Dopis z Angoulême - 16. část

Sladce perleťové rty se přísně stáhly v úzké lince, pevně propletené dlaně zesílily svůj stisk natolik, až prstní klouby nepřirozeně zbělely. Stříbřitý pohled divoce potemněl, vzápětí vystřídán záplavou bezduché mlhy, přelévající se skrz rozbouřené emoce a konejšivě tišící jižanský temperament. Chladná maska lhostejnosti hravě nahradila prudkou výbušnost, kterou vyprovokovala zcela nevhodná poznámka o maskovaných ,les brigands‘.
Annabelle polkla případné urážky a pokusila se vykouzlit na zardělé tvářičce ten nejroztomilejší úsměv, kterým by definitivně umlčela ony nesnesitelné lamentace soucitné madame de Bouvilles, vytáčející ji pomalu ale jistě k zuřivé nepříčetnosti. Veškeré snahy o společenskost vzaly za své právě ve chvíli, kdy ji neposlušné mimické svaly překvapivě zradily, a stáhly se do ztrápeného šklebu, doplněnému navíc o útrpně stažené obočí.
Tiše si povzdechla. Kam zmizel vyhlášený dril klášterní disciplíny?
„Drahoušku, naprosto vás chápu,“ vyhekávala postarší hraběnka a lítostivě poklepávala po křečovitě sevřené ruce chvějící se dívenky, drtící jemnými prstíky navoněný batistový kapesníček.
V duchu zaúpěla. Že by Marie-Claire něco vytušila?
„Musel to být pro vás hrozný šok,“ zveličovala paní z Limoux, přičemž zvládala usrkávat horkou čokoládu, chroupat zoubky křehké pečivo i utěšovat rozechvělou přítelkyni zároveň. Neměla nejmenší potuchy o tom, že její obětavá péče je vnímána citlivou vévodkyní spíše jako značně přitěžující.
„Mon Dieu, unesena z vlastního paláce – téměř za bílého dne! Drzost těch prachsprostých ničemů už vážně nezná mezí!“
Bella nevědomky potřásla kadeřemi v zamítavém gestu a zbytečně se pokoušela zadržet štiplavé slzy, které se jí se stále větší vehemencí vtíraly do ztrápených očí.
„Král by měl dát ty mizery co nejdříve pochytat a pověsit,“ pokračovala madame horlivě ve svých litaniích. „A toho jejich vůdce…“
Annabellino srdce se stáhlo nepopsatelným děsem. Zadržela nesouhlasný výkřik.
„Dost, Marie,“ zmohla se místo toho na slabé zajíknutí. Provinile se odvrátila od rozohněné dračice, stydlivě otírajíc zavlhlé řasy kouskem drahocenné látky.
Nemohla to déle vydržet. Ne bez Oliho!
„Už dost…“
Paní de Bouvilles se starostlivě zaškaredila.
„Jste unavená, miláčku,“ pokývala s jasně slyšitelnou obavou v nakřáplém hlase. „A nevypadáte vůbec dobře. Raději tedy půjdu a nechám vás odpočívat.“
Rozrušená dívka vděčně nadzvedla koutky úst. Přítomnost Marie-Claire ji neskutečně dráždila.
„Děkuji vám,“ hlesla tlumeně. Poslušně naklonila čelo k mateřskému políbení.
„Mám zavolat vaši komornou?“ zajímala se ještě hraběnka při loučení.
„Ne,“ odmítla Bella rozhodně. „Chci teď být sama.“

Podmračený Olivier, prkenně se opírající o vzrostlou jedli, si poněkud rozladěně přeměřoval postavy svých společníků, ledabyle se povalující mezi stromy u nedalekého ohniště. Bolestivě záviděl dětskou bezstarostnost oběma pochechtávajícím se mužům, se kterou se oddávali vzájemnému pošťuchování, přičemž sám sebe trýznil zakázanými vzpomínkami na svůdnou krásku, jíž se před několika dny zcela dobrovolně vzdal.
Kruci, musel to udělat! Vždyť je psanec!
Proklínal den, kdy nedokázal odolat ďábelskému našeptávání, a zúčastnil se vévodského plesu.
Litoval chvíle, kdy spočinul zrakem na její nevinně se růžolící tváři a propadl něžnému kouzlu lehce stříbřitých očí.
Užíral se představou, že mohl zabránit jejímu sňatku, kdyby řekl jen jedno jediné slovíčko. A všechno mohlo být jinak…
Jenže ji k sobě nemohl připoutat nadosmrti. Patřila někomu jinému. Patřila jeho nejhoršímu nepříteli!
„Zač mě tak trestáš?!“
Všeobviňující výkřik zavibroval mezi hustým porostem, než ho konečně pohltilo ticho tajuplného lesa.
Musel to udělat.

Letní přeháňka příjemně zvlhčila vyprahlý vzduch, který v posledních týdnech potrápil svou dušností nejednoho obyvatele kraje Poitou-Charentes. Dešťové kapky dychtivě zkrápěly zeleň rozlehlého parku a laškovně se zachytávaly na skleněných tabulích zámeckých oken, které bázlivě hladily až s jakousi rozvláčnou opatrností.
Bella si opětovně skousla našpulené rtíky a zahleděla se neurčitě k malému hájku, ve kterém se s Olivierem ostře střela tak krátce po svém sňatku. Proč si tehdy neuvědomila, že lupič v otrhané škrabošce není pro nevěstu ve svatební den žádnou samozřejmostí?
Když ji svalnatý kapitán vynášel ze zatuchlého vězení, v horečce drmolila cosi o nepravém monsieur z Angoulême, podvrženém dopise a černé věži. Vousatý důstojník nevnímal vzlyky pološílené bosorky a nedbale zachumlanou do propoceného kabátce ji bleskurychle navrátil jejímu právoplatnému manželovi.
Rodinný lékař ujistil šokovaného vévodu, že jeho choť bude během týdne v naprostém pořádku, jen co se dosyta nají a odpočine si. Již druhý den přijala zesláblá Annabelle svého muže při ranní audienci a s přihlouplým úsměvem vstřebala několik lichotivých vět a mazlivý polibek na značně pohublou dlaň. S každým rozedněním se Gaston-Henri pravidelně zjevoval v ženině ložnici a ujišťoval se o jejím zdraví.
Nedokázala se mu podívat do očí. Uvnitř ji spalovala nenaplněná touha po Oliho láskyplném objetí, horkém dechu a sladkobolných dotecích… Jenže patřila někomu jinému.
Dnes časně za rozbřesku ji ‚bon mari‘ přátelsky upozornil na neplánovanou návštěvu madame de Bouvilles. Zděšení, zračící se v její tváři, jasně vypovídalo o jejím vnitřním rozpoložení. Chtěla klid! Průbojnost dobrotivé hraběnky byla nicméně natolik odzbrojující, že nemocná dívka nakonec souhlasila s přítomností upovídané společnice.
Předtím než je bystrý vévoda ohleduplně zanechal v kroužku dámského klevetění, navyklým způsobem zavadil svými dokonalými rty o konečky Beliných prstů a hřejivě se na ni usmál. Tentokrát však navíc mírně naklonil plavovlasou hlavu a tajuplně zaševelil: „Uvidíme se i dnes večer, ma chérie?“
Zmateně přikývla. Teprve potom jí došel plný význam Gastonových slov.
Nikdy nechodil večer...