Kůň a lístek - kapitola 10

Jezdci se vrátili zpět do Edorasu. Bude Eomér spokojen s pokroky své ženy? A jak dopadne setkání Eówyn s manželem?
» autorka: erestor
„Paní, už jsou tady!“ Íriel se zvedla od stolu a doslova vyběhla před palác, aby se přivítala s navrátivšími se Rohiry. Ucítila nesmírnou úlevu, když zjistila, že se všichni vrátili v pořádku. Nejraději by se rozběhla dolů, aby svého muže objala a políbila na uvítanou, ale Eomér se tvářil tak odtažitě, že se raději rozhodla pro formálnější způsob. „Berto, přineste víno! Rychle a vezměte to nejlepší!“ tiše nařídila služebným. Ženy poslušně odběhly. Královna počkala, až k ní muži v čele s králem vystoupali. „Vítej doma, můj pane!“ pronesla hlasitě a uctivě se mu poklonila. Služebné jim na její pokyn podaly číše a muži se z nich napili. Eomér se pak k nim obrátil.. „Odpočiňte si, přátelé! Večer bude pořádná hostina!“ Rohirové přivítali jeho prohlášení hlasitým pokřikem. Íriel blesklo hlavou, že se jí aspoň mohl zeptat, jestli to stihnou. Ale tohle mu zřejmě ani nepřišlo na mysl. Bylo jí ovšem jasné, že kdyby nastal nějaký problém, tak to bude ona, kdo za to v jeho očích ponese odpovědnost …


Eomér si hověl v horké koupeli, zatímco Íriel mu připravovala čisté nohavice s tunikou. Její činnost ho nemálo překvapovala, ale nedal to na sobě znát. „Stalo se něco, co jsem tu nebyl, ženo?“ Položila oblečení na židli nedaleko kádě a potřásla hlavou. „Nic závažného, můj pane!“ Aron měl tehdy pravdu. Tohle nebyl její manžel, ale král. A ona byla jeho pouhou poddanou. Od které se navíc očekávala dokonalost. „Co Eówyn?“ Íriel přešla za něj a začala mu drhnout záda. „Hanah tvrdí, že budou v pořádku …“ Eomér sebou škubl. „Budou?!?“ Příliš pozdě si uvědomila, že tohle si měla nechat pro sebe. „Nikomu to ale neříkej, prosím! Hlavně ne Faramirovi, ano? Ten o tom zatím ještě neví …“ prosila ho úpěnlivě. „A Eówyn teď moc potřebuje klid!“ Doufala, že na tohle bude Eomér slyšet. Její manžel nakonec přikývl. „Dobrá …“ Vzápětí jen zasyčel, protože mu spláchla mýdlo žejdlíkem ledové vody. „Íriel!“ zařval a vymrštil se z vody rovnýma nohama. Se smíchem mu hodila velký kus plátna. „Pospěš si! Jídlo bude brzy, tak ať na tebe nečekají!“ Nicméně, raději rychle vyběhla z pokoje, protože jí něco říkalo, že by tu studenou vodu nenechal jen tak …


Eówyn stála před zrcadlem a prohlížela se v něm. Íriel jí pomohla obléknout se a učesala ji. Modřiny na tváři už celkem vybledly. Na rameni jí ale navždy zůstane ošklivá jizva. Mnohem horší však bylo, že si připadala strašně špinavá. A nezáleželo na tom, kolikrát se už vykoupala, ani kolik mýdla spotřebovala … Ozvalo se zaklepání. „Kdo je?“ optala se nervózně. „Já!“ Ten hlas by poznala všude! „Mohu vstoupit?“ Zpanikařila. „NE!“ vykřikla prudce. „Jdi pryč, prosím!“ dodala o poznání mírněji. „Já … nejsem ještě ustrojená!“ S hrůzou sledovala, jak se klika pohnula dolů. Najednou tam stál. Smaragdová tunika ostře kontrastovala s jeho bledým obličejem. „Potkal jsem královnu a ta mi řekla, že už jsi dávno hotová!“ mluvil klidně, ale nepřestával si ji upřeně prohlížet. „Nezlob se …“ hlesla a sklopila hlavu. Vnímala, jak k ní přistoupil, a roztřásla se jako osika. Zvedl ruku a zlehka ji pohladil po tváři. „Nezlobím se! Jen bych chtěl, abys šla se mnou dolů na večeři!“ pronesl tiše. „To ne! Já tam nemůžu … prostě nemůžu, víš? Budou tam všichni … a Eomér … nenuť mě, prosím tě! Nenuť mě tam jít!“ rozplakala se. Objal ji, okamžitě se napjala, ale neodvážila se protestovat. „Eówyn …“ zašeptal soucitně do jejích vlasů. „Zase bude dobře! Spolu to zvládneme … slibuju!“ Tolik mu chtěla věřit, ale copak mohla? Proč jsem jenom neumřela?!


