Kůň a lístek - kapitola 14

„Jeď rychle a cestou se nikde nezdržuj!“ kladl lord Talagant na srdce plavovlasému Elfovi. „A chtěj rovnou mluvit s králem, i kdybys ho kvůli tomu měl nechat vzbudit, jasné?“ Posel se na něj zahleděl se špatně skrývaným překvapením. „Chápu, že je to nanejvýš důležité, pane! Pojedu dnem i nocí!“ Vyskočil na koně a vyjel z brány, jako by mu za patama hořelo … „Kam jel?!“ ozvalo se za Talagantem přísně. „Poslal jsem ho se vzkazem na hranice, pane!“ odvětil rádce klidně a jen doufal, že neslyšel jeho pokyny. „Měl jsem být informován!“ „Se vší úctou, pane, ale vládcem Mirkwoodu je Thranduil!“ odvětil odměřeně a dostalo se mu za to ledového pohledu. „Vidíš ho tu snad někde?!“ Zalitoval, že sebou nemá svůj meč. „Nikoliv, pane!“ procedil skrz zuby. „Ale pověřil mě, abych ho zastupoval! Budu se tedy zodpovídat jemu, nikoliv tobě, pane!“ Oropher se zachmuřil. „Však přijde doba, kdy se opět budeš zodpovídat mně!“ sdělil mu chladným tónem. „A věř, že nebudu tak shovívavý jako Thranduil!“


Legolas seděl v hodovní síni a bezmyšlenkovitě upíjel víno. Jedna ze služebných před něj postavila mísu s pečeným masem, ze kterého bez zájmu uždiboval. Ve svém pokoji se opláchl a převlékl. Čekalo tam na něj i jídlo, ale nechtěl být sám, tak se vydal dolů. U stolů tam byli muži, se kterými ještě nedávno bok po boku bojoval. Pili, aby zapomněli, a on jim právě teď tuhle možnost nesmírně záviděl. Na stůl dopadl čísi stín a princ pohlédl vzhůru. „Otče!“ naznačil přípitek a Thranduil se usadil naproti němu. „Co je s paní Eówyn?“ zeptal se ho a nalil mu také číši. „Odpočívá!“ odvětil král věcně a lokl si. Rozhlédl se kolem sebe. „Dneska tu bude asi hodně veselo!“ podotkl, jelikož si všiml, že nápoje už začaly na muže působit. Hovor se stával nejen hlučnějším, ale také nesrozumitelnějším … „Kdybych to tak mohl udělat taky!“ povzdechl si jeho syn posmutněle. „Někdy mám pocit, že je náš národ prokletý, otče! Máme nekonečný život, ale žádné radosti v něm nejsou!“


Íriel otevřela oči a zjistila, že její manžel vedle ní není. Prudce se posadila a rozhlédla se po pokoji. Stále tam stála káď s vodou, teď už studenou, a na stolku pod oknem bylo ještě prostřeno, ale po rohanském králi nebylo ani stopy. Vstala z postele a kvapně se oblékla. Před zrcadlem si zapletla vlasy a vyšla na chodbu. Její pozornost okamžitě přitáhl neobvyklý hluk, který sem doléhal ze síně. Zastavila se nad schody a překvapeně se dívala dolů. Probíhalo tam něco jako slavnost, ale v rohanském stylu. Víno a pivo teklo proudem, stoly se prohýbaly pod plnými mísami a tácy, hudebníci hráli a zpěváci nadšeně halekali, až jí zaléhaly uši. U hlavního stolu zahlédla svého manžela, bratra a otce. Před nimi stál velký kameninový džbán, až odsud viděla, že je plný ani ne z poloviny! Eomér jim zřejmě vyprávěl nějakou veselou historku, protože otec se chechtal! A stejně tak i Legolas! Takhle je neznám! Na mirkwoodských slavnostech se oba chovali důstojně a tohle mělo k protokolu hodně daleko! Měla bych se k nim připojit! Jenže jí se mezi bavící se Rohiry nechtělo. Potřásla nevěřícně hlavou. Jak jen se mohli smát, když tolik z nich zemřelo?! Kdyby zpívali žalozpěvy, tak by to ještě bylo přijatelné, ale tyhle rozpustilé balady?! Zaposlouchala se do jejich slov a cítila, jak rudne. Chlapec v nich přesvědčoval dívku, aby se s ním šla projít a říkal jí, co s ní udělá, až budou sami …


