Kůň a lístek - kapitola 13

Íriel ztěžka polkla. „Tak na co čekáš?“ Její otec stál jen pár metrů od ní a vyzývavě si ji měřil. „Tohle není dobrý nápad, otče!“ pokoušela se mu to rozmluvit, ale on se nedal. „Chceš mě snad odmítnout? Nepoučili tě snad, že je krajně nezdvořilé odmítnout výzvu?“ Povzdechla si. Jakmile otec zjistil, že se učí bojovat, tak projevoval o její pokroky živý zájem a nenechal si ujít jedinou příležitost vidět její lekce s Aronem. Nikdy jí ale nic nevytkl. Na konci hodiny se vždycky sebral a beze slova odešel. Domnívala se, že ho svými výkony zklamala … Když však dnes přišla k aréně, tak tam na ni čekal a s úsměvem na rtech jí sdělil, že ji vyzývá … Tohle je šílené! Toužebně pokukovala směrem k paláci, protože doufala, že se její učitel co nevidět objeví, ale po něm zatím nebylo ani slechu. „Nejsem moc dobrá, otče!“ pravila a tasila svoji zbraň. „Tohle posuzuje tvůj protivník, Íriel!“ sdělil jí chladně a zaútočil na ni …


Haleth se zamračil, když viděl, kdo s královnou bojuje. „Nemyslíš, že Thranduil je na ni trochu moc velký sousto?!“ zeptal se ostře Arona, který se ukrýval za veřejemi a pozoroval svoji žačku. „Však je taky na čase, aby si to zkusila i s někým jinym, než jenom furt se mnou! A nikdo z našich to udělat nechce …“ dodal lehce vyčítavě. Haleth se zachechtal. „Eomérovi by se nelíbilo, že mu někdo otlouká ženu, tím si buď jistej!“ Aron se zašklebil. „Von by to taky přežil …“ „Jo, on jo, ale co ten druhej?“ Oba muži se svorně zasmáli. „Bratr není žárlivý!“ ozvalo se za jejich zády dotčeně. Svorně se otočili k plavovlásce, na chvíli se přestali smát, ale pak se rozchechtali znovu.


Eówyn si je zamračeně prohlížela. Haleth se nakonec ovládl jako první a nepatrně sklonil hlavu na znamení úcty k sestře svého vládce. „V tom se mýlíš, paní! Co se královny týče, tak je děsně majetnickej!“ Eówyn se kousla do rtu. „Ale to přece nikdy nebyl …“ Aron se vědoucně pousmál. „Láska jednoho změní, holka!“ Jako jeden z mála lidí v Edorasu si k ní mohl takovou důvěrnost bez ostychu dovolit. „Však to znáš sama, ne?“


Rohanská královna zatím měla plné ruce práce. Její protivník na ni zle dotíral a ona věděla, že konec se kvapem blíží … Nakonec odskočila dozadu a sklonila zbraň. „Vzdávám, otče!“ křikla zadýchaně. Elfský válečník zastavil výpad a zasunul meč do pouzdra. „Není to špatné, dcero!“ pochválil ji uznale. „Vždyť jsem zase prohrála ...“ hlesla smutně. „A to ještě pár dalších let budeš!“ oznámil ji nekompromisně. „Ale máš dobrou techniku, všechna čest tvému učiteli!“


Legolasovy bílé dýky se činily a mezi nepřáteli za ním zůstávala doslova krvavá brázda. Při jedné z otoček ale zahlédl, jak se Faramir skácel k zemi … „NE!“ Elfský princ se prudkou ranou zbavil útočníka a vrhl se k raněnému příteli. S hrůzou si prohlížel ještě chvějící se opeřený konec šípu, který mu trčel ze zad. Opatrně ho větší část ulomil a vzal svého přítele do náručí. „Eomére!!“ zařval z plných plic, aby přehlušil hluk bitvy. Rohanský král se po něm ohlédl a zbledl jako stěna. Začal si zuřivě klestit cestu k Legolasovi, který klečel s Faramirovou hlavou v klíně. „Jak je na tom?“ zeptal se bez okolků, když se k nim dostal na doslech. Legolas k němu vzhlédl a sotva znatelně zavrtěl hlavou.