Eomér okusoval kuřecí stehno a při tom se pozorně rozhlížel síni. Byl spokojený. Íriel odvedla dobrou práci! Stoly byly bohatě prostřené, pokrmy lákavě voněly a ve všech svícnech na stolech i zdech plápolaly nové svíčky. Postrádal po svém boku svoji ženu, ale viděl, jak se pohybuje mezi hodovníky a dohlíží, aby všechno bylo, jak má být. Přiznával si, že se k ní od svého dnešního příjezdu nechoval právě nejlaskavěji. Neušlo mu, jak Legolas poněkud zaskočeně sledoval svoji sestru. „Změnila se, co?“ Naklonil se k mirkwoodskému princi. Ten přikývl. „V Mirkwoodu by seděla za stolem a tvářila by se, jako že se jí nic z toho netýká! Nevím, co jsi s ní udělal, a ani nechci zjišťovat jak, ale jsem tomu rád! Takhle se mi líbí mnohem víc!“ Eomér ji gestem přivolal k nim. „Přeješ si?“ zeptala se trochu ustaraně. „Kde je Faramir? A Eówyn?“ zeptal se přísně. Tolik se těšil, až uvidí svoji sestru! „Eówyn se ještě necítila na to, aby sešla dolů.“ odpověděla mu vyhýbavě. „A Faramir se rozhodl zůstat u ní!“ Pohnula se, jako by chtěla odběhnout, ale Eomér ji zachytil za ruku. „Sedni si už konečně k nám, ženo!“ Poslechla a usadila se vedle něj. Legolas na sestru mávl kusem pečínky. „Je to dobré, Ir!“ Íriel se lehce zarděla. „Děkuji ti, Lasi!“ Očividně ji jeho chvála potěšila. Jen škoda, že to neřekl taky Eomér! Muži v síni byli nezvykle tiší. Nikdo nezpíval, nikdo nevtipkoval a nikdo nežádal nejbližší ženu o tanec … Hostina se blížila ke konci, když rohanský král povstal. Okamžitě se na něj všichni zadívali. „Rohirové!“ zvolal mocným hlasem. „Opět čelíme nepříteli! Nepříteli, který nezná slitování! A já žádám vaši důvěru! Chci po vás, abyste mě znovu následovali do bitvy! Chci, abyste znovu bojovali za Rohan …“


Íriel při jeho slovech běhal mráz po zádech. Hleděla na svého muže a zděšeně si uvědomovala, že ho vlastně vůbec nezná. Vyzýval muže, aby s ním jeli do bitvy, a tvářil se při tom tak klidně, jako by je zval na procházku zahradou. Z jeho ostře řezané tváře vyzařovala taková rozhodnost, že ani na okamžik nepochybovala o tom, že s ním půjdou. Z očí mu čišel chlad a krutost … Došlo jí, že je ženou válečníka. A byla si jistá, že se jí to ani trochu nezamlouvá …


