Ideál

Ideál.

Sedím na schodech opuštěného domu a je mi to fuk. Prší, nebo svítí Slunce. Padá sníh, nebo mrzne. Kolem chodí lidé a mne si nevšímají. Je mi to jedno. Kdosi mě přikryl dekou. Jiný mi přinesl papírovou krabici a postavil mi přístřešek. Je mi to jedno.
Nevím, kdo jsem, ani kým jsem byl dříve. Nemám zřejmě nikoho blízkého, ale je mi to jedno. Sedím a občas mi někdo přinese nějaké jídlo. Když mám co jíst, jím. Když nemám, spím. Spím skoro pořád.
Teď se u mne zastavili tři muži, kteří vystoupili z velkého, černého auta. Ukazují si na mne a něco říkají. Je mi to fuk.
Když odjeli, přijelo jiné auto a dva muži mě naložili. Jedeme. Kam? Nevím. Je mi to fuk.
Někam jsme dojeli. Velká bílá budova s mnoha okny. Asi nemocnice. Možná si myslí, že jsem nemocný. Je mi to jedno.
Sestřičky mne celého umyly a převlékly do bílých šatů. Potom mne přivedly do velké místnosti a nějací doktoři na mne zkoušeli své pokusy. Všichni se zdají být spokojeni. Je mi to jedno.
Přinesli mi nové oblečení a dovedli mne do velikého sálu, kde sedělo mnoho dalších lidí. Mne posadili na pódium a jedem chlap tam mluví do mikrofonu. Poslouchám co říká, ale je mi to fuk.

„Vážení přátelé. Jak již předeslal kolega profesor Drdák, je zřejmé, že veškerý další průzkum vzdálených planet, se neobejde bez účasti lidské posádky.
Veškerá technika selhává se stále větší pravidelností, jež je úměrná vzdálenosti lodi od Země.
Proto je nutno vyslat člověka, jenž bude dostatečně zdatným, aby dokázal kontrolovat techniku. Problém vězí v tom, že na takovou misi nelze sehnat dobrovolníky. Za žádné peníze a pro žádný ideál, není nikdo ochoten a ani schopen, podniknout cestu k Neptunu.
Naše sondy přinesly důkazy o tom, že Neptun je opravdu zdrojem materiálů, jež my nutně potřebujeme. Přistání na odvrácené straně planety, však znamená dočasnou ztrátu spojení a tím i kontroly nad lodí. Proto loď musí mít lidskou posádku.
Jak všichni víte, cesta k planetě a zpět, trvá šest let. V našich možnostech je postavení lodi, která uveze dostatek paliva, přístroje a zásoby pro posádku. Ovšem, omezené množství zásob.
Toto se stalo nepřekročitelnou překážkou. Nikdo z kosmonautů, není ochoten letět v lodi za podmínek, jež jsme schopni jim poskytnout. Délka letu a samota jedince v omezeném prostoru je natolik nesnesitelná pro kohokoliv z nich, že se zdá být nepřekonatelnou.
To vše téměř zničilo naše ambice na dobytí Neptunu. Ale.
Nyní dobře poslouchejte.
Zde na té židli sedí ideální člověk. Jak vidíte, je malý a hubený. Podle lékařů je neuvěřitelně otužilý a je zcela tělesně zdráv. O jeho duševním zdraví vedou vědci učené disputace, ale všichni nás ujišťují, že pro náš účel, je tento muž nejvhodnějším kandidátem.
On se vejde do malého prostoru kabiny lodi. On nepotře buje většinu věcí, na kterých trvají ostatní kosmonauti. On vydrží o hladu i několik dní a nevadí mu to. On je schopen ovládat jednoduché přístroje, pokud bude mít správnou motivaci. Je ideální. A co je hlavní! Souhlasí!

Vážený pane. Jste ochoten podniknout cestu na planetu Neptun, za podmínek, jež vám nabízíme? Pro jistotu je zopakuji. Dostanete milion dolarů za každý měsíc strávený na lodi. Budete mít co jíst a čas na odpočinek. Vše, co budete dělat, je stisknutí tlačítka na palubní desce. To tlačítko stisknete ve chvíli, když dostanete hlad. Souhlasíte? Prosím, odpovězte mi.“

„JE MI TO JEDNO.“

Letěl jsem? Nevím. Bylo to daleko? Nevím. Je mi to fuk. Seděl jsem a mačkal tlačítko. Když jsem měl hlad. Potom to skončilo. Zase přišli ti lidé. Vynesli mne z rakety a ukazovali ostatním. Bylo mi to fuk. Všichni jásali a mluvili o hrdinství a obětování. Bylo mi to fuk. Potom všichni odešli. Mě posadili na obrubník silnice a vedl mne postavili velký kufr s penězi. Je mi to jedno. Sedím. Slunce hřeje. Zastavilo tu auto. Někdo popadl kufr a rychle odejel. Je mi to jedno.
Po silnici se blíží veliký náklaďák. Již je ode mne kousek. Šofér se dívá za odcházejícími mažoretkami a mne nevidí. Již je u mne a stále jede. Je mi to jedno…