Eomérovi se zatmělo před očima, vzápětí ale dostal bolestivou ránu do ramene, která ho přiměla zapomenout na Faramira a znovu se soustředit na boj. Prudce se otočil a sekal do toho chlapa jako smyslů zbavený … „Eówyn, Faramir, Eówyn, Faramir …“ cedil mezi zuby ta jména jako by to byla modlitba …


Legolas se krčil v pokleku a okolo bojující Rohirové se už postarali, aby ho nikdo nevyrušoval. „Příteli …“ zašeptal a sejmul mu přilbici. Faramir otevřel oči a zadíval se na něj. „Eówyn …“ vypravil ze sebe s námahou a z úst mu vytekl slabounký pramínek krve. Princ pochopil, oč ho žádá. „Postarám se o ni … i o vaše dítě!“ slíbil mu bez váhání. Umírající se slabě usmál. „Ře … řekni jí, že ji mm … miluju … j … je …pal … paličatá …a p… pot … potřebuje … pevnou … ruk … ruku … do … dokážeš to?“ Mluvení mu působilo potíže a dělal časté pomlky. Legolas měl co dělat, aby mu rozuměl. „Přísahám, že ano!“ odpověděl pevně. „D … dík … díky … příteli … a dá … dávej pozor i n … na Eoméra … byl … bylo mm… mi ctí … pane …“ Jeho tělo se vzepjalo a gondorský správce vydechl naposledy. Legolas cítil, jak se mu do očí derou slzy. „I mně, kapitáne! Nesmírnou ctí!“ Jemně položil Faramirovo tělo na zem a zatlačil mu oči. Několikrát se zhluboka nadechl, aby se trochu sebral. Pak sevřel rukojeti svých zbraní a vrhl se zpět do víru boje … Rohirové pak ještě dlouho vzpomínali, jak se štíhlý elfský princ změnil v nemilosrdného zabijáka. Využíval veškerých výhod, které mu poskytovaly jeho léty získané zkušenosti a původ …


„Bylas dobrá, paní!“ Íriel se překvapeně zadívala na manželova pobočníka, který ji zastavil v půli schodiště. „Prohrála jsem, Halethe!“ upozornila ho na fakt, který zřejmě přehlédl. „S Thranduilem to ani jinak dopadnout nemohlo, ale jsme na tebe hrdí, paní!“ Íriel zrůžověla líčka rozpaky nad jeho slovy. „Až se to dozví Eomér, tak bude koukat!“ dodal Haleth vesele. „Ne! Neříkej mu to, prosím!“ Válečník na ni nechápavě hleděl. „Ale proč ne, paní?“ Královna zaváhala. „Nejsem si jistá, jestli by ocenil, jak špatně jsem hájila zájmy jeho říše …“ Haleth na ni vytřeštil oči. „Přišla jsi snad o rozum, paní?!“ Popadl ji za ramena a bez ohledu na protokol s ní rázně zatřásl, až jí zuby cvakly o sebe. „Eomér sice dovede bejt pěknej prevít, ale není to hlupák! A zatraceně dobře ví, kde máš svý hranice! To mi věř! A bude na tebe hrdej, jako každej z nás! Nebo spíš ještě víc, řek bych!“ Pak si zřejmě uvědomil, na koho tak neuctivě přede všemi haleká, a ztišil se. „Odpusť, paní, jestli jsem se tě dotkl!“ pronesl omluvně a hbitě seběhl do síně. Íriel za ním zírala s otevřenou pusou. Teprve po chvíli se polohlasně zasmála. „To jsou prostě Rohirové …“ Jejich bezprostřednost ji nepřestávala udivovat. A čím víc je poznávala, tím více je milovala. „Zdá se, že už sis na své poddané zvykla, dcero!“ ozvalo se za ní pobaveně. Otočila se po hlase a usmála se na svého otce. „Stále mě překvapují, otče!“ Usmál se. „To tedy ano!“ Došel až k ní a nabídl jí rámě. „Mohu tě doprovodit ke stolu, má paní?“ Zavěsila se do něj. „Děkuji ti, pane! Bude mi ctí!“ pronesla povinnou odpověď.