Byla už hluboká noc, když někdo zaklepal na dveře jeho pracovny. „Můžu?“ Překvapeně zvedl hlavu a zadíval se na plavovlásku. „Děje se něco?“ Odložil stranou listinu, kterou pečlivě studoval. „Jen jsem se chtěla zeptat, jestli ještě něco nepotřebuješ, než si půjdu lehnout?“ Pokynul jí, ať jde dál, a prstem ukázal na křeslo před svým stolem. Sedla si a nepřestávala si ho ustaraně prohlížet. „Udělala jsem něco špatně?“ zeptala se opatrně. „Víš snad o něčem takovém?“ upřeně se na ni zadíval. Neušlo mu, jak ztěžka polkla. „Určitě by se něco našlo, můj pane!“ hlesla tiše. „Vždycky se něco najde, když se pořádně hledá!“ podotkl s nepatrným úsměvem, pak ale potřásl hlavou. „Právě naopak, Íriel! Chtěl jsem ti poděkovat, jak jsi to všechno zvládla! Cením si toho!“


Íriel si připadala jako ve snu. Něco podobného rozhodně nečekala. „Jen jsem plnila svoji povinnost!“ odvětila rozpačitě. „Je povinnost a povinnost, Ir!“ Zdrobnělina jejího jména zněla z jeho úst nezvykle. „Řekl jsi mi přece, co mě čeká, když se mnou nebudeš spokojen, můj pane!“ poznamenala klidně. Polohlasně se zasmál. „A to taky stále platí, děvče!“ Bezděky se zachvěla. „Jak ti to jde s mečem?“ Pokrčila rameny. „Aron říká, že se lepším, ale já si tak nepřipadám.“ Eomér se opřel v křesle. „Zítra se přesvědčím, kdo z vás má pravdu!“ Znepokojeně se na něj zadívala. „A co mě čeká, když nesplním tvé nároky?“ Povzdechl si. „Žádný trest, neboj! Ale byl bych mnohem klidnější, kdybych věděl, že se o sebe umíš postarat!“ Zamrazilo ji. „Myslíš, že to bude potřeba? Že se dostanou až do Edorasu?!“ Vybavila si otcova slova. „Jsi rohanská královna!“ pronesl, jako by to vysvětlovalo vše. „Kdybych padl, mohou tě Rohirové požádat, ať zaujmeš moje místo!“ dodal, když viděl, že nechápe, co jí říká. „Stalo se to už někdy?“ vypravila ze sebe se sevřeným hrdlem. Nijak nebažila po tom, aby se osobně účastnila bojů. Nedovedla si představit, že by měla zabíjet. Eomér se nadechl. „Jo, když jde o přežití, tak bojujou všichni! Bez ohledu na postavení, věk nebo pohlaví!“


Faramir odložil příbor a otřel si ústa do ubrousku. Eówyn jedla málo a byla očividně nervózní z jeho přítomnosti. Nalil jim víno, ale ona z něho upila jen symbolicky. „Proč si nesedneš sem ke mně?“ popleskal místo vedle sebe. „Nechtěj to, prosím!“ vzdychla. „Chci tě jen mít po svém boku, nic víc!“ ubezpečil ji rezolutně. „Faramire, prosím tě, nechtěj to!“ zaprosila zoufale. „Proč, Eówyn? Bojíš se mě snad? Nemáš důvod! Na to tvoje špehování za dveřmi jsem už dávno zapomněl!“ mrknul na ni a doufal, že tak rozptýlí její obavy. A také ho napadlo, že tím trochu odlehčí situaci. Plavovláska ale zahanbeně sklonila hlavu. „Nechci, aby ses ušpinil …“ hlesla tak tiše, že jí sotva rozuměl. „Eówyn!“ Bez váhání vstal, poklekl vedle jejího křesla a vzal ji za ruku. „Podívej se na mě!“ Pohlédla na něj s očima plnýma studu. „Nebudu předstírat, že se to nestalo!“ Po bledé tváři jí skanula slza. Dopadla na jeho předloktí a pálila ho jako oheň. „Ale nijak to moje city k tobě nezměnilo, rozumíš? Ty můžeš změnit jen ty sama, Eówyn! A já tě miluju stále stejně jako v den, kdy jsme se brali!“


