Kůň a lístek - kapitola 18

Mirkwoodský král vzpomíná ...
» autorka: erestor
Kdysi jsem si přísahal, že mě nikdy neuslyší naříkat! To bych radši umřel! Zaťal jsem zuby, když mi na obnažená záda dopadla další rána. Neměl jsem ani ponětí, kolikátá už to je. Při dvacáté jsem je přestal počítat. K čemu taky? Dobře jsem věděl, že bití neskončí, dokud nebude spokojen. Konečně bičování přestalo a strážný mi přeřízl pouta. Sebral jsem ze země svoji tuniku a natáhl si ji. Kůže na zádech okamžitě protestovala, ale ignoroval jsem to. S hlavou hrdě vztyčenou jsem předstoupil před svého otce. „Doufám, že ti tato lekce pomůže si uvědomit, že mé rozkazy se dodržují, synu!“ V duchu jsem ho poslal do Mordoru, ale byl jsem natolik moudrý, že jsem držel jazyk za zuby! „Jistě, otče!“ pronesl jsem povinnou odpověď. „A teď mi jdi z očí!“ přikázal mi ostře. Nepatrně jsem se mu uklonil a vydal do svých komnat.
S bolestivým sykáním jsem si stáhl halenu a hodil ji na pohovku. V přilehlé šatně jsem si v zrcadle prohlížel, jaké následky mi přinesl otcův trest. Záda jsem měl pokrytá rudými švihanci, ale žádný z nich kupodivu neprosekl kůži, takže o tomhle výprasku za několik dní ani nebudu vědět. Tedy fyzicky. Pomalu jsem sevřel pěsti. „Za tohle mi zaplatíš!“ zamumlal jsem bezděčně. „Dávej si pozor na jazyk, chlapče!“ ozval se ode dveří varovný hlas. Otočil jsem se po něm a tam stál kapitán. „Lehni si! Namažu ti to!“ přikázal mi a já se s ním nepřel. Poslušně jsem se položil na postel a nechal ho, aby mi ošetřil rány. Kapitán pečlivě roztíral hojivý balzám, který příjemně chladil a bolest skoro okamžitě začala ustupovat. „Měl bych ti poděkovat, Talagante! Kdyby to byl někdo jiný, tak jsem dopadl mnohem hůř!“ Kapitán si odfrkl. „Dělám to jen kvůli tobě! Jsem voják, sakra, ne žádný kat!“ prohodil opovržlivě. „Já vím. A jsem ti za to opravdu vděčný!“ A opravdu jsem to tak cítil. „Tak a hotovo! Zůstaň ještě chvíli ležet, ať ta mast může pořádně působit!“ Talagant zamířil ke dveřím. „Počkej, prosím …“ poprosil jsem ho impulsivně. Kapitán se ke mně tázavě otočil. „Já to musel udělat, víš?“ Zoufale jsem potřeboval, aby mě někdo řekl, že to, co jsem udělal, bylo správné. Nebo aspoň ne tak zavrženíhodné, jak otec říkal! „Byla to přece moje matka, u všech Valar! Nemůžu a nechci dělat, že se nic nestalo!“ Talagant si povzdechl. „Král Oropher se nezmění, tak ho zbytečně nedráždi! Truchlit pro ni můžeš ve svém nitru, ale navenek nedávej nic znát! Tuhle rasovinu bych si jen nerad zopakoval, chápeš mě, že ano?“ Chvíli jsem o jeho slovech přemýšlel, než jsem pozvolna přikývl. „Máš pravdu, kapitáne! Budu opatrný, slibuju!“


Plynula staletí a já měl stále na paměti slib, který jsem Talagantovi dal. Dával jsem si pozor a to doslova na každém kroku. Nevěřil jsem ničemu a nikomu, zvláště ne svému otci. K tomu jsem se choval s povinnou úctou, ale žádnou vřelost jsem k němu necítil. Jediný, s kým jsem jednal bez obav a na rovinu, byl kapitán. A ten mi tu náklonnost oplácel. Dávali jsme si však dobrý pozor, aby se zvěst o našem přátelství nedonesla ke králi. Navenek tedy vše vypadalo jako nesmlouvavý učitel a pilný žák …


