Kůň a lístek - kapitola 17

Přijíždí posel z Mirkwoodu ...
» autorka: erestor
Mirkwoodský král stál na hradbách a zamyšleně hleděl do dálky. „Otče?“ Zlehka se dotkla jeho ramene. „Copak tu takhle pozdě děláš, dítě?“ zeptal se jí starostlivě. „Nebyl jsi na večeři, tak jsem se bála, jestli se něco neděje!“ Íriel na něj tázavě hleděla. Konejšivě se na ni usmál. „Nic takového, jen jsem si potřeboval něco promyslet!“ usmál se na ni. Postavila se vedle něj a on jí položil ruku kolem ramen. Přitulila se k němu. Zlehka ji políbil do vlasů. Oh, Valar, byl jsem hlupák! „Už s tebou hovořil manžel?“ Cítil, jak se napjala, ale mlčela. „Takže hovořil.“ zkonstatoval věcně. „Jaký byl jeho verdikt?“ Jen doufal, že se Eomér mírnil. „Oznámil mi, že dal mužům rozkaz, aby mě bez jeho výslovného svolení nepouštěli z Edorasu ani na krok!“ pronesla studeně. S tím jsi přece musela počítat! „Tos dopadla ještě celkem dobře!“ Užasle k němu vzhlédla. „To myslíš vážně?“ Přikývl. „A já si myslela, že budeš na mojí straně!“ hlesla ublíženě a začala nabírat do pláče. „Nech toho, Ir!“ zavrčel na ni varovně. Opravdu neměl náladu na ty její srdceryvné výlevy. Obdivuji Eoméra, že to s tebou teď vůbec vydrží! Kupodivu na ni jeho ostrý tón zabral, takže mohl nerušeně pokračovat. „Nebudu dělat soudce ve vašich sporech, jasné?“ oznámil jí rozhodně. „Ale jednu věc ti řeknu, dcero! Sebrat se a odjet, aniž bys komukoliv něco řekla, bylo krajně nezodpovědné! A kdybys neměla muže, který ti to připomněl, tak bych to udělal já sám!“ Sklonila hlavu. „Ale to byl Lasův nápad …“ Zamračil se. Tak tohle ne, holčičko! Vzal ji za bradu a zvedl jí hlavu. „A ty snad nemáš vlastní rozum?!“ Na okamžik zahlédl v jejích očích strach a raději ji pustil, protože ji nechtěl rozrušit. „Nezlob se na mě, otče!“ poprosila ho tiše. „Bohatě stačí, že je na mě naštvaný Eomér!“ zašeptala smutně a uhnula pohledem. Nepatrně se pousmál a pohladil ji po tváři. „Buď za to vděčná, paní! To je jeho způsob, jak ti říká, že mu na tobě záleží! Tvůj muž je válečník, tak nepočítej s tím, že ti bude horoucně vyznávat lásku!“ Íriel se polohlasně zasmála. „Tohle mi už pár zdejších řeklo, otče!“ Thranduil se pobaveně ušklíbl. „Tak na tom asi něco bude! Rohirové mají moudrost, Íriel, kterou bych od nich nikdy nečekal!“ přiznal bez ostychu.


Ozvalo se zaklepání a Eomér upřel na dveře nevrlý pohled. „Jo!“ Objevila se Legolasova hlava. Hm, tak tebe bych si zrovna teď odpustil! „Chtěl jsem s tebou mluvit, máš chvilku?“ Gestem pozval svého švagra dál a odložil stranou listinu, kterou četl. „O co jde?“ Elf se posadil naproti němu. „O Ir. Když od tebe odcházela, tak měla v očích slzy …“ Ty tam má sakra často! „ … cos jí řekl?“ zeptal se Legolas přímo. „Že se z Edorasu bez mého vědomí ani nehne!“ Eomér neviděl důvod, proč mu to tajit. Stejně by to nejspíš brzy zjistil sám, protože nepochyboval o tom, že si s ní znovu zkusí vyjet. Princ se zachmuřil. „A nezdá se ti to trochu tvrdé? Zvláště když jsem ji na vyjížďku pozval já!“ Rohanský král se na něj upřeně zadíval. „A tos právě neměl!“ pronesl ostře. Legolas se nadechoval, aby protestoval, ale umlčel ho pohledem, a pokračoval ve svém projevu. „Vrátil jsem se domů a zjistil jsem, že moje žena tu není! A nikdo nemá ani ponětí, kam jela …“ Jak o tom mluvil, tak se dostával do varu a bezděky zvyšoval hlas. „Do háje, Lasi, byl jsem strachy bez sebe, než jste se vrátili! Nejradši bych ti dal do zubů!“ Teď už na něj málem řval.