Legolas stál na hradbách a pozoroval hvězdy. Svítily v noční temnotě jako démanty. „Jsou trochu jiné než v Mirkwoodu, viď?“ ozvalo se vedle něj tiše. „Už sis na ně zvykla, Ir?“ oplatil jí otázkou. „Docela ano, ale chvíli mi to trvalo.“ Objal ji kolem ramen a ona se k němu přitulila. „Jsi tu šťastná, sestřičko?“ zeptal se bezděky. „Je to pro tebe tak důležité?“ Legolas přikývl. „Jistě, že je! Jsi přece moje sestra!“ Íriel se polohlasně zasmála. „Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale jsem tady šťastná, Lasi! Nesmírně šťastná!“ Legolas cítil, že mluví pravdu. „Ještě se na mě otec hněvá?“ Teď se zase zasmál on. „Spíš má strach on, že se zlobíš ty!“ oznámil pobaveně. „Až s ním budeš mluvit, tak mu, prosím, řekni, že je tady stejně jako ty vítán.“ pravila klidně. „Eomér o tom ví?“ Íriel okamžitě pochopila, kam tím míří. Tohle by bylo v Mirkwoodu nemožné, aby žena, byť královna, někoho zvala bez vědomí svého manžela. „Mám stejná práva jako on!“


Íriel zkoumavým pohledem přelétla stoly. Byly tam celé bochníky chleba a kusy studených pečení, které zbyly po včerejší hostině. Speciálně pro ni připravily služebné na královský stůl i med a oříšky, kterými si bohatě sypala ovesnou kaši. Stalo se zvykem, že tu ji přinášela Berta osobně, až když ona zasedla ke stolu. Vlastně to tak dělávala už od jejich svatby. „Studená kaše je blevajz, paní!“ říkávala s oblibou. A Íriel jí byla za její péči vděčná. Zanedlouho se začali objevovat první strávníci. Většinou to byli strážní, kteří se vraceli z noční hlídky. „Brejtro!“ mumlali nezřetelně pozdravy ke své královně a ona jim ochotně odpovídala. Koutkem oka zahlédla pobočníka svého muže, jak se k ní žene jako velká voda. „Chtěl jsem ti poděkovat, paní!“ Takoví byli všichni Rohirové. Co na srdci to na jazyku a s protokolem si moc hlavu nedělali. „Za co, Halethe?“ zeptala se nechápavě. „Kluk mi říkal, žes na něj dohlížela, když jsem tu nebyl!“ Usmála se na něj. „Je to šikovný chlapec! Můžeš na něj být pyšný!“ Měla toho zvídavého klučíka ráda. Pravda, dokázal být pěkný rošťák a ona si byla jistá, že měl prsty ve většině nezbedností, které se v Edorasu odehrály, ale dokázal být laskavý a nezištný jako málokdo. Stále měla v živé paměti dárek, který jí tehdy dal. „To taky jsem, paní!“ přikývl Rohir ihned. „Ale neříkej mu to! Zpychnul by!“ Zvonivě se rozesmála a zvedla dva prsty na znamení, že přísahá …


Eomér stál na ochozu a sledoval dění dole v síni. Lavice se rychle zaplňovali válečníky, kteří se hladově pouštěli do jídla. Všiml si Íriel, jak hovoří s Halethem. O čempak asi? Neušlo mu její gesto a v duchu přemýšlel, co mu asi slibovala. Zvedla hlavu a jejich pohledy se střetly. Usmála se na něj a vesele mu zamávala. Kývl na ni a rychle sešel dolů. „Copak máš s Halethem?“ zeptal se podezřívavě. „S ním nic, ale s Enrikem! Asi bych se ti měla hned přiznat! Strávila jsem s ním několik nezapomenutelných večerů, když jsi byl pryč!“ dodala se šibalskými ohníčky v očích. „Měl bych si s ním pohovořit, ženo?!“ zamračil se na ni, ale i jemu se vesele blýskalo v očích. „Tak nezapomenutelné zase nebyly, Eomére!“ ujistila ho se smíchem.


