Kůň a lístek - kapitola 15

Thranduil seděl v křesle ve své ložnici a zadumaně hleděl do plamenů. Přemýšlel, co ho přimělo zúčastnit se bitvy, ke které nebyl přizván. Znal nepřítele, kterému plavovláska čelila, a rozhodl se jí stát po boku, i když o jeho pomoc nestála. Spíše naopak. Nechuť, se kterou přijala jeho doprovod na pohřební slavnost, hovořila za vše. A byl si jist, že zákazem tance si její sympatie také nezískal. Nedělal to z nějaké své zlovůle, ale měl k tomu pádný důvod, který jí ovšem nemohl sdělit. Jistě by ji nepotěšilo, že probírá její zdravotní stav s porodní bábou. Hovořil s tou ženou, Hanah se jmenovala, dokonce několikrát a ta pokaždé vyjádřila obavy z možného potratu. Navrhl jí tedy nějaké tišící prostředky, ale ty zase odmítla ona. Prý nesvědčí ani matce ani dítěti. Podle ní by bylo pro oba nejlepší, kdyby se paní Eówyn účastnila všeho jako dřív, ale v rozumné míře. A samozřejmě za předpokladu, že bude pravidelně jíst a odpočívat. Jenže tady byl problém. V tom se shodli oba. Měl plán, který ale bez Eomérovy podpory neměl šanci. Rohanský král mu sice včera odpoledne vyhověl, ale to neznamenalo, že bude souhlasit i s tím zbytkem …


Slunce už dávno vyšlo, když Eówyn v polospánku natáhla ruku a bolestivě si uvědomila prázdné místo vedle sebe. To ji dokonale probralo. Přede dvěma dny se konala rozlučka se zemřelými Rohiry a jejím manželem. Vzpomněla si, jak ji z toho chtěl Eomér vynechat, a ještě teď se jí zmocňoval hněv. Jak mi to jen mohl udělat?! Ptala se sama sebe pořád dokola. Naštěstí pro ni se objevil nečekaný spojenec. Mirkwoodský král osobně. Sice se tvářil chladně, ale nebýt jeho, tak by byla doteď zamčená ve svých pokojích! A čekala by, kdy, nebo spíše jestli vůbec, se nad ní bratr smiluje. Ozvalo se zaklepání a vešla Reda, která jí přinášela snídani. „Odnes to, prosím! Nemám na nic chuť!“ požádala dívku tiše. „Měla bys aspoň něco sníst, paní!“ namítlo děvče, ale Eówyn potřásla hlavou. „Vezmu si když tak něco až k obědu!“ Reda pokrčila rameny. „Král Thranduil ale nebude spokojen!“ Eówyn na ni vytřeštila oči. „Co ten s tím má společného?“ zeptala se užasle. „Poslal mě s tím on osobně, paní! Nechceš si přece jen radši něco vzít? Aby nebyl zklamaný …“ Eówyn si pomyslela, že to určitě nebude. Nevypadal jako někdo, kdo by se nechal rozlítostnit tím, že si ona nevezme snídani. „Odnes to!“ zopakovala svůj původní příkaz. „Jak si přeješ, paní!“ Eówyn osaměla. Ještě chvíli ležela, ale pak vstala. Zběžně se opláchla, ustrojila se a právě se česala, když se otevřely dveře a v pokoji se objevil zlatovlasý Elf.
„Nejsem zvyklý na neposlušnost, paní, a ani ji netoleruji!“ Málem jí vypadl hřeben z ruky. „Prosím?“ optala se v domnění, že mu špatně rozuměla. „Poslal jsem ti snídani!“ Beze slova dokončila svůj účes a pak se obrátila na Thranduila. „Nemyslím, že by zrovna tobě do toho něco bylo, pane! A také jsem si nevšimla, že bych tobě byla povinována poslušností!“ pronesla odměřeně, ale na něho to neudělalo žádný dojem. „Chtěl jsem tě vzít na procházku, ale takhle z toho nebude nic! Místo toho zůstaneš tady a můžeš třeba vyšívat, aby ses nějak zabavila!“ Jako bych byla malá holka, kterou trestá domácím vězením! Jen zalapala po dechu nad tou drzostí. Měla na jazyku tolik věcí, které mu chtěla říct, že nevěděla, kde začít. „Nemáš právo mi cokoliv nařizovat!“ vypravila ze sebe nakonec. Sedl si a téměř znuděně si ji prohlížel. „Nejsi teď schopná rozumně uvažovat, paní! Žal ze ztráty manžela ti zatemňuje úsudek.“ oznámil jí, jako by se nechumelilo. „Měl by ses starat sám o sebe!“ odsekla mu. „Nepotřebuji ničí péči, rozumíš?!“ Její výbuch ho nechal zcela klidným. „Mám jiný názor!“ odvětil věcně. „Ať se ti to líbí nebo ne, paní, tak o tobě od nynějška rozhoduji já.“ Zírala na něho s pootevřenými ústy a trvalo několik minut, než byla schopná promluvit. „Tady nejsi v Mirkwoodu!“ zvýšeným hlasem mu ozřejmila fakt, který očividně opomněl. A ona zase pro změnu zapomněla na slušné způsoby. „Jsi tu jenom host a nemáš žádné právo tu komukoliv rozkazovat! Zvláště ne mně!“ zasyčela na něj hněvivě. Místo odpovědi se jen pobaveně ušklíbl. „Několik věcí se změnilo, paní, jak ostatně brzy sama uhlídáš!“ oznámil, než odešel.