Legolas se zarazil. Tohle mě nenapadlo! „Nic nám nehrozilo! A já bych nikdy nedopustil, aby se Ir něco stalo!“ bránil se a doufal, že to jeho švagr uzná. „To já vím, sakra, ale štve mě, žes mi o tom vašem zatraceným výletě neřekl předem!“ Oči se mu hněvivě blýskaly. „A pustil bys ji?“ Rohir si povzdechl. „Nadšenej bych z toho nebyl, ale možná ano …“ zamumlal neochotně. „Tak v tom se rozcházíme, Eomére! Já bych řekl, že ne! Nebo bys minimálně trval na ozbrojeném doprovodu!“ Eomér praštil pěstí do stolu. „Je to moje žena, sakra! A já chci vždycky vědět, kde je! Nikdo ji nebude brát ven bez mého vědomí, je ti to jasný?!“ sdělil mu nebezpečně potichu. Legolas na chvíli zvažoval, že ho pošle do háje, ale pak si to rozmyslel. „Dobře! Už se to nebude opakovat, spokojen?“ Eomér se rázem uklidnil. „Tak na to mysli, Lasi, protože ještě jednou a vymlátím z tebe duši! To ti přísahám!“


Íriel už byla v posteli, když přišel její manžel. Vypadal zachmuřeně a ani se na ni nepodíval. Na jednu stranu se mu ani nedivila. Odpoledne mu řekla pár věcí, kterých teď litovala! A ani on si pozor na jazyk nedával. Mlčky sledovala, jak přihodil do krbu poleno, a pak si přetáhl tuniku přes hlavu. Oh, Valar, je nádherný! Pásla se na jeho vypracovaných svalech, které jen hrály pod jeho dobronzova opálenou kůží. Ztěžka polkla. „Ještě stále se na mě zlobíš?“ Sedl na okraj jejich lože a zul si boty. „Ano!“ Stáhl si i nohavice a natáhl se vedle ní na záda. „Budeš se muset hodně snažit, aby sis mě udobřila!“ Najednou měla sucho v ústech. „A co bych měla udělat, můj pane?“ Založil si ruce pod hlavu. „Však ty už na něco přijdeš!“ Začala mu dlaněmi přejíždět po hrudi, pak se k němu sklonila a jazykem laskala jeho bradavky … „Snaž se víc, holka!“ Vzhlédla do jeho očí. Byly tmavší než obvykle. Vzala do ruky jeho mužství a začala po něm přejíždět nahoru a dolů. „Hm … tohle už je lepší! Mnohem lepší …“ Usmála se. „A co tohle?“ zeptala se svádivě a vzápětí jeho úd obemkla ústy. Zaslechla jak zasténal a zvýšila své úsilí …


Zaťal pěsti a zhluboka dýchal. „Nespěchej, děvče …“ procedil skrz zuby. Nechal ji činit se ještě chvíli, ale pak její hlavu jemně odtáhl od svého klína. „Chci tě, Ir!“ oznámil jí prostě. „Já tebe taky … strašně moc …“ přiznala beze studu. Prudce vydechl, když se na něj posadila …


Ležela mu na hrudi a přerývavě oddechovala. Eomér ji hladil po zádech a konejšivě jí něco šeptal. Vnímala jeho hlas, ale slova jí nedávala smysl. Zřejmě to bylo způsobeno tím, že je neposlouchala. Jen si užívala, že je s ním …