Bitva skončila a Rohirové se věnovali svým padlým. Pobité nepřátele nechali tam, kde byli. Ať se jim o pohřeb postará jeskyní havěť! Nic víc si nezasloužili. Legolas si pečlivě očistil dýky, než je vrátil do pouzder, která nosil na zádech, a mlčky sledoval dění kolem sebe. Jako vždy, když se setkal se smrtí, si tak docela nevěděl rady. Pro něj jako pro Elfa byla smrt cosi naprosto nepochopitelného … Eomér se k němu tiše připojil. Společně stáli nad mrtvým Faramirem, každý ponořen ve své vlastní myšlenky. Nakonec ho vynesli z jeskyně a položili vedle jeho bratrů ve zbrani. „Řekl něco, než umřel?“ otázal se Eomér tiše. „Prosil mě, ať dohlédnu na Eówyn a tebe!“ odpověděl Legolas podle pravdě. „Slíbil jsem mu to!“ Rohanský král přikývl. „A víš vůbec, co to podle našich zvyklostí znamená?“ Světlovlasý princ na něj tázavě pohlédl. „Hádám, že mi to teď řekneš, ne?“ Eomér se zvolna nadechl. „Měl by ses jí ujmout po všech stránkách! Nejlepší by bylo, kdyby sis si vzal!“ Legolas se k němu otočil. „Na žerty teď nemám náladu!“ přerušil ho prudce, ale Rohir mu sevřel předloktí. „Nežertuju, Legolasi! Takhle to prostě mezi náma chodí! Ale jsi z jinýho národa, tak to nebudeš muset dodržet a Eówyn prostě zůstane u nás …“


Legolasovi teprve teď došlo, co mu Rohir před chvílí navrhl. „To ji mám pojmout za choť? A to se vším všudy?“ Eomér na něj pohlédl jako na duševně chorého. „A jak jinak, bys s ní chtěl žít, sakra? Jako u stolu jo, ale na loži ne?!“ Legolas pohlédl na Faramira. „Myslíš, že o tomhle vašem zvyku věděl?“ Eomér pokrčil rameny. „Nevylučoval bych to …“


Byla už hluboká noc, když se Íriel konečně dostala do postele. Sfoukla svíčku na nočním stolku a ložnici ozařoval oheň v krbu. Unaveně zavřela víčka, ale spánek nepřicházel. Ležela na boku a dlaní bezděky přejela po Eomérově prázdném místě. „Moc mi chybíš …“ zašeptala smutně. „Kdy už se mi vrátíš?“ Přes den to ještě šlo. Nebyla sama. Stále kolem ní někdo byl a něčeho se po ní dožadoval a ona si ani neuvědomovala, jak moc postrádá svého manžela. Ale noci byly mnohem horší … Celé hodiny ležela sama v jejich manželském loži a myslela na svého krále. Představovala si jeho návrat …
Přivítala by ho, jak se sluší a patří! Čekala by ho na horním nádvoří s pohárem vína a pozdravy a on by se choval odtažitě a chladně jako tenkrát, když se vrátili … Zpočátku ji to děsilo, ale teď ji právě tohle nesmírně přitahovalo. Doprovodila by ho do jejich komnat, kde by na něho čekala koupel … Zatímco by ze sebe smýval prach a pot, tak by mu sdělovala vše podstatné, co se událo za jeho nepřítomnosti … a umyla by mu záda … Pak by vylezl z kádě a ona by cudně odvrátila zrak … Zasmál by se tím zvláštní hrdelním smíchem, který na něm milovala a který ji rozechvíval až do morku kostí … a bez okolků by se zmocnil jejích úst … rukama by sjel na její zadeček a naléhavě by si ji k sobě přitiskl …
Vzpomněla si na tu noc, kdy se dozvěděl, že Eówyn zmizela … Navzdory tomu, co si myslel on, ona přesně věděla, co dělá. I co bude následovat. Jen ji zaskočila síla jeho emocí, na tu nebyla připravená, ale to se už nebude opakovat. Hádala, že to bylo způsobeno tím, že se ho tehdy ještě trochu bála … Vyrušilo ji zaklepání.
Kdo to jen může být? Přitáhla si přikrývku až k bradě a vyzvala neznámého, aby vešel. Objevil se Haleth, který se tvářil nesmírně ustaraně. „Co se stalo?“ vyhrkla s obavami. „Přijel posel od Eoméra, paní! Vracejí se domů …“ Byla mu vděčná, že nezacházel do podrobností. I tak se jí z toho zvedal žaludek. „Děkuji ti! Kdy tu budou?“ zeptala se s úlevou. „Měli by dorazit asi za pět dní!“ Zdálo se jí, že manželův pobočník je nějak nesvůj. Jako by měl ještě něco na srdci, ale nevěděl, jak to říct. „A?“ Nedovedla si představit nic, s čím by měl tak otálet. „Měli ztráty, paní!“ Chladná ruka jí sevřela srdce. „Eomér?!“ vydechla s hrůzou. Nechtěla znát odpověď, ale musela se zeptat. K její nesmírné radosti potřásl hlavou. „Faramir, paní.“ Kdyby ji udeřil, nemohl by ji zasáhnout citelněji. Neměla ani tušení, jak dlouho na něj hleděla. „Už to ví Eówyn?“ zašeptala po chvíli. „Ne, paní! Šel jsem rovnou za tebou …“ Odhodila deku a vstala. Měla na sobě jen noční košili, ale bylo jí to jedno. „Musím jí to hned říct …“ Haleth ji položil ruce na ramena a jemně ji zatlačil zpět na lůžko. „Nedělej to, paní, nech to až na ráno! Paní Eówyn teď spí a bohové vědí, že bude potřebovat všechnu svoji sílu!“ Nejdřív mu chtěla odseknout, ale pak zvolna přikývla. Byl sice mnohem mladší než ona, ale měl zkušenost, kterou ona postrádala. Najednou ji něco napadlo. „Halethe … co mám udělat já? Co se v takových případech dělá? Nechci udělat chybu …“ zarazila se. Musí si o mně myslet, že jsem sobecká! Faramir zemřel a já se starám jen o to, abych nepochybila. „Zítra rozkaž, ať začnou připravovat kar, paní! Přišli jsme o hodně mužů, ne jen o gondorského kapitána …“ Polkla a cítila, jak se jí do očí derou slzy. Sklonila hlavu, aby je neviděl, protože by si připadala hloupě.


