Kůň a lístek - kapitola 19

V Edorasu je pěkně živo - Eówyn navštíví Thranduila, Eomér ztratí trpělivost se svojí ženou, Legolas dostane neobvyklou žádost ... A ani lord Talagant to nemá v Mirkwoodu lehké ...
» autorka: erestor
„Věděla jsi o něčem z toho?“ zeptal se Eomér své ženy, když spolu večer leželi v posteli. „Ne a řekla bych, že ani Las ne! Jak jen se Oropher mohl takhle chovat?“ Rohir pokrčil rameny. „Tohle je tvrdý svět, Ir, a když je jeden moc měkkej, tak taky nemusí přežít!“ Nadzvedla se na lokti a upřeně se mu zadívala do očí. „Slib mi, že když to bude kluk, tak ho nebudeš bít! Nikdy!“ V duchu si povzdechl, ale zavrtěl hlavou. „Už jsem ti přece řekl, že za provinění následuje trest!“ připomenul jí svá dávná slova. „Nedovolím, abys ho nechal zbičovat, jasné?! Nikdy!!“ Oči se jí vášnivě leskly. Takhle se mi líbíš nejvíc, děvče! Usmál se na ni. „Nemluvil jsem o bičování, ženo, ale jestli nebude poslouchat, tak dostane výprask, ať se ti to líbí nebo ne!“ dodal hlasem nepřipouštějícím žádnou diskuzi. Otevřela ústa, ale pak si to zřejmě rozmyslela, a zase mu položila hlavu na hruď. „Jen nechci, abys s ním jednal jako děd s otcem!“ zašeptala prosebně. „Budu spravedlivej, neboj!“ ujistil ji a políbil ji do vlasů. „Tobě jsem taky nijak neublížil nebo snad ano?“ optal se jí polohlasně. „Ne, ale já taky nejsem tvé krve!“ odporovala mu tichounce. „Nejde o krev, Ir …“ přerušil ji okamžitě. „ … ale o to, jestli to v tobě je nebo není! Kdybych tě chtěl bít, tak bych to udělal bez ohledu na to, jestli jsi z mého rodu nebo ne!“
Íriel o jeho slovech přemýšlela. „Asi máš pravdu, Eomére!“ pronesla po chvíli zadumaně. „Ty opravdu nemáš v povaze ubližovat! Ale když musíš, tak dovedeš být nesmírně tvrdý!“ Eomér kývl. „Řekl bych, že mě už dobře znáš, ženo!“


Nervózně přecházela po pokoji. Norena spala v kolébce, jako když ji do vody hodí. Před chvílí se tu zastavila její švagrová na malé podvečerní popovídání, jak se ostatně stalo jejich zvykem. Samotnou ji překvapilo, jak se s elfskou princeznou spřátelily. Netušila, kdy a jak se to stalo, ale byla za to vděčná. Plavovláska si byla jistá, že Íriel jejího bratra hluboce miluje a ráda by si myslela, že Eomérovo štěstí je tak trochu i její zásluha. Vždyť jsem to byla já, kdo sem Thranduila pozval! Zarazila se. V mysli se jí vybavila jeho přísná tvář a modré oči. Polkla. Nedovedla si to vysvětlit, ale nechtěla, aby odjel. Nedovedla si představit, že by ho už nikdy neměla vidět. Zachránil přece život mé dcery, ne? To ale nebylo celé a ona to dobře věděla. Stačila pouhá vzpomínka na něj a okamžitě ji polilo horko a v podbřišku cítila přímo bolestnou prázdnotu. To přece není možné! Ale bylo to tak. Už si nemohla nic nalhávat. Toužila po něm. Nesmírně. Už je to tak dávno, co jsem byla s mužem! A Thranduil byl více než jen to. Byl dokonalá ukázka mužství. Faramira milovala, ale on by jistě nechtěl, aby se celý zbytek svého života jen věnovala truchlení po něm, ne? A mirkwoodský král jí ho v mnohém připomínal. Starostlivě o ni pečoval a když chtěl, tak dokázal být skvělým společníkem. Ráda s ním hrála šachy a těch pár procházek po hradbách bylo také velmi příjemných … Tak a dost! Tohle je k ničemu! Otevřela dveře a zavolala Redu. Nařídila jí, aby dohlédla na její dceru, že si musí něco zařídit. Aniž by řekla něco dalšího, tak za sebou zavřela dveře.


