Kůň a lístek - kapitola 12

Zdá se, že Elfové nejsou v Edorasu právě vítáni ... Íriel dostane lekci v diplomacii a na scéně se objevuje Rankor ...
» autorka: erestor
Thranduila probudilo tiché zaklepání. Posadil se na posteli a zamračeně pohlédl ke dveřím. „Vstupte!“ nevrle vyzval neznámého. Vešla hnědovlasá dívka, která se na něho rozpačitě pousmála. „Omlouvám se, že tě ruším, pane, ale královna se ptá, jestli se připojíš k snídani dole nebo ti ji má poslat sem?“ Král jen zamrkal. „To už je tak pozdě?“ vydechl překvapeně. „Slunce už dávno vyšlo, pane!“ oznámilo mu děvče, jako by nic. „Řekni královně, že hned přijdu!“ Hnědovláska se mu nepatrně poklonila. „Jak si přeješ, pane!“ Jakmile osaměl, tak vyskočil rovnýma nohama z postele. „Tohle se mi nestalo už několik století …“ mumlal si pro sebe, když se kvapně oblékal. V Mirkwoodu vstával ještě před východem sluncem a tady najednou zaspal! V duchu se peskoval, i když věděl, že o nic nejde. Dostrojil se a pohled mu sklouzl na meč, který spočíval v pouzdře na stolku. Ještě nedávno by si ho bez váhání připjal, ale teď mu nepřipadalo vhodné nosit zbraň v domě svého zetě. Nicméně, beze zbraně by si připadal jako nahý! Nakonec toto dilema vyřešil tím, že si vzal jen dýku. Vlasy si po paměti zapletl a vydal se na snídani. Na chvíli se zastavil nad schodištěm a se zájmem shlížel na hemžení v síni pod sebou.
U několika prostřených stolů seděli muži, kteří se, aspoň dle rychlosti, se kterou jedli, chystali vystřídat své druhy na stráži. U vyvýšeného stolu zahlédl svoji dceru s paní Eówyn. Přes rty mu přelétl slabý úsměv. Faramirova žena se včera ukázala být nadmíru zdatným soupeřem a on zadoufal, že ještě budou mít příležitost znovu změřit svůj důvtip. „Zdravím tě, pane!“ ozvalo se mu za zády. Otočil se a spatřil tam stát Haletha. „Já tebe také, ale pověz mi, kde je Eomér?“ zeptal se ho zvědavě. Včera se s ním nesetkal a také mu přišlo, že v Edorasu je nějak méně mužů, než si pamatoval od minula. „Měl by sis nejprve pohovořit s královnou, pane!“ odpověděl Rohir prostě a král jen stěží skryl své překvapení. „Odmítáš mi to sdělit?“ zeptal se užasle. Haleth se zatvářil přísně neutrálně. „Má paní mi dosud nesdělila, do jaké míry tě v tomto ohledu mohu informovat, pane!“ odvětil mirkwoodskému vladaři klidně. „Zatím ti musí stačit, že král, tvůj syn ani gondorský kapitán nyní nejsou v Edorasu, pane!“
Thranduil zíral na muže před sebou a několik vteřin nevěděl, co mu říct. Sice chápal jeho postoj a v hloubi duše ho i oceňoval, ale tady šlo o vážnou věc! Nepochyboval o tom, že Eomér a ostatní jeli do boje, a tohle přece nebude probírat s královnou! Tohle byla odjakživa záležitost mužů! „Podívej, mám svoji dceru rád, ale válečnickému umění rozumí jako koza petrželi!“ Halethovi se pobaveně zajiskřilo v očích, ale jinak se jeho obličej nezměnil. „Máš možná pravdu, pane, ale přesto si nejprve promluv s ní!“ Nepatrně se mu poklonil a seběhl do síně. Thranduil za ním hleděl a nevěřícně zavrtěl hlavou. „To se mi snad jen zdá!“


