Žirafa.

Pomalu se blížil začátek jara 1986. Na trase Leeds Bradford - Dublin Airport se chýlil ke konci let menšího dopravního letadla. Jedním z cestujících byl vytáhlý muž, u něhož se dalo předpokládat, že v mládí si kvůli své postavě vyslechnul nejednu narážku. Muž se podíval z okýnka a pod sebou spatřil Dublin, cíl své cesty. Současně se ozvala výzva kapitána letadla, aby se cestující před přistáním připoutali.

"Tak, ty blázne, teď už z toho nevycouváš," pomyslel si onen muž a znovu se sám sobě musel podivit, že kývnul na takovou práci. Jako fotbalový manažer toho zatím moc nepředvedl, ať už v Middlesbroughu, Sheffieldu nebo Newcastlu. A teď má být hlavním manažerem reprezentace Irska. Země, která má ráda Angličany asi jako připináček v zadku. Vlastně se musel podivit také Irům. Jestli to jejich fotbalové vedení je tak docela při smyslech, když si jako šéfa nároďáku vyberou Angličana? Vždyť v sousedním Severním Irsku má britská armáda a policie takovou pověst, že by si od nich pomalu ani pes suchou kůrku nevzal. Muž znal svoje chyby. Určitá dávka ješitnosti k nim určitě patřila a její součástí byl i poněkud skeptický pohled na Iry. No, ale jede tu vlastně jako host do suverenní země a bude se muset snažit, jak co nejlépe vyjít s jejími obyvateli. Letadlo mezitím dosedlo na přistávací plochu a za pár chvil se muž musel začít věnovat odbavovacím procedurám a svým zavazadlům.

V letištní hale Dublin Airport postával pro změnu podsaditý muž s ryšavými vlasy, v ruce držel velkou ceduli s nápisem "Mr. Charlton" a sledoval přistání letadla z Leedsu. Také jemu se v hlavě honily zajímavé úvahy. Jako šofér irského fotbalového svazu čekal na přílet muže, který se měl stát hlavním koučem reprezentace Irska.

"Který blbec z vedení svazu přišel na to, aby Iry vedl Angličan?" mumlal si pro sebe a byl pořádně rozmrzelý. "Vždyť je to skoro jako vlastizrada! Angličan, pche!" Na náladě mu nepřidalo ani počasí. Mlha, déšť. Muže napadlo, že se měl raději narodit a žít v Africe a být černochem. Ty ryšavé vlasy by mu šly pěkně dohromady s černou pletí a bylo by mu alespoň pořád teplo.

Cestující z Leedsu začali vstupovat do letištní haly. Vytáhlý muž byl již předem informován, že ho zde bude někdo očekávat. Zvědavě se rozhlížel a vzápětí spatřil postavu s cedulí "Mr. Charlton". Ušklíbnul se. Typičtějšího Ira mu vstříc ani nemohli poslat. Došel k němu, natáhnul ruku k pozdravu a s mírným úsměvem se představil: "Já jsem Jack Charlton."
"Brady," zněla úsečná odpověď a následoval váhavý stisk nabízené ruky. "Dělám kočího pro fotbalový svaz." Tvářil se přitom stejně přívětivě, jako by právě rozkousnul citrón.
"Nějaké nepříjemnosti?" zeptal se Charlton zdvořile.
"Ne, to jen to zatracené počasí. Koho by těšilo? Takhle je tu velmi často. Třeba vám to nebude vyhovovat?" sondoval Brady s těžko skrývanou nadějí v hlase.
"Něco vydržím. A jistě jste přijel s drožkou, do které neprší."
"Jezdím s německým vozem," odvětil Brady. "Do anglického by snad i pršelo."

Mlčky došli k luxusnímu BMW, Brady naložil do kufru zavazadla a pak nasedli.
"Tak kam to bude, šéfe?" zeptal se Charltona, jakmile nastartoval.
"Lansdown Road," zněla stručná odpověď.
"Ale?" podivil se Ir, protože to byla adresa fotbalového stadionu. "To chcete to Irsko zachraňovat okamžitě?"
"Pomáhat je naším národním rysem," rýpnul si Charlton a zvědavě čekal na reakci.
"To jo, vedle v Severním Irsku jste s tím pomáháním velice úspěšní," nezklamal ho Brady a Charlton došel k závěru, že to dá ještě pořádnou fušku, než tomuto člověku začne být nějaký Angličan trochu sympatický.
"Máte tu ryby?" pokusil se změnit téma hovoru. Tahle otázka zrzka zaskočila.
"Jako tady v autě?" zeptal se nepříliš duchaplně.
"Jako v přírodě. Rád chytám ryby. Tady v autě, i když německém, toho asi moc nechytím."
"A co tu tedy vlastně hodláte dělat?" zeptal se stále nechápající Brady. "Trénovat irské fotbalisty nebo chytat ryby?"
"Hlavně to první. Ale to druhé mám taky v plánu. Tak máte tu ryby?"
"Zkusím se poptat. To víte, já rybář nejsem. Já si ve volném čase dám raději pivo."