Íriel nevěřícně zakroutila hlavou. Její manžel stál v aréně proti Legolasovi! Copak toho bojování nemají dost? Vždyť se teprve nedávno vrátili z bitvy, ne? „Král je dobrej, paní, že jo?“ ozvalo se vedle ní uznale. Pohledem sklouzla na Enrika, který si bojující prohlížel s očima na vrch hlavy. Ten se ale změnil! Za pouhý rok vyrostl skoro o hlavu a také zesílil. „Ale tvůj bratr je taky nebezpečnej!“ dodal vzápětí, jako by si teprve teď uvědomil, že druhý z nich je její pokrevný příbuzný. „Jednou budu taky takovej!“ A kterému z nich se chceš vyrovnat? „A nechtěl bys být radši někým, kdo život dává? Třeba ranhojičem!“ navrhla mu spontánně. Enrik na ni vykulil oči. „Ale paní! Válečníci taky dávaj život! Kdybych jich nebylo, tak už jsme mohli být mrtví!“ Zamyslela se. Jeho tvrzení mělo logiku. „Máš asi pravdu!“ přiznala po chvíli zdráhavě. „Jo, to teda mám!“ sdělil jí Enrik důležitě. „Ehm, …“ nervózně přešlápl. „Můžu …“ Polohlasně se zasmála. „Běž už, ty uličníku!“ Protřepla mu vlasy a on utíkal, jako by mu za patama hořelo, aby náhodou nezmeškal něco z dění tam dole. „Paní?“ Otočila se po hlase. „Ano?“ Před ní stála Hanah. „Měly bychom si promluvit!“ Íriel se sevřelo srdce. „Eówyn …“ Žena jí položila ruku na předloktí. „Tady ne, paní! Je tu moc zvědavejch očí a uší!“


Legolas zblokoval Eomérův útok a plynule přešel do ofenzívy. Rohanský král měl co dělat, aby stíhal jeho výpady odrážet. „Jsi proklatě rychlej!“ vyrazil ze sebe udýchaně, když se mu podařilo získat trochu volného prostoru. „Stárneš!“ odvětil Legolas a oči se mu vesele blýskaly. Eomér něco zavrčel a ihned po něm ihned sekl mečem. Teď to byl pro změnu zase Legolas, kdo měl problémy … „Pane!“ Eomér koutkem oka zachytil svého pobočníka, jak na něj mává. „Teď ne!“ zařval na něj. „Mám práci, nevidíš? Zmiz!“ Haleth se sice tvářil, jako odsouzenec, kterého vedou na popraviště, ale nenechal se odradit. „Je to důležitý, Eomére!“ Legolas od něj mrštně odskočil a sklonil zbraně. „Tak běž, příteli, jsi přece král!“ připomněl Eomérovi jeho povinnosti. A dostalo se mu za to kyselého pohledu. „Však ty tak taky jednou skončíš!“ Došli k Halethovi, který postával u hrazení. „Tak co je?!“ houkl na něj Eomér zostra. „Paní žádá, abys za ní přišel …“ Princ zatajil dech. Neušlo mu, že to mezi jeho sestrou a Eomérem v poslední době dost skřípe. Ptal se na to Íriel, ale to ho odbyla s tím, že mu do toho nic není. Ani Eomér v tomto ohledu nebyl právě sdílný. Poslal ho prostě do háje. „To to nemohlo počkat?“ obrátil rohanský král otráveně v sloup. Haleth pokrčil rameny. „Řek bych, že né, pane!“


