Kůň a lístek - kapitola 20

Denget jen stěží uhnul Talagantově čepeli, která mu prosvištěla nebezpečně blízko krku. Už po jejich prvním souboji si opravil názor, který na mirkwoodského prvního rádce měl. Byl si čím dál tím jistější, že proti němu stojí zkušený válečník. Soudil tak nejen z lehkosti, kterou vládl mečem, ale i z nebezpečnosti jeho útoků. Tenhle Elf moc dobře věděl, jak zařídit, aby jeho protivník měl co největší problémy! Jen neměl ani ponětí, kde k těmto zkušenostem přišel. A to ho štvalo snad ze všeho nejvíc! „Kde ses tohle naučil, pane?“ Ptal se ho snad už po sté, ale rádce vždycky jen s úsměvem zavrtěl hlavou. „V knihovně ne!“ Dengeta napadlo, že to nebyl právě šťastný úsměv. Kdepak ty toho máš hodně za sebou a já byl bloud, že jsem si toho nevšiml už dřív! Nechal toho filozofování a raději se soustředil na boj …


Íriel seděla u královského stolu a se zájmem se rozhlížela síní. Kolem ostatních stolů bylo plno do posledního místečka a na nich ležely spousty lákavě vonících pokrmů. Jak to jen kuchařky stihly? Muži i ženy na lavicích jedli, pili a zpívali … Jejich písně byly sice poněkud hlučnější a rozpustilejší, než by bylo na její vkus vhodné, ale při pohledu do jejich rozesmátých tváří se na ně nemohla zlobit. Na předloktí ucítila něčí ruku. Ohlédla se přes rameno. Stál tam její bratr. „Pojď se mnou na chvíli ven, Ir!“ Zalétla očima k Eomérovi, který právě rozmlouval s jedním ze svých mužů. Legolas pochopil a polohlasně se zasmál. „Neboj, zeptal jsem se ho předem!“ mrkl na ni. Zamračila se na něj a zvedla se. „Nevím, co tím myslíš, Lasi!“ ohradila se. Nabídl jí rámě a ona se do něj zavěsila. „Ale víš, Ir! A moc dobře, tak to na mě nehraj, ano?“ Odfrkla si, ale nepřela se s ním. Zavedl ji na hradby a ona si vybavila svoji poslední návštěvu s manželem … Bezděky zrudla a byla vděčná za tmu, která panovala kolem.


Legolas se zastavil a zadíval se do kraje. „Rohan je krásná země, Íriel!“ pronesl tiše. „A já jsem nesmírně rád, že jsem měl možnost poznat i jeho obyvatele!“ dodal vážně. „Co se děje, Lasi?“ optala se s obavami. „Nic, sestřičko!“ Pohlédl na ni a položil jí dlaň na bříško. „Musíš na sebe být opatrná! Slib mi, že budeš rozumná, když tu nebudeme!“ Hleděl jí upřeně do očí. „Myslíš si snad …“ začala uraženě, ale on potřásl hlavou. „Nech toho, Ir! Oba dobře víme, že kdyby nebylo Eoméra, tak se chováš úplně jinak!“ Mlčela. „Tak slíbíš mi to?“ zopakoval svůj dotaz. „Já bych ráda, Legolasi, ale nemůžu!“ hlesla smutně. „Nechci, aby se ti … vám něco stalo, Ir!“ Všiml si, jak se jí oči zalily slzami. Sklonila hlavu, aby je neviděl. „Budu dávat pozor, víc ti slíbit nemůžu!“ zašeptala nakonec. To sice nebylo přesně to, co od ní chtěl slyšet, ale pak přikývl. „No, aspoň něco!“