Uplynulo pár dalších desetiletí a já byl velitelem jedné z našich patrol, které neúnavně procházely mirkwoodské hvozdy. „Jsou tady, pane!“ zašeptal Arkon. „Ať se muži roztáhnou do rojnice!“ přikázal jsem koutkem úst. „Lučištníci jsou připravení, pane!“ Přikývl jsem, že beru na vědomí, a obezřetně jsem pokračoval v cestě vpřed. Blížili jsme se k malému palouku, který se na první pohled zdál prázdný, ale my věděli, že je to jen zdání. Nepřítel, který nás už dlouhou dobu sužoval, byl opravdu záludný. Dokázal se pohybovat stejně dobře v korunách stromů, jako v podzemí. A neznal žádné slitování! Zvedl jsem ruku a oddíl se zastavil. „Tak se ukažte!“ vyzval jsem je polohlasně. Netušil jsem, jestli to bylo tím, že mě slyšeli, nebo prostě a jednoduše měli svůj plán, ale vzápětí se objevili. Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem je zahlédl. Pohybovali se tiše a působili dojmem, jako by ani nebyli z tohoto světa. Chlupaté kulovité tělo, dva páry očí, osm dlouhých nohou a obrovská jedovatá kusadla. Jako tolikrát předtím mě už napadlo, jak jen Valar mohli stvořit takové stvůru a hlavně proč?
Na palouku před námi bylo snad dvacet těch tvorů. Zastavili se a já jsem měl pocit, že nás pozorují a zkoumají, i když jsem si byl jist, že je díky hustému porostu nás nemohou vidět. Přesto jsem sevřel pevněji jílec meče. Hned jsem si připadal bezpečněji. „Připravte se!“ Než se ale můj rozkaz dostal ke všem mužům, tak pavouci zaútočili. Bitva byla rychlá a krutá …
Očistil jsem si o trávu čepel své zbraně a zastrčil ji do pouzdra. „Jak jsme na tom, Arkone?“ zeptal jsem se věcně. „Ztratili jsme polovinu mužů, pane!“ To byla zlá novina! Velmi zlá! „Ošetřete zraněné a vydáme se do paláce!“ Arkon sklonil hlavu. „Jak poroučíš, pane!“
„Cože?!“ Otcův mocný hlas se rozléhal síní. „Měl jsi padesát mužů a vrátil se s necelou polovinou! Můžeš mi to nějak vysvětlit?!“ Stiskl jsem zuby, abych mu neřekl něco ostrého. „Nepřátel bylo mnoho, pane!“ přinutil jsem se nakonec odpovědět pečlivě kontrolovaným hlasem. „Nepřátel? Pavouky nazýváš nepřáteli?! Jsou to jenom zvířata, tak jak to, že si s nimi nedokážeš poradit?! To jsi ty tak mizerný velitel, nebo jsou tvoji muži tak neschopní?“ Zuřil a to bylo velmi nebezpečné. „Tak co mi k tomu řekneš?!“ Zachytil jsem Talagantův varovný pohled, ale nemohl jsem jinak. Rozhodl jsem se ve zlomku vteřiny. „Je to jen moje vina, pane!“ pronesl jsem zvučně a upřeně se zadíval svému vládci do tváře. „Pak tedy za ni poneseš následky!“ Raději já, než moji muži! „Padesát ran, kapitáne! Hned! To ho snad naučí pořádně dělat svoji práci!“


Stál jsem na nádvoří a spolu s ostatními čekal na příjezd své budoucí ženy, Íniel. Náš sňatek dohodl otec a já ji ještě ani neviděl. Brána se otevřela a dovnitř vjel průvod, v jehož čele jela plavovlasá Elfka. Zastavila přímo přede mnou a zvědavě si mě prohlížela. Potěšilo mě to. Přistoupil jsem k ní a galantně se jí uklonil. „Vítám tě, má paní!“ Natáhl jsem k ní paže a pomohl jí sesednout. „Děkuji ti za milé přivítání, můj pane!“ usmála se na mě a já cítil, jak se mi rozbušilo srdce. Oh, Valar, je krásná! „Měla jsi dobrou cestu?“ optal jsem se dle protokolu, ale ze svých pažích jsem ji nepustil. „Ano, můj pane! A mirkwoodské lesy jsou tak líbezné …“ Hlas měla jasný jako horská bystřina a oči se jí rozzářily, když mluvila o tom, co cestou sem viděla. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Když mě otec obeznámil s tím, že se budu ženit, tak jsem se domníval, že má nastávající bude bez jiskry. Stejně jako všechny urozené dívky, které jsem doposud potkal. Ale teď, když jsem ji měl před sebou, jsem se docela začínal na náš svazek těšit. Íniel měla v sobě něco, co se dotýkalo něčeho hluboko v mém nitru. „Jistě jsi unavená, paní, a chceš si odpočinout!“ Teprve teď jsem ji pustil a gestem přivolal služebnou. „Eriel se o tebe postará!“ „Děkuji ti, můj pane!“