Legolas koutkem oka zachytil siluetu svojí sestry. Stála nahoře na podestě a očividně váhala, jestli má jít k nim nebo ne. Nenápadně si ji prohlédl. Vypadala unaveně, což mu na Elfku přišlo poněkud nezvyklé, ale jinak se mu nezdálo, že by utrpěla nějakou újmu. „Byl jsem na ni hodnej, neboj!“ Eomérovi neušlo, kam Legolas tak zkoumavě hledí. „Ale utahal jsi ji!“ vytkl mu Legolas s poťouchlým mrknutím a rohanský král se zakuckal smíchy. „A hodlám ještě víc, Lasi!“ odvětil ve stejném duchu. Načež se zvedl, upravil si opasek a vydal se za svojí ženou. Thranduil tázavě pohlédl na syna. „Co tím myslel?!“


Íriel trochu s obavami sledovala, jak Eomér vstal a namířil si to rovnou k ní. A při tom na ni kýval, ať jde dolů. Nechtěla ho provokovat, tak pomalu sestoupila až k němu. „Můj pane?“ nepatrně sklonila hlavu v uctivém pozdravu. „Zatančíme si, ženo!“ Objal ji kolem pasu a vmísili se mezi ostatní tanečníky …


„Cože?!“ Thranduil se mračil na svého syna. „Ir mně přísahala, že to bylo s jejím svolením! A Eomér si už dává pozor!“ Legolas se snažil svého otce uklidnit. „To by taky měl!“ zavrčel starší Elf a očima vyhledal mezi páry svého zetě s dcerou. „Ale s ním si ještě promluvím! Na to se spolehni!“ Legolas mu chlácholivě položil ruku na předloktí. „Nepleť se mezi ně, otče!“ požádal ho vážně. „Jen se na ni podívej! Vypadá snad, že by potřebovala pomoct? Ir svého muže miluje a on zase ji a že je na ni občas trochu tvrdší? Co na tom, otče! Kdybych viděl, že je nešťastná, tak bych se tím zabýval, ale takhle?“ Lokl si vína. „Nesnaž se řešit problémy tam, kde žádné nejsou!“ Thranduil se nadechl a zase vydechl. Íriel opravdu vypadala spokojeně. Musel si přiznat, že takhle ji snad ještě nikdy neviděl. Během tance se tiskla k Eomérovi a zaznamenal, že se jeho rty občas jako by náhodou otřely o špičku jejího ucha … Hleďme, chlapec se to naučil rychle! „Dobrá tedy! Ale stejně se mi to moc nelíbí!“ dodal, aby si Legolas nemyslel, že se vzdal tak snadno. „Tobě ani nemusí, otče! Hlavně, že se to líbí jí, ne?“ zasmál se princ vesele. Thranduil jen zalapal po dechu. „Legolasi!“ vydechl šokovaně. „Tvá prostořekost rozhodně není na místě!“ napomenul ho ostře, ale Legolas jen mávl rukou. „Už nejsem malý kluk, otče, tak mi netvrď, žes mě a sestru našel v mechu v lese!“


„Omlouvám se, Eomére!“ špitla Íriel při jedné otočce. „Za co?“ zeptal se Eomér zvědavě. „Však ty víš …“ odvětila ztrápeně. Pohlédla mu do tváře. Vskutku vypadal, že nechápe, o čem mluví. „Za to odpoledne, když jsi přijel!“ vysvětila mu smutně. Začaly mu cukat koutky úst a pak se k jejímu údivu rozesmál. „Ir …“ Políbil ji na tvář. „Zlobíš se na mě?“ Musela to vědět. Zamířil z kola ven. „Pojď na chvíli ven, ženo! Promluvíme si!“