Haleth si ji bezradně prohlížel. Nepochyboval, že je to poprvé, co se ve svém životě setkala se smrtí takhle zblízka. Kdyby byla z jeho národa, tak by se nerozpakovala projevit smutek, ale takhle tu jen seděla se sklopenou hlavou. Měl by odejít, ale nemohl ji tu takhle nechat. Klekl si před ni a vzal její ruce do svých. „Podívej se na mě, paní!“ vyzval ji tiše. Upřela na něho oči plné vody. „U nás se za slzy stydět nemusíš!“ Rozplakala se naplno a on ji po chvíli váhání zlehka objal. Opřela si hlavu o jeho hruď a on ji kolébal ze strany na stranu, jako by byla malá holka, která potřebuje utěšit … Když se uklidnila, tak ji položil na postel a starostlivě přikryl. „Odpočiň si, paní! Čekají nás teď těžké doby!“ Pokývnul jí na rozloučenou a odešel.


„Je trochu pozdě na návštěvu, ne?“ Haleth v duchu nevybíravě zaklel a otočil se. Několik metrů od něho stál mirkwoodský král a podezřívavě si ho přeměřoval. „Není to tak, jak si myslíš, pane!“ odpověděl mu potichu. „A jak to tedy je?! Nebo je snad mezi Rohiry zvykem navštěvovat ženy svých vládců pod rouškou tmy?!“ Haleth zatnul pěsti, ale ovládl se. Nevypadalo by dobře, kdyby toho nadutce praštil. „Přijel posel od krále a nepřinesl dobré zprávy, pane!“ Chování Thranduila se jako kouzlem změnilo. „Ztráty?“ zeptal se okamžitě. „Ano, velké. Princ je ale v pořádku!“ dodal rychle, aby předešel jeho otázce. „Eomér?“ Zavrtěl hlavou. „Ten má jen pár škrábnutí a už se mě víc neptej, pane! Královna …“ na okamžik zaváhal, protože nevěděl, jak pokračovat. „ … zítra promluví k lidem a všechno se dozvíš!“
Thranduil se zamračil. Nesnášel, když ho z důležitých věcí vynechávali, ale objektivně musel uznat, že tady je něco jako páté kolo u vozu. Taky přebytečný. Je tu jen hostem, který je shodou okolností otcem královny a jehož syn se účastní výpravy, takže mu vlastně Haleth řekl vše, co v tuto chvíli potřeboval vědět. Jeho syn i zeť přežili … „Rozumím ti, Halethe! Jen doufám, že Íriel bude schopná udělat, co od ní budeš požadovat!“ Rohir se smutně usmál. „Bude muset, pane!“ odvětil věcně. Zlatovlasý pokýval hlavou. „Pane?“ Haleth vypadal rozpačitě. „Nedal by sis se mnou džbán piva?“ Král pohlédl na muže před sebou. Bylo na něm vidět, že bude potřebovat víc jen jeden, a přikývl. „Rád! A omlouvám se, že jsem na tebe tak vyjel!“ Rohir jen mávl rukou. „Eomér by byl horší, pane! Tys jen mluvil, on by mě rovnou praštil! A to taky asi udělá, jestli mu to nestihnu říct, než se o tom dozví …“ Thranduil se ušklíbl. „Pak budeš muset vysvětlovat zatraceně rychle, chlape!“