„Otče?“ Vzmohl jsem se jen na bezděčné vydechnutí. „Slyšel jsi dobře! Odjedeš hned zítra!“ To přece nemyslí vážně?! „Ale co Íniel, otče?“ Doufal jsem se, že s ní před svatbou strávím nějakou dobu, abychom se aspoň trochu poznali. Jenže dnes po snídani si mě otec povolal, aby mi sdělil, že mě i s jednotkou posílá na hranice. „Ke svatební přípravám tě nepotřebuje! A ty by sis měl uvědomit, že je to jenom žena! Je dobrá akorát k tomu, aby ti dala syna a vedla ti domácnost! K ničemu jinému se nehodí, jasné? Čím dřív si to uvědomí, tím lépe pro nás všechny! Není nic horšího, než když si žena začíná moc vyskakovat! Tvoje matka to taky zkoušela, ale naučil jsem ji, kde je její místo …“ Kousl jsem se do rtu. Dobře jsem si pamatoval, jak ji to učil. Matka mívala modřiny v obličeji a oči napuchlé od pláče. „ … a tobě doporučuji to samé! Íniel pochází z urozeného rodu, takže svým původem více než vyhovuje, ale obávám se, že ji vychovali až příliš svobodomyslně. Očekávám, že se o to postaráš!“


Nikdy jsem nezapomněl na náš svatební den. Ani na to, jak skončil. Po obřadu se konala velkolepá hostina. Íniel jen zářila a já byl nesmírně pyšný, že ta nádherná dívka po mém boku je moje žena. Tančili jsme spolu všechny tance a mezi nimi jsme rozmlouvali o všem možném. Ve svém odhadu jsem se nemýlil. Íniel měla oheň, který mě přitahoval, a laskavé srdce, které mě dojímalo …
Bezděky jsem zatajil dech, když k nám přistoupil sluha, který oznámil, že si s námi král přeje hovořit. Nabídl jsem tedy své ženě rámě a dovedl ji k němu. Oba jsme se mu poklonili, jak si žádala etiketa. Oropher se upřeně zadíval na moji ženu. „Očekávám, že mi vbrzku sdělíš, že pod srdcem nosíš mého vnuka!“ Cítil jsem, jak ztuhla. „Se vší úctou, můj pane, ale nemyslím, že byste vy byl tím prvním, komu bych tuto novinu oznamovala!“ Valar, nám pomáhej! Oropherovi se v očích hněvivě zajiskřilo. Tohle nemohlo skončit dobře! „Zapomínáš, s kým hovoříš, ženo!“ Íniel se ale nenechala zastrašit. „Jsi vládcem Mirkwoodu, můj pane, ale mým chotěm je princ Thranduil!“ Oropher teď upřel pohled na mě. V duchu jsem se třásl strachy o její bezpečí, ale navenek jsem na sobě nedával nic znát. „ … pokud nejsi schopen ztrestat ji sám, postarám se o to já!“ Jen to ne! To jsem nemohl dopustit. „To nebude potřeba, otče!“ ujistil ho rezolutně.
Ležela na naší manželské posteli a hořce plakala. „Proč jsi to udělal?“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky. „Věř mi nebo ne, ale mohla jsi dopadnout mnohem hůř!“ sdělil jsem jí suše, zatímco jsem si připínal opasek. „Nech mě a táhni do Mordoru!“ hodila po mně nenávistně. Nedivil jsem se jí! Pokrčil jsem rameny. „Tak daleko nepůjdu, ale samotnou tě nechám!“ Ve dveřích jsem se obrátil a zadíval se na ni. V očích měla strach, bledé líce jí brázdily slzy. Moc pěkná svatební noc, jen co je pravda! „Dám ti jednu radu, Íniel!“ Byl jsem vděčný Valar, že se mi nechvěl hlas. „Neprovokuj krále Orophera, sic se se zlou potážeš!“