Zavedl ji na hradby a opřel se zády o hrubou zeď. Na nebi svítily hvězdy a ani měsíc se nedal zahanbit. Zářil jako rybí oko. „Chápu, proč jsi to udělala a nemám ti to za zlé!“ Opravdu? Tak to jsi asi jediný! „Jak to můžeš vědět? Vždyť to ani já sama nevím!“ přiznala tichounce. Pousmál se. „Jako Elfka snad ani nemůžeš!“ Zamračila se. „Co s tím má společného můj původ?“ optala se okamžitě. „Všechno. Jen si vzpomeň, cos mi řekla krátce po svatbě!“ Tohle jí moc nepomohlo a on to asi poznal z jejího zmateného výrazu. „Elfové nedávají najevo své city!“ připomněl jí takřka vesele. „Stále ti nerozumím …“ Nechtěla před ním vypadat jako hlupák, ale opravdu netušila, kam tím míří. „Poprvé jsi potkala smrt.“ „Zapomínáš, že jsem ztratila matku …“ odporovala mu ihned. Potřásl hlavou. „Ani jsi ji nepoznala, to se počítat nedá!“ odmítl její námitku bez váhání. „Bála ses o mě a ten tvůj výbuch byl následek toho strachu! A já ho taky tak beru! Kdybych si jen na okamžik myslel, žes tím myslela něco jinýho, tak bych s tebou jednal jinak!“ Spadl jí kámen ze srdce. Přistoupila k němu, postavila se na špičky a políbila ho na ústa. „Bolelo to moc?“ zašeptala provinile. Ušklíbl se. „Už jsem jich za život pár schytal a většinou do mě bušili chlapi jako hory s úmyslem mě zabít! Tvoje rány jsem ani necítil!“ Najednou měla neodolatelnou touhu ho praštit. A tentokrát někam, kde by to opravdu cítil! Odtáhla se od něj a vyplázla na něj jazyk. Ihned si ji přitáhl zpátky a zamračil se na ni. „Tohle nejsou právě způsoby vhodné pro královnu, ženo!“ napomenul ji s předstíraným pohoršením. „Tak to sis měl vzít nějakou jinou!“ odsekla a pokusila se mu vytrhnout, ale držel ji pevně. „Jinou? Kdepak, mám přesně tu, kterou chci!“ Prudce vydechla, když je otočil a uvěznil ji mezi svým tělem a stěnou. Zajel jí rukou pod sukni a drze ji sunul nahoru po jejím stehnu … „Eomére! Tady ne!“ vyjekla polohlasně. „Co kdyby sem někdo přišel? Přece nemůžeme …takhle … tady …“ Její protesty umlčel polibkem. A tenhle měl k něžnosti hodně daleko … Nežádal o její svolení, prostě si bral, co chtěl … Přestal teprve, když se potřeboval nadechnout. „Ať se klidně podívaj, když to doma nemaj! Jsi moje a já tě chci!“ oznámil jí nekompromisně. „Pojďme aspoň kousek stranou …“ zaprosila chraplavě.


Eomér ji chytil za ruku a odvedl do malého výklenku, který sloužil hlídce jako úkryt před deštěm. Dneska ale na hradbách nikdo nebyl a jemu, i když jako krále ho takováhle nedbalost měla rozzuřit, to bylo ukradené. Vlastně tomu byl i rád! Strčil Íriel dovnitř a hned se tam vmáčkl za ní. Její přivítání bylo sice nádherné, ale pro něj bylo jako z jiného světa, a on si to teď chtěl užít po svém! Bezostyšně plundroval její ústa … Přes látku živůtku jí třel bradavky, které se pod jeho dotykem změnily v tvrdé korálky … Vecpal jí stehno mezi nohy a tlačil ho proti jejímu klínu … „Eomére …“ Miloval způsob, jakým vyslovovala jeho jméno. S potížemi rozvázala šněrování na jeho nohavicích a vzala ho do ruky. Obemkla prsty jeho ztopořené mužství … Její dotek ho přiváděl téměř k šílenství … „Otoč se!“ Kousek se odtáhl, ale ne moc, takže měla co dělat, aby jeho rozkaz v tak omezeném prostoru splnila. Vyhrnul jí sukni, levačkou sevřel její zápěstí, přirazil je ke zdi nad její hlavou, a pravačkou ji objal kolem pasu …