Íriel seděla v Eomérově pracovně a rozpačitě si pohrávala s tepanou nádobkou na inkoust. Po pravdě nijak netoužila po setkáním s ním. Od té pohřební hostiny s ní kromě pár nejnutnějších věcí takřka nepromluvil a vůbec dělal, jako že neexistuje! Povzdechla si. Copak jsem udělala něco špatného? Nebyla si ničeho vědoma …
Polekaně sebou trhla, když Eomér rázně rozrazil dveře a usadil se za stůl. „Co máš tak důležitého, ženo?“ Jeho strohost jí vehnala slzy do očí. „Nic!“ odsekla mu a měla se k odchodu. „Tak to teda ne!“ sykl na ni přísně. „Povolala sis mě jako malého kluka, tak mluv! A nebreč mi tady, zatím k tomu ještě nemáš důvod!“ dodal téměř výhružně. „Proč se ke mně tak chováš?“ vyhrkla ublíženě. Vytřeštil na ni oči. „Jak se chovám já?!“ zeptal se pomalu. „Spíš se zamysli sama nad sebou!“ Nechápavě na něj pohlédla. „Co tím chceš říct?“ Ušklíbl se. „Chováš se jako ledová královna! A když jsem se k tobě tuhle chtěl přitulit, tak ses odtáhla, jako bych měl vši!“ Zůstala jako opařená. „To jsem neudělala!“ popřela to rázně. „Jen mi nebylo dobře …“ „Jo, jasně! Nemocná Elfka, vymysli si něco, čemu budu věřit!“ vyzval ji pohrdavě. „Ne nemocná, ale těhotná, osle!“ křikla na něj plačtivě a práskla za sebou dveřmi.


Eomér ztratil několik cenných vteřin, než se vzpamatoval. Pak ale do něj vjel až nečekaný život. Vyběhl na chodbu právě včas, aby zahlédl svoji ženu, jak pádí po schodech dolů. „Ir! Počkej, sakra!“ Rozběhl se za ní a cestou málem smetl Hanah, která se na něj nevinně culila. „Ale copák, pane?“ zeptala se zvědavě. „Z cesty, ženská!“ odstrčil ji na svoje rozpoložení celkem jemně. „Ir … tak stůj, sakra!“ halekal jako na lesy a byly mu zcela ukradené udivené pohledy, které na něj vrhali jeho lidé. Jděte k čertu, sakra!


Íriel na spodním nádvoří potkala stájníka, který vyváděl koně ze stáje. „Vezmu si ho!“ křikla na něj s veškerou rozhodností, které byla v tu chvíli schopná. „Nemá ale sedlo, paní!“ Odbyla jeho námitku mávnutím ruky. „Nepotřebuji ho!“ Vyšvihla se na koňský hřbet a pobídla zvíře do cvalu. Ušlechtilý oř vylétl jako šíp … „Zavřít bránu!“ Zaslechla za sebou Eomérův rozkaz, ale naštěstí pro ni přišel příliš pozdě.


„Pane …“ Strážný brány se rozpačitě podrbal na hlavě. „Lenochu líná, jsi snad hluchej?! Nebo slepej …“ dštil na něj rohanský král oheň a síru. „KONĚ! Hoďte sebou, zatraceně!“ Konečně se objevil muž s jeho hřebcem. „Co se děje, pane?“ ptal se zvědavě. „Nezdržuj krále,
Hendere!“ vložil se do toho Haleth a Eomér k němu pocítil vděčnost. „Nebo mu královna veme roha a s ním pak nikdo nevydrží!“ dodal jeho pobočník poťouchle. „Díky … příteli!“ procedil Eomér mezi zuby a v duchu si sliboval, že ho postaví do latě, až se vrátí.