„Budeš ale opatrný, že ano?“ S rameními chrániči v rukou jsem se obrátil ke dveřím. Stála tam moje žena a v očích se jí leskly slzy. Nepřestával jsem děkovat Valar, že mi odpustila, co jsem jí byl nucen udělat během naší svatební noci. Chvíle to sice trvalo, ale nakonec dokázala to, čeho jsem já nebyl schopen. Sám sobě jsem to stále vyčítal, ale dobře jsem věděl, že jsem neměl na vybranou. Při představě, že by se dostala do Oropherových rukou, mě jímala hrůza. „Jako vždy, In!“ usmál jsem se na ni konejšivě. Přistoupila ke mně a políbila mě na rty. „Mám strach, že se mi jednoho dne nevrátíš!“ přiznala tiše. Nechal jsem svoji zbroj spadnout na podlahu a pevně objal svoji manželku. Položila mi hlavu na hruď a já si opřel bradu o její temeno. „To se nestane, ženo!“ ubezpečil jsem ji klidně. „Nikdo mi nezabrání, abych byl s tebou!“ Jenom smrt! „Věřím ti, Thranduile!“ odvětila prostě a já si připadal nesmírně silný a nepřemožitelný …


Jel jsem vedle svého otce a vládce, po jehož druhém boku cválal kapitán Talagant. Mirkwoodský král zarazil svého oře a my učinili totéž. Stáli jsme na vyvýšeném pahorku a shlíželi dolů na rozlehlé vojenské ležení. Byla tam nepředstavitelná spousta stanů, ve kterých byli ubytováni vojáci. Ti se pohybovali sem a tam a mně přišlo že zcela neuspořádaně. Nad vším tím zmatkem vlály různobarevné praporce všech zúčastněných říší. Všiml jsem si, jak otec nespokojeně svraštil obočí. „Co tu dělá ten zpropadený Peredhel?“ zabručel k nám polohlasně. Doufal jsem, že dokáže svoji averzi vůči imladrijskému pánu skrýt, protože pokud ne, tak by to mohlo ohrozit celou alianci … Vyjel k nám posel, aby nás přivítal. Uctivě se uklonil a oslovil Orophera zvučným hlasem. „Můj pán Gil-galad vás srdečně zdraví a žádá vás, abyste rozbili váš tábor na severní straně! A současně tebe, pane, a prince Thranduila jeho jménem zvu na slavnostní večeři do hlavního stanu!“ Oropher přikývl, jako by ani nic jiného neočekával. „Přijdeme!“ Pak zvedl ruku a naše armáda se dala znovu do pohybu …
Seděl jsem vedle otce a nenápadně si při tom prohlížel ostatní přítomné šlechtice. Vybavoval jsem si jednotlivá jména z hodin diplomacie a přiřazoval k nim tváře. Napadlo mě, že pán Elrond, vládce Imladris, vypadá úplně jinak, než jsem si kdy představoval. Stejně jako Oropher byl vládcem mocné říše, ale nemohl se chovat odlišněji. Mirkwoodský král byl přísný a vládl svému lidu tvrdou rukou. Pán Elrond byl spíše laskavý otec než všemocný vladař. Na jeho tváři se během jídla několikrát objevil úsměv. Nijak přehnaný, ale o to přátelštější. I hlas měl klidný a já si byl najednou jist, že kdybych podléhal jemu, tak by můj život vypadal zcela jinak … „Vidíš toho Peredhela?“ ucedil ke mně otec koutkem úst pohrdlivě. „Nechápu, proč ho Gil-galad vůbec trpí u svého stolu!“ Zalétl jsem očima ke tmavovlasému Elfovi. Obával jsem se, že otcova urážlivá slova zaslechne … Jak by se asi zachoval? Vzhledem ke svému postavení by si to jistě nemohl líbit! Jistě by otce vyzval k souboji! Nedovedl jsem si představit, jak by jejich duel dopadl. Oropher byl tvrdý válečník a Elrond byl spíše znám jako léčitel a diplomat, ale kapitán mi říkal, že jím vždycky nebyl …