Seděl v křesle u krbu a hleděl do plamenů. Snažil se přijít na to, co řekne svému otci, až se s ním shledá. Ani na okamžik nepochyboval o tom, že bude chtít zpět své původní postavení. A to ti rozhodně nedám! Já jsem mirkwoodský král a nikdo jiný! Ozvalo se zaklepání. „Ano?“ Překvapeně vyzval neznámého, ať vstoupí. Myslel, že to je Legolas nebo Eomér, kteří se ještě přišli vyptat na nějaké podrobnosti. Ještě ho napadala Íriel, aby se zeptala, jestli něco nepotřebuje. Jaký byl ale jeho údiv, když vešla útlá plavovláska, kterou si ovšem se svojí dcerou splést nemohl. Než se jí stačil zeptat, co si přeje, tak k němu přistoupila a jemně mu masírovala ztuhlé svaly na ramenou. „Viděla jsem tě dnes v souboji s Halethem! Dal jsi mu zabrat, jen co je pravda, Thranduile!“ pokračovala, jako by se nechumelilo. „Co máš na srdci, má paní?“ Konečně se aspoň trochu vzpamatoval. „Nač ta formálnost, Thranduile?“ Prudce se nadechl, když mu hbitými prsty začala rozplétat vlasy. „Slýchala jsem sice, že mezi elfskými manželi je to obvyklé, ale nevěřila jsem tomu!“ „Nejsme manželé, paní!“ odporoval rázně, ale musel uznat, že dotek jejích malých dlaní je mu více než příjemný. „Brzy budeme, tak si na to raději zvykni! Já nikdy na protokol moc nebyla!“ oznámila mu prostě a on jen zamrkal nad její smělostí. Vstal a otočil se k ní. „Vrátil jsem ti slovo, paní!“ sdělil jí přísně. Byla mnohem menší než on, ale chovala se, jako by si toho nebyla vědoma. „Ale já ho nepřijímám!“ odpověděla bez váhání. „Cože?!“ vytřeštil na ni oči. Jako bych neměl svých starostí dost! Ještě tohle! Měřila si ho beze strachu a dokonce se na něho usmála. „Nepřijímám, Thranduile!“ zopakovala mu trpělivě. „Eówyn, buď přece rozumná!“ zaprosil téměř zoufale. „Zvláště v tuhle dobu …“ Přerušila ho zvednutím ruky. „Právě v tuhle dobu! Myslíš si, že tě nechám stát samotného?! Po tom všem, cos pro mě udělal? Tak to mě moc neznáš!“ Několik úderů srdce na ni beze slova hleděl. „Tvůj bratr mi již nabídl svoji podporu, takže mi nic nedlužíš!“ pronesl nakonec. Navíc, já nestojím o tvoji vděčnosti! „O tom nepochybuji! Bráška byl vždy mužem slova!“ Přistoupil k ní a něžně ji pohladil po tváři. „Je to přece Rohir!“ Neuhnula před ním, ba právě naopak. Díval se jí upřeně do očí. Viděl v nich jasnou výzvu. „A já rohanská štítonoška!“ Pousmál se. „O tom není pochyb, Eówyn!“


Zavřela oči, když se k ní začal sklánět. Za okamžik ucítila lehounký dotek jeho rtů na svých. Vzápětí se ale odtáhl. Nebo jsem si to jen namlouvala? Zmateně na něho pohlédla. „Měla bys odejít, Eówyn!“ sdělil jí zatřeně. Najednou jí bylo nesmírné horko. „Protože jestli tu zůstaneš, tak za sebe nemohu ručit!“ dodal s přimhouřenýma očima. Ztěžka polkla. „Byla jsem vdaná, Thranduile, tak vím, jak to chodí, nemyslíš?“ odpověděla mu přiškrceně. „Už jsi se zotavila z porodu?“ Jeho věcnost ji rozčilovala i uklidňovala zároveň. Slibovala totiž, co bude následovat. „Ano …“ Bez váhání ji sevřel v náručí a znovu políbil. A tentokrát se nijak zpátky nedržel. Než se nadála, tak jazykem vklouzl do jejích úst … Nedovedla potlačit zasténání, když rukama sjel na její zadeček a naléhavě si ji k sobě přitiskl. Poznala, že i on po ní touží. „Thranduile …“ Aniž by přerušil jejich polibek, tak ji vzal do náručí a někam nesl …