Legolas z okna se zájmem sledoval kvapný odjezd své sestry a i ten následný Eomérův. „Rozumíš tomu, otče?“ obrátil se ke zlatovlasému Elfovi, který s rozmyslem posunul věž o dvě pole vpřed. „Řekl bych, že ano!“ odvětil klidně. „Ale já moc ne!“ přiznal Legolas zkroušeně. Thranduil se nepatrně pousmál. „Ty ani nemusíš!“ S malým zadostiučiněním mu vrátil jeho poznámku ohledně Írielina a Eomérova manželství. „Bojím se, aby jí neublížil, otče!“ pronesl Legolas ustaraně. „V poslední době jim to nějak neklape a on je horká hlava!“ Teď se mirkwoodský král rozesmál naplno. „Toho bych se nebál, synu! Hádám, že ji teď bude nosit na rukou!“ vypravil ze sebe mezi záchvaty smíchu.


Eomér svoji ženu dostihl mimo dohled edoraských stráží a byl za to rád. „Zastav, Ir!“ křikl na ni, jakmile srovnal krok jejich zvířat. „Promluvíme si!“ Zoufale pobízela svého oře k rychlejšímu tempu. „Nech mě na pokoji! Nemáme o čem mluvit!“ Za plného trysku se natáhl dopředu, zachytil ohlávku jejího hřebce a zastavil ho. „Ir, poslouchej mě …“ prosebně se jí zadíval do očí. „A proč bych měla?“ chladně si ho změřila. Na tvářích se jí leskly slzy. „Protože tě mám rád, ženská!“ zařval vztekle a ona se bezděky přikrčila. „Tak přestaň dělat potíže!“ Seskočil na zem a sundal i ji. Nebránila se, což ho potěšilo. Ruce jí nechal ovinuté kolem pasu a díval se jí upřeně do tváře. Něžně jí setřel slané kapky. „Je to pravda, Ir?“ Ne, že by jí nevěřil, ale chtěl to slyšet znovu. „Ano …“ zašeptala se skloněnou hlavou. Jemně jí ji pozvedl a zlehka políbil přímo na rty. „Ir … nezlob se na mě! Tohle mě opravdu nenapadlo!“ Usmála se na něj. „Mě také ne!“ hlesla upřímně. „Jak to, že to Hanah poznala dřív než já?“ zeptala se tiše. Eomér pokrčil rameny. „Prostě rozumí svojí práci, děvče!“ Neskonale jemně ji pohladil po tváři. „Vrátíme se domů a jedeš se mnou! Bez debat, Ir!“ varovně se na ni zamračil, když otevřela ústa, aby protestovala. „Jak poroučíš, můj pane!“ Pochvalně přikývl. „Tak je to správné, ženo! Musíš teď na sebe být opatrná!“ I kdybych tě kvůli tomu měl přivázat k posteli! „A když nebudu?“ zeptala se ho škádlivě, zatímco ji vysazoval do sedla. „Pak skončíš jako Eówyn!“ vyhoupl se za ni. „Co jste vlastně na ni s otcem uchystali?“ Íriel se trochu natočila, aby na něj viděla, a on ji bezděky sevřel pevněji, protože se bál, že spadne. „My?“ měkce se zasmál. „Po pravdě celé to byl jeho nápad! Já jsem jen souhlasil!“ Víc jí ale neprozradil. Ostatně, stejně se to večer dozvíš …