Eówyn seděla v křesle a u prsu si držela svoji dceru. „Jsi mu tak podobná!“ zašeptala k ní a z očí jí bezděky vyhrkly slzy. Dala bych život, aby tu mohl být! Napadlo ji, zda by byl spokojen s Norenou. Určitě ne! Jako každý muž by jistě chtěl dědice! Odhodlaně si otřela slzy z tváří. Proč žádnému z nich nestačí děvče? Prý nás musejí chránit! Pohrdavě svraštila ústa. „Jen se neboj, maličká! Však já tě naučím všechno, aby ses nikdy nemusela nikoho prosit o ochranu!“ slíbila jí odhodlaně. Ozvalo se zaklepání a k jejímu údivu vešel Legolas. Musela se usmát, když se zarazil, a najednou nevěděl, kam se dívat. Těkal očima po pokoji, jen aby nehleděl na ni. „Omlouvám se, paní! Nevěděl jsem …“ odmlčel se a přistoupil k oknu, ze kterého hleděl upřeně ven. „Nic se nestalo, pane!“ Doufala, že se jí podařilo skrýt pobavení nad jeho rozpaky. Měla elfského prince ráda a rozhodně se ho nechtěla dotknout. „Proč jsi přišel?“ zeptala se ho zvědavě. „Zeptat se, jaké jsou tvé další plány, paní.“ odvětil věcně. „A proč tě to zajímá?“ Nepatrně se zamračila. Jestli tě poslal Thranduil, tak má smůlu! Rozhodně je nebudu probírat s tebou! „Když Faramir umíral, tak jsem byl u něj …“ Cítila, jak jí mizí barva z tváře. Tohle jí ani na okamžik nepřišlo na mysl. Eomér jí řekl, že Faramir padl v boji, takže nepředpokládala, že by s ním ve chvíli smrti někdo byl. Myslela si prostě, že ho po bitvě pak našli někde na bojišti. „Zemřel s tvým jménem na rtech, paní! Moc tě miloval …“ Znovu jí vyhrkly slzy. „ … a proto mě požádal, ať se o tebe postarám. Slíbil jsem mu to, paní!“ Její dojetí rázem zmizelo a vytřeštila oči na Legolasova záda. „A jak to hodláš udělat?“ vypravila ze sebe po chvíli. Otočil se k ní a upřel na ni pohled. „Eomér mi tehdy řekl, že by bylo nejlepší, kdybych si tě vzal …“ To se mi snad jen zdá! Do Mordoru s celou tou vaší rodinou! „Obávám se, že jsem už zadaná, vaše jasnosti!“ odpověděla formálně. Potřásl hlavou. „Vím, že ti otec vrátil slovo, Eówyn!“ pronesl tiše. „Ale já mu ještě neřekla, zda ho přijmu!“


Legolas v duchu poděkoval Eomérovi, že ho předem varoval. Kdyby ne, tak bych na ni teď nejspíš koukal s otevřenou pusou! „A kdy mu hodláš odpovědět?“ optal se zvědavě. „Až se rozhodnu!“ Dostalo se mu rázné odpovědi. „A to bude kdy?“ Plavovláska rozpačitě uhnula očima. „Musím si to rozmyslet! Je to závažné rozhodnutí!“ Nepatrně se usmál. „Nezlob se, paní, že to říkám, ale tys nikdy moc nepřemýšlela! Kdyby ano, tak bys nikdy nevstoupila na Pelenorské pláně!“ upozornil ji jemně. Vzhlédla k němu. Ve tváři měla ustaraný výraz. „Tam to bylo snadné, Legolasi! Tam šlo jenom o mě, ale tady mám zodpovědnost i za Norenu! Jestli udělám chybu, tak si to nikdy neodpustím!“ Zamyšleně si ji prohlížel. „Nechci tě zklamat, paní, ale můj otec dovede být …. No, řekněme, že o něm máš možná mylné představy!“ Považoval za čestné ji varovat, jenže se zlou se potázal. „Opravdu? A ty ho znáš jako partnera?! Řekla bych, že ne …“ zarazila se a zrudla. Nijak to nekomentoval, ale tohle mu řeklo víc, než kdyby tu mluvila třeba celou noc. „No, jak myslíš, paní! Jen ho nenechávej čekat dlouho!“ Není tak silný, jak se ti může zdát! Nepatrně se jí uklonil a odešel.