Íriel ztuhla v očekávání. Na obnaženém zadečku ji zastudil chladný vzduch. Neodolala a zavrtěla jím. Něco zavrčel a vzápětí do ní prudce vnikl. Prohnula se v zádech a slabě vykřikla. Okamžitě nasadil vražedné tempo a jí bylo jasné, že ona tohle nemůže dlouho vydržet. „Zpomal … prosím tě … “ žádala ho přerývaně, ale on neměl slitování. Odtáhl ji od stěny a ona se musela předklonit, aby se o ni dál mohla opírat. Jeho přírazy se staly kratšími ale hlubšími … Už nebyla schopná kloudně myslet ani mluvit … Tlumeně sténala a nesouvisle žadonila o víc … Eomér se najednou přestal hýbat a ona cítila, jak její lůno zaplavuje jeho sémě … Třásla se po celém těle, nohy se jí nekontrolovatelně chvěly a kdyby ji Eomér nedržel, tak by se dozajista zhroutila na zem … „Jestli se někdo díval, tak mu jsou teď pěkně těsný nohavice!“ pronesl Eomér, sotva popadl dech. „Jsi nestydatý!“ hlesla vyčerpaná ale naprosto spokojená královna. „Neprovokuj mě, ženo! Taky bys mohla dostat pětadvacet!“ připomněl jí jedno z jejich milování. „Jen to ne, prosím! Dneska už bych nejspíš další nevydržela!“ přiznala upřímně. Zasmál se a vytáhl se z ní. Okamžitě ho postrádala. „Pospěš si, Ir! Musíme se tam vrátit!“ Třesoucíma se rukama si upravovala šaty. „Já nemůžu … Podívej se na mě, jak vypadám!“ vyjekla zhrozeně, když si přejela dlaní po vlasech. Eomér se na ni v měsíčním světle zkoumavě zadíval. „Nádherně, Ir! Kdyby ses jen viděla! Rozcuchaná, tváře rudé a v očích máš takový blažený výraz …“ Jal se s radostí popisovat, co viděl před sebou. „Oh, Valar! Každý hned pozná, cos tu se mnou dělal!“ Mrkl na ni. „No a? Jsi moje žena, ne?“ Pokoušela se dát aspoň trochu do pořádku. „Mám tu otce a bratra, jestli sis nevšiml! Nemyslím, že by je tohle potěšilo! Kdybychom byli aspoň v ložnici!“ povzdechla si nešťastně, ale u rohanského krále to vzbudilo jen další záchvat veselí. „To by v Mirkwoodu bylo naprosto nepřijatelné!“ lamentovala, zatímco si zaplétala vlasy do copu.


Rázné prásknutí dveří ukončilo Eomérův rozhovor s Eówyn. A byla to naprostá katastrofa! Unaveně se opřel v křesle a několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Jeho sestra byla bledá jako stěna a pod očima měla temné kruhy. Srdce se mu při tom pohledu svíralo strachem. Nebyla však přístupná žádným rozumným argumentům. Požádal ji, aby se v zájmu svém a svého dítěte raději neúčastnila rozloučení s padlými, ale ona se na něho osopila, že Faramir byl její manžel a jí nikdo nebude nic nařizovat! Klidně jí vysvětlil, že to nebyl rozkaz ale obyčejná žádost, avšak se zlou se potázal. Vyjela na něj, ať se stará sám o sebe a ji nechá laskavě na pokoji! A jelikož nikdy neoplýval velkou dávkou trpělivosti, tak vybuchl i on a zvýšeným hlasem jí sdělil, že je nejen jejím bratrem ale i králem a že ona večer nevyleze ze svých pokojů, jinak ať si ho nepřeje. Rázně ho poslala tam, kam slunce nesvítí, a než se zmohl na odpověď, tak hrdě odešla středem … „Rozkazy, pane?“ Tázavě pohlédl na Haletha, který nakukoval do jeho pracovny. „Jestli nešla do svých pokojů, tak pověř někoho, ať ji tam dostane. Třeba násilím, když bude muset! A ke dveřím jí postav stráž!“ přikázal tiše. Jen nerad to dělal, ale nedala mu na výběr. „Jak poroučíš, pane!“ přikývl Haleth a zmizel tak rychle, jak se objevil.