Ozvalo se zaklepání, které ji vyrušilo ze spřádání plánů proti bratrovi. „Ano?“ Tázavě pohlédla na Redu, která jí přinesla šaty. „Král si žádá tvé přítomnosti na večeři, paní!“ Eówyn se zamračila. „Tak to má smůlu!““ oznámila jí umíněně. „Měj rozum, paní, a zvaž ještě své rozhodnutí! Král si tak zřejmou neposlušnost jistě nenechá líbit!“ varovala ji Reda starostlivě. „Ať jde k čertu!“ zavrčela Eówyn naštvaně, ale přece jen se zvedla a jala se prozkoumávat přinesený šat. Zatajila dech. To není možné! „Co to má znamenat?!“ otázala se služebné ostře. „Král to tak nařídil …“ Plavovláska víc neslyšela, protože se kolem ní protáhla na chodbu a zamířila přímo do jeho pracovny. Nepřítomnost strážce sice zaznamenala, ale nezabývala se jí. Bez klepání otevřela dveře. „Tohle přestává všechno, Eomére …“ Místo bratra tam však seděl mirkwoodský král a pobaveně si ji prohlížel. Jako by tu na mě čekal! „Eomér tu není, paní!“ oznámil ji klidně. „Kdy se vrátí?!“ Mlčky jí pokynul, ať si sedne. „To netuším! Nicméně, jsem rád, žes mě tu zastihla, protože s tebou musím probrat pár věcí, Eówyn!“ Zarazilo ji, že poprvé vynechal formální oslovení. Nač taková důvěrnost?! „Nemáme spolu o čem hovořit!“ odsekla mu a otočila se k odchodu. „Sednout!“ Překvapeně se po něm ohlédla. Stále seděl za stolem, ale oči se mu blýskaly. „Ale …“ Raději zmlkla a sedla si, kam ukazoval. „Měla bys vědět, že jsem požádal krále Eoméra o tvoji ruku …“ Měla pocit, že se jí to snad jen zdá. „Cože?!“ vyjekla, ale on klidně pokračoval. „Upozornil mě však, že dle rohanských zvyklostí musíš zachovat povinný rok smutku, ale až uplyne, tak již našemu sňatku nebude nic bránit! Tvého a Faramirova dítěte se samozřejmě ujmu a budu s ním jednat jako by bylo z mé vlastní krve …“ Nebyla schopna slova, jen tam tak seděla a naslouchala jeho velitelskému hlasu …


Eomér seskočil a pomohl dolů i Íriel. „Postarám se o koně, pane!“ přitočil se k nim stájník. „Jo, to udělej!“ přikývl král a vzal svoji ženu kolem ramen. „Pane?“ Haleth si ho zvědavě měřil. „Dneska budeme slavit!“ odpověděl Eomér na jeho nevyslovenou otázku. „Chlapi budou mít radost!“ přikývl pobočník vesele a zadíval se na svoji královnu. „Paní!“ usmál se na ni a pak se opět obrátil ke svému vládci. „Abych nezapomněl, král Thranduil je ve tvé pracovně … a na jeho rozkaz jsem taky stáhl Brejna od paní Eówyn …“ Eomér se zachmuřil. „Od kdy je rohanským králem Thranduil?!“ zeptal se ho ostře. „Říkal, že o tom s tebou mluvil, pane!“ odvětil Haleth provinile a Eomér si hned uvědomil, o co tu jde. „Jo, vlastně máš pravdu, mluvil! Jen jsem na to ze samý radosti zapomněl!“ Halethovi se očividně ulevilo a kvapně vyklidil pole, aby si to snad Eomér ještě nerozmyslel.


„Copak to slavíme?“ otázal se Legolas se zájmem, když přelétl očima bohatě prostřený stůl. „Bude z tebe strýček, Lasi!“ oznámil mu Eomér vesele. Aha, tímhle se hodně vysvětluje! Mirkwoodský princ se ihned zadíval na svoji sestru, které rozpaky zrůžověla líčka. „Gratuluji, Ir!“ Sklonil se k ní, aby ji políbil na tvář. „Děkuji ti, Lasi!“ poděkovala mu s rozzářenýma očima. Zatímco si sedal na své místo, tak si uvědomil, že jeho otec ještě nedorazil a ani paní Eówyn. Otcova nepřítomnost byla přinejmenším podezřelá! Zamračil se. Pak se na podestě objevila rohanská štítonoška a, světě div se, v doprovodu jeho otce! Mezi Rohiry to zašumělo překvapením a on měl neodbytný pocit, že mu něco uniklo. Podíval se lépe a pak mu to došlo. Eówyniny šaty byly … bílé! A pokud ho paměť neklamala, tak bílou nosily … Vyjeveně pohlédl na Eoméra. „To je nějaký tvůj žert?!“ zeptal se ho potichu. „Ne!“ popřel jeho obvinění rohanský král striktně. „O tomhle bych nikdy nežertoval!“ dodal koutkem úst, zatímco se zvedal. „Rohirové!“ oslovil shromáždění hlasitě. Okamžitě mu všichni věnovali ničím nerušenou pozornost a Legolas si byl jist, že by bylo slyšet špendlík spadnout. „Všichni znáte moji sestru a víte, co ji potkalo! Ztratila muže, kterého milovala, ale takový už je život válečníka!“ Muži souhlasně zamručeli. „Život však musí jít dál! Král Thranduil v ní nalezl zalíbení a nedávno mě požádal o její ruku!“ Eomér se na okamžik odmlčel. „S radostí oznamuji, že jsem s jeho žádostí souhlasil! Jakmile uplyne povinná doba smutku, oslavíme jejich svazek!“ Legolas měl co dělat, aby skryl své překvapení. Po prvních Eomérových slovech upřel zrak na otce. Ten se tvářil vážně a s nelíčeným zájmem naslouchal projevu rohanského krále. Hm, tohle jste si spolu zřejmě nedomluvili, co?