Eoméra probudilo naléhavé klepání. Zadíval se na svoji ženu, která pokojně spala. Opatrně se zvedl z postele, aby ji neprobudil, natáhl si spodky a otevřel dveře. „Co je?“ zeptal se Haletha, který nervózně přešlapoval na chodbě. „Přijel posel z Mirkwoodu! Dožaduje se okamžité rozmluvy s králem Thranduilem!“ Eomér ho přerušil nevrlým zavrčením. „Tak proč kvůli tomu budíš mě, sakra?! Měl jsi vzbudit jeho, chlape!“ Haleth se nevinně usmál. „Myslel jsem, že bys o tom měl být informován, pane!“ Rohanský král měl sto chutí ho praštit. „Dobře, dobře! Ať ten chlap počká v mojí pracovně! Nech mu tam donést něco k jídlu a k pití, za chvíli tam budu! Jo, a běž vzbudit Thranduila!“ S těmito slovy mu zabouchl před nosem a začal se oblékat.


„Stalo se snad něco, Eomére?“ ozvala se Íriel vyděšeně. Probudil ji jejich tichý hovor. Její manžel na ni užasle pohlédl a pokrčil rameny. „Copak já vím?“ procedil skrz zuby, když si připínal opasek. „Ale nějak se mi to nechce líbit!“ Sklonil se k ní a políbil ji na tvář. „Zkus ještě usnout! Brzy se vrátím!“ Chtěla se ho zeptat na spoustu věcí, ale než to stihla udělat, tak byl pryč. Nesnáším, když mi tohle děláš! Na chvíli zvažovala, že půjde za ním, ale pak to zavrhla. Eomér se sice tvářil laskavě, ale ona moc dobře věděla, že to nebyla prosba. A už několikrát zakusila na vlastní kůži, jak její manžel reaguje na porušení svého nařízení. Naštěstí pro ni šlo vždy jen o maličkosti, ale přesto ho nehodlala pokoušet. Byla ráda, že se jí povedlo urovnat ten včerejšek! Zavrtala se raději hlouběji pod přikrývku a položila hlavu zpět na polštář.


Když Eomér dorazil do své pracovny, tak tam už jeho tchán byl. Jsi rychlý, Thranduile! Mirkwoodský posel mu pokývl na pozdrav, ale pak se věnoval výhradně svému králi. Eomér se usadil za stůl a se zájmem je sledoval. Mluvili elfsky a přišlo mu, že pěkně rychle. Povětšinou hovořil posel a král jen přikyvoval. Pak mu předal zapečetěný list. Thranduil ho propustil prostým mávnutím ruky a začetl se do dopisu. Eomér mlčel a přemýšlel, proč tu vlastně sedí. Věděl bych o něčem lepším, než tu s tebou takhle bezúčelně dřepět! Měl toho právě dost a začal se zvedat, když Thranduil vztekle práskl pěstí do stolu. „Ten všivák!“ zasyčel a dodal ještě pár slov v elfštině, kterým Eomér nerozuměl, ale, podle výrazu v jeho obličeji soudil, že zcela určitě nebyly určeny slabším povahám. „Problém?“ zeptal se zvědavě a zase si sedl. Tchán po něm střelil pohledem. „Musím zpátky domů a to co nejdřív!“ Eomér se zamračil. „Jestli můžeme nějak pomoct …“ nabídl mu spontánně. Thranduil se vděčně pousmál. „Rozhodně tvoji nabídku odmítat nebudu! Díky!“