Zírala na svoji švagrovou a nebyla si jistá, že jí rozuměla. „Cos to řekla?“ otázala se jí pomalu. „Je to tak, sestřičko! V noci mi přinesli zprávu o jeho smrti …“ Ne, to není možné! Faramirovi se tohle nemohlo stát! Jemu ne! Musela si sednout na postel, protože se jí zatočila hlava. „Eówyn? Jsi v pořádku?“ Jako by z velké dálky slyšela její hlas. V pořádku?! Jak se může takhle hloupě ptát? „Právěs mi řekla, že mého manžela zabili, jak bych mohla být v pořádku?!“ otázala se plavovlásky ostře. „Já … myslela jsem, jestli je ti dobře …“ vysvětlovala Elfka rozpačitě. „Není mi dobře!“ oznámila jí ledově. Íriel ji konejšivě položila ruku na rameno, ale ona ji rázně shodila. „Nech mě o samotě!“ požádala ji chladně. „Nemyslím, že bys teď měla být sama …“ začala Íriel váhavě, ale ona ji přerušila. „Co ty o tom víš?!“ vyjela na ni zprudka. „Kolik svých blízkých jsi ztratila, že se mi odvažuješ radit, co mám dělat?!“


Konečně se před nimi objevily hradby Edorasu. Až k nim dolehlo troubení rohu a křik hlídek, že už jsou na dohled. „Smutný návrat!“ pronesl Legolas k Eomérovi, který ale zavrtěl hlavou. „To ne, Legolasi! Jo, měli jsme citelný ztráty, ale většina přežila a nepřítele jsme zničili! Uctíme naše padlé a život půjde zase dál!“ Chvíli o jeho slovech uvažoval. „Nepřestanete mě udivovat!“ přiznal posléze. Eomér se pousmál. „To se dá říct i naopak, švagře!“ Mohutná křídla brány se rozevřela a vojsko vjelo do města. Pomalu dojeli na spodní nádvoří, cestu lemovaly davy přihlížejících. Lidí i Elfů. Zastavili pod schodištěm a Eomér vzhlédl k jeho vrcholu. Rozpoznal svoji ženu a vedle ní i svoji sestru. Na první pohled se podobaly jedna druhé. Obě byly plavovlasé, světlooké a drobné. Přesto se je nedalo splést. Zatímco královna byla oděna do světlých šatů, tak ty Eówyniny měly černou barvu na znamení smutku. Za nimi zahlédl zlatovlasého krále. „Neřekl jsi mi, že přijede i Thranduil!“ prohodil udiveně k Legolasovi. „Ani já jsem to nečekal!“ odvětil princ pravdivě. „Otec Mirkwood v podstatě neopouští!“ Seskočili ze sedel a vydali se po schodech nahoru. Stoupali pomalu a Eomér se snažil připravit na setkání se sestrou. Děkoval bohům, že to nebyl on, kdo jí tu zlou zprávu přinesl, ale byl si jist, že ho z toho bude vinit. Legolas zase přemýšlel o slibu, který dal umírajícímu kapitánovi. Jak se mám o ni postarat? Je to lidská žena, navíc v požehnaném stavu … Otec nebude mít radost! Ani Talagant …