Thranduil si jen tiše povzdechl. Je to ještě horší, než jsem si myslel! Právě se kolem něj prohnala paní Eówyn se slzami v očích. Jen tak tak že do něj nevrazila. Bezděky se otočil, aby viděl, kam zajde. K jeho úlevě zmizela ve svých komnatách. Jeho radost ovšem zanedlouho vystřídal údiv, když se před její dveře přiloudal poněkud nešťastně se tvářící Rohir. Opřel se zády o protější zeď a upíral na ně pohled, jako by čekal, že zpoza nich vyleze Ork a zaútočí na něj. Thranduil ho chvíli pozoroval a pak se vydal za svým zetěm. Nalezl ho na nádvoří, kde se vztekle rozháněl těžkou sekyrou. Vedle špalku se rychle vršila úctyhodná hromada rozštípaných polen. Jak si všiml, tak Rohirové se od svého krále drželi v uctivé vzdálenosti … „Čekáš tuhou zimu?“ optal se ho konverzačním tónem a pohodlně se usadil na balíku sena. „Ne, představuju si, že tohle je moje sestřička!“ Eomér jediným sekem rozpůlil asi metrový kus dřeva. „Ženská jedna bláznivá!“ Thranduil se zasmál. „Jako otec tvé ženy oceňuji, že si vztek vybíjíš jinde!“ Dostalo se mu za to tvrdého pohledu. „Ir nemůže za to, že mi Eówyn hnula žlučí, tak proč bych se měl vztekat na ni?!“ Mirkwoodský král pokrčil rameny. „Mnoho mužů z tvého rodu by to udělalo …“ Viděl, jak se jeho zeť nadechuje k odpovědi, a zastavil ho zdviženou dlaní. „O tomhle jsem však diskutovat nepřišel!“ „A o čem tedy?“ Eomér zasekl sekyru do špalku a pohlédl na něho se zájmem. „Tvá sestra potřebuje pomoc! A to rychle! Ale strážným u dveří nic nevyřešíš!“


Íriel stála před zrcadlem a Dena jí šněrovala šaty. „Není to až moc okázalé?“ Rohanské ženy dávaly přednost prostým avšak praktickým šatům. Ale dneska jí její komorná přinesla smaragdově zelené šaty se zlatou výšivkou s motivem koní a dlouhými rozevlátými rukávy, jejichž zadní část sahala až k zemi. „Kdepak, paní!“ Dívka rezolutně zavrtěla hlavou. „Je to přece slavnost!“ dodala, zatímco hbitými prsty tahala za tkanici. Královna si povzdechla. „Ale pohřební! Nesluší se, aby …“ Dena s ní ale očividně nesouhlasila. „Naši chlapi si zasloužej hezký pohřeb, ne?“ S těmito slovy dokončila šněrování živůtku. „Tak a je to!“ Kousek poodstoupila a kritickým zrakem si prohlížela svoji paní. „Sluší ti to!“ pronesla uznale. „A co vlasy? Něco bych zkusila, paní, jestli dovolíš …“ Íriel přikývla. „Dělej, co uznáš za vhodné! Víš nejspíš lépe než já, co se teď hodí a co ne!“ přiznala bez rozpaků. Usadila se na stoličku a nechala ji pracovat …


Eomér si zpytavě měřil svého tchána. „Tohle je dost neobvyklý návrh, pane!“ prohodil po chvíli. „To nepopírám!“ Zlatovlasý král upil vína, ale neměl se k ničemu dalšímu. Eomér přemýšlel. „Naše ženy mají v tomhle ohledu víc svobody než vaše a ona je teď navíc i vdova, což ji staví do úplně jiné pozice!“ Thranduil přikývl. „To bezpochyby ano, ale nevidím jinou možnost!“ Eomér hodnou chvíli mlčel. Do háje, potřeboval bych víc času! Rychle zvažoval možnosti a při tom pozoroval svého hosta. Nakonec se rozhodl pro upřímnost. Koneckonců, už se mu jednou vyplatila! „Je to nelehké rozhodnutí!“ přiznal po pravdě. „Musím si to dobře promyslet!“ Thranduil přikývl. „Musíme ale jednat rychle, než bude příliš pozdě! Nicméně, než se rozhodneš, chci aspoň tvé dočasné svolení!“ Eomér se nepatrně pousmál. „Věřím ti, pane! Ale připrav se, že s ní bude těžké pořízení!“ Thranduil mu oplatil úsměv. „Nechci uhasit její oheň, to se neboj! Chci mu jen pomoci, aby plál tak jasně jako před Faramirovou smrtí!“ Rohanského vládce napadlo, že by mu měl sdělit několik podrobností ze sestřina manželského soužití, aby měl možnost ještě svůj plán poněkud přehodnotit, ale pak to zavrhl. Ať si poradí, jak umí!