Trhla sebou, když se otevřely dveře a dovnitř vešel Thranduil. Měla Norenu u prsu, takže nemohla udělat nic, aby se před ním aspoň trochu zahalila. Neušlo jí, jak si ji bezostyšně prohlíží. „Chtěl jsi něco?“ zeptala nejistě. Přešel k ní, bez váhání ji políbil do vlasů a Norenu pohladil po hlavičce. „Pošlu pro vás, jakmile z Mirkwoodu vyhodím Orophera!“ oznámil jí věcně a posadil se. Podobné prohlášení od něho čekala, ale přesto jí to na okamžik vyrazilo dech. „A ani se mě nezeptáš, zda s tím souhlasím?“ neodpustila si prostořekou poznámku, když ho zase popadla. „Ne!“ sdělil jí rázně. „O tomhle diskutovat nehodlám, ženo!“ Ostře se nadechla. „Nejsem tvoje žena, Thranduile! Ještě ne!“ upozornila ho klidně. „Věc názoru! Pro mě jí už jsi.“ Po jedné jediné noci? Pak se na ni ale nepatrně usmál. „Podívej, Eówyn, nechci tě zbavit volnosti a svobody, ale některé věci budou po mém, i kdyby ses třeba stavěla na hlavu, je to jasné?“ Přikývla. Nic jiného od něj ani nečekala. „Ale nepřeháněj to, ano? Jsem tvoje žena, ne otrokyně nebo služka!“ Vstal a přistoupil k ní. Musela zaklonit hlavu, aby mu viděla do obličeje. Pohladil ji po tváři. „Jsi rohanská štítonoška, bojovnice, matka a brzy budeš i mirkwoodská královna!“ oznámil jí prostě. Zatajila dech. „A přijmou mě jako takovou tvoji lidé?“ Pokrčil rameny. „Zpočátku s tím někteří nejspíš budou mít problémy, ale pak se to uklidní!“ Klekl si vedle jejího křesla a položil svoji ruku na její. Uvědomila si, že na tu, kterou objímala svoji dceru, takže to vypadalo, jako by tak držel i ji. Dojalo ji to. „Vypadáš křehce a zranitelně, Eówyn, ale přesto v sobě ukrýváš nesmírnou sílu a kuráž! Jsi laskavá jako podvečerní slunce, ale dovedeš být stejně nemilosrdná jako to polední.“ Nevěděla, jestli to má být kompliment nebo spíš výtka, tak raději mlčela. Čekala, zda k tomu ještě něco řekne, ale on náhle změnil téma. „Jestli si chceš vzít nějaké věci odsud nebo z Gondoru, tak samozřejmě můžeš! Ale oblečení bych si na tvém místě nebral, o to se postarají naše švadleny.“ „A co mé zbraně?“ optala se ho se šibalským výrazem v očích. „Jen když je nepoužiješ na mě!“ odvětil s pousmáním. „Ale někdy bych docela rád viděl, jak s nimi zacházíš!“ Upřela na něho rozzářené oči. „To se dá snadno zařídit, Thranduile! Třeba hned zítra!“ navrhla mu spontánně. Už se těšila, jak zase sevře v dlani jílec meče, ale on k jejímu neskonalému zklamání zavrtěl hlavou. „Máme teď jiné starosti, Eówyn!“


Eomér otevřel oči a zamračil se. Jeho žena nejenže nebyla v posteli, ona dokonce nebyla ani v jejich ložnici. Musel jsem hodně přebrat, když mě nevzbudilo, že vstává! Procítěně zaklel a vyhrabal se z postele. Rychle na sebe naházel šaty a vydal se dolů do síně. Tam ke svému překvapení zahlédl Íriel v živém hovoru s Bertou. Když si ho všimla, tam mu vesele zamávala. Oplatil jí stejně a šel si sednout ke stolu. Černovláska mu hbitě donesla snídani. O chvíli později se k němu připojili i jeho švagr a tchán. I oni dostali jídlo. „Tohle mi bude opravdu chybět!“ přiznal Thranduil, když se zakusoval do vyuzeného masa. Zvykl si na tyhle dobroty a uznával, že v Mirkwoodu je takhle udělat neumějí. „Tak si řekni o recept! Určitě ti ho v kuchyni daj!“ zamumlal Eomér s plnou pusou. Legolas se při té představě bouřlivě rozesmál. Dostalo se mu za to Thranduilova káravého pohledu. „Jsi velmi laskav, králi rohanský!“ pronesl formálně ke svému zeťovi a ten mu na oplátku důstojně pokynul kusem masa.


„Čemu se směješ, Lasi?“ ozvalo se nad nimi zvědavě. „Otec chce recept na to uzené!“ sdělil Legolas pobaveně své sestře. „A taky ho dostane! A nejen to!“ pronesla rohanská královna vážně. Dobře si všimla, jaké pokrmy si její otec oblíbil, a už se domluvila se služebnými v kuchyni, že to s ní odpoledne sepíšou.