„Opravdu tam musím jít?“ zeptala se plavovláska nešťastně. „Je to mé přání, Eówyn!“ pravil gondorský kapitán nekompromisně. „Nemůžeš se celý zbytek svého života schovávat!“ dodal o poznání laskavěji. „Jak si přeješ, Faramire!“ hlesla rezignovaně. Zapletla si vlasy do copu a naposledy upřela prosebný pohled na svého manžela. Ten s ní ale neměl slitování. „Bude to dobré, uvidíš!“ Políbil ji na tvář a rázně otevřel dveře.


„Jez, ať to nemáš studený, paní!“ Berta položila misku ovesné kaše před královnu a odešla po svých povinnostech. Eomér si jako už tolikrát předtím prohlédl Írielinu snídani. „Brr! Tohle bych nejed, ani kdybych měl chcípnout!“ oznámil jí s neskrývaným odporem. „Nejdřív ochutnej a pak kritizuj!“ Íriel mu bez váhání nabídla plnou lžíci. „Dej to pryč, ženská!“ vyhrkl zprudka, ale plavovláska se nedala. „Já už jsem okusila, co jíš ty, nebylo by správné, abys udělal totéž?“ otázala se ho s nevinným úsměvem. Legolas je pozoroval z druhé strany stolu a rozesmál se. „Dostala tě, příteli!“ Rohanský král po něm bleskl varovným pohledem. Pak ovšem nesmírně opatrně ochutnal, co mu Íriel tak neodbytně strkala před ústa. Obličej se mu zkřivil nechutí. „Tohle by mě zabilo!“ Pořádně si lokl piva, aby spláchl tu pachuť. Zahlédl přicházet Faramira s Eówyn. Ostře se nadechl, když viděl sotva patrné modřiny na tváři své sestry. „Hajzlové …“ procedil skrz zuby, ale Íriel mu pod stolem konejšivě položila ruku na koleno. „Ovládej se, Eomére!“ sykla na něj koutkem úst. Bylo jí jasné, kolik síly musela její švagrová vynaložit, aby sešla sem dolů. Nepochybovala o tom, že nebýt Faramira, tak by Eówyn stále ještě byla ve své komnatě. „Nechceš ji vyděsit ještě víc, ne?“


Eówyn si připadala jako odsouzenec kráčející na popraviště. Nejraději by se otočila a utekla do bezpečí svého pokoje. Faramir, jako by to tušil, ji vzal pevně za ruku. „Jdeme!“ zašeptal jí do ucha. Neušlo jí, jak Eomér něco prohodil, ani to, jak ho Íriel zklidnila. Umíš to s ním, holka! „Dobré ráno!“ popřála Eówyn plaše všem u stolu. „Dobré ráno i tobě!“ odpověděla za všechny královna. „Nedáš si se mnou ovesnou kaši? Nebo bys radši něco jiného? Máme studené vepřové nebo …“ Eomér ji přerušil. „Nech toho, sakra! Eówyn si vybere sama!“ houkl na ni rázně. „Snad má oči, ne?!“ Jeho žena se po něm ublíženě podívala, ale poslušně zmlkla. Eówyn se na bratra zamračila. Velmi dobře chápala, že se jí Íriel snaží pomoct, a nelíbilo se jí, jak ji Eomér okřikl. Nejraději by ho za to sjela, ale na to jí teď chyběla kuráž. Místo toho se vděčně usmála na svoji švagrovou. „Děkuji ti, paní! Dala bych si jen chléb a sýr, jestli by ti to nevadilo …“


Íriel si byla jistá, že se jí to nelíbí. Stála uprostřed arény a měřila si Arona, který ji sledoval přimhouřenýma očima. To jí nevadilo, protože na to byla zvyklá. Mnohem větší starosti jí dělali její manžel s bratrem, kteří se opírali o zeď a nespouštěli z ní oči. „Buď na mě mírný, ano?“ Rozhodně se jí nelíbila představa, jak se zesměšní právě před těma dvěma! „Dřela jsi jako kůň, tak se to musí někde projevit!“ povzbudivě na ni mrkl, pak ale zvážněl. „Hlídej si levou stranu! A uvolni trochu úchop!“