„Ty chceš odjet, otče?“ Íriel si ho zaraženě prohlížela. Sešli se u snídaně a otec jim oznámil, že brzy musí odjet zpátky do Mirkwoodu. „A proč tak narychlo, otče?“ I Legolas vypadal zaskočeně touto zprávou. „Musím si jenom něco zařídit, dítě! Nic vážného, neboj, ale spěchá to!“ Plavovláska se zamračila. „Tobě se tady nelíbí, co?“ vyjela na něj ostře. Eomér jí položil dlaň na předloktí. „Íriel!“ napomenul ji tiše, ale byla příliš v ráži, aby se nechala zastavit. Prudce shodila jeho ruku. „Proč jinak by odjížděl?!“ Thranduil se zachmuřil. „Íriel, uklidni se! Takhle to není …“ Ale nechala ho domluvit. „Tak mi řekni důvod, otče!“ Thranduil od sebe odstrčil talíř s nedojedenou snídaní. Přešla ho chuť. „Oropher se vrátil …“


Legolas napjal tětivu a vyslal šíp ke vzdálenému terči. Zasáhl čistý střed. „Jsi dobrej, pane!“ ozval se za ním dětský hlásek. Princ sklonil luk a zadíval se na klučinu, který ho pozorně sledoval. Všiml si, že v ruce drží také luk. Sice menší, ale na pohled vypadal celkem dobře. „Ty jsi Enrik, Halethův syn, viď?“ Chlapec vypjal hruď. „Ano, pane!“ Pokynul mu, ať přijde blíž. „Tak mi ukaž, co umíš!“ vyzval ho klidně.


Enrikovi se splnil sen. Elfský princ nejenže znal jeho jméno, ale už se mu věnoval několik hodin! To budou kluci koukat! Pod bedlivým dozorem vznešeného hosta střílel jeden šíp za druhým. Legolas mu průběžně sděloval, jakých chyb se dopouští, a on se snažil jeho pokyny plnit, jak nejlépe uměl. „To už je lepší, Enriku, ale nevytáčej tolik ten loket! A miř trochu doleva, začal foukat vítr!“ Koutkem oka si všiml, jak se k nim blíží rohanský král. Zhluboka se nadechl, vyslal krátkou modlitbu k bohům a vyslal svoji poslední střelu … Se zatajeným dechem sledoval její let. Ano! Nadšeně sevřel ruku v pěst. Poprvé za celé odpoledne se trefil skoro do středu! A to, prosím, přímo před očima svého vládce! Život je nádhernej!


Eomér jen stěží potlačil úsměv. Enrik přímo zářil radostí. Jen mi tu samou pýchou nepukni! „Dobrá rána, chlapče!“ pronesl k němu uznale a chlapec se rozpačitě usmíval. „Pán Legolas mi ukázal, co dělám špatně …“ hlesl tiše. Eomér mu jen nerad kazil náladu, ale měl na starosti důležitější věci. „Tak už toho pro dnešek nechte! Potřebuju s tebou mluvit, Lasi!“ Enrik pochopil a poslušně sklonil hlavu. „Jak poroučíš, pane!“ Pak se obrátil na prince. „Děkuju za tvůj čas a rady, pane!“ Legolas mu nepatrně pokývl. „Bylo mi potěšením, Enriku! Někdy si to zopakujeme! Ale než se tak stane, tak koukej pořádně cvičit! Nejméně dvě hodiny denně!“ Chlapec přikývl, že rozumí, a hbitě se rozběhl k terči, aby z něj vytahal šípy. „Ten chlapec má talent, Eomére!“ Rohirova tvář ale zůstávala vážná. „O co jde?“ Eomér jen nevěřícně potřásl hlavou. „Ty se ptáš?“ Elf se zasmál. „Aha! Tak to radši půjdeme dovnitř, ne?“ Rohanský král neměl nic proti. „Je tady moc lidu!“


Íriel stála na podestě a pozorovala služebné, které připravovaly síň k večernímu jídlu, když zahlédla svého bratra a manžela, jak přišli z venku. Posadili se k jednomu z již prostřených stolů a hnědovláska před ně ihned postavila džbán s pivem a dva poháry. Manžel jim nalil a zabrali se do tichého hovoru. Bylo jí jasné, o čem asi rozmlouvají! Tak to tedy ne! Zamračila se a bez okolků se vydala k nim.