Položil ji na lůžko a teprve teď ji přestal plundrovat její sladká ústa. Hleděla na něho rozšířenýma očima a tváře jí jen hořely. Třesoucími prsty si rozvazovala živůtek. Bez dechu ji sledoval a jeho mužství se mu téměř bolestivě připomínalo … Bez otálení se svlékl také a shrnul jí šaty z ramen. Položila se na záda a žádostivě nadzvedla boky. Rychle jí stáhl šat a odhodil ho na podlahu. „Lle naa vanima!“ Úplně zapomněl, že mu nemůže rozumět, ale jí to zřejmě nijak nevadilo, protože uchopila jeho hlavu do dlaní a začala ho vášnivě líbat. Nijak se tomu nebránil. Rukou jí zajel mezi nohy, které pro něj beze studu poroztáhla. Laskal ji a hladil, zatímco jejich jazyky se kolem sebe ovíjely v odvěkém tanci … Prosil Valar, aby mu dali dostatek trpělivosti. Nejraději by si ji už prostě vzal, ale to nemohl. Sice rodila už před třemi měsíci, ale on se přesto bál, že ji zraní. Nakonec usoudil, že je na něj připravená a dotkl se špičkou svého mužství jejího vstupu. „Eówyn …“ Dívala se na něj a povzbudivě přikývla. Vnikal do ní pomalu a s přestávkami, aby jí dal čas si na něj zvyknout …


Bohové! Thranduil rozhodně nikam nespěchal a ona si to plně vychutnávala … Vyplňoval ji beze zbytku a ona se kousla do rtu, aby potlačila své sténání … Konečně v ní byl celý a zůstával bez pohnutí. Polkla a políbila ho. „Můžeš …“ Poslechl ji a zkusmo zahýbal pánví. „Oh …“ vydechla a pevně stiskla rty. „Bolí to?“ hlesl chraptivě. „Ne, ne … právě naopak!“ ujistila ho ihned. „Pokračuj!“ vybídla ho žádostivě. Opřel se o dlaně a jeho pohyby byly zpočátku pozvolné, téměř líné, ale jak se mu její tělo přizpůsobovalo, tak získávaly na razantnosti … Eówyn se zanedlouho roztřásla v mohutném orgasmu a Thranduil ji následoval jen o chvíli později …


Eomér zrovna kráčel chodbou, když zahlédl svoji sestru. Právě za sebou zavírala dveře od Thranduilových pokojů … To se mi snad jen zdá! „Eówyn?!“ Trhla sebou a vrhla na něj utrápený pohled. „Polekal jsi mě!“ vyčetla mu, ale vyhýbala se mu pohlédnout do očí. Zkoumavě ji přelétl pohledem. Šaty měla takové nějaké pomačkané a vlasy ne právě neučesané, ale ani ne upravené, jak se slušelo a patřilo … Bohové, dejte mi sílu! „Co tady děláš? Zvlášť takhle brzo?“ zeptal se jí podezíravě. „Do toho ti nic není! Nejsem přeci tvůj vězeň!“ odsekla mu, ale do její obvyklé říznosti tomu hodně chybělo. „Jsem tvůj bratr!“ upozornil ji chladně. „Já … chtěla jsem si promluvit s Thranduilem!“ přiznala potichu. „A to jste rozmlouvali celou noc?!“ Eomér si založil ruce na hrudi a zpytavě si ji měřil. Teprve teď se mu odvážila podívat do obličeje. V modrých očích se zračila němá prosba, ať ji nechá být. Najednou mu jí přišlo nesmírně líto. Impulsivně ji objal. Přitulila se k němu, jako když byli malí. „Copak s tebou nemůže být nic jednoduchý?“ zamumlal do jejích vlasů. „Nezlob se na mě …“ hlesla tak tiše, že jí sotva rozuměl. Zarazil se. Nestávalo se právě často, že by se Eówyn za něco omlouvala. „Vždyť já se nezlobím! Jen děláš potíže! Zase!“ Vzhlédla k němu. „Já vím …“ špitla smutně. Povzdechl si. „Máš ho ráda?“ optal se bez okolků. Oči se jí plnily slzami, ale statečně přikývla. „Bylo by to snad špatně?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, ale měla sis vybrat někoho jinýho!“ prohodil zamyšleně. „Bylo by to jednodušší!“ Teď má dost starostí i bez tebe! V duchu zvažoval své možnosti, jestli Thranduil bude na svém ne trvat. Můžu mu tak akorát dát pár facek … ale pochyboval o tom, že si to elfský král nechá líbit … nebo mu vyhlásit válku! A do toho se mu také moc nechtělo. „Měla by sis jít odpočinout!“ navrhl sestře věcně. „Hádám, žes toho moc nenaspala!“ Neušlo mu, jak zrudla. Ach jo! Mám já to život! „Děkuju, bráško!“ Políbila ho na tvář a kvapně se vydala do svých komnat. Eomér tam ještě chvíli stál a díval se za ní.