Legolas se bezděky napjal, když na jeho sestru dopadla první rána. Když mu Eomér řekl, na co se budou dívat, tak mu málem dal jednu do zubů. Íriel trochu nešikovně odrazila další výpad, ale vedla si vcelku obstojně. Rozhodně by tohle od své zhýčkané sestřičky nečekal! Už se těšil, jak to bude líčit otci! „Není špatná!“ prohodil k Eomérovi, ale ten jen zachmuřeně potřásl hlavou. „Arone!“ křikl po chvíli nespokojeně. Rohanský válečník na něj tázavě pohlédl. „Hodláš nám ještě dneska ukázat boj? Nebo to mám převzít já?!“ Legolas na svého přítele vytřeštil oči. „Copak jsi přišel o rozum?! Je to přece žena!“ Plavovlasý král se na něj ušklíbl. „A co z toho? Myslíš si, že ti zmetci na to budou brát ohled?“ otázal se ho sarkasticky. „Neviděl jsi snad Eówyn?“ Než mu Legolas stihl odpovědět, tak se opět zadíval na svého někdejšího učitele. „Vím, že moje žena umí tančit, Arone, ale teď chci vidět, jestli umí i bojovat!“


Aron se pousmál. „Zkusil jsem to, paní, ale Eomér je prostě paličatej!“ Íriel cítila, jak se jí roztřásla kolena. Dobře věděla, že ji Aron šetří, ale tak nějak doufala, že si toho nikdo nevšimne. „Co bude následovat teď?“ otázala se s obavami. „Budu trochu prudší, tak se nelekni! Postřeh máš dobrej, tak to nebude tak zlý! Připrav se!“ varoval ji, než na ni zaútočil. Kov zazvonil o kov a Íriel jen polekaně zamrkala. Tohle bylo jen o trochu prudší?! Oh, Valar! Bylo jí jasné, že její zbraň brzy skončí v prachu …


„Tohle už je lepší!“ Rohanský král pochvalně kývl. Legolas užasle sledoval, jak se Íriel záklonem vyhnula svištící čepeli a vzápětí zastavila Aronův útok. Ten spokojeně zabručel, ale nedal jí čas, aby se z jeho uznání těšila. Pokračoval ve výpadech a pomalu ale jistě ji nutil ustupovat … Dopadlo to, jak muselo. Špatně odhadla sílu, kterou vložila do svého úderu, Aron se mu ladně vyhnul, a dotkl se špicí svého meče její hrudi. Uskočila sice vzad, ale příliš pozdě. „Bylas moc zbrklá, paní!“ vytkl jí věcně. „Vím!“ přiznala zkroušeně. Prohrála vlastní chybou a byla si toho vědoma. „Pro dnešek konec!“


Eomér počkal, až k němu Íriel přišla. „Udělalas slušnej pokrok!“ usmál se na ni. „Děkuji ti, pane!“ Královna se rozzářila. „Ale máš se ještě hodně co učit!“ zchladil její radost hned v počátku. Legolas se nepatrně zamračil. „No, tak! Ty bys nebyl spokojen, ani kdyby ho porazila!“ zamumlal nespokojeně. „Ale jo, to bych byl! Byla by totiž jedním z mála!“ odvětil rohanský král bryskně. „Šla bych se převléct, nemáš-li nic proti tomu?“ požádala Íriel svého muže. Připadala si v mužském oblečení nepatřičně. „Jen běž! My si tu ještě s Legolasem něco vyřešíme!“


