Víla z Bretaně - 21. část

Pro netrpělivé...
» autorka: odettka
Skotská vysočina, 1487


To všechno je zlý sen, děsivá komedie, nic víc. Nádech, výdech… Samozřejmě – za chvilku se probudí a s úlevou zjistí, že divadlo kolem byla jen další noční můra, tolik podobná těm, které ji bezútěšně trápí posledních několik let. No jistě. Jak jinak si vysvětlit, že teď stojí vedle polonahého barbara, jenž svými prsty pevně drtí její drobnou malou dlaň, a zároveň poslouchá pomateného kněze drmolícího částečně anglicky (a to s nesnesitelným gaelským přízvukem), částečně lámanou latinou, ve snaze vymámit z ní toliko proklínaný manželský slib. Neblahý pocit, že se museli nejspíš všichni naprosto zbláznit, nebezpečně zesílil. A nebo snad začíná šílet ona? Bože, ne!
Brenna se ještě nestačila vzpamatovat z toho, jak ji ten drzý neurvalec bez jediného slůvka vysvětlení během jejich hádky pohotově zabalil do baldachýnového závěsu, a následně se s ní vydal po schodech dolů do hlavní síně, přehlížejíc přitom nekonečný přehršel nyní již zcela zbytečných námitek. Navíc její žaludek začal vzápětí zřetelně projevovat nesouhlas s poněkud houpavou chůzí bezohledného Goliáše, a tak měla sama dost práce s tím, aby se přede všemi opět zcela neznemožnila. Prvotní úlevu ze zjištění, že v hale naštěstí nikdo není, vystřídal hnedle nehorázný šok – byli v kapli!
Za jejími zády okatě pomrkával podlý zrádce Nathan a s ním minimálně polovina osazenstva Duncanovy tvrze. Přihlouple se uculovali – tedy až na Coru, Seana a strýčka Rodericka – přičemž nevěsta začala dost vážně pochybovat o zdravém rozumu zdejšího obyvatelstva. Co naplat, krom tmavovlásky, bělejší než omítnutá stěna pochybného svatostánku, a dvou podmračených příbuzných se všichni tvářili spokojeněji než měsíček na hnoji.
Prvotní příznaky vtíravé migrény donutily Brennu přemítat také o tom, zda se hystericky rozesmát nebo ten zatracený sňatek raději konečně odsouhlasit. Bezmyšlenkovitě si skousla dolní ret a samým rozčilením zaryla nehty o něco hlouběji do Duncanovy pravice. Zdálo se, že Skot snad ani žádnou bolest necítí. Pozorně naslouchal zdlouhavému monologu duchovního a když stařík dospěl k očekávanému: ‚Bereš si…,‘ vyhrkl svou odpověď ještě dříve, než stačil kněz vůbec dokončit větu.
Rusovláska se však nezdála být vývojem událostí příliš nadšená. Ve skutečnosti ji strašlivě rozbolela hlava; v ústech náhle sucho, zpocené dlaně nepříjemně lepkavé. Tisíce myšlenek se rozuteklo jako hejno vyplašených rybek neznámo kam a ona najednou nebyla schopná nalézt alespoň jediný rozumný důvod, proč vlastně Duncana odmítnout. Pokud pominula drobné nedostatky typu do nebe volající tvrdohlavosti musela poraženecky uznat, že je natolik silný, aby jí poskytl dostatečnou ochranu, a při přivření obou víček se jí najednou překvapivě jevil i jako vcelku hezký muž se sklonem občas ze sebe vyloudit nějakou tu kloudnou větu. Co by víc chtěla? Klášter opustila z vlastního rozhodnutí a kromě tohoto nevychovaného hulváta neměla nikoho, na koho se obrátit.
Pomalu se začala smiřovat se skutečností, že tento ústupek jistě nebude příliš na škodu, až téměř přeslechla otázku, jíž se oddávající na pošesté téměř zalknul: „Brenno, bereš si Duncana za svého manžela?“
Laird nevědomky zadržel dech a napjatě očekával svůj ortel. Jestli ho odmítne… Vždyť on ji miluje, kruci! Od prvního okamžiku ji miluje!
„Ano.“
Ono slovíčko vyvolalo kupodivu zcela opačnou reakci; přihlížející náhle strnuli v němém úžasu.
Kněz se pouze nepohodlně zavrtěl.
„Brenno, asi jsi mi dost dobře nerozuměla…“
„Ale ano otče, rozuměla jsem dobře,“ přisvědčila dívka pokojně. „Ptal jste se, zda si beru tohoto muže. A moje odpověď zní ano.“
Hrdé napřímení a libozvučný hlásek, ostře protínající dosavadní ticho.
„Já, Brenna Spaldingová, si beru tebe, lairde Duncane MacPhersone, za svého manžela…“
Kratičké zaváhání.
„… budu tě ctít a milovat, dokud nás smrt nerozdělí. To ti slibuji.“

„Já jsem ti to říkal. Říkal jsem, že si tě vezme. Jsi ženáč!“
Ovíněný Nathan se rozchechtal na celé kolo a snad posté si s Duncanem přiťukl na jeho půvabnou novomanželku. Stejně tak jako Trystan, Patrick, Iain a další členové klanu, kteří se dnes večer doslova dmuli pýchou nad tím, jakou má jejich vůdce krásnou a moudrou ženu.
Když se hradní kaplí konečně rozlehlo slavnostní ‚hurray‘, zavládlo v celém širém okolí nepopsatelné veselí. Nadšení muži ihned po obřadu odtáhli ženicha do velké síně a začali srdečně připíjet na jeho zdraví. Baculka Mary navíc lairda pohotově ubezpečila, že jeho mladá ženuška čeká v bezpečí ložnice na pánův pozdější příchod, takže si nemusí dělat starosti a může v klidu oslavovat. Duncanovi se to sice moc nelíbilo, ale dobře věděl, že ze slušnosti je povinován setrvat v kruhu svých přátel ještě po několik následujících hodin.
Když se k půlnoci rozloučil se svými druhy, kteří dál nerušeně připíjeli na svého velitele a jeho rozkošnou manželku, znejistěl; co udělá, jestliže Brenna už spí? Zvažoval, zda by se dokázal ovládnout natolik, aby ji nechal odpočívat bez toho, aniž by se jí jen dotknul?! Takové dilema však naštěstí řešit nemusel. Světlo svíčky měkce pohladilo ladnou siluetu hradní paní, jež až do této chvíle zarputile klečela u zatemnělého okna, ruce pevně semknuté k modlitbě, hlavu skloněnou. Skutečně jako pravá jeptiška.
Skřípění zavíraných dveří vytrhlo dívku z dosavadního zadumání, a rozšířené zelenkavé oči, jež nyní podezíravě mapovaly nově příchozího, jasně prozrazovaly obavu. Přesto nezaváhala, když se svému muži postavila tváří v tvář.
Duncan se lehce pousmál.
Ysobel…
Tipů: 4
» 02.06.12
» komentářů: 3
» čteno: 757(5)
» posláno: 0
Ze sbírky: Víla z Bretaně


» 02.06.2012 - 19:26
Wow! Díky :) Budu se pilně činit v opisování! :)
» 02.06.2012 - 19:32
Krásnej díl :)
» 02.06.2012 - 19:40
Děkuji - snad bude vílí nálada i v příštím týdnu ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
zzlatý [11], Suzie [11]


© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.