Eomér zarazil svého oře a pozorně si prohlížel vstup do průsmyku před nimi. „Nějak se mi to nechce líbit!“ řekl Faramir polohlasně. „Ani mně ne!“ přidal se Legolas. „Les je příliš tichý! Stromy mlčí …“ Někomu by tohle možná přišlo podivné, ale Eomér znal mirkwoodského prince dost dlouho na to, aby se nad tímto prohlášením nepozastavoval. Bral to jako potvrzení svého názoru. „Zvědové!“ sykl přes rameno a od skupinky se ihned oddělili tři muži. „Prohlédněte to tam a jeden se pak hned vraťte!“ Jezdci vyrazili kupředu …


Haleth spěchal ke královskému stolu. Proklínal se, že na tohle nepomyslel dřív! Jenže do chvíle, než hovořil s Thranduilem, ho to vůbec nenapadlo! Měl jen pár minut, aby svoje opomenutí napravil. „Dobré ráno, mé paní!“ oslovil Íriel i Eówyn zároveň, pak ovšem upřel oči na Elfku. „Král Thranduil s tebou bude dozajista chtít mluvit, buď ale opatrná, co mu řekneš, paní!“ varovně se na ni zadíval. „To přece nemyslíš vážně, Halethe! Je to můj otec!“ Periferním viděním zachytil, jak se elfský vládce jal sestupovat do síně. Naklonil se blíže ke své královně, aby si byl jist, že je Thranduil neuslyší. „On vládne Mirkwoodu, ty Rohanu! Měj tedy na mysli v prvé řadě naše zájmy!“ Narovnal se, uctivě pokývl oběma ženám a rychle se vydal za svými povinnostmi.


Thranduilovi neunikla krátká rozmluva, kterou královský pobočník měl s jeho dcerou. Ani poněkud zmatený výraz, který se jí po ní rozhostil na tváři. Politika není nic pěkného, děvenko! Nepochyboval, že Íriel právě od Haletha dostala rychlokurs té nejvyšší diplomacie. Zpomalil, aby jí dal trochu času se vzpamatovat.
„Dobré ráno, mé paní!“ pozdravil je zvesela a usadil se naproti nim. „Dobré ráno, otče!“ opětovala Íriel jeho pozdrav a stejně tak i paní Eówyn. „Spal jsi dobře? Jsi s pokojem spokojen, otče?“ vyptávala se ho dcera starostlivě. „Všechno je v pořádku, dítě!“ ubezpečil ji rezolutně. Služebná před něj postavila talíř s uzeným a korbel piva. Chleba už byl na stole. Zasmál se. „Tomuhle tedy říkám snídaně!“ pronesl uznale. „Kdybys ale chtěl raději něco jiného …“ začala se Íriel zvedat, aby to zařídila, ale zarazil ji mávnutím ruky. „Se mnou si nedělej starosti, Ir! Máš jich i tak dost, ne?“ S chutí se zakousl do masa a musel uznat, že zdejší kuchařky rozumějí své práci dokonale. Bylo slané tak akorát a chutnalo po bylinkách. Spokojeně žvýkal a zkoumavě si prohlížel svoji dceru. Jeho zmínka o starostech způsobila, že viditelně znejistěla. Zalétla pohledem k Eówyn, jako by ji prosila o pomoc či radu. Nepatrně se ho to dotklo, ale uznával, že teď nemá právě lehkou pozici. Jako svému otci je mu povinována úctou, ale musí brát ohled na svůj nynější domov … Byl docela zvědavý, jak se s tímhle problémem vypořádá. Vždyť tohle by byl tvrdý oříšek i pro Talaganta!
„Proč bych měla mít starosti, otče?“ optala se nakonec zaraženě. Polkl sousto a zapil ho hltem zlatavého moku. „Nejsem hlupák, dcero!“ Ztratila se jí barva z tváří a rozpačitě těkala očima po síni. Jako by hledala někoho, kdo jí přijde na pomoc. Hádal, že Haletha. „Pak tedy dobře víš, že paní Íriel ti toho moc říct nemůže, pane!“ vložila se do jejich hovoru paní Eówyn vyrovnaným hlasem. „A není od tebe právě laskavé, že jí připomínáš vaše pokrevní příbuzenství!“ Se zájmem se podíval na útlou plavovlásku, která se bez váhání postavila po bok jeho dceři. „Nejsem zvyklý, aby mě někdo napomínal jako malého kluka, paní!“ odvětil s pohledem upřeným do jejích modravých očích. Bez problémů ho opětovala. „Když se tak nebudeš chovat, tak tě také nikdo nebude napomínat, pane!“ Dostalo se mu tiché, avšak řízné, odpovědi a on jen zalapal po dechu nad tou smělostí.