Legolas si kontroloval zbraně, když se za ním ozvalo zakašlání. Ohlédl se a spatřil tam Enrika, jak celý nesvůj přešlapuje mezi dveřmi. „Co se děje?“ zeptal se chlapce zvědavě. „No, já … nezlob se, pane, ale … já … chtěl jsem zeptat, jestli bys … třeba … náhodou … nepotřeboval panoše? Jestli jo, tak já bych se hlásil dobrovolně!“ Princ jen stěží skryl pousmání, které se mu dralo na rty. Věděl, že tím by Enrika nesmírně urazil. „U nás post panošů není, Enriku!“ odpověděl mu pravdivě. „Aha …“ Kluk posmutněl. „A nemohl by ses aspoň přimluvit u krále Eoméra, abych mohl jet jako člen jeho doprovodu? Na tebe by určitě dal …“ Teď se Legolas už nebál usmát se. „A proč o to tak stojíš?“ „Už jsem velkej, pane, bude mi deset!“ prohlásil hrdě a princ si pomyslel, že v Mirkwoodu by se ještě držel máminy sukně. „A nechci zůstávat furt jenom doma! Jak se mám proslavit udatností?“ položil mu Enrik řečnickou otázku. „Snad loupáním brambor? Nebo hřebelcováním koní? No, řekni sám, pane, jak?“ Elf se nad tím vážně zamyslil. „To by asi bylo dost těžké, Enriku!“ přiznal s vážnou tváří. „Takže se přimluvíš?“ Enrik na něj vykulil oči. Jen nerad zchladil jeho nadšení, ale zamítavě potřásl hlavou. „Ještě ne, Enriku! Tohle se může snadno zvrtnout a já si nevezmu na svědomí tvůj život! Ale mám pro tebe návrh!“ dodal, když viděl, jak Enrika jeho odmítnut zasáhlo. „Rozhodně se přijedu podívat na Írielino děcko, až se narodí, a když uvidím, žes udělal slušný pokrok a nemyslím tím jen lukostřelbu, tak tě vezmu do svých služeb, souhlasíš?“


Enrik o jeho nabídce rychle přemýšlel. Nebylo to sice právě to, co chtěl, ale zase to bylo lepší než nic. Vidina, že by byl ve službách mirkwoodského prince, rozhodně nebyla špatná! „Tak jo, pane! Budu se snažit, abych tě nezklamal!“ pronesl pyšně.


„Enriku, co tady děláš? Neměl bys pomáhat kovat koně nebo tak něco?“ ozval se Halethův přísný hlas. „Jen jsem se prince na něco ptal, otče, ale už běžím! A děkuji ti, pane!“ Haleth počkal, až se jeho syn dostal z doslechu, a tázavě pohlédl na Elfa. „O co šlo, pane?“ Legolas se usmál. „Slíbil jsem mu, že ho vezmu do svých služeb!“ oznámil pobočníkovi rohanského krále vesele. Ten jen obrátil oči v sloup. „No, to sis teda pomohl!“ Legolas se měkce zasmál. „Nepodceňuj svého syna! Má kuráž a jiskru!“ Haleth se ušklíbl. „To mám právě na mysli, pane! Dej na mě! Eště si s ním užiješ!“ pronesl prorocky.