Thranduil byl nemálo překvapen prohlášením své dcery. „To je od tebe milé!“ řekl po chvíli. Usmála se na něj. „To je to nejmenší, otče, co pro tebe mohu udělat, ne?“ Políbila ho na tvář a nechala je zase o samotě. Udiveně za ní hleděl. Pak potřásl hlavou. „Měl jsi jí nařezat dřív, Eomére!“ prohodil ke svému zeťovi bezděky. „A měli bychom klid …“


Legolas nepatrně svraštil čelo. „Tys jí zbil?“ obrátil se na svého přítele tázavě. „Jo.“ Cítil, jak se mu začíná vařit krev. „To se mi nelíbí …“ začal se zvedat, ale otec ho gestem zarazil. „Jen klid! Copak ti taky nelezla na nervy?“ zeptal se ho tiše. „To ano, ale …“ Otec ho opět nenechal domluvit. „Vypadá snad tvoje sestra, že se ho bojí? Ne! Tak se mezi ně nepleť!“ Legolas se musel pousmát. Něco podobného říkal on jemu a nebylo to zrovna dlouho. Pohlédl tedy na svého švagra. „Nikdy jsem si nemyslel, že tě někdy nechám bít svoji sestru, ale musím uznat, že to potřebovala! Jen bych nerad, aby sis z toho udělal zvyk, jasné?“


Eomér mu rozuměl dokonale. V podobném duchu varoval i on sám Faramira. „Někdy se to jinak prostě nedá!“ odvětil věcně. „Ale můžu ti slíbit, že nikdy nepřekročím hranici!“ Byl si jist, že jeho výprask Íriel cítila dost na to, aby si uvědomila, že tohle jí už tolerovat nebude, ale zase ne natolik, aby si teď nemohla sednout. A přesně tak to taky chtěl. Neměl v úmyslu ji nějak zranit nebo pokořit. Chtěl jí jen jasně dát najevo, že takhle to dál nejde. A, jak se zdálo, ona to pochopila.


„Eomére?“ Zvedl oči od soupisky mužů a tázavě pohlédl na plavovlásku ve dveřích. „Co máš na srdci, Eówyn? Ale pospěš si!“ Pokynul jí, ať jde dál a posadí se, ale ona zůstala stát. „Nezdržím tě dlouho, bráško, neboj!“ ujistila ho hned v úvodu. „Jen jsem ti chtěla říct, že se s Thranduilem vezmeme hned, jak to půjde!“ oznámila mu, jako by se nechumelilo. „A také jsem tě chtěla požádat, abys vyslal posla do Gondoru, protože bych si odtamtud chtěla nechat přivést pár věcí …“ Položila mu na stůl seznam. „ … a tohle bych si chtěla vzít odsud, jestli ti to nevadí?“ Následoval další list. Beze slova potřásl hlavou. „To jsem ráda.“ Usmála se na něj a měla se k odchodu. „A doufám, že tu patálii v Mirkwoodu vyřešíte rychle, protože tam chci s Norenou odjet co nejdřív!“ dodala na rozloučenou jen tak mezi dveřmi. Neměl ani tušení, jak dlouhou tam jen tak seděl a zíral za ní s otevřenou pusou. Tak ho našel jeho pobočník. „Pane? Stalo se něco?“ zeptal se znepokojeně. Rohanský král se probral ze svého ohromení a pohlédl na něj. „Jen jsem zapomněl, co je moje sestřička zač!“ přiznal tiše. Haleth se pousmál. „Je to velmi silná žena, Eomére!“ V jeho hlase zazníval neskrývaný obdiv. „To tedy ano … Jak jsme na tom s přípravami?“ Eomér se rozhodl věnovat věcem, které aspoň mohl nějak ovlivnit. „Už máš připravený oddíl jezdců, pane! Myslím si, že by měl stačit, nejdeme přece do války, ale pro jistotu jsem ještě jeden jsem dal do stavu pohotovosti …“


„Neměla by ses tolik přepínat, paní!“ Íriel sebou škubla, když se vedle ní objevila Hanah. „Jsem v pořádku!“ odvětila jí po pravdě, ale ona se zatvářila přísně. „Tolik se snažíš vynahradit Eomérovi ty svoje nálady, že nemyslíš na sebe, děvenko! Ani na to maličké! Koukej si někde sednout nebo poprosím krále, aby ti to nařídil!“ Cítila, jak jí mizí krev z tváře. „Jen to ne!“ Dovedla si představit, jak Eomér reagoval. A to poslední, co nyní chtěla, bylo ho opět rozzlobit. Nepochybovala, že by se tak stalo, kdyby si na ni Hanah stěžovala. „Tak upaluj! Vono se to tady bez tebe taky nezblázní!“ přikázala jí Hanah rázně. Otevřela pusu, aby se s ní hádala, ale pak si to rozmyslela. „Máš pravdu, Hanah!“ přikývla. „Ale Eomérovi nic neříkej, prosím! Nechci, aby si dělal starosti!“ Žena se na ni usmála. „Jak si přeješ, paní!“