Vnímal, jak na něj Íriel s obavami hledí. Cítil však na sobě i oči někoho jiného. Pohlédl tím směrem a spatřil Haletha, jak ho upřeně pozoruje. Stál uvolněně na druhé straně sálu, ale Thranduil nepochyboval o tom, že je připraven zasáhnout, kdyby bylo potřeba. A, jak mu Legolas vyprávěl, dokázal být až děsivě efektivní. Tedy na člověka. Sotva znatelně mu pokývl, aby ho uklidnil. Haleth mu to oplatil, ale pohled z něj nespustil. Pak teprve vzal Thranduil paní Eówyn za ruku a zlehka ji políbil. „Domníval jsem, že pověsti o tobě jsou přehnané, paní, ale nyní vidím, že pravdě se přibližují jen zdaleka!“ pronesl s uznáním. Pak pohlédl na Íriel, která si viditelně oddechla. „Rozumím ti a chápu tvoji nejistotu, má paní …“ Rozhodl se pro formálnost. Koneckonců, je přece královna, ne? „ … ale tvůj bratr žádal o mé lučištníky, takže vaše situace nebude právě nejrůžovější! Nicméně, pokud ti ani toto nestačí, tak bych tě rád upozornil, že tvým sňatkem s Eomérem se z nás stali spojenci! Předpokládám že, když projdeš listiny v pracovně svého muže, tak tam najdeš i smlouvu, kterou jsme spolu tehdy podepsali!“ Vstal a shlédl na Íriel, která na něj koukala s pootevřenými ústy. „A doporučoval bych ti, aby sis vzala k ruce Haletha, až to budeš číst! Pak se společně rozhodněte, co mi řeknete a co ne! Nebude ti, doufám vadit, když se zatím zajdu podívat na své muže?“ Nezmohla se na slovo a jen zavrtěla hlavou. Usmál se na ni. „Uvidíme se tedy později, Íriel!“ Kývl i směrem k paní Eówyn a opustil síň.


„Grad se vrací, pane!“ ozvalo se tiché volání hlídky a Eomér se ihned zvedl na nohy. Legolas s Faramirem se k němu připojili a jeho ani ve snu nenapadlo, aby nějak protestoval. Vážil si jejich úsudku a byl z duše rád, že je má po boku. „Tak co?“ houkl na Grada zostra. „Jsou tam stopy! Sledovali jsme je a po několika mílích nás dovedly ke vstupu do jeskyní, ale hlídaj ho, pane! Viděli jsme nejmíň pět chlapů a uvnitř jsou určitě další!“ Eomér se zlověstně usmál. „Nasedat! Ale potichu!“ rozkázal a Rohirové mlčky splnili jeho rozkaz. Legolas vyskočil na svého koně a popohnal ho, aby se dostal na Eomérovu a Faramirovu úroveň. „Jaké to je? Jet znova do boje s přáteli?“ sykl na něj gondorský kapitán zleva. „Uspokojující! Velmi uspokojující!“ odpověděl mu a myslel to vážně. Před očima se mu mihla tvář mrtvého děvčátka, které nalezl ve vypálené vesnici, i obraz smrtelně bledé Eówyn … Stiskl zuby a pobídl oře k ještě většímu spěchu. „Hééj! Nežeň se tak, příteli!“ Zaslechl Eomérův hlas, který ho jasně nabádal k rozvaze. „A když budeš hodnej, tak ti možná nějaký ty zmetky přenechám!“ Toliko k té rozvaze …