Íriel seděla na posteli a srdceryvně plakala. „Nech už toho, sakra!“ prohodil její manžel otráveně. „Jak teď můžeš chtít odjet?! Copak ti na nás vůbec nezáleží? Já tě potřebuji!“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky. Popadl ji hrubě za ramena a zatřásl s ní, až jí zuby cvakly o sebe. „Tak dost, ženo!“ okřikl ji tvrdě. „Nekřič na mě!“ ohradila se ublíženě. Upřeně se jí zadíval do očí. „Poslouchej mě, Íriel, a to velmi pozorně! Okamžitě tuhle scénu skonči nebo ti nařežu, abys měla k breku důvod, jasné?“ Hovořil velmi důrazně a jí bylo jasné, že to myslí smrtelně vážně. Ještě několikrát vzlykla, ale pak popotáhla, a otřela si slzy. „To bys opravdu udělal?“ Eomér přikývl. „Na to si klidně vsaď, děvče!“ Tak docela mu nerozuměla, ale pochopila, že to nejspíš znamená ano. „A teď k tvé otázce, ženo! Nechci odjet, ale nemůžu nechat tvého otce jet samotného. Nezapomeň, že on nám také přišel na pomoc, když jsme potřebovali …“ Mluvil ještě hodnou chvíli a ona si připadala čím dál tím hůř. Jako nevděčná potvora! „ … a ty by sis měla uvědomit, že mám své povinnosti a nebudu je zanedbávat jenom proto, že tobě se to momentálně hodí! Dovedu si představit, jak se asi cítíš, a mohu tě ujistit, že i já bych chtěl být u narození našeho prvního dítěte, ale nedá se nic dělat! Tak to přestaň dělat ještě horší, než to je, rozuměla jsi?!“ houkl na ni zostra. Chápala ho, ale nehodlala to vzdát tak snadno. Však já ti to osladím! „Ano, můj pane!“ Vstala a s přehnanou uctivostí se mu poklonila.


Pro Eoméra to byla ta pověstná poslední kapka, kterou pohár přeteče. Veškerý vztek ho přešel. Zůstalo jen chladné uvažování. S plným vědomím toho, co dělá, popadl svoji ženu a zručně si ji přehodil přes koleno. Než se nadála, tak ji pětkrát pořádně pleskl přes vyšpulený zadek. Pak ji pustil a zvedl se. „A buď ráda, že to nebylo na holou, ženo!“ sdělil jí ledově, než s hlasitým prásknutím dveří opustil jejich ložnici.


Thranduil seděl u stolu, když se objevil jeho zeť. Vypadal naštvaně a mračil se na všechny kolem sebe. Bylo mu hned jasné, že rohanskému králi zase hnula žlučí jeho žena. Plavovlasý Rohir si to namířil rovnu k němu a bez okolků se usadil na lavici vedle něho. „Zatracený ženský!“ pronesl k němu vztekle. „Jak má dcera přijala, že s námi odjíždíš?“ optal se Thranduil se zájmem. „Špatně! Nejdřív brečela jako bych jí zabil matku a pak zase ječela jako smyslů zbavená!“ Dostalo se mu upřímné odpovědi. Eomér si lokl piva, které před něj pohotově Thranduil přistrčil. „Jak jsi s ní naložil?“ zajímal se, zatímco si taky naléval.


„Dostala pár přes zadek, tak snad bude chvíli klid …“ Eomér si příliš pozdě uvědomil, s kým mluví, a trochu nejistě pohlédl na svého tchána. Pamatoval si, co tehdy udělal Legolas, když si myslel, že s Íriel nezacházel slušně. A výprask se mezi slušné zacházení moc počítat nedal. Mirkwoodský král k jeho úlevě ale jen mávl rukou. „Lepší než kdybys jí nafackoval!“ dodal filozoficky a naznačil přípitek. „A po pravdě jsem čekal, že ti povolí nervy dřív!“ Jsem rád, že to tak bereš! Eomér mu to oplatil. „Chtěl jsem se tě zeptat, jakou situaci mám v Mirkwoodu očekávat?“ promluvil, když odložili korbele. „Odhaduji, že se pokusí získat zpět své původní postavení …“ Eomér se prudce nadechl. „Může se mu to podařit?“ Thranduil potřásl hlavou. „Nemyslím! Talagant dokáže být houževnatý jako kus surové kůže! Ten mu vládu dobrovolně nepředá …“ Eomér ho přerušil „A co takhle vzpoura?“ navrhl tiše. Thranduil se zamyslel. „Ne, to je také nepravděpodobné! Ti, co s ním sympatizovali, odjeli krátce po něm, a ti zbylí jsou věrní mně!“ Rohir pokýval hlavou. „Ale mohl si sebou také někoho přivést, ne? A jak to, že se vůbec vrátil? Myslel jsem, že to už nejde, aspoň to jsem pochopil z Legolasova vyprávění …“