Eówyn by Eomérovi nejraději hodila něco na hlavu, ale Thranduilovo sevření ji více než jasně nabádalo ke klidu. Navíc, když ji vyzvedával v jejích komnatách, tak jí sdělil, že jestli dole ztropí scénu, tak jí přede všemi nařeže, a ona mu věřila. Měl v sobě něco, co ji varovalo, ať ho nedráždí. A nepochybovala o tom, že jeho výprask by byl mnohem citelnější, než kdy dostala od Faramira. Hrdě tedy zvedla hlavu a nechala se usadit ke stolu. Neušlo jí, jak se na ni Íriel zaraženě dívala. Bratříček se ti o téhle komedii nezmínil, co? Totéž se týkalo i prince Legolase, který vypadal neméně zaskočeně. Najednou ji napadlo, že když si vezme jejich otce, tak bude vlastně jejich nevlastní matkou! Ta myšlenka ji docela pobavila a ona se bezděky usmála …


„Jsem rád, že se směješ, Eówyn!“ Polekaně sebou trhla, když ji Thranduilův dech polechtal na uchu. „Z radosti to není!“ odsekla mu ihned, aby snad nedošel k mylnému závěru. „Pročpak tedy?“ Pohlédla na něj. „Jen mě napadlo, že budu Legolasova a Írielina matka.“ sdělila mu šeptem svůj poznatek. K jejímu údivu se sotva viditelně pousmál. „Máš štěstí, ani jeden z nich už vychovávat nepotřebuje! Íriel bude zanedlouho sama matkou a Legolas by byl spíš moje starost než tvoje!“ sdělil jí stejně tiše. „Takže bys dal přednost dalšímu synovi, co?“ neodpustila si uštěpačnou poznámku. Povzdechl si. „Podívej, na tohle už naštěstí hledět nemusím, takže je mi úplně jedno, jestli se narodí chlapec nebo děvče!“ upozornil ji jemně. „S oběma budu jednat, jako by byli mého rodu!“ Chtěla ho poslat k čertu, ale pak si uvědomila, že je to od něho vlastně nesmírně velkorysé. Nedovedla si představit, že by se podobně zachoval někdo jiný! Ať už z Rohanu nebo z Gondoru! Rohir by její dítě sice také přijal, ale pak by se určitě dožadoval, aby měla potomka i s ním. A o gondorských mužích si nedělala žádné iluze. Dobře věděla, že ji byli ochotni uznávat pouze kvůli Faramirovi! Opět se jí oči začaly plnit slzami. Sklonila hlavu, aby je Thranduil neviděl. Jenže jemu to neuniklo. Vzal ji za bradu a přinutil, aby se na něj podívala. „Nechci, aby ses přede mnou styděla! Vím, cos ke svému muži cítila a stále ještě cítíš, tak to přede mnou neskrývej, ano? Chci ti pomoct, Eówyn, ale jestli mi to nedovolíš, tak to nedokážu!“ Vyjeveně na něj zírala. Pomoct?! Ty mně? A jak asi? „Já nic takového nepotřebuji!“ ohradila se, ale jejímu tónu chyběla jeho obvyklá říznost. Usmál se na ni. „To si povíme, až budeš klidnější, Eówyn! Ale teď už jez! Dneska jsi toho moc neměla!“ Jak tohle víš? Špehuješ mě snad? Nedovedla se rozhodnout, jestli jí jeho pozornost vadí nebo ne. Jedna její část se tím cítila nesmírně dotčena, ale ta druhá byla takřka dojata. Takhle se o ní staral Faramir, když se poznali … Oh, bohové! Musela jsem se zbláznit! Srovnávat Faramira a Thranduila!