„Pane!“Arnet se vypjal do pozoru, jakmile uviděl svého vládce. „Pohov, kapitáne!“ Thranduil se na něj ušklíbl. „Kdy vyjedeme, pane?“ optal se ho velitel dychtivě. „Moc brzy asi ne!“ odvětil zlatovlasý král poněkud kysele. „Pane?“ Arnetův údiv by se dal přímo krájet. „Zřejmě si nejsou tak docela jistí, jestli nás potřebují!“ Kapitán se neovládl a zaklel, tak že Thranduil jen zamrkal. „Tohle je lidem podobné … nejdřív škemrají o pomoc a pak dělají potíže! Měli jsme je nechat, ať si poradí, jak umí, pane!“ Král svraštil obočí. „Zapomínáš, že moje dcera je jejich královnou!“ zpražil ho rázně. „Odpusť, pane, ale sám to vidíš!“ namítl Arnet, ale už značně zkrotle. „A navíc, o naši přítomnost požádal princ Legolas, ne Rohirové, veliteli!“ dodal Thranduil a Arnet lehce pobledl. „To jsem nevěděl, pane!“ přiznal zahanbeně. Stál před ním jako hromádka neštěstí a bylo na něm vidět, že by se nejraději propadl do země. Thranduil se nad ním po chvíli slitoval. „Nech nastoupit jednotku! Chci je za chvíli vidět v aréně, jasné?!“ Arnet ihned přikývl. „Provedu, pane!“


„To bylo moudré, žes je zaměstnal, pane!“ Haleth přistoupil k urozenému hostu. „Jestli máš zájem, můžu jim pro účely tréninku dodat partnery!“ nabídl mu se sotva znatelným úsměvem na rtech. „Už jsi mluvil s královnou?“ otázal se ho místo odpovědi Thranduil věcně. „Ano, pane! A mohu ti oznámit, že se našim zvědům podařilo vypátrat možný úkryt Rankora a Eomér s muži vyjeli, aby ho zlikvidovali! Kdybys souhlasil, že svými muži posílíš obranu Edorasu, mohl bych jim poslat oddíl jezdců jako posilu, pane!“ Thranduil se prudce nadechl. „A tohle jsi mi nemohl říct už ráno, chlape zatracená?! Copak tohle jsou nějaké tajné informace, sakra?!“ Rohirova tvář zůstávala bez výrazu, ale král se nemohl zbavit dojmu, že se baví na jeho účet. „Mohl, pane, ale nechtěl!“ přiznal klidně a Thranduil náhle pocítil přímo neodolatelnou chuť ho praštit, ale ovládl se. „A taky jsem byl zvědavej, jak se s tebou naše královna vypořádá!“ dodal ten chlap s poťouchlým úsměvem. Ne, praštit by bylo málo! Tebe bych s radostí uškrtil! Haleth mu to zřejmě viděl na očích, protože se široce usmál. „Jestli by ctěný host měl zájem o menší rozptýlení, tak mi bude ctí!“ „Ctěný host by měl! A to přímo obrovský!“ odvětil Thranduil procítěně.