„Cože?!“ Nevěřícně zírala na černovlasého muže, který jí bránil vyjít z pokoje. „Z rozkazu krále, paní!“ Sdělila mu, co si o tom rozkazu myslí, ale on jen pokrčil rameny a zabouchl jí dveře před nosem. V duchu nevybíravě proklínala svého bratra. Jak si jen něco takového mohl dovolit?! Jen počkej, až se tu objevíš! Já ti to vytmavím … Eówyn si vyčerpaně sedla do křesla a zprudka oddechovala. Bohové, zřejmě vyslyšeli její prosby, protože se klika pohnula … Vymrštila se tak rychle, jak to jen její stav dovoloval. „Táhni do horoucích pekel, ty …“ Další slova jí zamrzla na rtech. Místo jejího bratra tam stál zlatovlasý král. Zrudla studem. „Omlouvám se ti, pane! Nic z toho nepatřilo tobě!“ vyhrkla omluvně, protože mirkwoodský vladař nevypadal jako někdo, kdo by si něco takového nechal líbit. „Posaď se, má paní!“ vyzval ji klidně a sám se usadil na pohovku. Rozpačitě ho poslechla. „Eomér má jen starost o tvé zdraví …“ začal zvolna, ale ona ho přerušila. „Já se o jeho starost neprosím!“ Káravě se na ni zamračil. „Je to tvůj bratr, paní, a záleží mu na tobě! Nicméně …“ změnil náhle téma i tón. Teď zněl ostře. Jako by mluvil s jedním ze svých vojáků! „ … chceš-li se večer zúčastnit slavnosti, tak pouze v mém doprovodu! A cokoliv ti řeknu, bez diskuzí učiníš, jinak se ihned vrátíš do svých pokojů!“ Vyskočila a hněvivě si měřila svého nečekaného kavalíra. „Faramir byl můj manžel …“ Přerušil ji zvednutou rukou. „A to ti dává právo zahrávat si se životem vašeho dítěte? Toho jediného, co ti ještě po něm zbylo?“ zeptal se drsně. Trhla sebou, jako by ji udeřil, a vyhrkly jí slzy. Těžce dosedla zpět do křesla. „Tohle od tebe nebylo laskavé, pane!“ vyčítavě na něj pohlédla. „Ne, to nebylo!“ přisvědčil bez mrknutí oka. „Jak se tedy rozhodneš?“ Mlčela a zvažovala své šance. Pochybovala, že bratra obměkčí, ale zase se nechtěla vydat napospas Thranduilovi. „A co když odmítnu?“ zeptala se zkusmo. „Pak zůstaneš zde, dokud král Eomér rozhodne jinak!“ Neušel jí důraz, který dal na ten titul. Pozorovala, jak se zvedl a zamířil ke dveřím. „Počkej …“ Ani nezpomalil. „Prosím …“ dodala tiše. Teď se k ní otočil. „Nuže?“ Ztěžka polkla. „Bude mi ctí, doprovodíš-li mě, pane!“ Dala si však záležet, aby viděl, s jakou nechutí to řekla. „Potěšení je na mé straně, má paní!“ odvětil studeně, než za ním zaklaply dveře.


