Mravenec.

"Juro, ty si přecaj kus hňupa!" zhodnotili jsme rychle situaci po otevření dveří do třídy.
Odpovědí nám bylo pouze pokrčení ramen našeho spolužáka a kamaráda a zamumlání, že "něco nevyšlo, no." Navíc už nebyl čas, protože k učitelskému stolu důstojně kráčel Mravenec, čemuž naše třída vstoje asistovala.

Mravenec byl náš profesor angličtiny a přezdívku si vysloužil svou vcelku drobnou postavou a brýlemi s poměrně velkými obroučkami. Ne, tykadla neměl. Ale přesto na nás působil tak nějak - prostě jako Mravenec.
A když se tedy tak "nečekaně" objevil, bylo s námi docela zle. Den předtím nás totiž Jura ubezpečoval, že nadcházející hodina angličtiny bude leháro, protože Mravenec má jet na nějaké školení a někdo ho má suplovat. Takže teď jsme byli co se týče zkoušení docela namydlení a že se bude zkoušet, bylo docela jisté, protože se tak nestalo v minulé hodině.

Mravenec nám anglicky dovolil usednout a neprodleně začal ve svém notýsku hledat vhodnou oběť.
"Tak třeba...," začal a rozhlédl se po třídě. No, udržovat napětí dovedl vcelku dobře. "Šabršulo, vy to u mne zatím nemáte moc dobré..., pojďte si do první lavice vylepšit renomé."
Sláva, Bůh existuje! Co si Jura Šabršula svými "zaručenými" informacemi nadrobil, to si teď bude muset tak říkajíc vyžrat. V takových chvílích mezi námi nebylo místo pro soucit.
Náš kamarád se viditelně otřesený přesouval na nové stanoviště. Působil dojmem, že ač ještě mlád, může být tento den jeho posledním.

"V minulé hodině jsem vás upozornil, abyste se připravili na zadání, kdy budete muset cizinci vysvětlit cestu k nějaké důležité budově," promluvil Mravenec k celé třídě a pak se obrátil k Jurovi. "Takže váš úkol, Šabršulo, bude písemně vysvětlit cestu od našeho autobusového nádraží k nádraží vlakovému. Papír máte, dejte se do toho. A my ostatní si trošku zopakujeme slovní zásobu."

Štěstí nadále stálo při nás. Ze dvou slov jsme my nepřipravení vždy alespoň jedno přeložili správně a pro tuto chvíli to Mravencovi stačilo. Že jsme z nových anglických slov znali asi tak jedno ze dvaceti, zůstalo našemu profesorovi utajeno.
Jura se už několik minut lopotil s překladem, když se ozvalo zaklepání na dveře a vzápětí do třídy vstoupil nám neznámý prošedivělý pán v obleku. Ihned jsme měli dojem, že Mravenec toho muže zná, protože se v jeho obličeji zazračil úlek a vyvalené oči mu posunuly brýle až na samou špičku nosu.

"Dobrý den, studenti!" pozdravil muž, stojíc čelem k nám. "Jmenuji se Alexej Trouba a jsem okresní školní inspektor."
A nechal na nás dopadnout váhu svých slov. Jako dobře vychovaní studenti jsme věděli, že nějak přiměřeně reagovat prostě musíme. Ozvala se proto celá škála zvuků. Od obdivného zašumění přes tlumené zakuckání, také něco jako zakvičení mladého selátka, či vyprsknutí, které by si někdo mohl vyložit jako posměšné. Bohužel, jeden nevychovanec vyprsknul nejspíše jiným otvorem než ústním, ale tak to už zkrátka ve větších kolektivech chodí. Celkově však inspektorova slova splnila svůj účel, neboť si získal naší pozornost. Mohl tedy pokračovat.
"Chtěl bych se dozvědět něco o tom, jak probíhá vaše vyuka anglického jazyka. Tady soudruh profesor mně tedy sdělí, co probíráte a pak pokračujte v hodině jako bych tu nebyl. Posadím se do poslední lavice, která je, jak vidno, volná."

Očividně nervózní Mravenec sdělil inspektorovi, že jsme právě dokončili zkoušku anglické slovní zásoby a že teď budeme z učebnice překládat český text do angličtiny. Vzpomenul také, že v první lavici sedící student dostal za úkol speciální překlad.
Jura si chvíli bláhově myslel, že jeho úkol bude pro tuto hodinu přerušen, ale mýlil se.
"Tak, studente, jak zní váš úkol?" zeptal se ho inspektor Trouba.
"Mám popsat nějakému Angličanovi cestu od autobusu na vlak. Tady v našem městě," odvětil Jura a povstal. "Vysvětlím mu to někdy jindy," prohlásil tónem, který napovídal, že nic lehčího snad ani neexistuje a že nemá cenu se tím zabývat zrovna teď.
"Nene, jen se posaďte a pokračujte," zarazil ho školní inspektor a zároveň se velmi zamračil.

