setkání s otcem a také byl zvědavý, co mu k té celé věci řekne Talagant. Rázně rozrazil dveře a vpochodoval dovnitř. Za jeho stolem seděl mirkwoodský rádce, který se okamžitě zvedl. „Vítám tě zpátky, Thranduile!“ napřáhl k němu pravici a on ji nadšeně stiskl. „Je pěkné být zase doma!“ pronesl zlatovlasý s úlevou. „Jak bylo v Rohanu?“ zeptal se Talagant se zájmem. „Dobře, ale na to teď není čas! Jak to vypadá tady?“ Thranduil se usadil na své místo. „S politováním musím oznámit, že Oropher za mými zády poslal list do Gondoru! Netuším, co v něm stálo, ale podepsal ho svým jménem a titulem krále …“ Thranduil pevně stiskl zuby. Ten prevít! „ .. ihned jsem vyslal dalšího posla, abych to uvedl na pravou míru, ale Aragornova odpověď stále ještě nepřišla …“


Eomér sesedl a pozorně se rozhlížel kolem. Elfové kolem vypadali neskutečně. Byli vysocí a skoro všichni byli světlovlasí. Nicméně, si byl jistý, že by dokázali být smrtelně nebezpeční. Trochu zaklonil hlavu a nenápadně si prohlédl stráže na hradbách. Všichni drželi v rukou luky a on cítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Legolas říkal, že luk není nikomu z Mirkwoodu cizí! Jsme v pasti! „Pane? Dovolíš, abych se postaral o tvého koně?“ Zadíval se na muže, který se ho ptal. „Jak se jmenuješ?“ Nechtěl svěřit to ušlechtilé zvíře cizinci, o kterém nic nevěděl. „Engold, pane!“ Rohanský král mu podal otěže. „Dávej na něj pozor! Zaslouží si tu nejlepší péči, už mi mockrát zachránil život!“ Engold přikývl. „A také ji bude mít, pane!“ slíbil mu bez váhání. Hřebec se nechal odvést bez protestů, což Eoméra uklidnilo. Věřil jeho instinktům stejně jako těm svým. Všiml si, jak kapitán Arnet začal hned organizovat ubytování Rohirů. Je opravdu efektivní! „Tak pojď, švagře!“ Legolas ho plácl po rameni. „Osvěžíš se po cestě a pak okusíš elfskou pohostinnosti, králi rohanský!“ Eomér se vydal po jeho boku do paláce. To jsem zvědav, co to bude!


„Tak, děvenko, to je ono! Za chvíli to bude! Nadechni se … pořádně … tak a znova …“ Íriel jí měla sto chutí poslat do háje, ale nakonec sebrala zbytky všech svých a zatlačila … Ložnicí se rozlehl dětský pláč … Oh, Valar … Do očí jí vyhrkly úlevné slzy. „Je to konec?“ vydechla tiše. „Ještě ne úplnej, ale to nejhorší už máš za sebou, děvenko!“ Vnímala, jak jí někdo otírá čelo chladivou vodou. Pak jí Hanah vtiskla do náruče malý uzlíček, který křičel, až se hory zelenaly. „Je v pořádku?“ hlesla unaveně. „V naprostém, paní! Jako řípa!“ ujistila ji Hanah vesele. Elfka si okouzleně prohlížela obličejíček a pak zlehounka pohladila rudou tvářičku. „Má Eomérovy oči …“
Hanah s úsměvem sledovala královnu, jak se vítá s novorozencem. Tohohle se člověk nikdy nenabaží! „ … a tak malinké prstíčky …“ Ať mi ještě někdo někdy řekne, že Elfové jsou chladní! Královna nesměle hladila jemňounké vlásky, jako by se bála, že se pod jejím dotykem rozplynou. Pomalu sklonila hlavu a vtiskla dítěti polibek na čelíčko. Pak začala šeptat něco elfsky a Hanah zatajila dech. Ještě nikdy tuhle řeč neslyšela a měla dojem, že nikdy neslyšela nic líbeznějšího. „Co to říká?“ špitla Dena, která stála vedle ní, s očima navrch hlavy. „Řekla bych, že to maličké vítá na tomhle světě, holka!“ odvětila jí tiše, aby nenarušila kouzlo té chvíle.