Eomér se zamračil. „Kde je královna?“ zeptal se nejbližší služebné. „Nevím, pane! Od oběda jsem ji neviděla!“ To nebyla sama. Nikdo ji neviděl! Kde jen vězíš?! Ptal se v kuchyni i strážných u brány, ale kloudné odpovědi se nedočkal nikde. „K čertu s tebou, ženská!“ zamumlal polohlasně a pak ji uviděl. Stála na podestě a kývala na něj. Srdce se mu na okamžik zastavilo. Skoro se k ní rozběhl. „Hledáš královnu, pane?“ zeptala se ho s úsměvem na rtech. „Proč se ptáš, když to víš?!“ zavrčel na ni. „Jen klid, Eomére!“ chlácholivě mu položila ruku na předloktí, ale on ji rázně shodil. „Tak kde je? Co o ní víš?!“ udeřil na ni zhurta. Povzdechla si. „Poslala jsem ji odpočívat! Potřebuje to!“ Ulevilo se mu a vztek ho rázem přešel. „Děkuji ti …“ Na okamžik zaváhal, ale pak pokračoval. „Když tu nebudu, dohlídneš mi na ni, že ano? A budeš s ní, až to na ni přijdeš, viď?“ Udělalo na něho dojem, jak zvládla Eówynin porod, a chtěl totéž pro svoji ženu. „Ještě nikdy v životě jsem se tak nebál …“ přiznal rozpačitě a připadal si jako hlupák. Hanah se na něj konejšivě usmála. „Postarám se o královnu, pane, jako by to byla moje dcera!“


Oropher odložil listinu, kterou studoval, a nevěřícně potřásl hlavou. Četl tu zatracenou smlouvu snad desetkrát a pořád tomu nemohl uvěřit. Jeho syn se jménem Mirkwoodu zavázal ke spojenectví nejen s těmi koňáky, kam také provdal svoji dceru, jak se nedávno dozvěděl. Ještě že ta holka měla tolik rozumu a protestovala! Ta ještě nebude úplně ztracená! Ale dokonce i s Gondorem, kterému v této době vládl Aragorn, syn Arathornův a Izildurův dědic. To by ještě šlo! Jenže on si vzal za ženu dceru toho Peredhela! Kam to Arda spěje?! Slavné rody degenerují a jeho vlastní syn k tomu nemalým dílem přispívá! No, aspoň že účast jeho vnuka na té výpravě se Společenstvem se dala považovat za něco přínosného! Ale zase se paktoval s lidmi a dokonce i trpaslíky! Stále se nemohl rozhodnout, jestli se mu to líbí nebo ne. Bylo nesporné, že Legolas tím udělal Mirkwoodu dobré jméno, ale … S trpaslíky! A podle kroniky, kterou prošel včera, se s jedním z nich, Gimli se jmenoval, spřátelil! Prý ho i navštívil v jeho říši! Odporné!


Slunce sotva vyšlo a svými paprsky ozařovalo Edoras, jehož obyvatelé se sešli, aby se rozloučili s elfskými hosty a jezdci, kteří spolu s jejich králem odjížděli do Mirkwoodu. „Je pěkně chladno!“ postěžoval si Haleth a přitáhl si plášť pevněji k tělu. „Co chceš? Blíží se zima!“ zahučel černovlasý Rohir po jeho boku. „Jo, a právě proto by měli naši zůstat doma a ne se harcovat do horoucích …“ Haleth se na prudce otočil na toho opovážlivce. „Mlč, chlape!“ okřikl ho rázně. Bojovník se zarazil. „No, no! Vždyť jsem zas tak moc neřek, ne?“ zamumlal provinile.