Thranduil stál vedle Haletha a čekal spolu s ostatními, až k nim přijdou. Ostřížím zrakem zkoumal vracející se muže. Legolas opravdu neměl ani škrábnutí, zatímco rohanskému králi očividně působilo zraněné rameno nepohodlí. Nic velkého to nebylo, ale zcela určitě ho to štvalo. Jako ostatně každého bojovníka, který si odnesl památku na boj … Všiml si, že se paní Eówyn chvěje jako list ve větru. Zachmuřil se. Nenesla to dobře! Odmítala všechny a všechno. Zcela se uzavřela do sebe. Děvče, jak moc mi připomínáš … Plavovláska se zapotácela a on k ní bez váhání přiskočil, aby ji podepřel. „Nech mě!“ zaprotestovala srdnatě, ale pak ji opustily síly. Vzal ji do náručí a zamířil zpátky do paláce. Koutkem oka zachytil, jak se k němu chce připojit i jeho dcera. „Zůstaň tady a přivítej svého muže!“ prohodil k ní tiše. Královna přikývla. „Ptej se po Hanah, otče! Určitě si bude vědět rady!“


Eomér zaznamenal rozruch kolem Eówyn a zatnul zuby. „K čertu!“ zamumlal naštvaně. „Měla mít víc rozumu, sakra! Obě dvě měly mít rozum!“ Legolase spíše než omdlévající paní zaujalo otcovo chování. Co si pamatoval, tak nebýval zrovna dvorný typ … Konečně dospěli až nahoru.


Íriel předstoupila a poklonila se svému muži. „Vítejte doma, můj pane!“ Její hlas se nesl nádvořím. Na její pokyn k nim přistoupily dívky s podnosy. Íriel vzala ten nejhonosnější pohár a podala ho Eomérovi, který ho od ní mlčky převzal. Pak vzala ještě jeden a ten nabídla svému bratrovi. I on si ho beze slova vzal. Dívky zatím hbitě obsloužily i ostatní …


Eomér se otočil ke svému lidu. „Rohirové, opět jste ukázali, že nepřítel proti nám nemá šanci! Děkuji vám!“ Zvedl číši a připil jim. „Ať žije král!“ ozvalo se halasné volání a oni zase připili jemu. „Pořádně si odpočiňte, přátelé! A zítra se rozloučíme s našimi padlými!“ Otočil se, nabídl rámě své ženě a vydal se do paláce. „Pojď taky, pane!“ vybídl Haleth mirkwoodského prince. „V pokoji tě čeká koupel a něco k zakousnutí!“


Eomér vstoupil do jejich pokoje a pochvalně kývl. Stála tam káď s vodou, ze které ještě stoupala pára, a na stole ho čekalo jídlo. Nechybělo ani pití. Beze slova si odepjal meč a odložil ho do rohu místnosti. Teprve pak kývl na Íriel, ať k němu přistoupí. Postupně jí podal kabátec, košili i kalhoty. S úlevou se ponořil do vody. Vnímal, jak mu Íriel opatrně masíruje ztuhlé svaly … „Nechceš něco pojíst? Nebo mám zavolat léčitele?“ Bylo to poprvé, co ho oslovila. „Ne, ale dej mi ještě něco k pití, ženo!“ Ihned postrádal její dotek na své kůži, ale věděl, že k tomu má dobrý důvod. „Tady to máš!“ Zhluboka se napil piva, které mu přinesla. „Co je nového?“ Cenil si věcnosti, s jakou mu referovala o událostech v Edorasu … „Vedla sis dobře!“ uznale pokýval hlavou, když skončila. „A co Eówyn?“ zeptal se, zatímco mu splachovala vlasy. „Od chvíle, co se to dozvěděla, skoro nejí a nespí … Mám o ni strach!“ Vzala ze stolu džbán a dolila mu. „Zítra s ní promluvím!“ slíbil jí a pohodlně si opřel hlavu. Zavřel oči a užíval si ten nádherný pocit, že přežil a že je doma … „Eomére …“ Ze zasnění ho vytrhl Írielin hlas. Pohlédl na ni a rázem měl sucho v ústech. Ladným pohybem si rozepnula sponu na šatech, nechala je dopadnout na podlahu a vystoupila z nich. „Pomiluj mě … “ zašeptala tak tiše, že jí sotva rozuměl. Vylezl z vody, zběžně se otřel a přešel ke své ženě. Sklonil se k ní a políbil ji. Líbal ji beze spěchu a ona mu hladově odpovídala, ale po chvíli se mu jemně vymanila a sklouzla podél jeho těla na kolena … Zatajil dech, když ho vzala do úst. Laskala ho, zatímco on se probíral jejími vlasy … Když ucítil, že se blíží k vrcholu, tak jí pomohl vstát a odvedl k posteli. Sedl si na okraj a přitáhl si Íriel na klín. Dychtivě se na něj posadila on ji pevně objal. Jazykem si pohrával s jejím ušním lalůček a zahýbal pánví. Měkce zavzdychala a její boky se brzy pohybovaly v dokonalém souladu s jeho … Ani jeden z nich nepromluvil a jediným zvukem v pokoji byl jejich zrychlený dech …