Se zatajeným dechem jsem hleděl na sešikované řady nepřátel. Sluneční paprsky se oslnivě odrážely od jejich zbroje a přilbic. Kam jsem jen dohlédl, tam se tyčily blyštivé špice kopí. Tohle přece nemůže nikdo přežít! Ohlédl jsem se po Talagantovi, který stál s nehybnou tváří po mém boku. „Bude to největší bitva tohoto věku!“ pronesl mirkwoodský kapitán zadumaně. „Jestli přežiješ, tak o ní budeš s hrdostí vyprávět svým synům, Thranduile!“ Ještě to tak! „Dokud tu bude otec, tak bych si ty syny odpustil!“ Pozdě jsem si uvědomil, co jsem řekl, a nejistě pohlédl na svého učitele. Ten se však sotva slyšitelně zasmál. „To docela chápu, ale raději si to nechej pro sebe! Krále bys tím rozhodně nepotěšil“ doporučil mi tiše. „O to nemusíš mít starost! Už jsem se poučil!“ odpověděl jsem mu také potichu. „To jsem rád!“ Talaganta přerušilo hlasité troubení rohů a vzápětí nad elfskými silami zavlály praporce vládců. Nepřátelé odpověděli podobně. Jen jejich trubky zněly mnohem rázněji. Před očima se mi mihl obraz mé ženy. Co když ji už nikdy neuvidím? Dal bych všechno za jediný její úsměv! Do Mordoru s tím celým urozeným původem! Co jsem z něj kdy měl?! Nic. Jen samou povinnost a zbičovaná záda … Talagant zřejmě vycítil mé neradostné rozpoložení, protože se lehce dotkl mé ramene. „Teď není vhodná doba na filozofování, jasnosti!“ Ta formálnost mi připomněla, proč jsme tady. Potřásl jsem hlavou, abych zahnal myšlenky na Íniel, a přikývl. „Máš pravdu, kapitáne!“ Talagant mi kývnutí oplatil. „Dávej si pozor, Thranduile! Tohle bude něco docela jiného, než na co jsi zvyklý! Počítej s tím, že určitě v té mele nějakou ránu schytáš, tak se tím nenech rozhodit! Máš dobré instinkty, tak jim věř, ale zároveň si musíš zachovat klidnou mysl, jasné? Jestli se na ně vrhneš bez rozmyslu, jak občas míváš ve zvyku, tak to bude poslední věc, kterou uděláš, rozuměl jsi mi?“
Jen jsem sykl bolestí, když mi na rameno dopadl palcát. Kost i kloub naštěstí vydržely, tak jsem mohl útočníkovi oplatit stejnou mincí. Vlastně mnohem lepší, protože jsem mu jediným úderem usekl hlavu. S uspokojením jsem sledoval, jak se odkutálela opodál. To bylo důvodem, proč jsem přehlédl dalšího útočníka, který mě bez okolků praštil po hlavě. Na okamžik se mi zatmělo před očima a padl jsem do bahna na kolena. Vzhlédl jsem a jako ve snu sledoval čepel, která se nezadržitelně blížila k mému krku. Tak takhle tedy skončím? V poslední vteřině se mezi mého kata a můj krk dostala čísi zbraň. Můj zachránce bez znatelné námahy zlikvidoval vojáka, který se mě pokoušel zabít, a já se mezitím trochu sebral. „Thranduile, přestaň laskavě koukat, kde co lítá, a bojuj, sakra!“ Napřáhl ke mě pravici a vytáhl mě zpátky na nohy. „Díky …“ vydechl jsem vděčně. „Nech si to na jindy!“ odbyl mě Talagant mávnutím ruky. „A soustřeď se na boj! Nebo z Íniel bude brzo vdova!“ Stiskl jsem zuby. Tuhle připomínku jsem teď opravdu nepotřeboval! „Tohle jsi nemusel!“ procedil jsem k němu skrz sevřené rty. „Tak přestaň dělat hlouposti!“ odsekl mi kapitán ostře a prudce sekl po dalším útočníkovi, který na něj začal dotírat. Nadechl jsem se, aby mu pádně odpověděl, ale obr se zkrvavenou sekyrou, který se objevil odnikud, měl jiný názor …