Thranduilovi ta neshoda samozřejmě neunikla. „Někteří vaši nejsou právě nadšení!“ prohodil k Eomérovi, který právě nasedl na svého hřebce. „Tvoji muži radostí taky právě neskákali, když jste sem jeli, ne?“ odpověděl mu zeť klidně. „V tom máš pravdu a o to víc si cením, žes mi nabídl pomoc!“ Eomér se po něm ohlédl. „Jsi můj tchán a spojenec, Thranduile, a kromě toho i dobrej chlap!“ Zlatovlasý král měl co dělat, aby skryl překvapení i radost, kterou mu tímhle prohlášením Eomér udělal.


Íriel stála s Eówyn na horním nádvoří a s obavami sledovala poslední přípravy k odjezdu. Bezděky si položila ruku na bříško. Co když se nevrátí? Bála se o Eoméra mnohem víc, než když odjížděl na výpravu proti Rankorovi. Cítila, jak se oči zalévají slzami. Vždyť s ním budou Legolas a otec a ti nedovolí, aby se mu něco stalo, ne? Tak proč se celá třesu? Nenápadně se rozhlédla kolem sebe. Viděla samé vážné tváře, ale na žádné z nich neviděla strach natož slzy. Copak jsem opravdu jediná, kdo se o ně bojí? Nebo se tak dobře přetvařují? Jak to … Někdo ji jemně dloubl do žeber. „Vzpamatuj se a rozluč se s nima!“ sykla na ni Eówyn koutkem úst. „Já to nedokážu …“ zašeptala k ní Íriel zoufale. „Musíš!“ odvětila sestra rohanského krále suše. „Jinak muže zklameš a Eoméra děsně naštveš!“


„Na co se čeká?“ zamumlal Legolas tázavě k Eomérovi, který se začínal nespokojeně mračit. „Až se tvoje sestra probere ze sna!“ odsekl rohanský král nerudně. „Tak dělej, sakra!“ vyzval ji polohlasně, ale bylo jasné, že Íriel ho na tu dálku nemůže slyšet. Nejraději by s zatřásl, ale to nemohl. Nezbývalo mu nic jiného, než tu stát a trpělivě čekat, až se Íriel milostivě rozpomene na to, co má udělat! Konečně světlovláska udělala krok vpřed … „No, sláva! Snad se pohnem ještě dneska!“ odfrkl si Eomér s úlevou.


Zastavila se nad schodištěm a zhluboka se nadechla. Byla si vědoma, že se na ni upírají oči všech. Co jim mám jenom říct? „Elfové, před několika měsíci jste sem přijeli jako hosté a nyní odjíždíte jako naši přátelé! Naše požehnání však jde s vámi! Mužové rohanští, splňte své sliby a vraťte se nám ve zdraví! Kéž vás všechny Valar a bohové ochraňují!“ Odmlčela se a ozvalo se volání šťastné cesty … Eomér zvedl pravici a vojsko se dalo do pohybu.


Eówyn ležela v posteli, ale nemohla usnout. Oknem jí do pokoje pronikalo měsíční světlo a v krbu hořel oheň. Myslela na Thranduila. Zpočátku si myslela, že ke zlatovlasému králi cítí jen vděčnost, ale čím déle s ním byla, tím více si uvědomovala, že je to něco jiného. Úctu, respekt … náklonnost. Nevěděla, kdy se to stalo, ale stalo se. Představa, že by byla bez něho, ji děsila. Když jí bylo nejhůř, tak tam byl. Stál při ní, i když ho urážela a chovala se k němu hrozně. Přesto ji neopustil. Byl pro ni jako klidný přístav, ve kterém byla v naprostém bezpečí. Vzpomněla si na jejich první a zároveň i poslední noc. Nechápala, co ji tehdy přimělo, aby za ním šla, ale nelitovala toho. Kdyby to neudělala, tak by Thranduil odjel a ona by byla sama s Norenou. Jistě, Eomér by ji tu samozřejmě nechal, ale ona si tu už nepřipadala doma. Teď tady vládla Íriel a ona tu byla jejím hostem. Sice vítaným, ale přece jen hostem. A do Gondoru by se nikdy nevrátila. Minath Tirith bylo nádherné město, ale nemohla v něm volně dýchat. Zavřela oči a doufala, že konečně usne. Aspoň hodinku, než ji vzbudí Norena, že chce jíst …


