Dopis z Angoulême - 17. část

Freud by měl z naší hrdinky jistě radost...
» autorka: odettka
Svěží vůně jasmínu nevtíravě políbila Annabelina zrůžovělá líčka a téměř mazlivě se propletla s prchavými obláčky šeříkového pudru, jehož bělavý nádech decentně zahalil její uplakanou tvář. Krátký nádech a znechucený pohled, bezpodmínečně odsuzující ztrhané rysy rozčeřující zřejmou nelibostí jasnou hladinu benátského zrcadla, donutily nešťastnou dívku skrýt kdysi půvabný obličejík do falešného bezpečí svých až nepřirozeně drobných dlaní. Třas celého těla znatelně zesílil, potlačované vzlyky vystřídala děsivá záplava třpytivých krůpějí.
Bella si bolestně uvědomovala, že po zdravotní stránce je dle podrobné diagnózy stařičkého doktora Chiella v naprostém pořádku. Její neduhami sužované nitro však nemohl vyléčit žádný ze zázračných medikamentů místních magistrů ani všech pokoutných mastičkářů. Pomatené myšlenky se rozutekly neznámo kam a dennodenně se potulovaly snovou říší fantazie v zoufalé snaze nalézt svého ztraceného rytíře.
„Merde,“ prskla nepříčetně a zcela zbytečně zamrkala dlouhými řasami ve snaze potlačit další ze svých mohutných výlevů. Otlačený obličej, nehorázně zamazaný rozpitým množstvím silných líčidel, se zakabonil pod návalem zlosti. Sváděla boj sama se sebou…
„Je to všechno tvoje vina!“ zaječela na svůj roztřesený obraz, choulící se na hladké skleněné ploše.
„Jak jsi to jen mohla dovolit?“
Zrcadlová Belle, mlčky pozorující emocionální bouři svého rozhořčeného já, nechápavě nakrčila alabastrové čelo.
*Sama jsi to chtěla…*
Dívka u toaletního stolku pohoršeně trhla rameny.
„To není pravda!“
Její odraz se pobaveně zahihňal.
*Mně nemusíš lhát. Vím co k němu cítíš.*
Annabelle se hrozivě zamračila.
„Ó, ano,“ souhlasila poněkud neochotně a stáhla rty v úzké lince.
*Tak to řekni. Osvoboď se…*
„Nenávidím ho!“
Zlomený výkřik zanikl v krutém chechotu.
*Jsi neupřímná,* vrátilo jí zrcadlo výčitky s dosti neobvyklou razancí. *Proč si to konečně nepřiznáš?*
„A co?“ zakňučela Bella ztrápeně. „Co si to mám vlastně přiznat?“
Přimhouřenýma očima probodávala benátské sklo, ale to se jen výsměšně pošklebovalo.
„Já ho přece nenávidím!“
*Za to, že tě tak lehce opustil?*
„Nenávidím!“
*Za to, že tě vrátil zrovna jemu?*
„Nenávidím!!!“
Zaťaté pěsti se prudce rozevřely náhlým poznáním.
„Ach Bože,“ vydechla zhrozeně.
„Vždyť já ho miluji…“
Až tiché zaškrábání na dveře komnaty vytrhlo šokovanou Annabelle z dosavadního transu...

„Co ti řekla Florence?“
Olivierův zdrsnělý hlas nepříjemně zaskřípal pobafávajícímu Didimu v uších. Ten bez jediného slovíčka pravidelně vypouštěl svá kouřová kolečka a dál si nerušeně vychutnával voňavý tabák.
„Tak slyšíš mě? Co ti řekla?“
Didier se původně rozhodl mladého otrapu okázale ignorovat, ale chlapcova vytrvalost ho posléze donutila k tomu, aby alespoň na malou chvilku odložil věrnou meršaumku, a věnoval tomu neodbytnému šílenci přinejmenším krapet své pozornost.
„Ta tvoje ukvapenost tě jednou zabije, Oli,“ zamručel stařík otráveně a nespokojeně se při tom zavrtěl. „Kolikrát ti mám ještě opakovat, že právě trpělivost je výsadou králů?“
Káraný mladík stáhl tvář do kyselé grimasy.
„Zdají se ti snad tři roky jako krátká doba, Didi?“ pozvedl Olivier tázavě obočí. „Měl jsem pocit, že stálá Gasova přítomnost je dostatečným důkazem mého skvělého sebeovládání.“
Didier pochopil, že opět přestřelil. Kruci!
„Navíc,“ pokračoval Oli sladce ve svém monologu, zatímco jeho tmavé oči metaly nebezpečné blesky. „Já nejsem král. Nejsem ani vévoda. Nejsem prostě nic!“
Během slovní potyčky napěchoval Didi svou vyhaslou pěnovku a zapálil si dřív, než mu z celé té lamentace mohla prasknout hlava.
„Dobře,“ kývl odevzdaně pod tíhou protivníkových argumentů. „Florence mi tedy říkala…“

Samolibý úsměšek nehezky pokřivil čisté linie jindy tak andělské tváře. Jiskrný pohled, povzbuzený notnou dávkou vypitého alkoholu, upřeně hypnotizoval mihotavé plameny hltavě olizující ledabyle rozhozená polena ve velkém mramorovém krbu.
Gaston-Henri zamyšleně pootáčel skleničkou z broušeného křišťálu, na jejímž dně se líně převalovala zlatavá tekutina, a soustředěně se hladil po svém vybouleném rozkroku.
Annabelle…
Dnes v noci zlomí tu krásku s laním pohledem jednou provždy. Ať už se mu odevzdá dobrovolně nebo pod pohrůžkou násilí, bude jeho. A nikdo mu ji již nikdy nevezme!
Frustrovaně zaskřípal zuby při vzpomínce na zkaženou svatební noc. Místo toho, aby obdivoval vznešené půvaby své ctnostné manželky, musel se ve Versailles zúčastnit jakési potrhlé taškařice, jejímž překvapivým výsledkem byly jako obvykle hromadné orgie zhýralých francouzských aristokratů. Budiž mu útěchou, že ho za zdlouhavé utrpení v infantilních hrách čekala alespoň nemalá odměna v osobě vnadné madame de Niévre a šlechetných rukou rytíře d´Allier.
Jediným douškem vyprázdnil omámený Gaston svou vinnou sklenku a opatrně se postavil na rozechvělé nohy, které se pod ním znatelně podlamovaly. Byl si dobře vědom toho, že svou ženu příliš nepotěší, ale proč by vlastně měl? Bude mít ještě dostatek času na to, aby ji zaškolil do veškerých tajů sexuální rozkoše. Přesněji – celý život. Pro tentokrát postačí, když mu pouze podrží.
Houpavým krokem se došoural až k soukromým pokojům rozkošné madame de Charente. Nezdržoval se klepáním a jednoduše vpadl do ložnice.
Annabelle…
Tipů: 8
» 27.05.12
» komentářů: 2
» čteno: 784(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Dopis z Angoulême


» 28.05.2012 - 21:41
Popis zhýralého Gastona je naprosto úžasný... Tak šup šup, další díl ;-)
» 29.05.2012 - 19:34
Super!! Další díl!!! Prosím rychle :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.