Večer po bitvě jsem seděl ve svém stanu a odpočíval, když se poodhrnul vstupní závěs a objevila se Talagantova vážná tvář. „Obleč se a pojď hned se mnou! Přivezli krále Orophera! Je na tom špatně!“ Ihned jsem vyskočil z lůžka a natáhl si boty. Spěchal jsem za kapitánem, který mě vedl skrz tábor. Zastavil před modrobílým stanem a pokynul mi, ať jdu dovnitř. Zhluboka jsem se nadechl a vešel. Na loži uprostřed ležel můj otec. Byl do pasu nahý a na hrudi měl dlouhou krvácející ránu. Nebyl jsem žádný léčitel, ale už jsem pár zranění viděl. A tohle vypadalo hodně zle … „Vítám tě, princi Thranduile!“ ozval se tichý hlas a já si teprve nyní uvědomil, že tam nejsme sami. Překvapeně jsem se díval na pána Elronda, který se tvářil velmi ustaraně. Málem bych ho nepoznal! Viděl jsem ho na bitevním poli, ale to měl na sobě zbroj. Nyní byl oděn v prostou hnědou róbu a vlasy měl zapletené jen po stranách, aby mu nepadaly do očí. „Nemohu pro něj nic udělat. Má-li přežít, tak musí odjet do Valinoru!“ oznámil mi věcně. Kdyby mě udeřil pěstí do břicha, nemohl by mě zasáhnout citelněji. Orophera jsem v lásce neměl, ale přece jen byl to můj otec. „Kdy?“ vypravil jsem ze sebe zaraženě. „Hned.“ Dostalo se mi nemilosrdné odpovědi. „Nařídil jsem, aby se už začala připravovat k vyplutí loď! Tvůj otec není jediný, kdo musí odjet, Thranduile!“ Vynechal titul, ale bylo mi to jedno. Upíral jsem oči na svého otce. Tohle tě nenapadlo, co? Ani ti nepřišlo na mysl, že i ty můžeš být zabit! Jak rád bych ti řekl pár věcí, otče … „Jak se tedy rozhodneš?“ Někdo se jemně dotkl mého lokte. „Král Oropher zítra opustí Ardu!“ pronesl jsem bez emocí. „Oznámím to jeho armádě!“ dodal jsem a měl se k odchodu. „Nezůstaneš tu s ním?“ Imladrijský vládce zněl překvapeně a já se mu ani nedivil. Bylo to proti všem zvyklostem, ale bylo mi to jedno. Pohlédl jsem mu zpříma do očí a pomalu zavrtěl hlavou. „Ne.“ Nehodlal jsem mu vysvětlovat, že tak blízcí jsme si nebyli. „Ale pošlu sem našeho kapitána.“ V duchu jsem se Talagantovi omluvil, ale nikdo jiný, kdo by měl u umírajícího krále držet stráž, mě nenapadal. Věděl jsem jen, že já to rozhodně nebudu. Nikdy jsem se v jeho blízkosti nezdržoval více, než bylo nezbytně nutné. A tento svůj zvyk jsem nehodlal porušit ani teď.


Na pobřeží byli shromážděni všichni, kteří přežili tu bitvu. Stál jsem v první řadě a sledoval, jak loď mířící k Valinoru zvolna mizí za obzorem. Odvážela sebou mnoho našich mužů a mezi nimi i mého otce. „Proč jsi neodjel s ním, kapitáne?“ zeptal jsem se tiše Talaganta. K mému údivu neměl zbroj a ani zbraň jsem u něj nezaznamenal. „Viděl jsem dost hrůz a teď bych také rád viděl něco dobrého!“ odvětil klidně. „A myslíš, že to dobré bude?“ optal jsem se ho pochybovačně. Vědoucně se usmál. „Bude, Thranduile, bude! Jen to ještě chvíli bude trvat, ale Mirkwood se zase zaskví v celé své kráse! A já budu u toho! Jako tvůj rádce ovšem! S bojem už nechci mít nic společného, jasné?“ Přejel mě pohledem od hlavy k patě a já přikývl. V tu chvíli bych mu splnil cokoliv, protože jsem byl nesmírně rád, že se rozhodl zůstat. Cenil jsem si jeho přátelství i zkušenosti. „Jak si přeješ, kapi … rádce!“ opravil jsem se ihned, protože varovně svraštil obočí. Spokojeně pokýval hlavou. „Děkuji ti, králi!“ Pak jsem si ale uvědomil, že má pravdu. S otcovým odjezdem jsem se já stal vládcem Mirkwoodu.
Tipů: 4
» 15.06.12
» komentářů: 2
» čteno: 971(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Kůň a lístek


» 15.06.2012 - 20:43
Mít na pobřeží katapult s pořádně velkým šutrem, tak teď nemají problém ;-D
» 15.06.2012 - 20:52
Nienna: Ale to bylo nebylo čestné ... a navíc, rozbít elfského krále znamená několik yénů neštěstí ... :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.