Dopis z Angoulême - 18. část

A jak to bylo dál.
» autorka: odettka
„Florence mi tedy říkala…“
Monotónní povzdech starého Didiera vzápětí ostře uťaly veselé trylky podmanivého altu.
„Copak jsem zase provedla, chér papa?“ durdila naoko drobná zrzečka a s jistou dávkou poťouchlosti shlížela na místní osazenstvo, které se nyní zimomřivě choulilo u dohasínajícího ohniště. Protestně založené ruce v bok podtrhávaly její hraně bojechtivé odhodlání.
„Flo,“ vyhrkl Didi překvapeně a téměř se zadusil okousanou troubelí milované pěnovky. Jediným pohybem rozevřel svou chlapskou náruč, aby zde jeho malá holčička mohla bezpečně spočinout a vypovídat se z veškerých trápení. Ta se jen vděčně stulila na srdečnou hruď a několikrát zamrkla náhle tolik ztěžklými víčky.
„Jsi v pořádku?“ vyzvídal Didier starostlivě a mechanicky se probíral rudými kadeřemi, uvolněnými z dosti složitě vypadajícího účesu. Pobledlá dcera se mu nelíbila – navíc ten stres v paláci de Charente…
„Je mi dobře,“ přisvědčila Florence pohotově, aby zažehnala rozbouřené vlny. Lehce se pousmála.
„Jsem z toho všeho jen trochu unavená, nic víc.“
Ani v nejmenším netoužila rozebírat právě se svým otcem bolestivá témata střetů, kterými si musela procházet skoro každičký den v přítomnosti násilnického kapitána Le Clerca. Jak jinak by dokázala včas varovat svou rodinu a přátele před dalšími nekalými úmysly zvráceného Gastona? Kdyby věděli… Štěstí, že škrábance a děsivě zbarvené modřiny se daly tak skvěle zamaskovat nabíranými volány dámské uniformy.
„Nějaké problémy v sídle?“ zapojil se do konverzace typu rodinného dýchánku značně rozhozený Oli, jehož nervozita byla jasným dokladem toho, že hlavní otázka obsahovala ještě tajnou doušku typu: ‚A co Annabelle?‘.
Rusovláska se v duchu ušklíbla. Nebýt jejích blízkých kontaktů s velitelem vévodovy osobní stráže, nikdy by neodhalila nehorázně kruté plány zámeckého pána na dnešní noc. A nemohla by pak vytrhnout onu nevinnou holubičku ze spárů pokřiveného dravce. Chvilkové ponížení ve vojenském kutlochu a několik švihnutí pleteným bičem však stálo za tu námahu. Zachránila ji.
„Problémy?“ zopakovala Flo nechápavě. Ve skutečnosti hodlala Oliviera řádně potrápit. Tuší on vůbec, kolik si ta nebohá dívenka během jeho nepřítomnosti vytrpěla?
Mladíkův pohled se zúžil do dvou malých podezřívavých škvírek.
„Pokud se nestalo nic závažného, z jakého jiného důvodu jsi tak bezmyšlenkovitě opustila své stanoviště?“ zaútočil tvrdě na vykulenou zrzku. „Mluv!“
„To stačí, Oli,“ zarazil přítelovy lamentace podmračený Didier. „Ma petite fille přece riskuje mnohem víc než my všichni dohromady, uvědomuješ si to vůbec? Nemáš žádné právo obviňovat ji tu z …“
„Cože nemám?“ zaburácel Olivier nasupeně a chystal se vyrazit staříkovi pár zbytečných zubů.
„Dost!“ zasyčela Florence pronikavě a vrhla se přímo mezi dva hašteřící se kohouty. „Jste stokrát horší než celá Le Clercova armáda!“
Oba pokáraní naráz zmlkli.
Oli jen znepokojeně zavrčel.
„Proč jsi tady, Flo?“
Dívka se spokojeně uculila.
„Někoho jsem ti přivedla.“
A zpoza nedalekého stromu se vyloupla křehká postavička, zachumlaná v dlouhém tmavém šálu. Stříbřité oči prosily o slitování.
Annabelle…