„Nepřehnali jste to trochu?“ otázala se Íriel svého manžela, když se večer ukládali ke spánku. „Může si za to sama! Po dobrém to s ní už nešlo!“ dodal a přitáhl si ji k sobě. „Tos konečně viděla sama, ne?“ Vymanila se mu, sedla si s koleny pod bradou do nohou postele, odkud si ho nesouhlasně měřila. Oh, bohové, vypadá jako malá holka! „Napadlo tě vůbec, že Faramira třeba stále ještě miluje? Jak jen jsi ji mohl vehnat do sňatku s mužem, o kterého nestojí?! A on o ni nejspíš taky ne …“ pokračovala ohnivě, ale Eomér se pousmál. „Tohle je pravda jen napůl, děvče! Věř tomu nebo ne, ale tohle celé byl nápad tvého otce!“ Plavovláska mlčela a hodnou chvíli o jeho slovech přemýšlela. „Ale otec nikdy neměl o ženy zájem …“ hlesla nakonec potichu. „Tak zřejmě ještě nenašel tu pravou! Nebo prostě jen potřebuje někoho, kdo mu zvedne mandle, protože se nudí!“ pronesl Eomér bezstarostně. „Tak už se nemrač, Ir, a pojď sem ke mně!“ Potřásla hlavou. „Ne!“


Eomér si v duchu povzdychl. „Co zase máš?“ zeptal se a pozorně si ji prohlížel. „Copak nechápeš, jak si musí připadat?!“ Íriel se hněvivě blýskalo v očích. „Jako kus dobytka, který jsi sprostě prodal!“ vyhrkla na něj zprudka. „Dost už, ženo!“ zavrčel na ni varovně. „Byl to jedinej způsob, jak jí pomoct! Je jako jankovitý kůň, který kolem sebe jenom kope!“ „Aha, tak jsi na ni místo biče použil mého otce, co?!“ Eomér se zachmuřil. „Měla bys už vědět, že na koně nikdy neberu bič!“ Ale u tebe bych teď s chutí udělal výjimku! „To je od tebe velmi citlivé!“ sekla po něm. „Ironie ti nesluší, Íriel!“ prohodil tiše. „Dobře víš, jak jsem to myslel!“ Jeho žena se na něj dívala a do očí se jí znenadání začaly hrnout slzy. Vylekalo ho to. „Co se děje, Ir?“ Ztěžka polkla. „Nechci, aby ses na mě zlobil!“ vypravila ze sebe mezi vzlyky. Natáhl se k ní a pohladil ji po rameni. „Nezlobím se na tebe! Proč bych měl?“ Vzlykla. „Protože tě štvu …“ špitla. „Ale tak to přece není!“ ujistil ji okamžitě a objal ji. Položila mu hlavu na hruď. „Nezlob se … prosím!“ Konejšivě ji hladil po zádech. „Uklidni se, děvče!“ Připadal si jako hlupák. Naprosto netušil, co ji tak rozplakalo. Řekl jsem snad něco? V duchu si rychle prošel jejich konverzaci a nepřišlo mu, že by tam bylo něco, co by ji takhle mělo rozrušit … „Řekni mi, proč jsi plakala?“ Riskl otázku, když se Íriel uklidnila. „Já ani nevím …“ přiznala tiše. „Prostě mi přišlo, že se na mě zlobíš a bylo mi to moc líto …“ K jeho zděšení začala znova natahovat. „No tak, Ir!“ Pomalu si lehl i s ní, přetáhl přes ně deku a políbil ji do vlasů. „Zkus usnout, ano?“


Mezi mirkwoodskými vojáky to zašumělo překvapením, když se mezi nimi objevil lord Talagant. A byl oblečen jen v nohavicích a bílé haleně, vlasy mě zapletené do prostého copu a u pasu se mu pohupoval meč! A na druhý bok si připjal pouzdro s dýkou! Vypadal jako válečník! „Co ty tady, pane?“ zeptal se ho správce kolbiště s nelíčeným zájmem. Ještě nikdy ho zde totiž neviděl. „Potřebuji se trochu protáhnout, Dengete! Máš tu někoho, kdo by mi posloužil jako oponent?“ Bojovník se povýšeně usmál. „Co třeba já, pane?“ Nerad bych, abys mi tu přišel k úrazu, diplomate jeden! „Proč ne? Pokud nemáš nic jiného na práci?“ pokrčil lord Talagant rameny a zaujal šermířský postoj …