Eówyn stála na hradbách a v náručí měla Norenu. „Jen se pozorně dívej, holčičko! Odsud pocházíš! Tohle je Rohan, domov pánů koní …“ Trochu ji naklonila, aby se mohla podívat. Jenže tady vyrůstat nebudeš! „Ale až budeš o něco starší, tak odsud odejdeme, víš?“ Tím, že se rozhodla provdat se za Thranduila, se odsoudila k odchodu z Edorasu. Bylo jí jasné, že mirkwoodský král svoji říši neopustí a ona to po něm ani nechtěla. Doufala, že s ním začne nový život. Daleko od všeho, co doposud poznala. Jaké to tam asi bude? Jak se k nám budou chovat? Dobře věděla, že někteří z Thranduilova doprovodu byli k lidem … no, řekněme hodně nedůvěřiví! „Ehm …“ Z přemýšlení ji vytrhlo rozpačité zakašlání. „Íriel, co se stalo?“ vyhrkla polekaně, když uviděla její uplakanou tvář. „Nemá mě rád!“ odpověděla Elfka smutně. „Kdo?“ nechápala Eówyn. „Eomér …“ „Jak jsi na to přišla?“ zeptala se jí nechápavě. Dal by za tebe život! To by poznal i slepý! „Chce teď odjet …“ A kvůli tomuhle tohle všechno?! „To přece bylo jasné ve chvíli, kdy Thranduil oznámil, že musí zpátky do Mirkwoodu, Ir! Bratr je jeho spojenec a svému slovu taky dostojí!“ sdělila své švagrové rezolutně. „ … a taky mě zbil!“ přiznala Íriel zahanbeně. Eówyn se zamračila a zkoumavě si prohlédla rohanskou královnu. Kromě uplakané tváře na ní nic zvláštního neviděla. Ono to nebylo tak horké! „Kdyby tě zbil, tak bys vypadala docela jinak, Ir!“ oznámila jí po chvíli výsledek svého zkoumání. „Mýlím se, když řeknu, že ti jednoduše nařezal?“ zeptala se věcně. Pokud ano, tak to měl udělat už dávno! Třeba po té tvé projížďce s Legolasem! „A to ti snad nestačí?!“ Íriel na ni vytřeštila oči. „Jsem jeho žena a pod srdcem nosím jeho dítě, jestli sis nevšimla …“ Eówyn ji sjela nevěřícným pohledem. „Íriel, vzpamatuj se! To dítě je stejně tak jeho jako tvoje!“ okřikla ji rázně. „A ty poslední dobou neskutečně vyvádíš a to kvůli naprostým hloupostem! Eomér je válečník a nikdy ti nebude zpívat pod okny serenády, tak se s tím koukej smířit …“


Íriel překvapeně naslouchala své švagrové. Rozhodně nečekala, že dostane od ní vynadáno. Myslela jsem si, že budeš na mojí straně! Pak se ale zarazila a rychle si v mysli prošla poslední dny … Viděla sebe samu, jak neustále jen popotahuje nebo si na něco stěžuje! „Opravdu se chovám tak strašně?“ zašeptala zahanbeně. „Čekáš dítě a nálady k tomu prostě patří, ale ty už to přeháníš! Eomér s tebou má svatou trpělivost, ale i ta má své meze, jak ses ostatně teď sama přesvědčila!“ Královna sklopila hlavu. „Je mi to líto!“ „Já nejsem ten, komu by ses měla omlouvat!“


Rohanský král byl na spodním nádvoří, kde probíral s Halethem podrobnosti jejich nastávající odjezdu, když koutkem oka zachytil svoji ženu, která k nim scházela ze schodů. Zastavila se tak daleko od nich, že je nemohla slyšet, tedy aspoň v to doufal, ale zase dost blízko na to, aby byla zřejmé, že má něco na srdci. Kývl na ni, že o ní ví, ale jinak nerušeně pokračoval v hovoru s Halethem. V klidu dokončil, co potřeboval, a pak teprve pokynul jí, ať jde blíž. „Co potřebuješ?“ oslovil ji drsně. Neušlo mu, jak pevně stiskla rty. „Máš na mě chviličku?“ poprosila ho rozpačitě. Rozhlédl se kolem, aby zjistil, zda není potřeba někde jinde, než přikývl. „Ale pospěš si! Mám ještě hodně práce!“ Vypadala, že se zase rozpláče, ale pak se přece jen ovládla. Potěšilo ho to. Jen tak dál, děvče! „Omlouvám se za to odpoledne! Já jsem to tak nemyslela!“ zašeptala s očima upřenýma na špičky jeho bot. „Přišlo mi to jenom moc líto … Tak už se na mě nezlob, prosím!“ Vzal ji za bradu a jemně pozvedl její hlavu, aby jí viděl do tváře. „Nebudu se podvolovat tvým rozmarům, jasné?“ řekl klidně. „To já přece vím …“ začala, ale přerušil ji. „Vím, že to teď nemáš lehké, ale to nikdo z nás, chápeš?“ Přikývla. „Odpusť!“ Sotva viditelně se usmál a jeho výraz tím na okamžitě zjemněl. „Co mám s tebou dělat?“ povzdechl si s předstíraným váháním, ale pak ji k sobě přivinul. „Jsi moje žena, Ir! A tím je řečeno vše!“ dodal, než se zmocnil jejích úst …