Eomér si zběžně prohlédl pokoje, které mu přidělili. Rty se mu zvlnily s lehkém úsměvu. Byly veliké, vzdušné a zařízené s vybraným vkusem. Nábytek byl umně vyřezávaný, postel měla sloupky, které nesly nadýchaný baldachýn … Teprve teď alespoň přibližně chápal reakci svojí ženy, když k nim přijela. Musela si připadat jako v chatrči! Edoraský palác byl zařízen mnohem méně honosněji, ale Rohirům plně vyhovoval už po několik generací.
Rohanský král ze sebe s požitkem smýval špínu a prach z cesty. Někdo mu nechal připravit horkou koupel a na stůl postavil podnos s jídlem. Zamyšleně válel sousta po jazyku. Sice to vypadá divně, ale není to špatné! Vlastně postrádal jen jedno. Svoji ženu. Kdybych byl doma, umyla by mi záda a pak bych jí to naše odloučení pěkně vynahradil … Potřásl hlavou, aby ty lákavé představy zahnal. Rychle ze sebe spláchl mýdlo a oblékl si čisté šaty. Naštěstí, Íriel trvala na tom, aby si sebou vzal náhradní oděv, takže se teď skvěl v černých nohavicích, sněhobílé tunice se šněrováním na rukávech a u krku a černé stříbrem vyšívané vestě. Zřejmě věděla, jak to tu chodí! Ještě se opásal koženým opaskem s vytlačeným motivem koní a k němu si samozřejmě připjal svůj meč. Byl sice zetěm jejich krále, ale přesto nehodlal nic riskovat. I kdyby bych ochoten uznat, že od Thranduila a jeho lidu mu nic nehrozí, tak tu byl onen Oropher. A ten se mu rozhodně nezamlouval! Zalitoval, že si sebou nevzal své kopí!

„Je to kluk! Jako buk!“ halekal Haleth z plna hrdla, když se hnal ze schodů do síně. „Vyvalte sudy! A noste na stůl! Budeme slavit!“ přikázal služebným a rozrazil veřeje vstupní brány. „Slyšte mě, Rohirové! Královně se dnes narodil syn!“ oznámil zvučným hlasem. Ze všech stran se ozvalo provolání slávy. Rohirové halasně vítali svého budoucího krále …


Oropher právě zahýbal za roh chodby, když do něj někdo vrazil. Nevybíravě zaklel a upřel na toho nemotoru planoucí pohled. Člověk! „Kdo jsi?“ Lidskou řeč používal jen s nechutí, ale zase si uvědomoval, že mu jinak ten chrapoun neporozumí. „Eomér! A ty jsi zač co?“ opáčil ten světlovlasý drze. „Jsem Oropher, král mirkwoodský!“ pronesl odměřeně. „Tak o tom silně pochybuju! Myslím o tom, že jsi mirkwoodský král!“ Cože?! Ty si dovoluješ pochybovat o mých slovech?! Přejel toho opovážlivce od hlavy k patě zkoumavým pohledem. „Co jsi to řekl?!“ otázal se ho pomalu s hrozivě přimhouřenýma očima. „Že ty nejsi králem této říše! Tím je Thranduil a nemyslím si, že ti trůn přenechá!“ Oropher jen zamrkal. „Važ svá slova, cizinče!“ varoval ho, ale ten chlap se nedal zastrašit. Hleděl mu tvrdě do tváře, jako by zvažoval, jestli ho má vyzvat nebo ne. „Nemusím vážit slova, když říkám pravdu!“ Trhl sebou, jako by se ho dotkl žhavým železem. „Co si to dovoluješ, smělče?!“ zařval na něj a bezmyšlenkovitě tasil …