Faramir odložil knihu, kterou četl, a tázavě se zahleděl na svoji ženu, která před ním nervózně přešlapovala. „Musím ti něco říct …“ začala nejistě, ale pak se odmlčela. „Tak přece mluv, Eówyn!“ vyzval ji, když se k ničemu dalšímu neměla. „Já … čekám dítě …“ vypravila ze sebe tiše. Popadl ji do náruče, zvedl ji a zatočil se s ní kolem dokola. „To je skvělá zpráva, ženo!“ Políbil ji, když ji zase postavil na zem. „Jak dlouho už to vlastně víš?“ zeptal se po chvíli podezíravě. „Tři měsíce …“ zašeptala se sklopenou hlavou. Odevzdaně očekávala výbuch jeho vzteku, který musel najisto přijít. „Takže jsi to věděla, když jsi opouštěla Minath Tirith?!“ Musel si sednout, tak moc se mu třásly nohy. „Zasloužila bys pětadvacet na holou, Eówyn!“ povzdechl si, pak se ale dostal do varu. „Jak jsi mohla takhle riskovat?! Copak opravdu nemáš ani za mák rozumu?!“ vyjel na ni ostře. „Nezlob se, Faramire, prosím tě …“ hlesla prosebně. „Nezlob se?!“ Bezděky zvýšil hlas. „To je všechno, co mi k tomu řekneš?“ Byl vzteky bez sebe. Postavil se k oknu. „Nech mě o samotě, Eówyn!“ Bezmocně zatínal pěsti, aby se aspoň trochu uklidnil. „Faramire …“ Na lokti ucítil její drobnou daň. „Odpusť mi, prosím …“ Prudce se k ní otočil. „Za jiných okolností bych teď odepnul řemen a postaral se, aby sis tuhle lekci do smrti pamatovala!“ pronesl tvrdě. „Nedělej to, prosím …“ Eówyn zbledla strachy. „Ale to teď není možné! Ne po tom, čím sis prošla!“ pokračoval, jako by nic neřekla. Upřela na něj zoufalý pohled. „Co se mnou tedy uděláš?“ Natáhl k ní ruku a ona se bezděky přikrčila v očekávání rány, ale on ji místo toho neskutečně jemně pohladil po tváři. „Nic! Ale jestli ještě někdy uděláš takovou pošetilost, tak už si najdu způsob, jak tě potrestat, jasné?“ Napadaly ho třeba gondorské vězeňské kobky. Nebo komnaty Bílé věže. Byl si jist, že by mu Aragorn jistě její nejhořejší patro s radostí propůjčil. Přikývla. „Už se to nestane, slibuju!“


Legolas postavil pohár na okraj stolu a posunul černého střelce o dvě pole vpřed. „Tohle je snad váš rodinej tah?“ zamumlal Eomér, zatímco přemístil koně, aby si ochránil dámu. „A kdo myslíš, že mě to naučil?“ opáčil Legolas pobaveně. „Hmm, to jsem si mohl myslet!“ Eomér si lokl piva. „Nevadí Íriel, že to pak z tebe táhne?“ zeptal se princ zvědavě. „Nic neřiká! A já ani moc nepiju!“ Legolas se na něj vážně zadíval. „Dávej si pozor! Elfové mají mnohem lepší smysly než lidé!“ Eomér se usmál. „A ještě k tomu si vždycky vypláchnu pusu, než jdu ke svý ženě …“ Legolasovi se směr, kterým se ubírala jejich konverzace, moc nezamlouval. „Nech toho!“ přerušil ho okamžitě. „Jsem její bratr, sakra! Rozhodně nepotřebuji vědět, co spolu děláte v posteli!“ Vládce Rohanu se zasmál. „Nebuď tak úzkoprsej, Lasi! Copak ještě žádná nezaútočila na tvoje srdce?“ mrkl na svého přítele, který se na něj mračil jako nebe před bouří. „Jsi snad můj otec?“ vypravil ze sebe po chvíli. „Ne, jen přítel! Ale kdyžs už na tohle téma narazil, tak král Thranduil by jistě uvítal, kdyby ses usadil …“ Legolas nevěřícně potřásl hlavou. „Eomére, u všech Valar, nech toho! Kdybys jen viděl dívky, které se v Mirkwoodu pokoušely získat moji přízeň! Chladné a bez zájmu o cokoliv, tedy kromě šatů a šperků …“ prohodil smutně. „No, vždyť by to nemusela být zrovna Elfka, ne?“ navrhl Eomér tiše. „A ty o nějaké takové víš?“ Rohir jen pokrčil rameny. „To bys měl spíš ty, ne?“
Tipů: 6
» 24.05.12
» komentářů: 1
» čteno: 885(7)
» posláno: 0
Ze sbírky: Kůň a lístek


» 09.06.2012 - 23:56
Ááá, tajný rodinný výpad ;-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.