Arwen se zadívala na svého muže, který vešel do jejich pokojů. „Skončili jste nějak brzy!“ usmála se na něj, ale jeho tvář zůstala vážná. „Přijel posel z Rohanu!“ Sedl si na pohovku vedle ní. „Něco s Eówyn?“ zeptala se okamžitě. Manžel ji informoval o tom, co se plavovlásce stalo, a ona se velmi obávala o její zdraví. „Ne, ta je v pořádku … tedy v rámci možností …“ ujistil ji ihned, ale ona se přesto nemohla zbavit dojmu, že došly zlé zprávy. „Tak co se tedy stalo?!“ otázala se ho s očima rozšířenýma strachem. „Faramir je mrtvý.“ „Ach, ne … tohle se nemělo stát …“ zdrceně sklonila hlavu. „Co teď s nimi bude?“ zašeptala zoufale. Aragorn ji k sobě přitiskl a ona si položila hlavu na jeho hruď. „Co by bylo? Eówyn s dítětem se vrátí ke dvoru do Minath Tirith a jejich syn, až dospěje, převezme úřad svého otce …“ Arwen si v duchu povzdechla. Ach, ti muži! Většinou nechápou podstatu problému a její manžel, i když ho milovala z celého srdce, nebyl výjimkou! Vymanila se z jeho náruče a vážně mu pohlédla do tváře. „Estel, na tomhle tvém plánu je hned několik ale!“ Tázavě pozvedl obočí. „Vskutku?“ optal se a pohodlně se opřel. „Za prvé pochybuji o tom, že se Eówyn sem bude chtít vrátit! Aspoň z počátku dozajista ne, protože by jí tu všechno připomínalo Faramira …“ Při vyslovení jména padlého kapitána se jí zachvěl hlas a ona se na okamžik odmlčela, aby se ovládla. „Za druhé, co když se narodí dcera? Necháš snad i ji převzít otcův úřad?“ otázala se ironicky.
Dobře si pamatovala, jaké pozdvižení vyvolala, když se zúčastnila zasedání nejvyšší Rady! A Aragorn ji pak, v zájmu klidu v říši, požádal, aby na další už nechodila! Tehdy se nevybíravými slovy vyjádřila o šlechticích v Minath Tirith obecně a o něm samotném konkrétně. Sice její námitky uznával, ale přesto trval pevně na svém. Dokonce měl tu drzost, aby jí dal přednášku z diplomacie! Jí, která na vlastní oči viděla velké krále lidí i vládce Elfů!
„Dobře víš, že by to nebylo možné, Arwen!“ odpověděl Aragorn tiše. Zamračila se. „Jste pokrytci, Estel!“ oznámila mu rázně. „Nejde vám o schopnosti, ale jen o …“ Zarazil ji velitelským gestem. „Tohle už jsme probírali a už jsem ti řekl, že v tomhle ohledu se nehodlám protivit vůli gondorského lidu! Chci mít v říši klid!“ Vstala. „Jak poroučíš, pane!“ s přehnanou uctivostí se mu poklonila. „Přestaň, Arwen!“ Znala ho dost dobře na to, aby jeho varování pochopila. Povzdechla si. „Tohle je tak strašně nespravedlivé, Estel!“ Přitáhl si ji na klín. „Nikdo nikdy neřekl, že svět je spravedlivý! Pro Eówyn udělám, co budu moci, to ti slibuji, ale jsou hranice, které ani gondorský král nemůže překročit!“


Legolas stál tiše opodál, ale vše pozorně sledoval. Těla zabitých Rohirů spálili už u těch skal a tak byl zvědavý, co se bude dít teď. „Rohirové!“ oslovil Eomér shromáždění hlasitě. „Vzdejme společně úctu našim bratrům, kteří položili své životy, když hájili naše domovy …“ Legolas se zkoumavě zadíval na Eówyn. Byla bledá a on si nebyl jist, zda to způsobila emoční vypjatost této chvíle nebo nedávná hádka s Eomérem. Nebyl sice přímo u toho, ale hlas rohanského krále prostě nešlo přeslechnout. Stejně tak ani prásknutí dveří, které následovalo … Pak předstoupili lučištníci, kteří na Halethův pokyn vystřelili do kraje hořící šípy. Jeden za každého z padlých. Vypadalo to, jako kdyby ztemnělé nebe pokryly oranžové stuhy. Úchvatnost té chvíle ještě zdůrazňoval monotónní nápěv, který zněl celým Edorasem … Poté skončila oficiální část a všichni se vrátili do paláce. Tam na ně čekala připravená smuteční hostina, skládající se z nejrůznějších pečených mas, brambor a malých čtverhranných koláčů s makovou nádivkou. K pití se podávalo pouze pivo a medovina. Jak si všiml, tak tu pily převážně ženy, zatímco muži dávali přednost zlatavému moku. Usadil se na své místo u královského stolu. Po očku sledoval Íriel, která seděla vedle svého manžela. Musel uznat, že pohled na ně byl vskutku impozantní. Oba byli oděni v tmavě zeleném šatu, který byl honosnější, než by se kdy odvažoval hádat, a Íriel měla navíc velmi zajímavý účes. Něco mezi elfským a lidským stylem. Dohromady to vypadalo moc pěkně ... Atmosféra v síni se změnila. Na počátku byla pochmurná, ale spolu s přibývající hodinami se stávala uvolněnější a veselejší. Legolasovi však přišlo, že se jeho sestra moc nebaví. Byla zamlklá a jako by bez jiskry … Kolem půlnoci se objevili hudebníci a začalo se tančit … Legolas si všiml, jak se paní Eówyn několikrát chtěla připojit k tanečníkům, ale stačilo pár tichých slov od jeho otce, aby zůstala sedět. Mrkl na Eoméra, co ten na to, ale ten se tvářil, že si ničeho zvláštního nevšiml. Co se tu jenom děje?