Íriel si přála, aby tahle chvíle trvala na věky. Tiskla se ke svému muži, jako by na tom závisel její život. S každým pohybem jeho mužství v ní rostlo a mohutnělo … Podbřiškem se jí šířilo jemné mravenčení. Kousala se do rtu, protože nechtěla kouzlo tohoto okamžiku narušit sténáním …


Eomér si všiml, že se Íriel začíná třást. Uchopil ji pevně za boky a rázně si ji přitiskl na klín. Tlumeně vykřikla a zaryla mu nehty hluboko do zad, až vytryskla krev, ale on nic z toho nevnímal, protože se mu před očima roztančily hvězdy … Teprve po chvíli se vzpamatoval a vtiskl polibek do vlasů své ženy. Ta teď připomínala hadrovou panenku. Nadechl se a s námahou se natáhl na záda. Íriel mu bezvládně spočívala na prsou a on jí líně kreslil obrazce na nahou kůži … Za několik minut se Íriel trochu sebrala a pomalu se vztyčila do kleku. Plavé kadeře ji halily jako plášť. Ještě nikdy neviděl nic tak krásného. Dojem ale kazily slzy, které jí tekly po tvářích. Z ničeho nic zatnula pěsti a začala bušit do jeho hrudi. Nebránil se a trpělivě čekal, až se vybouří. Zanedlouho se tak i stalo a bez dechu se zhroutila zpátky na něj. „Mohl jsi to být ty! Slyšíš?! Ty …“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky. „Ššš … už je dobře, Ir, už je dobře!“ Znovu ji objal a konejšivě ji hladil.


Lord Talagant sebou trhl, když do pracovny bez zaklepání vtrhl písař. „Co se děje?“ otázal se ho se zamračeným výrazem. Neměl rád takováto nenadálá vyrušení. „Odpusť, pane, ale přijeli hosté!“ Hosté?! Nebyl informován, že by se sem někdo takový chystal. „Kdo to je?“ Písař polkl. „Představil se jako pán Oropher …“ Talagant cítil, jak se mu na okamžik zastavilo srdce. To není možné! Než ale stihl tu novinku strávit, tak se dveře otevřely podruhé a dovnitř vešel Elf oděný v jednoduchý cestovní šat. Tvář mu částečně skrývala kápě a u pasu mu visel mohutný meč. Rázným pohybem shodil kápi a Talagant jen zalapal po dechu. Je to on! Ihned povstal, aby se mu poklonil. Přemýšlel, co by měl říct, ale jak má jeden přivítat někoho, kdo před mnoha yény odjel do Valinoru a nikdo nepočítal s tím, že ho ještě uvidí? „Můj pane!“ pronesl nakonec uctivě. Příchozí ho přejel pohledem od hlavy k patě. „Nemáš nic jiného na práci, než se zdržovat v králově pracovně?“ otázal se ho hrubě. „Zastupuji našeho vládce v době jeho nepřítomnosti, pane!“ oznámil svému nečekanému hostu odměřeně. „Od kdy něco takového dělá kapitán?!“ Talagant částečně získal svůj obvyklý klid. „Nyní zastávám jiný post! Posaď se, pane! Čemu vděčíme za tvoji návštěvu?“ Nečekanou a nechtěnou návštěvu! Oropher se usadil do křesla, ale netvářil se nijak spokojeně. „Chci tvoji odpověď, kapitáne, a to hned!“ vyštěkl na něj a on jen stěží potlačil nutkání se postavit do pozoru. „Král Thranduil musel odjet v naléhavé státnické záležitosti, pane!“ přiznal neochotně, ale neviděl žádnou jinou možnost. Koneckonců, býval to kdysi jeho velitel. „Nu, dobrá! Však se o tom přesvědčíme!“ Talagant jen stěží odolal nutkání poslat ho do Mordoru. „Nechám ti připravit pokoje, pane, a tvému doprovodu taktéž!“ Rozpomenul se na své povinnosti.