Skrz hustou mléčnou mlhu, která se lenivě převalovala temným lesem a neustále přidávala na své melodramatičnosti, se zcela zbytečně snažila rozpoznat nezřetelné siluety, jejichž prodlužující se stíny ještě před několika okamžiky laškovně hladily kmen štíhlé borovice, za kterým se po celou dobu zbaběle schovávala.
Bella zklamaně zavzdychala. Co od tohoto dobrodružství vlastně očekávala?
Když se dokonale rozhádala se svým upřímným já, vzteky mrštila po benátském zrcadle první věcí, která jí ten večer přišla pod ruku. Kupodivu prudce hozený střevíček pouze lehce přejel po blyštivé ploše, kterou trefně pochroumal téměř neznatelným nakřápnutím v pravém dolním rohu.
Vrznutí dvířek ji mžikem vrátilo zpátky do reality. Lekavý třas, který ji zachvátil s hrůznou myšlenkou na příchod přeuctivého manžela, krátce povolil s odhalením, že vstupujícím není nikdo jiný, než její hubatá zrzavá komorná.
V duchu se proklínala. Teď se ta malá potvora začne bavit na její účet a přísahá Bohu – vlastnoručně ji zaškrtí!
„Madame,“ kývla služebná v naškrobeném čepečku a pokorně svěsila hlavu naučeným pohybem.
Žádné kousavé poznámky, žádný potutelný výsměch?
A další záplavy voňavého jasmínu a něžně vtíravého šeříku, které se neustále navzájem přebíjely ve snaze získat si definitivně navrch.
„Přestaň,“ zastavila Annabelle zkušené ruce, které se po odložení barevných flakónků začaly šikovně probírat jejími havraními vlasy.
„Přestaň…“
Dívka nechala poslušně proklouznout černé prameny mezi prsty a zkoumavě se zahleděla do uplakané tváře své paní, která se ublíženě skryla před světem pod záštitou malých dlaní.
„Mám zavolat vašeho manžela, madame?“ pípla zmateně komorná.
Rozechvělé tělo nepřirozeně ztuhlo.
„Ne,“ zamítla to Bella a kdyby rusovláska neuskočila, nejspíš by ji i něčím pořádným přetáhla.
„Je všechno v pořádku, madame?“
Ševelící hlásek lezl rozrušené vévodkyni silně na nervy.
„Nic není v pořádku!“ zaskřípala z posledních sil a raději se od služebné odvrátila.
Dlouhé ticho ji utvrdilo v tom, že ta neschopná husička konečně zmizela. Uf!
Náhlý dopad těžké látky na útlá ramena vytrhl posmutnělou Annabelle z její hrozivé zádumčivosti.
„Pojďte se mnou,“ špitla zrzka nesmlouvavě a zatahala za krajkový rukáv své Mme.
„Cože?“ pokusila se Bella chabě namítnout, ale společnice ji pohotově umlčela.
„Neptejte se a pojďte!“

„Někoho jsem ti přivedla…“
Smluvený signál, na kterém se s vychytralou Florence předem domluvila.
Nádech.
Nejistě postoupila z přítmí pokrouceného větvoví blíže k ohni.
Olivier.

„Loulou?“ zanotoval falešně přiopilý Gaston-Henri a nedočkavě se rozhlížel po ložnici své drahocenné polovičky. Kampak se ta mrška jenom zavrtala?
Přihlouple se pochechtával povedenému žertíku rozkošné novomanželky, která svou cudností vybudila jeho rozvášněné chutě na maximum. Tak ona si chce hrát?
„Miláčku, kdepak jste?“ vyhekával potěšeně, zatímco prohledával pokoj, následně i dámský salonek a zšeřelou pracovnu. Jeho nálada příčinou neúspěchu pomalu ale jistě ochabovala.
„Annabelle?“ zkusil stále ještě smířlivě.
„Slibuji, že pokud ihned vylezete, budu k vám dnes v noci opravdu milý.“
Zdálo se však, že Gastonova ujištění nejsou pro jeho ženu dostatečně přesvědčivá.
Začínal ztrácet trpělivost.
„Madame!“
Poblouzněný zrak padl směrem k toaletnímu stolku, na kterém se provokativně vyjímala bílá obálka. Netrpělivě rozlomil rudou pečeť a začal číst…
Tipů: 8
» 03.06.12
» komentářů: 2
» čteno: 834(5)
» posláno: 0
Ze sbírky: Dopis z Angoulême


» 04.06.2012 - 17:54
Joj! Hezké, napínavé :)
» 14.06.2012 - 20:21
Tak nějak je mi Gastona i líto ;-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Víla z Bretaně - 21. část | Následující: (Ne)Vzdávám

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.