Pan Závist

Pan Závist

Jak William Brodie se courám světem. Jsem doktor Jekyl. I mister Hyde.
Jsem milý, hodný k malým dětem. V práci však chtěj mne nepotkat.
V práci sedím za pevným stolem a z masivu mám nábytek.
Zlacené číslo. A jméno:“ Závist“. Jsem to já. Šéfův náměstek.

Od rána pilně zařezávám a domu chodím za šera.
Mám prémie, definitivu. Jsem malý, křivý. Příšera.
Venku mne lidé přehlížejí. Strkají do mě v tramvaji.
V úřadě se však všechno změní. Zděšeně všichni prchají.

Když ráno kráčím do úřadu, dali by jste mi korunu.
Kluci když v parku fotbal hrají, já podám jim i merunu.
Jak zasednu na svoji židli, stane se ze mě mister Hyde,
Se všemi, kdo si něco přejí, mohu si tady pohrávat.

Mě těší vaše naříkání. Jsem šťasten, jak velkou moc mám.
Doma mě čeká prázdný kvartýr, tak si tu s vámi pohrávám.
V noci pak nejsem schopen spáti. Mívám hluboké deprese.
Potřeboval bych ženu milou, žádná mne ale nesnese.

Tak opustím svůj skvělý kvartýr a nasazuji masku svou.
Mě znají šlapky v městě celém a o přízeň moji se rvou.
A když se k ránu domů vracím liduprázdnou ulicí.
Pak cítím, že se někam ztrácím. Že jsem jen závist chodící.

Tiše jak kočka, nocí kráčím, poslouchám lidem za dveřmi.
A ten, kdo usne, ten se dočká. Zlé budou jeho další sny,
Ploužím se tiše nočním městem a lidem tiše závidím.
A oni ve snu závist cítí. Jen škoda, že to nevidím.

Závidím lidem jejich lásku, jíž sám jsem nikdy nepoznal.
Závidím stále, vytrvale. Již u zrodu lidstva jsem stál.
Již had záviděl Adamovi tu Evu kterou Bůh mu dal.
Já celé věky takhle tajím, to čím pak jsem se z hada stal.

Jsem s každým kdo zrovna moc drží. Každým kdo právě vládne tu.
Nad vše miluji prachy, zlato. A rád roztáčím ruletu.
Já kdysi byl jsem bolševikem. Byl sem i v radě odborů.
Jsem ten, jenž po shrbených zádech, se tiše šplhá nahoru.

Je více nás, těch kořistníků. My prodali jsme duši svou.
Ať císaři a nebo králi, sloužíme s plnou parádou.
Nás nezajímá, kdo má pravdu. Kolem padají režimy.
Jsme vždycky s tím, kdo zrovna vládne. Kdo zaplatí, je nevinný.

My nejsme pouze úředníci. Je spousta funkcí, kde nás zříte.
Jsme poslanci a senátoři. I ve vládě nás uvidíte.
Jsme celníci a policajti. Jsme všichni ti, kdo drží moc.
Ač máme dost, tak závidíme. Považujte to za nemoc.

My všichni máme příklad zářný v tom šéfovi, tam nahoře.
On velmistrem je v závidění. Prachům se klaní v pokoře.
Vadí mu, že se máte rádi a jej, že nikdo nesnese.
Má všechno, nač si vzpomenete. Koupit si ale nelze vše.

Tak touláme se v noci městem, já sám, on vždycky s ochrankou.
A občas také sejdeme se, tam u bordelu, před brankou.
A když je po placené lásce a blíží se již svítání,
Jdu domů. On se také vrací. Do svojí vily výstavní.

Tvářím se jako neviňátko, když vystupuji z tramvaje.
Pracuji pilně, vytrvale. To však jen pouhá maska je.
V noci pak chodím kolem oken za nimiž dva se milují
A závidím. A v duchu plesám, když se již nepotřebují.

Jsem skřet, jenž všechny otravuje a závidí všem milencům.
Jenž zlo k životu potřebuje a tím se řadí k šílencům.
Mám velmi silné ke zlu vlohy a rád vám život pokazím.
Ty máš ji rád? Máš ráda jeho? Tady jsem mimo!

Odcházím.