„Pane!“ Talagant káravě pohlédl na sluhu, který doslova vlétl do pracovny. „Neumíš snad klepat?“ zavrčel na něj, ale pak si uvědomil, že ten muž je k smrti vyděšený. Byl bledý jako stěna a oči mu lezly z důlků. „Co se děje?“ zeptal se Thranduil bez okolků. „Pán Oropher bojuje …“ Král a rádce si vyměnili znepokojené pohledy. „S kým?!“ Talaganta nenapadal nikdo, kdo by s bývalým mirkwoodským vládcem chtěl zkřížit zbraň. To ale nebylo přesné. Těch bylo více než dost, protože Oropher nikdy taktem nevynikal, ale pochyboval o tom, že by to někdo uskutečnil. Tak hloupý tu nikdo není! „Nevím, jak se jeho sok jmenuje, ale přijel dnes z Rohanu! Jel po tvé pravici, pane!“ dodal sluha směrem k Thranduilovi. Ten jen zalapal po dechu. To tedy bylo rychlé! „Kde jsou?!“ houkl na něj. „V severním křídle, pane!“ Na víc nečekal a rozběhl se tam. Jestli se mu něco stane, tak to Íriel nepřežije!
Tipů: 6
» 25.06.12
» komentářů: 3
» čteno: 1715(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Kůň a lístek


» 25.06.2012 - 21:26
Palce nahoru pro Orophera za tento díl, jakož i za ty předchozí, kde se vyskytoval, já zůstávám naladěna.

Faktem je, že tento typ povídek zrovna nemusím (Přelož jako: Čtu daleko horší a amorálnější), ale co musím, je uznat, že tato se mi zalíbila.

I přestože jistě nebyla zamýšlena jako komické dílo, (a že já v některých částech chytám záchvaty smíchu a v místě, kde Oropher tasí, si začínám pobrukovat melodii dětmi tak milované lidovky Skákal pes na znamení toho, jak jsem natěšená a že tohle bude opravdu legrace),
já se u ní nasměji (Zkrátka tak už to mám - více humoru pro mě bývá skryto v tragédii, než-li v komedii).

Jsem tedy dál Tvým věrným čtenářem a příznivcem a přeji hodně inspirace do dalších částí.

A především hodně prostoru pro Orophera, neboť to jest sympaťák, kterému fandím a vždy jsem fandila (I když možná jen proto, že mu ve většině povídkách nebývá dáno více prostoru, než pár řádek.
A když už se mám rozepsat, tak myslím, že on ve "skutečnosti" takovým tyranem nebyl, ale kdo ví.
Nic vyjma toho, že zahynul bitvě na Dagorladu o něm řečeno nebylo (tedy toto je ve Tvé povídce upraveno, ale toť jest detail a z mého pohledu rozhodně ne chyba, nýbrž velké plus, jelikož to povídku činí zajímavější a pro mě přitažlivější,) takže pro pisatele fanfiction je to zrovna tak přitažlivá postava jako například Erestor a mohou si jej stylizvoat dle vlastní potřeby).

Jo a ještě na něco...uděluji Ti ST za zajímavý příběh, Orophera a v neposlední řadě za probuzení vzpomínek z dětství. :)

Opravdu děkuji, že tuto povídku píšeš a moc se těším, jak se to bude dále vyvíjet.
» 25.06.2012 - 21:40
Findë: Děkuji za ST a za super komentář! Rozhodně jsem ráda, že v tomhle příběhu nacházíš humor. Mám to podobně. Když si některé scény představuji, tak se chechtám také :-) a je to jen dobře, protože bez humoru (ať už má jakoukoliv podobu) by bylo na světě moc smutno. A stejně tak je fajn, že každý máme ten svůj :-).
Po pravdě, "můj" Oropher to také neměl v životě lehké a ke všemu, čehož činil, měl své důvody, ale tento příběh není jeho, tak se bude muset spokojit "jen" s vedlejší (ale nikoliv nedůležitou) rolí, neb jak praví klasik "není malých rolí" :-)!
A co se týče mého názoru na Erestora, tak můj nickname hovoří za vše :-p
Ještě jednou díky za Tvou přízeň!
» 25.06.2012 - 22:45
...je to kluk jako buk ;) Paráda, tak nám děvčata dobojovala, a teď zbývají pánové! :) ST (jako vždycky :P )

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
zzlatý [11], Suzie [11]


© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.