Stála přede dveřmi a sbírala odvahu, aby na ně zaklepala. Co když mě pošle pryč? „Pojď přece dál, Ir! Nestůj tam jako nějaká chudá příbuzná!“ ozvalo se zevnitř tiše, ale pro její elfské uši to nepředstavovalo problém. Vešla dovnitř a nejistě se usmála na svého otce. Ten seděl v křesle u krbu a popíjel pivo. „Nechtěl bys raději víno, otče?“ zeptala se ho, ale on potřásl hlavou. „Co tě sem přivádí, dítě?“ Vlastně se ani nemusel ptát. Už od večeře čekal, že se tu objeví. „Prosím tě o rozmluvu! Soukromou …“ dodala váhavě. Pokynul jí, ať se posadí. „Co máš na srdci?“ Polkla a nadechla se. „Jsem moc ráda, že jsi tady, otče, opravdu!“ ujistila ho hned v úvodu. „I já, Íriel, i já!“ Legolas měl pravdu, když mu říkal, že Rohan má své kouzlo. A on začínal mít i jeho obyvatele docela rád. „Haleth mi říkal, že posílíš naši obranu a on tak bude moci vyslat jezdce k Eomérovi …“ Když vyslovila jméno svého manžela, tak se jí nepatrně zachvěl hlas. Pozorně se na ni díval a zatajil dech. Stejný výraz vídal v očích své ženy, kdykoliv odjížděl pryč! Děkoval Valar, že mu právě poskytli odpověď na otázku, která ho už dlouho trápila. „To je mezi spojenci běžné!“ přerušil ji mávnutím ruky. Na okamžik zmlkla a ztrápeně se na něj dívala. Rád by se zeptal, co ji tíží na duši, ale než se k tomu odhodlal, tak znovu promluvila. „Zlobíš se na mě, otče? Myslím za to u snídaně …“ Konejšivě se na ni pousmál. „Ne, Íriel, a jsem to já, kdo by se měl omlouvat! Měl jsem se postarat, aby se ti lord Talagant věnoval stejně jako Legolasovi! To bys pak téhle situaci rozuměla snáze a nepřipadala by sis tolik provinile!“


Íriel měla pocit, že ji snad šálí sluch. „Otče …“ vydechla nevěřícně. „To myslíš vážně?“ Přikývl. „Ale řekl bych, že Haleth ti alespoň to nejzákladnější už vysvětlil, co?“ Usmála se. „Ano, ale myslím, že to bere až moc vážně …“ Zvonivě se zasmála, ale tvář jejího otce zůstala vážná. „Važ si každé rady, kterou ti dá! Je to odvážný a čestný muž!“ Přestala se smát. „Viděla jsem odpoledne, jak s ním bojuješ, otče! Proč jsi to dělal?“ optala se ho zaraženě. „Protože jsem chtěl, dítě! A musím ti říct, že už dlouho jsem se tak dobře nepobavil …“ Nepobavil?! „Na člověka je zatraceně rychlý a pěkně záludný! Naučil jsem se od něj i pár triků …“ Hleděla na něj, jak by přišel o rozum.


„Co tu dělá?“ vydechl Thranduil nevěřícně, když následujícího dne zahlédl svoji dceru, jak vstupuje do arény. A k dovršení toho všeho měla na sobě mužský oděv a u pasu se jí pohupoval meč! Nemožné! Haleth pohlédl stejným směrem. „Královna pravidelně trénuje s Aronem, pane!“ Zlatovlasý král na Rohira upřel šokovaný pohled. „Žertuješ?!“ Eomérův pobočník potřásl hlavou. „Bylo to královo výslovné přání! A ona není vůbec špatná, pane! Jen se dívej!“ V jeho hlase zaznívala nefalšovaná hrdost …


Aron plynule tasil a Íriel udělala totéž. „Kryj si levou stranu, paní!“ Jen stěží potlačila úsměv. „Tohle mi přece říkáš vždycky!“ odvětila tiše. „Protože to stále potřebuješ!“ S těmito slovy po ní sekl mečem. Uskočila před jeho čepelí a obezřetně ustoupila z jeho dosahu. „Máš se učit bojovat, paní, ne utíkat!“ napomenul ji přísně a pokynem ji vyzval, ať jde zpátky. Už během prvních lekcí s ním zjistila, že dokáže být stejně nesmlouvavý jako její manžel. Měl s ní ovšem větší trpělivost a byl ochoten ji jeden úder ukazovat třeba desetkrát, než ho plně pochopila. Jakmile ho ale jednou zvládla, tak od ní vyžadoval dokonalost a neprominul jí ani tu nejmenší nepřesnost …