„ … ti toho říct nemůžu! Otec o něm skoro nikdy nemluvil, ale …“ Legolas se zarazil a vzhlédl. „Není moc zdvořilé poslouchat cizí hovory, sestřičko!“ pronesl káravě, ale na ni to nemělo žádný vliv. Ani se nezarděla! „Mysleli jste si, že mě z toho vynecháte?“ zeptala se sladce a přisedla si k nim. „Tak povídej, Lasi!“ vyzvala ho lehkým pokývnutím hlavy. Princ pohlédl tázavě na Eoméra, který se sice netvářil nijak nadšeně, ale nakonec nepatrně pohnul hlavou nahoru a dolů. „Ty to jméno znáš, ne?“ zeptal se Legolas rohanské královny. „Probírali jsme ho v hodinách historie, ale jen zběžně …“


Eomér se prudce nadechl. „Ale já ho slyším poprvé! Tak kdo to je a proč na něj Thranduil reagoval tak vztekle?“ vložil se jim do hovoru ostře. „Oropher je jeho otec. Tedy náš děd.“ odpověděla jeho žena tiše. „No a?“ Stále v tom neviděl problém. Legolas si povzdechl. „Odjel za moře.“ přiznal rozpačitě. „A?“ zeptal se rohanský král se zájmem. Tak se chtěl podívat do jiných končin, co na tom?„Ty nevíš, co to pro Elfy znamená?“ Legolas na něj zpytavě hleděl. Eomér zavrtěl hlavou. „Když jsme unavení světem tady nebo bychom tu umřeli, tak se nalodíme na loď a ta nás odveze do Valinoru. Setkáme se tam s našimi blízkými a všechna zranění, ať fyzická nebo psychická, se nám tam zahojí …“ Hmm, zajímavé místo! To bych taky bral! „ … jenže už se nevracíme, chápeš? Většinou se nám tam tak zalíbí, že se nám sem ani nechce …“ Legolas se odmlčel a lokl si piva. „Nezlobte se, ale pořád nechápu, v čem je zakopaný pes?“ Tázavě se na ně díval. „Jaký pes?“ zeptala se Íriel znepokojeně. „Nějaký snad umřel?“ Navzdory vážnosti situace se pobaveně usmál. „To se u nás jen tak říká, Ir! Jinými slovy se ptám, v čem je ten problém?“


Thranduil si s úlevou svlékl špinavou tuniku a s požitkem se oplachoval ve studené vodě. Už jsem skoro zapomněl, jaké to je! Vedle něho stál Haleth, který měl nejen propocenou halenu, ale i na tváři se mu leskly krůpěje potu. Nicméně vesele se na něj šklebil. „Cítíš se trochu líp, pane?“ otázal se ho poťouchle. „Takový souboj nebo několik udělá své, co?“ Zlatovlasý se na něj zadíval. „Potřeboval jsem si trochu pročistit hlavu a znáš snad něco lepšího?“ Haleth potřásl hlavou. „Kromě pořádné pitky a vášnivé noci s ženou, ne, pane!“ mrkl na něj, ale pak se zachmuřil. „Jenže já teď kvůli tobě skoro nemám koho dát večer do stáže!“ Oba pohlédli směrem k aréně, kde seděli nebo se o břevno opírali muži, kteří s mirkwoodským králem to odpoledne zkřížili zbraně. Očividně toho měli plné zuby. „Nevěděl jsem, že Rohirové jsou tak zhýčkaní!“ Thranduil si neodpustil malé rýpnutí, ale v duchu uznával, že do toho dal více síly a nadšení, než bylo potřeba. „Ale asi jsem to vážně přehnal!“ uznal objektivně. Haleth mu podal kus plátna, aby se mohl osušit. „Nikoho jsi nám přece nezabil, ne?“ pokrčil rameny. „A těch pár boulí a modřin se zase zahojí! A aspoň si naši zkusili jinej druh boje!“dodal spokojeně. „Jsem rád, že to tak bereš! A díky, že ses ke mně připojil na ten poslední zápas!“ Rohir se na něj široce usmál. „Bylo mi potěšením, pane!“ Thranduil se utřel a oba zamířili k paláci. „Jste zvláštní lidé, Halethe!“ prohodil k němu, když stoupali po schodech. „Ale je mi tu s váma dobře!“ Haleth jen zamrkal. „Jménem rohanské lidu ti děkuji za uznání, pane!“ pronesl formálně. Vstoupili do síně a všimli si rohanského krále s královnou, jak o něčem rozmlouvají s Legolasem. Díky svému elfskému sluchu zachytil útržky z jejich hovoru. V očích se mu vztekle zajiskřilo. „To jsem si mohl myslet!“ zamumlal si pro sebe. Však já vám to vytmavím! „Omluv mě!“prohodil k hnědovlasému Rohirovi a vypravil se rovnou k nim. Haleth ale také přidal a položil mu ruku na loket. „Jen zachovej klid, pane!“ zašeptal k němu naléhavě. „Královnu máme rádi a Eomér si toho moc líbit nenechá!“ Něco v jeho tónu Thranduila zklidnilo. „Budu se krotit!“ mrkl na něj. „A rozhodně jim nehodlám napráskat, i když přinejmenším Legolas by si to zasloužil!“ dodal s výhrůžně přimhouřenýma očima. Copak se pro válečníka hodí probírat rodinné záležitosti takhle veřejně?! Zvláště ty naše! Haleth se zasmál. „A neříkají tohle snad všichni otcové?“