„Cože udělal?!“ Talagant měl dojem, že se ještě úplně neprobudil. „Nařídil vyslat posla do Gondoru, můj pane!“ odpověděl písař klidně. „A tys to udělal?!“ Elf se zatvářil rozpačitě, ale nakonec přikývl. Talagant by ho nejraději praštil. „Bankrete, pro tvoji informaci, králem Mirkwoodu a tvým vládcem je Thranduil! Pokud tu není, tak jsem já pověřen jednat jeho jménem!“ ozřejmil mu místo toho studeně. „Když on to nařídil, můj pane, a já myslel …“ Bankret nešťastně sklonil hlavu. Nemyslel jsi! A to je ten důvod! „Víš aspoň, co bylo v tom listě?“ Písař zavrtěl hlavou. „Už byl zapečetěný, můj pane!“ Talaganta něco napadlo. „Psal ho tady vedle?“ „Ano, můj pane …“ Rádce na víc nečekal a skorem se rozběhl do pracovny.
Popadl svrchní list ze svazku pergamenů a pečlivě ho prozkoumal. No, žádná sláva, ale něco by tam mohlo být! Nabral trochu popela do malého hmoždíře a pečlivě ho ještě rozdrtil paličkou. Pak ho opatrně nasypal na ten list a ještě opatrněji ho z něj sfoukl zpátky do krbu … Nedokázal sice přečíst začátek dopisu, ale zato podpis byl dokonale čitelný. Ten prevít! Talagant zaklel jako trpaslík, kterému někdo ukradl zlato. Oropher, král mirkwoodský …


Slunce se pomalu sklánělo k západu, když Eomér vydal rozkaz, aby zastavili a utábořili se na noc. „Mohli jsme jet ještě dál! Ještě je světlo!“ mumlal Thranduil nespokojeně. „Nemohli, věř mi! Tohle je to poslední místo, kde je dobrá pastva pro koně a taky voda! Pak už to bude jenom horší! A ráno vyjedem ještě před svítáním, tak ať si chlapi pořádně odpočinou!“ Legolas se ladně sesmekl ze hřbetu koně a kývl na otce, ať učiní totéž. „Eomér má pravdu, otče! Pak už budou jen kamenité pláně!“ Zlatovlasý Elf seskočil také, ale moc se mu to nezdálo. „Když jsme jeli sem, tak jsme tudy nejeli!“ pronesl podezřívavě a Legolas se polohlasně zasmál. „Tudy je to o pár dní kratší, ale taky o dost náročnější! Já vás tehdy vedl jinudy, protože jsem nechtěl Íriel ještě víc vyděsit!“ mrkl na něho a Thranduil se ušklíbl. „A já si myslel, že nejsi diplomat!“ Elfský princ se rozesmál. „Lord Talagant byl velmi dobrý učitel, otče!“ A já stále ještě nemůžu uvěřit tomu, že býval kapitánem naší armády! Jak to, že jsem si ničeho ani nevšimnul? Připadal si jako naprostý hlupák.


Muži i Elfové seděli kolem ohňů a rozmlouvali spolu tichými hlasy. Legolas si pomyslel, že tohohle by se nikdy nenadál. Jeho švagr žvýkal maso a zdálo se, že o něčem přemýšlí. „Myslíš na Íriel, co?“ zeptal se ho zvědavě. Rohir se na něj pousmál. „Je to na mně tak vidět?“ optal se zaraženě. „Jen když tě ten někdo zná! A neboj se o ni! Určitě bude v pořádku!“ ujistil ho rezolutně. Z šera se vynořila silueta jeho otce. Přisedl si k nim a natáhl se pro svoji večeři. „Už abychom byli doma!“ zamumlal nezřetelně. „Hlídky?“ zeptal se Eomér věcně. „Už jsou na svých místech!“ sdělil mu Thranduil stejným tónem. „Vaši i naši!“ dodal, aby v tom bylo jasno. Legolas jen stěží potlačil úsměv. Ani jeden z vládců totiž nevěřil mužům toho druhého natolik, aby se na ně plně spolehl. Tak se nakonec domluvili, že stráže budou smíšené. Vždy jeden Elf a jeden Rohir. Toliko k důvěře!
Sotva se obloha na východě zbarvila slabounce do růžova, tak se ležením rozlehl hlas rohu, který probudil všechny, kteří v tuto brzkou hodinu ještě spali. Několik rohanských mužů sice vrhalo na trubače nerudné pohledy, ale nikdo si nedovolil protestovat. Všichni věděli, kam a proč spěchají. Kvapně osedlali koně a i s elfskými přáteli se vydali na cestu …