Thranduil se opíral o horní břevno a pozorně sledoval svoji dceru. Tohle by v Mirkwoodu nebylo myslitelné! Nu, jiný kraj, jiný mrav! Napadlo ho, co by asi řekli ti mladíci, kteří se pokoušeli ucházet o Írielinu přízeň? Ta sladká princezna nyní svírala v pravici meč a pohyby měla jisté. Nicméně, měl dojem, že do přímého střetu se nijak nežene. Uhýbala, jak se dalo, a to se tomu chlapovi zřejmě nelíbilo, protože ji velitelským gestem přivolal zpět. K Thranduilově údivu ho Íriel bez námitek poslechla. Tvářila se sice nešťastně, ale poslušně přistoupila blíž a zaujala šermířský postoj. Muž ji obešel a trochu jí pozvedl loket, než spokojeně přikývl. Pak si kousek poodstoupil a pomalu na ni zaútočil … Vedl údery zvolna a dával ji dost času, aby na jeho výpady mohla reagovat … Íriel se bránila celkem zdatně a on přidal na rychlosti i síle …


„Koně bychom už měli nechat tady, pane, aby nás neslyšeli!“ Rohanský král přikývl, zvedl pravici a voj se zastavil. „Sesednout!“ Tento rozkaz se nesl šeptem celým vojskem. „Hlídka zůstane u koní, zbytek pokračuje po svejch!“ Muži se bez hlesu vydali vpřed. Postupovali rychle, ale naprosto tiše. Asi za půl hodiny se setkali s vyslaným dvojčlenným předvojem. Kryli se za balvany a nově příchozí se k nim připojili. „Kde jsou?“ zeptal se Faramir věcně a jeden ze zvědů mu ukázal do svahu. „Tamhle pod tím stromem, pane!“ Legolas se tam zadíval. Ačkoliv se už šeřilo, tak je viděl naprosto jasně, jako by byl den. „Jsou tam čtyři strážní!“ zašeptal ke svým druhům. „Dostaneš je?“ Eomér se naklonil k mirkwoodskému princi. Ten se jen temně zasmál. „A vychází slunce na východě?“ odpověděl otázkou a vytáhl z toulce čtveřici šípů. Pečlivě zamířil … Vzápětí se dva z nepřátel skáceli k zemi a než se zbylí přeživší stihli vzpamatovat z překvapení, tak i je stihl stejný osud … „Jsi opravdu dobrý, Legolasi!“ vydechl Faramir obdivně. „Jdeme!“ zavelel Eomér tiše a muži zamířili ke vstupu do jeskyní …