Thranduil se dostrojoval, když se ozvalo rázné zabušení na jeho dveře. Ty se vzápětí rozlétly a vešel jeho syn. „Už jsi hotový, otče? Dole to začíná!“ oznámil mu vesele. „Za chvíli jsem tam! Zachraň pro mě jeden džbán piva, ano?“ požádal ho Thranduil s hranými obavami a princ vyprskl smíchy. „O to se neboj, Eomér nechal přivalit ze sklepa rovnou celé sudy, abychom neměli nedostatek!“ sdělil mu promptně, pak ale zvážněl. „Můžu se tě na něco zeptat, otče?“ Zapnul si poslední přezku a otočil se k němu. „O co jde, synu?“ Věděl bych hned o několika věcech, které by tě mohly zajímat … Tenhle dotaz ovšem nečekal. „Jak je to mezi tebou a Eówyn?“ Zaraženě pohlédl na Legolase, který se tvářil, jako by byl nejraději co nejdál odsud. „Proč se ptáš?“ optal se ho, aby získal trochu času si to promyslet. „Protože jestli se o ni nepostaráš ty, tak to budu muset udělat já!“ zamumlal neochotně. „Slíbil jsem to Faramirovi …“ Tak tímhle se to vysvětlovalo. „ … už jsem se jí na to ptal, ale poslala mě k šípku …“ Talagant nebude rád! Mluvíš už skoro jako jeden z Rohirů! „ … a informovala mě, že ti nejspíš slovo nevrátí … Tak jsem myslel, že už jste spolu o tom třeba mluvili?“ dokončil rozpačitě a tázavě na něj hleděl. Vzpomněl si na minulou noc. To by se taky dalo nazvat diskuzí, ne? „Tak úplně ještě ne, ale mohu tě ujistit, že ty můžeš být naprosto klidný!“


Ne, tohle se mi nelíbí! Ani trochu se mi to nelíbí! Talagant sledoval Orophera, jak vztekle přechází po jeho, vlastně Thranduilově, pracovně. „Jak to mohl udělat?! Provdat moji vnučku za člověka?! Kdybych ho měl po ruce, tak ho roztrhnu jako hada! Taková potupa pro celý náš rod! Copak ztratil rozum nebo co?!“ Rádce zaťal zuby. „Král Eomér je vladař mocné říše, pane! A mimoto i skvělý válečník …“ Oropher na něj upřel pichlavý pohled. „Kdy se z tebe stal takový zbabělec, kapitáne?“ optal se ho pohrdavě. „Nikdy jsme přece nepotřebovali spojenectví lidí!“ Talagant se několikrát nadechl, aby se uklidnil. „Mnoho se změnilo od doby, kdy jsi opustil Ardu, pane!“ „Myslíš, od doby, kdy mě můj vlastní syn poslal do vyhnanství, aby získal trůn?!“ Talagant jen zalapal po dechu. Tak takhle to vidíš? Nu, i tak se na to dá nahlížet! „Kdybys tu zůstal, tak bys zemřel!“ Oropher jen mávl rukou. „Říkal kdo? Ten zatracený Peredhel! Proč jste se nezeptali někoho z našich léčitelů, co?“ Teď už se Talagant neovládl a zařval. „Protože jsme sebou na tvůj výslovný rozkaz žádné neměli!“
Tipů: 6
» 20.06.12
» komentářů: 0
» čteno: 918(8)
» posláno: 0
Ze sbírky: Kůň a lístek


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
1 skrytých [1]


© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.