"Procvičování komunikace je vhodné, ale také by se mělo zaměřit vhodným směrem." Přísně se podíval na Mravence. "Soudruhu kolego, copak uložíte svým studentům příště? Popsat cestu na letiště? Nebo snad přímo k vojenským kasárnám?"
Až teď Mravencovi došlo, že Jurovi vlastně uložil nácvik vyzrazení vojenského tajemství. Podle toho, jak se zatvářil, tak si Mravenec pro změnu nacvičoval poslední chvilky před popravčí četou.
Naštěstí inspektor Trouba tuto choulostivou záležitost dále nerozebíral a dal tak Mravencovi čas se vzchopit. Hodina pak probíhala vcelku v poklidu, protože další úkoly řešili "zcela náhodou" premianti třídy, takže zvenčí vypadaly naše znalosti docela povzbudivě.

Nakonec byl vyzván k ukončení práce i Jura. Jeho popsaný list si osobně přebral školní inspektor. Zamračeně začal studovat překlad, ale tvář se mu k podivu všech přítomných začala rozjasňovat. Jurovu práci předal Mravencovi s neskrývaným nadšením.
"Soudruhu kolego, přiznám se, že jsem vám všem trochu křivdil. Tohle je brilantní ukázka toho, jak turistu z nepřátelské imperialistické země správně informovat. Prosím, přečtěte to celé třídě! A vy, studente," obrátil se na zkoprnělého Juru, "udělal jste mně velkou radost. Očekávám, že vás soudruh kolega velmi dobře ohodnotí."

Mravenec se tvářil stejně duchaplně jako Jura, ale zdržel se vlastního komentáře. Napřed si Jurův překlad přečetl sám pro sebe a pak prohlásil: "Připomínám, že úkol zněl popsat cestu od našeho autobusového nádraží k nádraží vlakovému. Popis je následující: Jděte nahoru touto ulicí dolů. Dojdete k otočení. Jděte rovně a pak zahněte doprava. Vlakové nádraží je na pravé straně levé." Ke konci četby tohoto veledíla se Mravencovi poněkud třásly nejen ruce, ale i hlas.

"Tak tak, takto se musí na osoby nepřátelsky nakloněné našemu socialistickému zřízení!" zahlaholil inspektor Trouba. "S časem stráveným mezi vámi jsem velmi spokojen a nemám žádné výtky. Jen tak dál! Nyní mě však již volají další povinnosti, a tak se musím s vámi rozloučit. Soudruhu kolego, studenti, někdy zase na shledanou."
"Na shledanou," zvolali jsme unisono a nejhlasitěji asi Jura, protože tento den potkal asi prvního člověka v životě, který dokázal naplno ocenit jeho "schopnosti".

Ještě chvilku jsme si vychutnávali tuto vydařenou hodinu a pak nám školní zvonek připomenul, že všechno má svůj konec.
Mravenec vyzval Juru, aby s ním šel do jeho kabinetu. Když se vrátil, vyzvídali jsme, jestli byl za ten úkol ohodnocen výbornou nebo chvalitebnou známkou. Jura se ošíval.

"Hovno a né chvalitebnů, natož výbornů!" vyrazil nakonec ze sebe. "Mravenec ně řekl, že taků hovadinu v životě nečet a že by ňa najrači zas poslal na základní školu. Ale že ta moja pitomosť mu asi zachránila místo a že ňa teda nebude dneskej hodnotiť. Ale že si na něho mám dať příště pozor. Tož tak. Světem vládne nevděk!"
A tento filosofický dodatek na konce je vlastně vhodným závěrem této povídky.





Už několikrát se na Libresu objevilo něco na téma škola a školství. Teď je to dokonce hit i v televizních seriálech. Tak jsem rovněž něco přidal.
Aby ta povídka mohla vzniknout, musel jsem ji trochu "učesat". Ale například ten popis cesty je autentický. Taková jazyková perla se těžko zapomíná.

S angličtinou jsme statečně valčili skoro všichni. Dnes z ní už neznám skoro nic. Musel bych se na ni tak čtvrt roku velmi intenzivně zaměřit, což se mi nechce. Neřekl bych, že jsme tehdy byli až tak tupí. Spíš jsme ji pěkně flákali, protože tehdy jen výrazná menšina maturantů ji měla možnost významně uplatnit v praxi.
Vzpomínaný Mravenec, jehož přezdívka je rovněž autentická, byl výborný učitel angličtiny s dobrým přístupem k nám, nehodným studentům.
Přestože jsem školu nikdy neměl rád, na drtivou většinu učitelů, se kterými jsem přišel do styku, vzpomínám dodnes se sympatiemi a některé třeba ještě do nějaké školní povídky zařadím