Íriel seděla v pracovně svého muže a probírala se listinami, které se nakupily na jeho stole. „Oh, copak tohle nemá konce?“ Povzdechla si, když se začetla do dalšího listu papíru. Správce z jedné usedlosti hlásil, jakou očekává letos úrodu … Nejraději by tohle všechno nechala Eomérovi, až se vrátí, ale instinkt jí říkal, že by jí pak za to zle vyčinil. A jak ho znala, tak by si s etiketou hlavu nedělal. Prostě by ji sjel jako kteréhokoliv ze svých mužů … Ozvalo se zaklepání. „Vstupte!“ Zvedla hlavu s nadějí, že bude mít důvod aspoň na chvíli nechat téhle úmorné práce. „Nebyla jsi na večeři, Ir, tak jsem ti něco přinesla!“ Íriel rychle odstrčila papíry stranou a Eówyn položila podnos na stůl. „Děkuji ti, ale měla jsi s tím někoho poslat! Určitě ti to běhání po schodech nahoru a dolů moc nesvědčí!“ Plavovláska se s úlevou posadila do křesla naproti své švagrové. „To máš tedy pravdu! Už je skoro ani nevyjdu, abych se nezadýchala!“ Bezděky si pohladila bříško. „A k tomu všemu mě ještě kope …“ Íriel se polohlasně zasmála. „Bude po mamince, ne?“ Narážela tím na skutečnost, že Eówyn rozhodně nebyla usedlá vdaná žena. „Spíš po tatínkovi!“ odvětila Eomérova sestra zvesela. „Ale nepovídej!“ Elfka na ni vykulila oči. „Mně přijde takový … bez jiskry, víš?“ Teď bylo na Eówyn, aby se zasmála. „To jsem si o něm do jisté doby myslela taky, Ir! A pěkně jsem se v něm spletla!“ Chvíli váhala, ale pak jí svěřila, jak Faramir reagoval na její útěk z Minath Tirith. Rohanská královna na ni nevěřícně koukala. „To bych do něj nikdy neřekla …“ Eówyn se ušklíbla. „Věř mi, holka, já taky ne! Kdyby ano, tak jsem si dávala lepší pozor!“ Íriel si lokla čaje. „Ale nezdá se, že bys mu to měla nějak za zlé!“ Plavovláska potřásla hlavou. „To ani v nejmenším!“ ujistila ji ihned. „Víš, takhle se mi líbí ještě víc …“
Íriel jí rozuměla dokonale. „Vím přesně, co máš na mysli! Eomér občas bývá až odporně umanutý a mně chvíli trvalo, než jsem si na jeho způsoby zvykla, ale teď už bych taky neměnila …“ přiznala rozpačitě. Eówyn s porozuměním přikývla. „Jsem ráda, že jste to zvládli! Opravdu! Mám bratra moc ráda a nelíbilo by se mi, kdyby byl s tebou nešťastný …“ Zatímco královna jedla, tak spolu bezstarostně klábosily o všem možném …


Legolas s uznáním sledoval, jak se Rohirové pohybují. Kdyby to neviděl na vlastní oči, tak by tomu nikdy nevěřil. Jistě, Elfové dokázali chodit naprosto bez hluku, ale do teď netušil, že tohle umění ovládají i lidé. Znal neohroženost a dravost rohanských mužů v bitvě a nyní měl možnost je vidět v jiném druhu boje. Jejich pohyby byly přesné a skoro úplně tiché … Do soustavy jeskyní pronikli hladce jako nůž máslem. Princ se držel vepředu s lukem připraveným ke střelbě. Potkali pár strážných, ale ti zemřeli ještě dříve, než si vůbec uvědomili, že se něco děje … Faramir si otřel zakrvácený nůž o šat mrtvého, než ho opět ukryl do pouzdra … Brzy se dostali do centrální jeskyně, kde narazili na početné shromáždění Rankorových věrných. „Je jich docela dost!“ sykl Eomér koutkem úst. „Ať jich je třeba tisíc, tak nepřežije nikdo!“ odvětil Faramir temně. Rohirové kolem něj souhlasně přikývli …


„Rankor, Rankor, Rankor …“ Mnoho hrdel skandovalo to jméno. Povstal podsaditý muž s přilbicí na hlavě. Pozvedl ruce a řev ihned utichl. „Zítra vyjedeme a vezmeme si, co nám patří … Muže, ať staré nebo mladé, pobijte, ale ženské nechte naživu! Budou se nám ještě hodit …“ Prostorem se rozlehl bouřlivý smích a ozvalo se i pár oplzlých poznámek … „ … a budeme vládnout my! Rohan bude náš …“


Eomér se bez váhání vztyčil. „To bych neřekl, Rankore!“ zařval mocným hlasem a tasil svůj meč. „Živý odtud nevyjdeš …“ S těmito slovy se vrhl na nepřátele a jeho muži ho s hlasitým hurá následovali … Vnímal, jak mu kolem hlavy sviští šípy a nepochyboval o tom, že je střílí mirkwoodský princ … „Nechte toho koňáka mně!“ Rankor se mu rozběhl vstříc a jejich zbraně se srazili s takovou prudkostí, až od nich odlétly jiskry …
Tipů: 5
» 28.05.12
» komentářů: 0
» čteno: 849(5)
» posláno: 0
Ze sbírky: Kůň a lístek


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2023 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.