Legolas chvíli přemýšlel, jak svému švagrovi odpovědět. „Bitva sice skončila, ale Mirkwood na tom tehdy nebyl zrovna nejlíp …“ Rohir ihned přikývl. „Válka sice nebyla na vašem území, ale měli jste toho určitě dost …“ Princ zavrtěl hlavou. „Bylo to na našem území, Eomére! A měli jsme obrovské ztráty …“ mluvil polohlasem, aby ho slyšeli jen oni dva. Rozhodně neměl zájem, aby o tomhle věděl celý Edoras. „ … a jestli hádám dobře, tak vztah mezi otcem a Oropherem nebyl právě nejlepší, ale jak už jsem ti řekl, otec o něm nikdy nemluvil …“


„A měl jsem k tomu velmi dobrý důvod, Legolasi!“ Okamžitě se na něj upřely tři páry očí. Dvoje modré a jedny kouřově šedé. Íriel vypadala polekaně, Legolas zaskočeně, jen jeho zeť, holomek jeden, se tvářil jako by nic. „A řekneš nám, jaký důvod to byl, pane?“ Gestem ho vyzval, ať se k nim posadí. Poslechl ho a zalétl pohledem se své dceři. „Nikam nejdu!“ vyhrkla prudce, než stačil cokoliv říct. „A má pravdu, pane!“ dodal Eomér klidně. „Ať se mezi tebou a Oropherem odehrálo cokoliv, ona má právo to vědět! Ty jsi její otec a on byl … je …“ opravil se vzápětí. „ … její děd!“ Thranduil si je zkoumavě měřil. Nejraději by Íriel poslal pryč, ale bylo mu jasné, že Eomér to nedovolí. A i kdyby ano, tak jí pak jistě všechno řekne. Aby tě Ork sežral! „Dobrá, jak chceš, ale pak nechci slyšet ani slovo výčitek, jasné?!“ Rohanský král přikývl. „Oropher byl dobrý velitel, ale jako otec nestál za nic. Byl nesmlouvavý, to bych mu ani moc nevyčítal, jenže i nesmírně krutý. S nikým neměl slitování … Sebemenší prohřešek tvrdě trestal a nezáleželo na tom, proč k němu došlo. Nerozlišoval úmysl nebo neznalost, zajímal ho jen výsledek …“ pronesl tiše, než začal vyprávět …
Tipů: 5
» 09.06.12
» komentářů: 3
» čteno: 982(8)
» posláno: 0
Ze sbírky: Kůň a lístek


» 09.06.2012 - 16:15
Bezvadný!! ST
» 09.06.2012 - 17:13
Rezkaaa: Děkuji!
» 15.06.2012 - 20:29
Jo, kam přijede Thranduil, tam není dobré být vojákem :-D

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.