Zase jeli chvíli mlčky. Přímo v Dublinu učinil Brady ještě jeden pokus, jak toho sebevědomého Angličana namíchnout. Jeli zrovna kolem St. Mary´s Pro-Cathedral, když se Charltona zeptal: "Nechcete se tady třeba pomodlit za úspěch irské reprezentace?" Spoléhal na to, že Charlton je protestant a katolickému kostelu se zdaleka vyhne. Samotný Brady byl silně věřícím katolíkem.
"Jestli vám to udělá radost, tak klidně," odtušil Charlton a dalšími slovy Bradyho definitivně uzemnil. "Za úspěch irské reprezentace se klidně pomodlím třeba i v mešitě."

Zbytek cesty na Lansdown Road už spolu nepromluvili. Na fotbalovém stadionu se měl Charlton setkat s vedením irského fotbalového svazu. Bradyho úkol zde končil.
"Pane Brady, dnes se už asi neuvidíme," řekl Charlton, když stál se zavazadly vedle auta. "Díky za vaše služby. Byl jsem s vámi velmi spokojen a zkusím u vašich nadřízených domluvit, jestli by jste pro mne nemohl pracovat co nejčastěji. Na shledanou."
"Nashle," odvětil zkoprnělý Ir a v duchu se snažil strávit Charltonova slova. "Tak ke všemu budu tomu Anglánovi ještě dělat poskoka. Jestli mě z toho neklepne?"
Brady věděl, že dnes mu už pivo určitě chutnat nebude.





Tak nějak by mohl vypadat začátek trenérského angažmá v cizí zemi. Hrdinou této fiktivní povídky je Jack Charlton, ročník narození 1935, bratr o něco mladšího a také slavnějšího Bobbyho Charltona. To však jen z hlediska aktivní hráčské kariéry. On totiž ten Jack vůbec nebyl nějaký druhořadý fotbalista, protože ho, mimo jiné, zdobí titul mistra světa z roku 1966. A také trofeje z Poháru veletržních měst, z něhož se přes Pohár UEFA stala dnešní Evropská liga UEFA.

Jeho postava mu vynesla přezdívku "Žirafa", což může znamenat asi jen jediné - vysoký a štíhlý. Když hovoříme o Angličanech, nejednou přijde řeč na jejich konzervatismus a lpění na tradicích. Samotní Angličané jsou na tyto jejich národní vlastnosti hrdí a dá se říct, že docela oprávněně. Jack Charlton může být příkladem jedné z forem tohoto konzervatismu. Celou hráčskou kariéru, 23 let, odehrál v jediném klubu. Má neotřesitelné místo v síni slávy velice známého Leedsu United.

Po ukončení hráčské kariéry se stal trenérem a bez větších úspěchů to zkoušel v několika anglických klubech. A pak si na něj, docela překvapivě, vzpomněli Irové a udělali z něj trenéra jejich reprezentace. Kdoví, kdo na ten bláznivý nápad přišel jako první, ale Irové toho nikdy nelitovali. Stejně jako Němec Sepp Piontek Dánsko, dovedl Jack Charlton Irsko mezi světovou fotbalovou elitu a udržel ji tam bezmála deset let. Se všemi výhodami z toho plynoucími. Stal se bezkonkurenčně nejpopulárnějším Angličanem v Irsku a spolu s manželkou se stali čestnými občany tohoto státu. Ocenění, které Irové nerozdávají na potkání, nota bene Angličanům.

Mezi velké záliby Jacka Charltona patří lov, kvalitní whisky a rybaření. Stanul tak po boku jiných slavných fotbalistů - rybářů, jako byl například náš nejslavnější fotbalový kanonýr "Pepi" Bican nebo stále žijící Horst Hrubesch, známý německý reprezentant, o němž se s nadsázkou hovořilo, že dokáže hlavou střílet prudčeji než nohama.

Charltonovu lásku k rybaření Irové dobře znali. A jako ocenění jeho zásluh pro Irsko mu dokonce oficiálně nabídli vládní funkci ministra pro rybolov. Jenže to už by mu na jeho zálibu asi nezbývalo tolik času, takže se ministrem nestal. Avšak o jeho rybářském zanícení vypovídá i to, že neváhal prohlásit, že chytit pořádnou rybu znamená pro něj více než zvítězit s irskou reprezentací. A on mu ten výrok u Irů prošel! Aby také ne, když kromě hráčské přezdívky si u irských fanoušků vysloužil ještě jednu - St. Jack.

Je tu však možná ještě jedna zajímavá věc, o které se nemluví, ale přesto mohla mít svůj význam. Mezi Iry a Brity po dlouhá desetiletí panovala dost velká řevnivost. Tím spíše, že s Irskem bezprostředně sousedí Severní Irsko, jako součást Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. A v 80-tých i 90-tých letech minulého století bylo Severní Irsko dost výbušnou oblastí. Ke zklidnění této oblasti mohl svoji nelehkou misí přispět právě i Jack Charlton, který si jako ryzí Angličan dovedl získat srdce velkého počtu Irů. Mohlo to mít význam a také nemuselo. Já si myslím, že mělo - alespoň malý. I proto má poslední slova k této fotbalové osobnosti zní: Uctivá poklona, pane Jacku Charltone, a nechť máte před sebou ještě hodně let života.